Náš klan se povážlivě rozrůstá. Tedy nic moc, ale na nynější dobu toho je až dost. Poslední přírůstek, Tomášek, kterému se v Klokánii familiérně říká „Thommo“ je už skoro tříměsíční. Jeho taťka, náš syn Petr, právě oslavil 42 narozky. A o oslavě těchto narozenin bych chtěl něco napsat.

Jak už u nás bývá ve zvyku, celá událost se odehrávala v nejužším rodinném kruhu. To v našem případě znamená 8 dospělých a 4 děti. Dva naprosto neperspektivní rakváči těsně před záhrabem, to jako moje žena Míla a moje maličkost. Pak náš mladší syn Martin s Editou a jejich dětmi Fynnem a Janou, oslavenec Petr s Kirsty a s čerstvým, ještě teplým, Tomáškem a nakonec i naše schovanka Blanka s manželem Milošem a pětiletým synkem Míšou.

Než se rozepíšu o oslavě, tak bych rád ujasnil kdo to je ta naše schovanka Blanka. Znáte to, lidi jsou zvědaví, ptají se, když nevědí, o koho zrovna jde, a dotazy se množí. Je to ale dlouhá historie, kterou není lehké zkondenzovat do dvou řádků. A tak asi bude těch řádků více.

Až jsem celý článek dopsal, tak jsem zjistil, že Míla napsala o naší schovance Blance Dede, která se zcela soukromě ptala co a jak. Taky jedna zvědavka. A tak tady je Mílina verze. To jen abyste viděli, že nekecám, jak jsem občas doma podezříván.

Jak se k nám dostala Blanka? To je dlouhatánská historie.
Její rodiče jsme poznali těsně před jejich svatbou, když se Jirka vrátil do horolezeckého oddílu, který se během jeho vojančení rozdělil. Blanka (máma) a Laďa tam byli noví. My jsme se brali o rok dřív. Trochu jsme se poznali – tedy také tím, že my se chystali stavět a oni také – jo tenkrát se bydlelo hlavně u rodičů, že.
My jsme pak zmizeli dosti náhle k protinožcům. Napsali jsme jim ohledně Jirkova horolezeckého nářadíčka – aby si jej oddíl od našich převzal. No a pak jsme si psali, později povídali na magnetofonových páskách – na tu jednu se vlezly 4 hodiny povídání!!! Takže jsme se docela za ta léta poznali, jejich dcera Blanča se narodila pár měsíců po našem Petrovi.
Byli to vlastně jediní kdo se s námi nebáli komunikovat – a to Blanka byla učitelka a tam šlo i o práci. Takže to přátelství vzniklo vlastně na dálku. Naši psavci nebyli a oni tak byli naši nejbližší.
V r. 90 jsem přijela poprvé domů – sešli jsme se na stejném místě, kde jsme se před 22 lety rozloučili (tedy to jsme netušili, že to bude na tak dlouho). V r. 91 byl doma i Jirka a hecoval mladou Blanču ať za námi přijede. Pak ji hecoval i Petr a nakonec i Martin. Zabralo to – rodiče povolili pod podmínkou, že Blanča dokončí vysokou – matematiku na pajdáku.
Ta potom po promoci přijela, zpočátku na 3 měsíce a že možná na rok (že si vylepší angličtinu a jako student měla dovoleno 20 hod. týdně někde pracovat). Uchytila se v kantýně učiliště. Bydlela u nás – hoši mezitím vylétli z rodného hnízda. Zůstala 3 roky, už pomýšlela na cestu zpátky a pak poznala Miloše – no, a to byl konec návratu. Sice jsme to spolu řešily slzavě několik nocí – rodinné vztahy jsou tam velmi pevné a vědomí, že bude žít tak daleko, to doléhalo těžce.

Za rok byla svatba – bez rodičů. Ale už tady byli, když máma Blanka šla do penze. Po 7 letech se jim narodil vytoužený chlapec Míša – v lednu měl 5 roků. Blanča nakonec odešla z kantýny – naše mládež ji ukecala, aby využila svá studia. Školu ji tady bez problému uznali – učitelé matematiky jsou tady docela vzácní, jen musela dělat zkoušku z angličtiny. Teď už dost dlouho učí na střední škole, kousek od místa bydliště. Je to tam tvrdé – hodně děti z nefunkčních rodin, tak si zobne. Ale holka má po mámě učitelský talent, bojuje.
Takže máme „schovanku“, nakonec je nejblíže ze zbytku rodiny. Co by kamenem dohodil – dole pod kopcem. Naši mladí ji berou jako člena rodiny. Ovšem ironií osudu tak trochu člen rodiny je, moje milovaná teta a Blančin dědeček byli bratranci. Svět je malý.

A tady je co jsem nadatloval já, dva dny před Mílou. Aspoň budete mít objektivní pohled na věc.

Asi začnu od Adama. V naší horolezecké partě v půlce let šedesátých byli i Laďa a Blanka. Tito se záhy obrabčili, jako ostatně většina party v té době. Kamarádi a kamarádky si pak začali zařizovat a někteří, jako my, i stavět hnízda, aby bylo, pokud budou, odkud vyvést mladé. Do této bohulibé činnosti se strhla bratrská pomoc armád Varšavské smlouvy a my dva s Mílou jsme zabrzdili až u klokanů. Domeček nedomeček, stavba nestavba, stejně jsme si u klokanů do pěti let postavili jiný.

V té době jsme hodně korespondovali právě s Laďou a Blankou a asi díky té korespondenci jsme se také ve stejném roku rozmnožili prvními potomky. V roce 1970 se nám narodil Petr a jim dcérunka Blanča. Naše korespondence neutuchala, dokonce metamorfovala ve formu fonodopisů, tehdy ještě na magnetofonových páskách a později na kazetách. To vše navzdory tvrdé normalizaci, kdy se na tuto činnost nepohlíželo zrovna kladně, jak pamětníci jistě potvrdí. Nutno dodat, že i přes jisté riziko, mamka Blanka byla učitelka, naše korespondence neutuchala a nám v počátečních tvrdých letech emigrace hodně psychicky pomohla, za což jim patří dík.

Nám se v roce 1972 vylíhl druhý syn Martin a kamarádům za pár let další dcérka Sylva. Děti utěšeně rostly a obě rodinky jsme vzájemně o sobě věděli snad všecko. Jak jsme tak vždycky namlouvali fonodopis tak jsme chtěli po dětech, aby také něco řekly. No, moc víc jako „dobrý den“ toho nenamluvily. Nevěděly, o koho jde, jaksi jim unikala spojitost s konkrétní osobou.

To vše se radikálně změnilo po Mílině návštěvě v roku 1990 a pak mojí v následujícím roce. Dívky už to byly odrostlé a zvláště po mamince velice komunikativní. Od té doby si pouštěly papulky na špacír, až jsme se divili. Lidi to se fakt musí slyšet, aby to mělo ten správný dopad.

Blanča dělala „matiku na pajdáku“, aby tak následovala svoji maminku v její učitelské profesi. Tuto jsme, tedy zvlášť já, ve fonodopisech štenkrovali aby si udělala výlet mezi klokany, do země neomezených možností. Přidali se i naši kluci, kteří v kotlince počátkem let devadesátých hledali svoje kořeny. Slovo dalo slovo a tak jsme nakonec Blanču oficiálně pozvali a zaplatili jí tříměsíční kurs angličtiny, jinak by bývalo bylo dost obtížné se sem dostat. Díky vládnoucímu trendu přistěhovalecké politiky zdejších úřadů by to bývala měla jednodušší kdyby byla přičmoudlá nebo žlutá.

A tak hned po promoci, v roce 1995, se milá Blanča spakovala a odletěla do teplých krajin, jak jsem jí stále zdůrazňoval. Na ty tři teplé měsíce si na moji radu toho oblečení moc nebrala. To ještě netušila, že hned několik dnů po příletu pojede se mnou do buše, tehdy ještě v našem oblíbeném Land Roveru, a že tam, kam jsme jeli, byla v noci a brzy ráno pěkná kosa. Ano, ráno nás vítala jinovatka a zamrzlé kalužiny a Blanča na sebe navlékala jednu vrstvu mého oblečení, za druhou. Její komentář k mé osobě a k meteorologickým podmínkám slunné Klokánie nechám raději stranou. Nehodlám zde popsat deset stran.

Pak nastal Blanči čas studia v kurzu a za nějaký čas i práce na částečný úvazek. Chtěla splatit ten kurz, co jsme jí zaplatili, což se jí k její cti podařilo. Čas se ale navršil a Blanča se měla vracet. Jaksi se to nesrovnávalo s jejími plány a tak si pobyt prodloužila a zaplatila další kurz. Ano bydlela u nás a tak z hor dojížděla vlakem jak do kurzů, tak za prací. Nenudila se. Prázdniny však věnovala poznávání Klokánie a dokonce i Nového Zélandu. Z tříměsíčního pobytu se pomalu vyklubal tříroční. Bylo podivuhodné, jak rychle se naučila zdejšímu jazyku, ale asi tomu pomohlo to, že má po mamince v genech neobvyklé komunikační schopnosti. Prostě ženská a ještě k tomu učitelka, že ano.

Nakonec se však rozhodla, že tady toho už viděla dost a že se vrátí na rodnou hroudu. Měla však za lubem ještě jeden výlet, a to na písečný ostrov Frazer, nedaleko pobřeží Queenslandu, kousek na sever od Brisbane. Zde, v Brisbane, se za zajímavých okolností potkala s nějakým Milošem. Na ostrov Frazer už nedojela. Mladá dáma se zaláskovala a do třech týdnů po jejím návratu byl u nás i Miloš. Odlet do moravské metropole byl odložen na neurčito.

A tak si mladí zanedlouho pronajali nedaleko byt a oba se od nás odstěhovali. Pro Blančiny rodiče doma to nebylo lehké, vždycky to byla rodinka velice blízká a velice dobře fungující s pevnými vztahy. Blanči to rozhodování dalo taky jaksepatří „pokóřit“. Do roka se Blanča s Milošem obrabčili, koupili si domeček nedaleko nás a Blanča po přesvědčování našich kluků i nás zanechala práce v kantýně a po zkouškách z angličtiny začala učit na státní škole ty zdejší dacany.

Také se stihli rozmnožit a tak je mladá rodinka kompletní. A protože naši hoši s jejich rodinkami bydlí zhruba 80 km daleko v Sydney a Blančina rodinka nedaleko, tak její rodinku vidíme u nás podstatně častěji. Těch 17 let co tu naše schovanka Blanča je, uteklo jako voda.

Ale zpět k tématu dnešního povídání. Petr s Kirsty se rozhodli uspořádat celý ten rodinný cirkus ve slovenské hospůdce „Tommy’s“ nedaleko jejich bydliště ve čtvrti Glebe. http://tommysbeercafe.com.au/

Že tam je útulno o tom svědčí fotky na Rajčeti a o servírovaných dobrotách menu, na které je možno si kliknout na jejich domovské stránce. Vaří výborně, porce jsou jako pro dřevorubce a bumbání je také mlsnému jazyku přívětivé.

Dojeli jsme s Mílou k Petrovi a Kirsty v neděli 17. června už kolem jedenácté dopolední, vyložili z auta dárek a dobroty. Hlavně však dortu, co Míla udělala Petrovi na přání. Tradičního „ožralého Isidóra“, ve kterém je značné množství českého rumu. A dárek? Co dát chlapovi který má skoro fšecko a je mu 42 let? Tak od nás dostal flašku velice dobré skotské whisky Glenfiddich single malt, 12 let staré. Sice by mohl dostat i 40 let starou, ale cena flašky je pro nás jako penzisty jaksi nedostupná, prodává se za 3 875 klokaních dolarů.

Krátce po dvanácté jsme se všichni sešli v hospůdce, v místnosti, kde je jedna stěna vyzdobena zajímavou tapetou s Evropskou tématikou. Je to jakási koláž architektonických ikon z Prahy, Bratislavy, Vídně, Paříže, Londýna a mnoha jiných, jak se můžete přesvědčit na albu na Rajčeti. Thommo, tedy Tomášek, prospal celou dobu v kočárku vedle maminy, a tři děti si způsobně kreslily a pak hráli s Ipadem.

Ovšem každé dítko spořádalo velký talíř dobrot, zrovna jako jejich rodiče. Jantarový mok tekl proudem a přívětivý personál, u kterého je možnost objednat si i česky, tento veskrze příjemný zážitek umocňoval. Pak jsem se odebrali pěšo o pár ulic dál, do domečku Petra a Kirsty, kde se podávala černá káva ve formě espressa a hlavně se nakrojil a spořádal „ožralý Isidór“ a předaly dárky oslavenci.

Ženský si každá na chvíli pochovaly baby Tomáška a bavily se na téma „kojenci, batolata a děti“. Oproti tomu chlapi se bavili o věcech jim bližším, tedy autech, motorkách a výpravách do buše.

Jak se odpoledne chýlilo ke konci, tak jsme se rozloučili a vydali na cestu domů, kam jsme dorazili po slunce západu. Den se vydařil, už jen díky počasí, které na rozdíl od soboty bylo slunečné a teplé.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Rodinne_oslavy_-_Petrovy_42_narozky