Veveří sezóna, která nám obvykle začíná v polovině března a končívá začátkem října, je opět v plném proudu. Do naší rodinné záchranné stanice PINKY přichází jedno veveřátko za druhým z celé republiky (letos jich je zatím 56) a ty šťastnější, kterým jsme dokázali pomoci a připravit je na plnohodnotný samostatný život v přírodě, se postupně vrací zpátky do přírody.

Bývá to pro mě těžké loučení, ale o tom až jindy. Až bude víc času, až na půl roku utichne pleskání drobných veveřích tlapek po domě, nekonečné přípravy náhražek mateřského mléka a nutné, leč nezáživné drhnutí větví, poliček a mističek na potravu od veveřích výkalů v mnoha voliérách, praní dalších a dalších várek plédů pokálených od veveřích miminek, jízd k veterináři, chození do lesa na sezónní druhy potravy a dalších činností, které k úspěšnému odchovu veveřátek neoddělitelně patří.

Když tak o tom přemýšlím, tak lze s trochou nadsázky říci, že se v některých aspektech se naše práce vlastně příliš neliší od mateřské „dovolené“, jen s tím rozdílem, že se místo o jednoho či dva kojence mnohdy staráme až o 30 hladových mimin naráz.

Jak mi tak rukama prochází jedno veveřátko za druhým, přemýšlím o jejich osudech a o tom, že i když je každá veverka jiná, ve svých osudech se příliš neliší. Když to hodně zjednoduším, podle prožité minulosti se dají nalezená veverčata rozdělit do tří skupin.

1. Veverka z nemocnice u Petřína, o které píšeme v článku.

Do té první, která má každý rok jen nepatrné množství zástupců, patří veveřátka, která po vypadnutí z hnízda (vlastní nešikovností, vlivem počasí, kvůli špatně postavenému hnízdu atd.) někdo okamžitě nalezl a ihned odevzdal. Takoví „šťastlivci“ leželi na zemi sotva pár minut či nanejvýš hodin a záchrany si proto pranic neváží. Nálezce i nás považují za své úhlavní nepřátele, a protože jsou skálopevně přesvědčení, že za ztrátu jejich milované chlupaté maminky můžeme ve skutečnosti my, první dny tvrdošíjně odmítají dobrovolně přijímat potravu a na jakoukoliv snahu o péči reagují zlobným mácháním tlapek a nespokojeným mručením. Po letech péče o veveřátka dobře vím, že nemá cenu propadat panice a ládovat do nich náhražku mateřského mléka sondou či se dopouštět jiného „násilí“. Trpělivost, laskavost a čas vykonají své a i z těchto vzdorujících vzteklounů se během pár dnů stanou spolehliví a vděční strávníci.

Do druhé skupiny patří mláďátka, která se do záchranné stanice dostanou až v okamžiku, kdy je od neodvratné smrti dělí jen pár nadechnutí. Taková veveřátka si v několika posledních dnech, ztracená a prochládající sama na zemi, prožila jednu hrůzu za druhou a dávno pochopila, že už se pro ně jejich matka nikdy nevrátí. Zjistila, že jsou odkázána jen sama na sebe a hladová, poraněná a zoufalá se v pudu sebezáchovy snažila udělat to, co bylo při jejich chabých schopnostech možné. Ta slepá či ještě neschopná pohybu se tak dlouho ochraptělým křikem dožadovala pomoci, až se na ně štěstí usmálo a zaslechl je náhodně procházející chodec, houbař či je vyčmuchal pod stromem pes, který je svému pánovi aportoval. Ta už trochu pohyblivá na vysílených tlapkách pajdala lesem, až zahlédla v dálce pohyb a z posledních sil se dobelhala k „dvojnožci“, který se nad ním smiloval a mládě sebral.

Taková veveřátka bývají plná klíšťat, muších vajíček a jiných parazitů, kteří z nich vysávají poslední zbytky sil a urychlují jejich konec. Zároveň ale bývají neskonale vděčná, když pomoc v poslední chvíli naleznou. Jakmile se dostanou do rukou člověka, schoulí se mu v dlani a k smrti vyčerpaná upadnou do mrtvolného spánku, jakoby v přesvědčení, že nyní ať se děje vůle Boží… Z těchto „chůďátek“ se stávají ti nejvděčnější pacienti, kteří ochotně a s naprostým odevzdáním snáší i nepříjemné lékařské zákroky, vzorně přijímají antibiotika, zavodňovací roztoky a náhražku mateřského mléka. Při uchopení stříkačky s mlékem se rozechvělé přisají k dudlíku, tlapičky se jim klepou, z hrdýlek vyráží chraplavé mručení a sají tak, že je člověk musí od dudlíku odtrhávat, aby nevypila víc než je pro ně vhodné, i když by v tu chvíli vypila mléka snad celý „kyblík“.

2. Šestitýdenní veveřátka, vlevo samička, vpravo samec. I takto stará mláďata musí být ještě dva týdny na náhražce mateřského mléka.

Jinou podkategorii této skupiny tvoří veveřátka, která někdo sice nalezl včas, ale místo aby je odevzdal do záchranné stanice, pokoušel se je dokrmit sám a až ve chvíli, kdy podvyživené mládě zkolabovalo, přeci jen spolknul svou hrdost a rozhodl se, že ho odevzdá, pod záminkou, že on by „to klidně zvládnul, ale přeci jen mláděti bude v přírodě líp…“ Nad takovými veveřátky by se člověk rozbrečel a zachránit se jich podaří sotva polovina. Některá mají už střeva neodvatně ucpaná rozemletými tvrdými borovými šiškami s jogurtem a podobnými šílenostmi, které bohužel laické zachránce napadají, aniž by si uvědomili, že je to jako nacpat lidského novorozence řízkem s mastným zelím rozmixovaným v domácí slivovici. Jenže zkuste jim to vymluvit! Vždyť je to přece JEN zvíře a oni to připravovali s LÁSKOU…

Třetí kategorie veveřátek je ta nejsmutnější a protože mi vzpomínky na tyto chovance vhání slzy do očí, zmíním ji jen pro úplnost. Patří tam veveřátka, která nakonec někdo najde či odevzdá, ale na jakoukoliv záchranu je v tu chvíli už pozdě a většinou zemřou při převozu k nám či v noci po přijetí. Jsou to mláďata potrhaná od koček a psů, mláďata tak dlouho ztracená, že už mají tělíčka prolezlá vylíhlými larvami much a umírající hladem. V takové chvíli mě jímá beznaděj a říkám si – najít je o pár hodin dřív, mohla by žít…

Taková mláďata často i dlouho bloudí krajinou a snaží se k někomu vytrvale přidružit – jsou schopná při kontaktu s člověkem venčícím psa skočit psovi na záda a nechtějí se nechat odehnat. Jenže někdy mají „smůlu na člověka“ a nálezce se domnívá, že veverče má vzteklinu či je neskonale drzé. Neuvědomují si, že šestitýdenní mládě sice už vypadá jako zmenšenina veverky, takže se zdá, že se musí uživit samo, ale ono ve skutečnosti ještě nemá horní zuby a tudíž je po ztrátě matky odsouzeno k smrti hladem. Normální zdravé zvíře má tendenci před člověkem prchat a tak jakmile se k němu veverče snaží vytrvale přidružit, je vždy něco špatně a je dobré kontaktovat záchrannou stanici a poradit se s ní, jak dále postupovat.

3. Trojčata z Prahy, která k nám přišla ve věku pouhých 16 dní, na snímku už jako šestitýdenní puclíci.

Naštěstí dojemných případů, které zastupují druhou kategorii mláďat (tedy veveřátka šťastně zachráněná v poslední chvíli), máme každý rok bezkonkurenčně nejvíc. Letos mezi nimi bylo i mládě, které dokázalo cosi, co by nezvládla ani proslulá veverka z filmu Doba ledová. Pět týdnů stará rezavá samička tak dlouho ťapala v Praze po Petříně a hledala ztracenou maminku, až vylezla na střechu „Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského“, a otevřeným světlíkem spadla přímo do jedné z ordinací.

Duchapřítomný ošetřující lékař naštěstí postupoval přímo vzorově. Mládě uložil do krabice a kontaktoval místní záchrannou stanici, která mu předala telefonní číslo na nás a samička se tak během tří hodin přesunula z nemocnice pro lidi do nemocnice veveří. I když kromě naprostého vyčerpání utrpěla při pádech řadu drobných poranění a otok mozku, podařilo se nám ji díky rychlému zásahu zachránit a vyléčit a dnes už si spokojeně hraje ve voliéře s jinými veveřími „ztroskotanci“.