Původně jsem vám chtěla něco nadrápat o mých třičtvrtěročninách, potom ročninách, ale nějak to nevyšlo. Přitom s mladší dvounožkou jsme obě májová koťátka. Prostě mám moc práce. Ono vychovat ty dvounohé kočky k obrazu svému dá docela zabrat.

Mezi tím jsem byla také u pana doktora, ale řeknu vám nic moc. Jen mě píchali a pak mě ještě bolelo bříško. Ta mladší dvounožka říkala, že to docela šlo, prý mi na to bebí dali analgetika, a vůbec, že mě daly někam, kde pánům doktorům věřily, a tak jsem druhý den mohla skákat po skříních, až to prý bylo o strach, že si utrhnu stehy. To prý teta Micinka na tom kdysi byla mnohem hůře. Jenže já jsem malá nebohá kočička a tohle se mi nemá vůbec provádět. Zato mi ta má veliká kočka povídala, že potom mě už nebudou lákat žádní místní krasavci s klíštětem u oka, jako byl tatínek strýčka Micánka, kterého jsem nikdy neviděla. A že mě prý, až budeme v domečku, bude moci pustit do obrovského zeleného bejváku.

No, moc jsem si od toho neslibovala. Přece vím, že za tou průhlednou věcí, skrz kterou se nedá projít, jsou nějaké střechy a hluboko dole jezdí ty kraksny, do které mě také občas strčí, aby mi něco dělali u pana doktora. A skrz tu průhlednou věc se nedá vůbec projít. Navíc prý jsem jelito a při honičce do té věci kolikrát prásknu celým svým tělem, takže otevřít ji vůbec nemůže. Prý bych zjistila, že je to hloupý nápad, až bych letěla z pátého patra dolů.

Něco jsem začala tušit, až když mě ty mé dvounožky zase jednou zavřely do klece, ale tentokrát jsme jely dlouho. A když jsme přijely, byly jsme úplně jinde, až později jsem si vzpomněla, že to tam vlastně znám. Byl to domeček. Byli tam ale další lidičky, a prý si mám hlavně zvykat i tohle místo, takže prý zelenej bejvák ještě odložíme. Alespoň jsem se začala opatrně kamarádit i s jinými dvounožci. Já jsem totiž moc opatrná kočička a nedám se do řeči kdoví s kým.

Ale když byl klid, tak jsem se ukázala i tomu jejich mláděti. A skoro hned jsme zase jely domů. Pak jsme tam dojely zase jednou, ale to už vlakem, ta starší dvounožka prý v domečku chvilku bude a potřebuje tu čtyřkolou kraksnu, prý jí ta kolečka občas nahrazují nohy. Tentokrát tam byla jiná parta, ten hřmotný dvounožec, který spravoval garnýž a strašně u toho řval a já přitom tak nějak věděla, že v tom nejsem úplně nevinně. Když ona ale fakt nebyla přichycená pevně, já za to vlastně ani trochu nemohla, jen jsem tu záclonu drobet přidupla.

A měli s sebou PSA. A to já jsem malá nebohá kočička. Takže zase žádnej zelenej bejvák, prý mám pokračovat ve zvykání, že v bejváku je ten PES. No zvykala jsem si tak, že jsem se jim nakonec před PSEM schovala do jedné krabice a nemohli mě najít asi tři hodiny. Ta má dvounožka z toho byla na nervy, že bude muset zase na lov, aby byly granule, a že lovit nemůže v domečku, že bude muset jet a kdesi cosi, ale já si vlastně umím poradit. Byla jsem dokonale neviditelná a PSOVI jsem byla úplně šumafuk. Nakonec mě starší kočka našla, prý má více zkušeností s tím, jak se jí schovávala teta Micinka. Zpátky jsme nejely tou hřmotnou kraksnou, ale zase vlakem, prý se nedá nic dělat. A za pár dní zase vlakem zase zpátky. Upřímně, vadí mi metro, kvílí a já se bojím. Rychlík docela ujde, ale motorák dělá randál.

Ale tentokrát, kde nic, tu nic, žádní cizí dvounožci ani PSI. A prý to zkusíme. Vůbec jsem nevěděla, co máme vlastně zkusit. Ale najednou otevřely ty dveře, kterými se často linuly docela zajímavé vůně a ty mé dvounohé kočky otevřely i tu průhlednou věc. Starší sice pochybovala, jestli prý nemám být čistě bytová, že vůbec nic neumím. Mladší se prý také bála, ale prý že kočka má mít život kočičí, a to i šlechtična, a k tomu alespoň nějaká svoboda patří i za cenu nějakého rizika. A že to opatrně zkusíme, a že se mám učit.

Má dvounožka si udělala kafe, dala ho na stůl u vchodu a prý, ať se neostýchám, že je blízko. Tak jsem se šla podívat. Nejdřív jen na verandu, ale pak jsem to zkusila i po schodech dolů. No, já koukala. To vám byla krása. Ale trochu příliš velká… Prostě to chtělo hodně opatrnosti, co kdyby se někde něco vyřítilo? Oni tam také o podál štěkali psi, ale potom mi došlo, že k nám nepřijdou. Mluvili cizí dvounožci, ale ti k nám také nepřišli. Cvrlikalo to tam do aleluja. A má dvounožka mi povídala, že to jsou ptáčci.

Tak jsem to obhlížela, zkoušela jsem i prozkoumat alespoň kousíček toho bejváku, ale když je tak veliký. Však jsem to také pořádně obhlédla z okna, jak říkají té průhledné věci. Prý odtamtud koukával i strýček Micánek s tetičkou Micinkou. A oba prý vzorně skákali dolů, ale to jsem se nakonec neodvážila. Prostě takovéhle věci si musím náležitě rozmyslet. A také každou chvíli někde něco rachotilo, takže jsem se musela běžet hned zase schovat do domečku. Když jsem to udělala asi tak popadesáté, tak starší kočka řekla mladší, že je dobře, že nemířím do kůlny, ale do domečku, že ho snad budu mít nadále jako útočiště. A hlavně, že vím, kde jsou dveře, no jako bych nevěděla. (Apina: Amálko, ještě tě jako správnou kočku budeme muset naučit chodit oknem!)

Kůlnu já ale ještě neznám, tedy došla jsem k ní, ale nikde žádný vchod (Apina: Amálko, když nejsou otevřená vrata, ty kočky tam běžně lezou po sloupku a mají díru nahoře v pletivu, kterou poctivě udržují, jen to ještě nevíš a tohle tě ani učit nechci). Okoukla jsem i rajčata a další kůlny, líbilo se mi pod vozíkem, to je báječná střecha. Ale to už jsem byla tak daleko, že i pro mou dvounožku to bylo docela dost, a tak mě hnala zpátky jako nějakou ovečku.

Ale prý je vidět, že nemám vůbec žádné zkušenosti, prý se o kus dál promenádoval sousedovic mourek a já si ho ani nevšimla. Zato on nás prý celou dobu pozorně sledoval. Prý jako venkovská kočka musí být v mnohem větším střehu. Prý já vůbec neumím koukat okolo a budu se muset ještě hodně učit, abych tam mohla být chvilku sama.

A druhý den už jsem byla odvážnější, došla jsem až k záhonku (Apina: A já už měla vybitý foťák, takže tyto fotky zase jindy a Amálka ještě nezjistila, že do záhonu lze dělat potřebu a ušetřit tak trochu steliva) a ke stolu opodál. Když pleskla plachta od stanu nad ním, tak jsem už suverénně upalovala do domečku a nikam jinam.)

Musím říci, že ten zelenej bejvák je prostě krásnej, ale strašně velikej. Shora bylo cítit takové zvláštní teplo, prý to bylo slunce. To jsem ještě nezažila. Tak jsem se také chvíli vyhřívala. Vzdoušek je venku úplně jiný a vane tam také větřík, to je také novinka. Ale chvílemi jsem byla hodně nervózní. Jednu chvíli vítr přivřel dveře od domečku a musela jsem ty mé dvounožky hodně důrazně upozornit, aby to daly do pořádku. Co kdyby se něco stalo a já se nemohla schovat? Nakonec pochopily, ale trvalo to. Prostě venku je krásně, ale chci mít volnou únikovou cestu. Trochu jsem si zamazala kožíšek, nemám tak čistě bílé tlapičky a bříško jako jindy. Do kožíšku se mi dostaly různé drtky, lupení a kuličky. Asi ten můj kožíšek nemá zrovna výstavní fazónu, ale zato jsem byla naprosto spokojená kočka.

Mé dvounožky si myslí, že jsem strašně naivní, ale něco jsem se za ty dva dny naučila. Především vím, kudy se vrátit do domečku. Vím, že tam patřím. A zjistila jsem, že zkoumat ten zelenej bejvák musím hodně opatrně. Jen ta zpáteční cesta do velkoměsta, kdyby nebyla. Prý ta mladší byla hodně nalomená mě v domečku nechat s mou druhou starší dvounožkou, ale nakonec se dohodly, že přece jen pojedu zpátky domů, že do zeleného bejváku zatím můžu, jen když je tam ona sama. Ale jednou, jednou prý přiveze spoustu granulí a kapsiček a mávátek a hračiček a zkusí, zda by se mi tam líbilo i delší dobu.

Starší dvounožka je totiž hodně rozpolcená, neustále říká, že už nemůže mít zodpovědnost za kočičku a že je mezi mnou a mou mladší dvounožkou tak úzké pouto, že ho nechce trhat. Což je pravda, jdu automaticky tam, kam jde ta má, musím mít o ní přehled a pláču, když nepřijde z lovu v obvyklou dobu domů, i když tu starší mám také ráda a může být se mnou doma, jak chce.

Ale na druhou stranu té starší pořád moc chybí strýček Micánek a živá duše, když je v domečku. A se mnou je prý mnohem veseleji. Přitom v domečku také chce pobývat delší dobu. Rozpůlit mě přitom nejde. Tak holt budu muset často cestovat, abychom byly všechny často pohromadě a zbytek tak trochu nechat koňovi. Prý má větší hlavu a unese více starostí.

Tak se tu mějte krásně, zase se někdy ozvu.

Vaše Amálka

P. S.: A už jste slyšeli, že ten zelenej bejvák se může jednoho dne proměnit v mnohobarevnej a nakonec v bílej? Alespoň to povídala má dvounohá kočka.

P. P. S.: Fotečky najdete tady: http://apina.rajce.idnes.cz/Amalka7/