Úvodem: jsem zapřisáhlý ateista; v existenci jakéhokoli boha uvěřím teprve tehdy, až se s ním setkám tváří v tvář a dáme řeč, dříve ne. A pokud se tímto prohlášením cítí kdokoli uražen, ať už bůh, nebo člověk, je mi to srdečně putna! Ale peklo, nebo ráj? To už je trochu jiná.

Definice pekla může být různá, někomu postačí pohled na jezírko vroucí lávy v kráteru některé z činných sopek, pro jiného to může být nenáviděné zaměstnání, do kterého musí chodit, aby s bídou uhájil holé živobytí a ještě být rád, že ho má, já jsem si prožil očistec, když jsem jel loni vlakem do Brna a v náhlém pominutí smyslů vlezl do vagonu typu společné ustájení, (zpátky už jsem jel v klasické NDR kožence a ve dvou v kupé), jsou i tací, pro které je peklem nutnost sdílet byt či dům s kdysi milovanou osobou.

Představa ráje už je mnohem méně „pestrá“, většinou je to pláž tropického ostrova, kde svítí něžné slunce, vítr lehce provívá listy kokosových palem a minimálně, nebo i nulově oblečené krásné dívky, či stejně krásní mládenci přinášejí bohaté pevné i tekuté občerstvení. Je otázka, co je lepší, zda návrat z pekla do úlevného stereotypu, či z ráje do únavné šedi všedního dne. Kocovina z varianty č. 2 bude nejspíš horší.

A teď si představte, že jsou na zemi místa, kde máte nerozlučně spojeno oboje: Horko pekla s rajským servisem! Že je to nesmysl? A což takhle termální lázně?

Kdysi dávno a dávno, kdy cesty v lesích vznikaly tak, že nějaký splašený dinosaurus zabloudil, bylo na území jižního Slovenska a většiny Maďarska moře. Dnes se jmenuje Pannonské a na mapě ho nenajdete, protože je skryto 1, 5 až 2 km hluboko pod povrchem, tehdy nebyl nikdo, kdo by ho pokřtil, takže se nejmenovalo nijak.

Řeky, které do tohoto moře ústily, do něj, kromě vody přinášely, i zbytky erozí rozrušených pohoří a na dně moře postupně rostla vrstva usazenin. A protože nic netrvá v světě věčně, stalo se jednoho krásného mnohaletí to, že najednou moře nebylo. Řeky se přizpůsobily, našly si jiné moře o něco dál a voda původního moře zůstala nasáklá ve vrstvách naplavenin pod pokličkou nepropustných hornin.

Povrch tehdejší Pannonské pánve se stále zvedal a voda zůstávala uzavřená v propustných horizontech, jenže, jak známo, s hloubkou stoupá i teplota. Takže původně studená voda se začala měnit ve vodu termální. Do hloubek navíc neustále pronikala a naštěstí stále proniká, i průsaková voda z okolních pohoří, která, dnes už jen taktak, doplňuje to, co vyteče, nebo se odčerpá, na některých místech, (např. Piešťany), začal pronikat z hlubin země vulkanický plyn. Z původně klasické mořské vody se vlivem tepla a plynů stala vysoce agresivní kyselina, která, hnána tlakem plynů, nepropustné nadloží doslova prožrala a začala vytékat na povrch.

Nejprve využívala blaha teplých minerálek zvířátka, mnohde k radosti paleantologů, protože voda byla sice léčivá, ale doprovodné plyny zabíjely rychle a bez pardonu, pokud byl vývěr v dolíku, stačil jeden, dva nádechy. Když se na zemi objevili první lidé, rychle si všimli, že zvířata, která zranili, se k teplé vodě chodí léčit.

A protože, jak známo, člověk vznikl z opice a tudíž se rád opičí, čehož se vývojem nezbavil, mnohdy k vlastní škodě, začal zvířata napodobovat i s tím umíráním a trvalo ještě dlouho, než přišel na to, že zvířecí i lidské marody nezabíjeli u některých pramenů zlí duchové, ale kysličník uhličitý a sirovodík. A protože Homo sapiens je tvor nenasytný, usoudil, že přírodních pramenů je málo a začal si pomáhat, jak je odjakživa jeho zvykem, po svém a bez ohledu na okolí.

Hele, řekl si potomek pračlověka Janečka, ta voda u souseda teče ze země sama, co když u sebe na zahradě udělám díru? Možná začne téci i u mne?! Jak si usmyslel, tak se stalo. Vrtali, vrtali… 100 m – nic, 500 m – nic, kilometr – vrták začal být znatelně teplejší, ale voda žádná. Když se dovrtali do cca 1 600, m začala radost veliká.

Voda byla! Tekla sama, bylo jí přes 30 litrů za sekundu, byla 65 st. C teplá a byla, jak se na mořskou vodu sluší, slaná. Nojo, řekl si šťastný majitel vrtu, ale co teď? Vody je až moc, rozlévá se po okolí, na uzávěr na vrtu už nezbyly peníze, kam zateče, tam sedm let tráva neroste a sousedi zemědělci ječí, že jim trávím úrodu a chtějí náhrady škod. Babo raď, co teď?

Místo baby poradil švagr: Hele, udělej pár bazénů, postav vedle hospodu a máš po problému. A jak řekl, tak se i stalo. Jedno z mnoha míst, kde se udělala do země díra, a kde peklo činí člověku dobře, se jmenuje Dunajská Streda a je to už 28 let naše srdeční záležitost.

Na přiložených obrázkách, počínaje údaji o vodě a pramenu zjistíte proč. Zařízení mělo být údajně původně určeno pro rekreaci vládních činitelů, ale protože nebylo dostatečně nóbl, postihl tento osud Bardejov a Dunajka dnes slouží prostým lidem a to tak dobře, že během července a srpna je lepší se jí obloukem vyhnout, pokud nemilujete tlačenice v bazénech a fronty u stánků s občerstvením.

Slovensko je, pokud jde o minerálky všeho druhu, naprosto unikátní země, hustota těchto pramenů, vzhledem k rozloze, je více než úctyhodná, stejně, jako jejich chemické složení a ty termální nejsou výjimkou. Bohužel vydatnost těchto přírodních zdrojů není neomezená, což si, rovněž bohužel, podnikatelé nechtějí připustit; když může mít termální lázně Jura, tak já je budu mít taky a větší!

Vynálezce vrtáku vrták nebyl, vrtáci byli spíš ti, kdo začali dělat do země bez rozmyslu díry. Díky nim máme sice ropu, zemní plyn, termální lázně a další výdobytky pokroku, kdy v termálních lázních se léčí právě ti, kteří, díky témuž pokroku a s ním spojeným stresům o své zdraví přišli.

Termální vodě je to sice na první pohled putna, ale jsou tu první nesmělé náznaky, že Pannonská pánev začíná, i když velmi pomalu, vysychat. Zbývá jen doufat, že prameny živé vody, ráj, vyvěrající z pekla, nás přežijí a ti, co přijdou po nás, dostanou rozum, a dají přednost rozumnému využívání přírodních zdrojů před ziskem za každou cenu.