Zvu Vás na výpravu za dobrodružstvím. Co, kde a kdy: výstup na Elbrus, červen 1983. Následující článek vyšel v SD Průboji v roce 1983, autorem je Vlastimil Polák. Přepsala jsem jej bez jakýchkoliv úprav slovosledu a doplňování informací. Dědo! Pro Tebe!
Začátek citace:
Úspěšná záchranná akce sovětských alpinistů na Kavkazu
Koncem června 1983 pobývala skupina vysokohorských turistů; účastníků zájezdu SPORT-TURISTU Ústí nad Labem – v centrálním Kavkazu. Poznali při svých každodenních túrách chrakter a krásu Přielbrusí z doliny Baksan a okolí: drsnou krásu štítů a stěn, romantiku dolin s potoky, vodopády, bohatou vysokohorskou květenu, obdivovali pestrost tvaru a barev všech odstínů modré a zelené v kavkazských ledovcích, celou tu harmonii člověkem jen málo dotčené přírody. I zde na Kavkazu se setkali s přátelstvím a pohostinstvím sovětských lidí. Přivezli si i nemálo poznatků a námětu pro nové cesty na Kavkaz. Jedna zkušenost si zaslouží, aby se s ní seznámil co největší počet lidí, turistů přicházejících do hor. Důkaz, že chladná rozvaha, odvaha a vytrvalost dokáží zachránit život, může platit všude, nejen ve velehorách.
—
Po aklimatizačních výstupech usilovali vybraní alpinisté uvedené akce vysokohorské turistiky o výstup na Elbrus. Přenocovali na Prijutu 11 ve výšce 4200 m.n.m., ale počasí jim nepřálo: sněhová bouře, mlha. Uvědomělá kázeň jim velela vrátit se při nemožnosti další orientace z dosažené vyšky 4610 metrů. Byl 24. červen 1983.
S příznaky horské nemoci, po bezesné noci na Prijutu11, odchází zpět dolů dvojice Vlasta Cajthaml a Ondra Koreň. Od jejich odchodu už o nich nikdo neví. Jsou nakonec jediní, kteří se ani do večera nevracejí na naší základnu, hotel Itkol, ležící ve výši 2000 metrů.
První záchranná akce s naší účastí večer téhož dne je bezvýsledná a ukončuje ji tma. Před půlnocí přichází pohřešovaný Ondra: vysílený, špinavý, odřený, se stopami zaschlé krve, zanícené oči, spálená pokožka na obličeji. Ujímá se jej sovětská lékařka. Jeho sdělení o osudu druhého pohřešovaného je zdrcující: Vlasta asi půl hodiny od Prijutu 11 spadl do trhliny v ledovci. Ondra, který byl v okolí místa ještě mnoho hodin, jej už neslyšel. Teprve v podvečer, po zklidnění počasí, jde Ondra dál: dolů přes ledovec, kolem ledopádu a dolinou Treskol k lidem. Na následky, které mu způsobil Elbrus, se líčil do konce pobytu v SSSR.
Druhý den ráno však nás zájezd v souladu s programem odjíždí na týdenní pobyt u Černého moře. Elbrus nás vyprovází desítky kilometrů, zalitý sluncem, jako by se nám vysmíval, co nám dva dny s počasím prováděl. Na jeho úbočí v ledovci tušíme místo, kde zůstal Vlasta: nejraději bychom místo k moři jeli domů, do vlasti. I z letadla opět vidíme Kavkaz s Elbrusem a je nám divně. Večer v hotelu Fregat v Adleru pronáší vedoucí zájezdu Ing. J. Racek vzpomínku na Vlastíka Cajthamla a my uctíváme jeho památku povstáním a minutou ticha. Večírek na ukončení pobytu na Kavkazu se nekonal.
Ve stejnou dobu, kdy my musíme odjet z Kavkazu, nastupují hned po rozednění na záchrannou akci sovětští alpinisté, většinou členové Kontrolního a záchranného okrsku Přielbrusí. V rojnici hledají tam, kde jim radí zkušenost i informace Ondry Koreně. Naštěstí je klidné, jasné počasí, a tak akce je korunována úspěchem: v sobotu 26. června 1983 v 10.30 hod je Vlastík nalezen v ledovci asi v hloubce dvaceti metrů, ve výši okolo 4050 m nad mořem, a co hlavně – živ a zdráv! Ač zde panuje názor, že člověk po po pádu do ledovce má naději na záchranu do dvou hodin, nás Vlastík v něm přežil 26 hodin! Po svahu Elbrusu se rozléhá jásot sovětských zachránců, i oni mají radost z úspěchu a zachráněného lidského života. Jeden z nich se spouští k Vlastovi, který je pak kladkostrojem vytažen na povrch. Vlasta je schopen sám dojít dolů k lanovce! Všude se setkává s radostí, přátelskými projevy a obdivem za svůj výkon.
Ve slovech sovětských alpinistů „Geroj iz Čechoslovakiji“ je ocenění Vlastovy rozvahy, zkušenosti a vytrvalosti. Následuje nezbytný převoz do nemocnice v Tyrnyauzu (vyšetření, zotavení), po dvou dnech další desítky sovětských přátel zajišťují jeho přepravu nejprve do Minerálních Vod a pak letecky do Soči, za námi. Všem patří naše upřímné poděkování, ale i obdiv, jak mnoho vykonali nad své povinnosti.
Vlastimil Cajthaml, zasloužilý mistr turistiky, desítky let cvičitel a funkcionář TJ Lokomotivy Ústí nad Labem, člen VST ČÚV ČSTV, neúnavný nadšenec a organizátor nepřehledné řady tělovýchovných a turistických akci včetně vysokohorské turistiky v našich i zahraničních pohořích. Jeho pád zabrzdil sníh, nezraněn se zachytil na římse v ledové stěně trhliny. Byl vyzbrojen nejen zkušenostmi, odvahou a rozvahou, ale i kdejakými maličkostmi, které mu pomohly přežít a které zkušený alpinista má s sebou: vylepšil své oblečení o všechno co nesl sebou, měl železnou dávku potravin a střídmě s ní hospodařil (v okamžiku zachránění měl ještě celou její polovinu, ač by celá stačila k vydatnější svačině leckomu z nás), měl např. otvírák konzerv a otevřel si konzervu kakaa s rozvahou včas, dřív, než by se mu k takové činnosti nedostávalo sil. Měl i píšťalku k orientovaní zachránců! Měl se i čím přivázat, aby jeho pád do nitra ledovce nepokračoval při ztrátě bdělosti: v ledovci to byla už druhá noc, kdy nespal a nesměl usnout! A hlavně: nepřestal věřit ve svou záchranu, nepropadl depresi a cvičil – aby se zahřál, aby neusnul, aby si zachoval v činnosti všechny životní fuknce.
Málokdo si dokážeme představit strávit dvacet šest hodin v propasti ledovce, ve kterém to stále praská a který nás může kdykoliv rozdrtit. Vlasta také dlouho nevěděl, zda trhlina je nahoře otevřená. Ale po setmění uviděl nad sebou hvězdu: poznal, že trhlina je otevřená i že venku se zlepšilo počasí. Byla to vítaná vzpruha na noc, která byla jistě nekonečná. Vlasta neměl hodinky a ztratit pojem o času. I ve dne bylo v ledovci stále jen šero, slunka neviděl. Měl dojem, že i druhý den se chýlí ke konci a nebyl si jistý, zda přežije další noc. Když vysoko nad sebou uviděl u okraje trhliny hlavu sovětského zachránce s bílou rouškou proti slunci přes obličej, myslel, že je to přelud. Ale hned volal: já jsem z Československa, živ a zdráv! Jásot, který k němu doléhal se shora na oslavu jeho nalezení, živého a zdravého, mu zněl jako nejlahodnější hudba, provázející snad druhou nejkrásnější chvíli jeho života: Vlastík Cajthaml, nar. 28.4.1921, se v tuto chvíli narodil podruhé. Tentokrát 25. 6. 1983 v 10.30 hod. místního času na Kavkazu.
Za tři dny za námi dorazil nejen živ a zdráv, ale plný radosti ze života, humoru, právem hrdý na svůj výkon v zápase s ledovcem. Nikdo by mu tu šedesátku nehádal: při jeho vitalitě, pružnosti chůze, mladistvém nadšení ve tváří a celkové fyzické i psychické zdatnosti tak o deset míň. Prostě sportovec, turista, horal. Svým výkonem prokázal, že si zaslouží postavení, jaké v našich očích i srdcích má. O důvod víc nechat se Vlastou Cajthamlem s důvěrou vést na všech našich turistických cestách i necestách: vždyť nás vede kamarád – hrdina!
Konec citace.
Vyšlo v SD Pruboji 1983, autor Vlastimil Polák
… přepsáno jako dodatečný dárek dědovi k 91. narozeninám. Pokud se mi do roka podaří sehnat i pár informací z jiných zdrojů (nemá někdo známé na Kavkaze pod Elbrusem? Nebo znáte Vlastu nebo Ondru?), vyjde k třicátému výročí výše uvedené události zde ještě jeden článek.
http://evaschlitt.rajce.idnes.cz/Elbrus%2C_cerven_1983/
Neznám nikoho ze článku, jsem zabukista, ale – dědovi hrozně moc moc zdraví … můj se dožil 97 … a přesto jeho odchod nesu těžko …
„Druhý den ráno však nás zájezd v souladu s programem odjíždí na týdenní pobyt u Černého moře. …..
Ve stejnou dobu, kdy my musíme odjet z Kavkazu… “
Tyhle dvě věty mě straší od noci, kdy jsem článek četla. Protože přesně takhle to tenkrát v Sajuzu chodilo, nešlo změnit plán cesty a pokoušet se o další záchrannou akci. Těm chlapům muselo být strašně.
To vis ze jo. Poradek musi bejt. Jinak by si lidi jezdili kam je napadne a kdy je napadne, a kdo to pak ma kontrolovat? (devil) A myslela jsem jako ty, jak tem lidem muselo byt.
Děda byl (a je) sekáč. Hodně zdraví a fajn výletů i do dalších let (y) !
Děda byl a zůstal sekáč (y) Dát mu takovýhle dárek, to je skvělý nápad. Tak ať mu elán ještě co nejdéle vydrží. A taky štístko, protože ona ani ta chladná hlava někdy v podobném průšvihu stačit nemusí. V podobné situaci, jaká je v článku popsaná, nám zůstal na Elbrusu kolega z fakulty. Ten to štístko ( a dědovu vytrvalost) neměl – dodnes ho nenašli, a prý se tamní záchranáři opravdu snažili…
Terrosmečka mává na dálku prackami a přeje krásné léto (sun) (f)
Frajer se silným srdíčkem! Má můj obdiv.
A takovejhle článek je nádhernej dárek k narozeninám. (f)
Zdravim zviretniky z Canowa,signal mizerny,stejne jako pocasi.nahodou jsem v prostredku rybnika silnejsi signal nasla,tak toho vyuzivam.
K dispozici mam jeste par popisu udalosti primo od dedy-trosku se lisi od novinove verze,dokonce mame i utrzky popsaneho toaletniho papiru:).kdysi byl s dedou nahran rozhovor,ktery pak sel v radiu.ale kdeze ten pasek dneska je!
deda vlasta je stale cily,neustale v pohybu,dokonce bydli sam (za zenou dojizdi vlakem pres pul republiky:),vypere si,uvari,“dohled“ potrebuje zridka,jen stale casteji.
hezky den,vecer jeste jednou nakouknu,eva schlitt
Tak mi to zase sežralo příspěvek. Ale nic důležitého v něm nebylo, jen obdiv nad dědou – frajerem. Ale to je vlastně také důležité, ne?
To je děda jak řemen. Můj hluboký obdiv.
Páne jo Jenny to je počteníčko. Je o parádním majstrštyku všech zúčastněných. Dobré konce miluju a statečný lidi obdivuju. Proboha co bych dělala já, s leskem na rty v kapse ?!… většinou nic jinýho nemám.
Krásné psaní o sportovci, jehož se ani neodvažuji nazvat dědou.
V těch tehdejších podmínkách vybavenosti byli horalé obdivuhodní.
Přeji odvážnému horolezci a horskému vůdci hodně krásných chvil s blízkými a ještě hodně byť i mírnějších výšlapů. záchrany,osvědčí se vždy v nenadálých podmínkách,při turistice i jinde v terénu.Kolikrát pomůže špagátek,zavírací špendlík, či kousek čokolády a malé drobnosti, zachránit i život. (y) (h)
Ach jo, vypadla mi tam slova : Balíček nebo krabička poslední záchrany….
Do čeho jsem zase ťukla! Jsem lama. Bééé. (sweat)
Přesně tak. Jakej děda? Frajer je to. 🙂
Souhlas! Hlavně nezačal panikařit, což není vždy jednoduché. A je to dobrý nápad na dárek k narozeninám, ke kterým dodatečně gratuluji a přeji hodně zdraví (f)
OT pro EvuŽ – blahopřeju vaší smečce k brněnským výstavním úspěchům! (h) (y) (h)
Děkujeme (h) Zabodovala i Pája s kerýčky. Prostě byla pro Zvířetníky příznivá konstelace hvězd.
Já se připojím s gratulací a taky Páje samozřejmě, jste všichni hvězdy (*) (handshake) . Hmmm pro pejsky tu není žádná kostička (pi)
Frajer, že to přežil. Viditelně používal hlavu a hlavně věřil, že ho najdou, nepropadl malomyslnosti.
Dědovi všechno nejlepší k báječným narozeninám 🙂
Buďte ještě dlouho zdráv! Je vidět, že jste té zubaté tenkrát hodně daleko utekl, vypadá to, že ještě pořád čučí do té díry v ledovci.
Bývalý kolega – pár roků po této akci – byl také na Elbrusu a byl nadšený. Přivezl stovky fotek (prosím – éra předdigitální a předautomatická) a nejvíc nás zaujala ta panoramatická – byla dlouhá aspoň půl metru a dělal ji tak, že poslepoval iks fotek dohromady. Fakt mu to pasovalo a bylo to úžasné.
Moc pěkný dárek ke krásným narozeninám! Vašeho dědu určitě velice potěší. 🙂 (u) (f) (sun) (d) (music)
Přeju všem krásný den! (h)
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Děda má určitě z takového dárku radost (nod) (inlove)
Tady je o čem je řeč, škoda, že vyhořel..
http://www.ewpnet.com/priut.htm
Předně dědovi frajerovi pevné zdraví a ještě hodně pohodových dnů. Hore zdar!! Horský vlku! Článek je psán slohem poplatným své době. Škoda, v normální řeči by to vyznělo lépe. Kavkaz je krásný, ale podmínky a prostředí se mění. V šedesátých letech to byl pravěk, v době příběhu středověk a nyní současnost. Ten Prijut odinacati byl v šedesátých letech stavba jako od mimozemšťanů a nebo ze Sci-fi.
Dedovi bezvadnymu frajerovi preju vsechno nejlepsi. Ten ty zubatici skutecne tenkrat asi utekl. Muj otec se kamaradil se vsim sportovnim, takze mel i kamarady i horolezce. Chtel se k nim pridat. Mama hudrala, ze ma male deti. A kdyz muj bratr a ja jsme byli ctyri a sedm let stary, tak dva lidi z Olomouce, starsi nez muj tata, zkuseni horolezci, apatykari, jestli se nepletu, zahynuli v Tatrach. Tak se tata pak uz nehnal k tem horolezcum a vyhanel si adrenalin na dost silenych bezkarskych vyletech po Jesenikach. Jednou, kdyz jsme byli v Tatrach, tak nas tata zavedl na nejaky horolezecky hrbitov a nasbirali jsme kviti tem kamaradum na hrob.
Hano, taky pamatuju přerovské oběti hor. Vzpomínám na p. MUDr. Adina Svozila, bezvadnej člověk,impozantní postava,miloval Tatry a taky tam zůstal i s dalšími. Přerovští horolezci,kteří ukončili svůj život v milovaných horách. Vzpomenu Jardu Soldána, Pavla Málka i zmařený život nemocí, Franty Urbánka a další. Ti všichni mají pamětní desky na Skalným v Hostýnských horách, mezi Tesákem a Hostýnem,kde jsou oblíbené cvičné skály.
R.I.P. (rose2)