Zvu Vás na výpravu za dobrodružstvím. Co, kde a kdy: výstup na Elbrus, červen 1983. Následující článek vyšel v SD Průboji v roce 1983, autorem je Vlastimil Polák. Přepsala jsem jej bez jakýchkoliv úprav slovosledu a doplňování informací. Dědo! Pro Tebe!

Začátek citace:

Úspěšná záchranná akce sovětských alpinistů na Kavkazu

Koncem června 1983 pobývala skupina vysokohorských turistů; účastníků zájezdu SPORT-TURISTU Ústí nad Labem – v centrálním Kavkazu. Poznali při svých každodenních túrách chrakter a krásu Přielbrusí z doliny Baksan a okolí: drsnou krásu štítů a stěn, romantiku dolin s potoky, vodopády, bohatou vysokohorskou květenu, obdivovali pestrost tvaru a barev všech odstínů modré a zelené v kavkazských ledovcích, celou tu harmonii člověkem jen málo dotčené přírody. I zde na Kavkazu se setkali s přátelstvím a pohostinstvím sovětských lidí. Přivezli si i nemálo poznatků a námětu pro nové cesty na Kavkaz. Jedna zkušenost si zaslouží, aby se s ní seznámil co největší počet lidí, turistů přicházejících do hor. Důkaz, že chladná rozvaha, odvaha a vytrvalost dokáží zachránit život, může platit všude, nejen ve velehorách.

—

Po aklimatizačních výstupech usilovali vybraní alpinisté uvedené akce vysokohorské turistiky o výstup na Elbrus. Přenocovali na Prijutu 11 ve výšce 4200 m.n.m., ale počasí jim nepřálo: sněhová bouře, mlha. Uvědomělá kázeň jim velela vrátit se při nemožnosti další orientace z dosažené vyšky 4610 metrů. Byl 24. červen 1983.

S příznaky horské nemoci, po bezesné noci na Prijutu11, odchází zpět dolů dvojice Vlasta Cajthaml a Ondra Koreň. Od jejich odchodu už o nich nikdo neví. Jsou nakonec jediní, kteří se ani do večera nevracejí na naší základnu, hotel Itkol, ležící ve výši 2000 metrů.

První záchranná akce s naší účastí večer téhož dne je bezvýsledná a ukončuje ji tma. Před půlnocí přichází pohřešovaný Ondra: vysílený, špinavý, odřený, se stopami zaschlé krve, zanícené oči, spálená pokožka na obličeji. Ujímá se jej sovětská lékařka. Jeho sdělení o osudu druhého pohřešovaného je zdrcující: Vlasta asi půl hodiny od Prijutu 11 spadl do trhliny v ledovci. Ondra, který byl v okolí místa ještě mnoho hodin, jej už neslyšel. Teprve v podvečer, po zklidnění počasí, jde Ondra dál: dolů přes ledovec, kolem ledopádu a dolinou Treskol k lidem. Na následky, které mu způsobil Elbrus, se líčil do konce pobytu v SSSR.

Druhý den ráno však nás zájezd v souladu s programem odjíždí na týdenní pobyt u Černého moře. Elbrus nás vyprovází desítky kilometrů, zalitý sluncem, jako by se nám vysmíval, co nám dva dny s počasím prováděl. Na jeho úbočí v ledovci tušíme místo, kde zůstal Vlasta: nejraději bychom místo k moři jeli domů, do vlasti. I z letadla opět vidíme Kavkaz s Elbrusem a je nám divně. Večer v hotelu Fregat v Adleru pronáší vedoucí zájezdu Ing. J. Racek vzpomínku na Vlastíka Cajthamla a my uctíváme jeho památku povstáním a minutou ticha. Večírek na ukončení pobytu na Kavkazu se nekonal.

Ve stejnou dobu, kdy my musíme odjet z Kavkazu, nastupují hned po rozednění na záchrannou akci sovětští alpinisté, většinou členové Kontrolního a záchranného okrsku Přielbrusí. V rojnici hledají tam, kde jim radí zkušenost i informace Ondry Koreně. Naštěstí je klidné, jasné počasí, a tak akce je korunována úspěchem: v sobotu 26. června 1983 v 10.30 hod je Vlastík nalezen v ledovci asi v hloubce dvaceti metrů, ve výši okolo 4050 m nad mořem, a co hlavně – živ a zdráv! Ač zde panuje názor, že člověk po po pádu do ledovce má naději na záchranu do dvou hodin, nás Vlastík v něm přežil 26 hodin! Po svahu Elbrusu se rozléhá jásot sovětských zachránců, i oni mají radost z úspěchu a zachráněného lidského života. Jeden z nich se spouští k Vlastovi, který je pak kladkostrojem vytažen na povrch. Vlasta je schopen sám dojít dolů k lanovce! Všude se setkává s radostí, přátelskými projevy a obdivem za svůj výkon.

Ve slovech sovětských alpinistů „Geroj iz Čechoslovakiji“ je ocenění Vlastovy rozvahy, zkušenosti a vytrvalosti. Následuje nezbytný převoz do nemocnice v Tyrnyauzu (vyšetření, zotavení), po dvou dnech další desítky sovětských přátel zajišťují jeho přepravu nejprve do Minerálních Vod a pak letecky do Soči, za námi. Všem patří naše upřímné poděkování, ale i obdiv, jak mnoho vykonali nad své povinnosti.

Vlastimil Cajthaml, zasloužilý mistr turistiky, desítky let cvičitel a funkcionář TJ Lokomotivy Ústí nad Labem, člen VST ČÚV ČSTV, neúnavný nadšenec a organizátor nepřehledné řady tělovýchovných a turistických akci včetně vysokohorské turistiky v našich i zahraničních pohořích. Jeho pád zabrzdil sníh, nezraněn se zachytil na římse v ledové stěně trhliny. Byl vyzbrojen nejen zkušenostmi, odvahou a rozvahou, ale i kdejakými maličkostmi, které mu pomohly přežít a které zkušený alpinista má s sebou: vylepšil své oblečení o všechno co nesl sebou, měl železnou dávku potravin a střídmě s ní hospodařil (v okamžiku zachránění měl ještě celou její polovinu, ač by celá stačila k vydatnější svačině leckomu z nás), měl např. otvírák konzerv a otevřel si konzervu kakaa s rozvahou včas, dřív, než by se mu k takové činnosti nedostávalo sil. Měl i píšťalku k orientovaní zachránců! Měl se i čím přivázat, aby jeho pád do nitra ledovce nepokračoval při ztrátě bdělosti: v ledovci to byla už druhá noc, kdy nespal a nesměl usnout! A hlavně: nepřestal věřit ve svou záchranu, nepropadl depresi a cvičil – aby se zahřál, aby neusnul, aby si zachoval v činnosti všechny životní fuknce.

Málokdo si dokážeme představit strávit dvacet šest hodin v propasti ledovce, ve kterém to stále praská a který nás může kdykoliv rozdrtit. Vlasta také dlouho nevěděl, zda trhlina je nahoře otevřená. Ale po setmění uviděl nad sebou hvězdu: poznal, že trhlina je otevřená i že venku se zlepšilo počasí. Byla to vítaná vzpruha na noc, která byla jistě nekonečná. Vlasta neměl hodinky a ztratit pojem o času. I ve dne bylo v ledovci stále jen šero, slunka neviděl. Měl dojem, že i druhý den se chýlí ke konci a nebyl si jistý, zda přežije další noc. Když vysoko nad sebou uviděl u okraje trhliny hlavu sovětského zachránce s bílou rouškou proti slunci přes obličej, myslel, že je to přelud. Ale hned volal: já jsem z Československa, živ a zdráv! Jásot, který k němu doléhal se shora na oslavu jeho nalezení, živého a zdravého, mu zněl jako nejlahodnější hudba, provázející snad druhou nejkrásnější chvíli jeho života: Vlastík Cajthaml, nar. 28.4.1921, se v tuto chvíli narodil podruhé. Tentokrát 25. 6. 1983 v 10.30 hod. místního času na Kavkazu.

Za tři dny za námi dorazil nejen živ a zdráv, ale plný radosti ze života, humoru, právem hrdý na svůj výkon v zápase s ledovcem. Nikdo by mu tu šedesátku nehádal: při jeho vitalitě, pružnosti chůze, mladistvém nadšení ve tváří a celkové fyzické i psychické zdatnosti tak o deset míň. Prostě sportovec, turista, horal. Svým výkonem prokázal, že si zaslouží postavení, jaké v našich očích i srdcích má. O důvod víc nechat se Vlastou Cajthamlem s důvěrou vést na všech našich turistických cestách i necestách: vždyť nás vede kamarád – hrdina!

Konec citace.

Vyšlo v SD Pruboji 1983, autor Vlastimil Polák

… přepsáno jako dodatečný dárek dědovi k 91. narozeninám. Pokud se mi do roka podaří sehnat i pár informací z jiných zdrojů (nemá někdo známé na Kavkaze pod Elbrusem? Nebo znáte Vlastu nebo Ondru?), vyjde k třicátému výročí výše uvedené události zde ještě jeden článek.

http://evaschlitt.rajce.idnes.cz/Elbrus%2C_cerven_1983/