S hady mám problém. Sice rozhodně nesdílím všeobecně kulturní povědomí, že had je tvor zrádný a našeptávací, ani hadího uštknutí se moc nebojím, ale ovládá mi jakýsi praděs. Asi k tomu dopomohl i zážitek z dětství, kdy za účelem přilákání davů na jakési pouti, vyveden byl velmi naturalisticky poutač, kde krajta škrtila domorodce, ta jeho hrůzou vyvalená bělma vidím doteď.

Hady nemusím. Jednou jsem se málem utopila při zjištění, že souběžně se mnou v Berounce, asi 60 čísel vody, plave též užovka. Jasná užovka, se žlutejma flíčkama za ušima nebo co to mají, ale hlavičku nad vodou a přičinlivě vrtěla celým tělíčkem. Já, které nečinilo problém přeplavat Sozopolskou zátoku, jsem bojovala o život v půl metru vody s příznakem jasnýho hysteráku.

Mateční zmije, která přezimuje za dřívím vedle kůlny, budí ve mně respekt. Není moc dlouhá, ale tlustá jak moje ruka a po zimě úplně bílá. Vídávám ji obvykle okolo Sv.Jiří, kdy na kamenech nabírá sílu z tepla a z patřičné vzdálenosti ji obdivuju coby tvora veskrze tajuplného.

Avšak k věci. Minulý týden přinesla mi Scarlett do kuchyně živou zmiji. Protože se labužnicky olizovala, jednu už zřejmě pozřela a tato byla určena přímo mně, bych si ji mohla osobně zakousnout. Mladou, letošní, tenkou jak proutek, ale nejmíň půlmetrovou a zmítající se kolem kočky jak v apokalyptickém výjevu.

Ano, měla jsem držet kočku a počkat až had samostatně odsviští. Áno, držela jsem kočku, ale ječela a dupala, což mělo za následek, že zmijuše odplavnila do botníku. Nechala jsem na noc otevřené dveře a namlouvala si, že had unikne.

Druhý den při pomyšlení, že si třeba důvěřivě obuji holinku, ve které bude dřímat nervozní hádek, podnikla jsem akci. Vyšťourala jsem smetákem opatrně všechny boty a, ano, byla tam, natažená jak provázek. Natažená mi nevadí, vadí když se zmítá. Což začala okamžitě, jakmile jsem se ji snažila odlovit. Přistihla jsem se, že na ni konejšivě promlouvám!!!

I povedlo se, srdce mi sice bouchalo až za ušima, ale poznání se mi dostalo, že had není slizký ani studený, ne, teplý a suchý a vlastně krásný tvor. Letošní, zelená zmijuška s jasnou klikatou kresbou a jiskrou v oku.

Nicméně po tomto výkonu jsem se usnesla, že si rozhodně zasloužím panáka. Zřítila jsem se s ním na lavičku na dvoreček. A …, i přišla vevera. Ta černá s bílým bříškem.

Plundrovala krmítko, a když došly slunečnice, řádila a hrabala v něm tak, že se celé naklonilo a i se zbytky semínek ji vyklopilo na schůdky. Několikrát na mě vztekle prskla, seděla jsem ani ne dva metry od ní, a oddusala. Rozčílenej brhlík ji pronásledoval až nahoru k borovicím a rozlíceně na ni něco pištěl.

No, není to s tou divou zvěří jednoduchý. Ale zase si říkám, že se to třeba mezi zmijušema rozkecá. Že sice není radno pobývat ve Scarlettím teritory, ale že její panička jí, touto odlovené zmijušky zase odnímá, a na pohodlné lopatce je vypouští do kapradí.

Jo a ještě něco. Pobývá v této lokalitě osoba, která mě ráda a často navštěvuje, přičemž já její nadšení příliš nesdílím. A tak jsem jí po pravdě vzápětí do telefonu říkala – jo, stav se, ale právě jsem odlovila z botníku zmiji.

Zdá se, že bude chvíli klid. 🙂

Foto: Jiná vevera a jiné krmítko, ale tamtéž