Když jsem před třiceti lety měla tu čest být poprvé ve vlastnictví našeho prvního, vlastního psa, střední kníračky Besynky, byla jsem mladá a nějaké stáří u psa mne moc netrápilo, tak jak už to u mladých lidí bývá. S tímto mým vlastním prvním psem jsem si užívala krásných dva a půl roku, když se jednoho dne, tenhle můj vymodlený pes otrávil.
Někde, (zřejmě kolem chat u lesa) si na odpolední procházce a čmuchání, nabrala na fousy krystalky jedu, kumarinu na trávení hlodavců, posléze olízla a celá hrůza skončila po půlnoci, její smrtí na brněnské veterině. Dostavil se u mne šok, nechtěla jsem o dalším psovi ani slyšet, ale Besynčin chovatel to zařídil jinak, měl zrovna dva vrhy štěňat, takže do 14 dnů už u nás bydlela Eriska.
Ta se dožila krásných dvanácti let, v osmi letech se projevil nádor na mléčné žláze, a i když jí byla odebrána celá lišta, po svém dvanáctém roce zemřela na sekundární rakovinu plic. V plném zdraví a síle byla náhle, během tří měsíců od stanovení diagnózy, pryč.
Klérka, naše třetí kníračka, po různých úrazových peripetiích a otravě ve svých jedenácti letech nějakým herbicidem se, pokud osud dá, dožije v říjnu tohoto roku patnácti let.
Více jak před rokem jsme u ní začali pozorovat změnu v jejím chování. „Špatně slyší“, konstatovala jsem jednoho dne. Manžel mi odporoval, že ne, že slyší jenom to, co potřebuje. Za krátkou dobu uznal, že mám pravdu. Sluch ztrácela postupně, ale rychle. Abychom si spolu stále mohly rozumět, pomáhala jsem si napřed tleskáním, přes pokusy s klikrem, ale skončili jsme u ostrého zahvízdnutí.
Další domluvu jsem řešila pomocí gestikulace. Pár pohybů jsme si rychle obě osvojily, až celé naší pantomimě udělala přítrž sama Klérka. Pod heslem, „Když tě nevidím, nemusím poslouchat vůbec“, začala moje prostocviky ignorovat. Pootočením hlavy směrem ode mne uváděla v praxi průpovídku NEVIDÍM, NESLYŠÍM!
Chvíli mně trvalo, než jsem pochopila, že zvlášť na veřejnosti vypadám poněkud směšně, když kolem sebe vířím rukama, předkláním se nebo dřepám a psice stojící pár metrů ode mne už pět minut očuchává nějaký drn s odvrácenou tváří. Sousedka mi jednou sdělila, že si myslela, že chodím ven cvičit 🙂 Tak jsem domluvu s Klérkou, ponechala na flexině a obojku.
Dalším problémem zároveň se ztrátou sluchu je její nechuť chodit ven i na jenom krátké vycházky. Napřed jsem byla zděšená, že onemocněla a NEMŮŽE chodit na procházky, když jsem ji vlekla za sebou na vodítku jako kozu. Mívá obojek posunutý až za uši a dokáže docela obstojně brzdit. „Nechce se mi jít ven (fouká vítr, je zima, je horko, je sucho, je mokro, je doba jídla), NEJDU“!
V okamžiku, kdy se začneme stáčet směrem domů a není zrovna připoutaná na vodítko, vyrazí do cvalu a hurá domů. I přes půl kilometru, fofrem! Přiběhnu za ní z lesa celá uřícená a udýchaná, to už přešlapuje u branky, s výmluvným pohledem „No tak, kde jsi, kde to vázne!“.
Pokud ji posadím do auta a odjedu někam dál na druhý konec dědiny, nebo do vedlejších lesů, velmi ráda vyrazí na čmuchací procházku do „cizího“ .Ano, to je knírač! Co NECHCE dělat, to prostě nedělá. Vysvětluji si to tím, že její vrozená kníračí tvrdohlavost byla v mládí výcvikem a výchovou potlačená. Po její otravě jsem v pevnosti povolila a při hluchotě si začala po kníračím dělat co chce.
Je jasné, že už se přidaly motorické potíže, tu a tam nezvládne prudkou otočku a upadne na zadek. Horší jsou její skoky ze čtyř schůdků ve skalce. Bere to odrazem ze druhého schodu, když jí nevyjde rytmus kroku. Většinou dopad nezvládne a končí na břiše.
Bohužel celé bydlení je ve svahu, doma schody, na trávník schody. Upravila jsem jí pozvolný přístup k trávníku z placáků v pravé části skalky, ale ten od zimy zcela ignoruje, takže ji musím k těmhle minischůdkům každý den několikrát nasměrovat. Zpět nejde stejnou cestou, ale buď rovnou přes skalku nebo po betonových čtyřschodech.
Doma už ji rok nosíme do schodů a ze schodů. Zpočátku, jsem myslela, že vypustím duši, ono se 18 kilo živé váhy celkem pronese, ale pokud se nepřetáhnu při práci na zahrádce, už jsem si celkem zvykla 🙂
Do auta a z auta ji vynášíme. Vyskočení a seskok, pánevními končetinami nezvládne. Protože byla zvyklá jezdit na zadním sedadle a nemá cenu ji v tak vysokém stáří strkat do zadního prostoru, je za předními sedaly napnutá pružná síť.
Do mezery mezi opěradla předních sedadel a hrany podsedáku zadních sedadel manžel vyrobil jakousi lavečku, která se dá jednoduše vyndat, nebo i složit. Tou se tahle nepříjemná mezera vyplnila. Špatně už zvládá balanc a mohla by do mezery při prudkém zabrždění i spadnout, což se také v loňském roce stalo a potom chudina měla problém s krční páteří a chodila na obstřiky.
Poslední týdny ji na procházkách raději už vodím jenom na vodítku – flexina vše zabezpečuje. Cítím, že je Klérka jistější, když nás spojuje tenké lanko osmimetrového vodítka.
Zrak. Při určitém úhlu a osvětlení je na čočkách očí patrná změna. Začíná šedý zákal. Trochu se této situace bojím, vím, že ztrátu zraku ponese psychicky ještě hůř než sluch.
Naštěstí zatím nemá problém s hygienou. Když má potřebu tak si „řekne“. Apropo, od začátku hluchoty přestala štěkat, kníkat, vrčet, prostě je naprosto NĚMÁ. Už přes rok je u nás absolutně psí ticho, přiznávám, že je to deprimující, ale zvykli jsme si. Její potřeby, o které si říká, odhaduji z pohybu těla a z jejího chování.
Pejskům se vyhýbá, zvlášť mladým, dynamickým zvířatům. Pokud projeví o některého zájem na očuchání, jsou to plemena menší než ona.
Cestování, „dovolené“ i třeba na dva dny, už jsme vyloučili. Má ráda svoje doma, zaběhnuté rituály a svou jistotu. Snažíme se jí všemožně vyjít vstříc, střídáme se u ní, proto jsem ji už neměla u sebe loni v srpnu a letos v Podmitrově. Půl denní návštěvy u přátel tráví spící na svém pelíšku, který jí všude bereme sebou.
Její životní styl se mění po měsících, ale radujeme se z každého dne. Je to pro mne i v mém věku nová zkušenost, soužití s takhle starým psem, když ti předchozí odcházeli tak náhle. Na Našem Zvířetníku je jistě hodně psích seniorů a každý se chová jinak. Co vy, ostatní, kteří máte doma psí, nebo jiné zvířecí důchodce, jaké máte zkušenosti?
Vyprávění o Klérce mi velmi připomíná moji současnou situaci, ne příliš veselou. Mám kavalír kinga, za 2 týdny by měl oslavit 15. narozeniny. Síly, bohužel, ubývají a já to velmi špatně snáším psychicky. Snažím se mu vyhovět v jeho potřebách, jak je to možné, největší problém je chůze,přesně jako u Klérky a krmení. Málo jí, koupila bych mu všechno, kdyby to s chutí snědl.Zatím snad nemá bolesti, přijde si pro piškotek, tak bojujeme. Z příspěvků na této stránce alespoň vidím, že podobné zkušenosti má více majitelů a musím miláčkovi co nejvíce stáří zpříjemnit a musí si být jistý, že i když už není úplně fit, stále je to můj miláček a neopustím ho.
Měli jsme pejska foxteriera a ten se dožil skoro 19 let.Byl slepý , hluchý, ale do 17 let to bylo v pohodě.Rád chodil po zahradě a dokázal se i poslepu dobře orientovat, vždy si několikrát za den zahradu pečlivě prošel. Když mu bylo deset dostal mladého kamaráda taky foxíka a ten ho respektoval jako vůdce a až do jeho konce se k němu choval velice ohleduplně a láskyplně. Zahříval ho v pelíšku a na procházkách s ním chodil na dvojvodítku opřený bokem, aby jeho starý kamarád věděl kudy jít.V svém stáří byl vděčný za každé pochování a polaskání, protože to s jídlem bylo jediné co pro slepého a hluchého pejska mohl člověk udělat. Jsou to už 2 roky, kdy odešel
určitě do nebe, pokud existuje a nám i Zikovi, kterému je teď 10 let moc chybí. Když zmíníme jeho jméno Robin, Zik zpozorní a začne ho hledat na místě, kde stával jeho pelíšek. I v životě člověka je 19 let dlouhá doba a tak dlouhé soužití člověka s pejskem zanechá trvalou vzpomínku.
Milá Alex (inlove) , z každého Tvého slova je cítit, jak moc máš Klérku ráda. A je to znát i ze všech příspěvků. (h) Silné téma i diskuse.
Já jsem vlastně starého psa nezažila, Píďa odešla hrozně rychle v deseti letech, musela jsem ji nechat uspat, protože se jí po operaci mléčné lišty po pár měsících objevily mnohem horší a velmi agresivní nádory.
Ance je jedenáct a drží se dobře, dokonce je v lepší formě, než dřív, asi díky změně granulí. Jen „hluchá“ je stále stejně, takovým tím kníračím způsobem. (whew) 🙂 (h)
Co naděláme, nikdo z nás nemládne, Ani my, ani naši miláčkové. Tak Klérko, ještě dlouhou řadu pohodových dnů týdnůa měsíců. Plyšanda Mína oslavila 3.4. už 13. narozeniny. A musím na ni žalovat. Přišlo léto a Mína odmítá jako každé léto, bydlet doma. A zlobí s jídlem. Tak chodím s hrnkem kafe pod třešeň. Mína mě už čeká a milostivě ulíže kopeček tučného tvarohu. :@ Už to vidím, jak budeme bojovat s podzimem, aby ráčila jíst a spát doma.
Cheche, Mína asi tajně chodí na NZ, a zjistila, že jsem na ni žalovala 😀 (cat) Tuto noc přišla spát domů. Po dvou měsících. (inlove)
(call) POZOR, POZOR, POZDNÍ HLÁŠENÍ!!! (call)
😡 Dnes má svátek Kaštan. Přejeme všechno nej, nej a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_14_2012#Kastansv_2012.jpg (f)
Milá Kastan – krásný svátecní vecer, hezky si ho uzij a spln si jedno tajné pránícko. (rose1) (rose1) (rose1)
Milá Pájo – krásný svátecní vecer, hezky si ho uzij a dobre se na zítrek vyspi, at más zítra a pozítrí s Terrinkem a Nastenkou ty nejlepsí výsledky. (f) (f) (f)
Přidávám se k přání. Má Pája taky svátek? Milá Pájo držím palce na zítřek. (y) (y)
A milá Kaštánku všechno nejlepší. Tady je pugét pro vás obě. (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1) (rose1)
moc děkuji, ještě Candy – to je mladý pejsek,od paní chovatelky, taky ho budu předvádět
tak jsem zbaelná nachystaná, budu v nových šatkách tak snad mi přinesou štěstí 🙂
a těším se na všechny, které potkám (y)
moc děkuji, ještě Candy – to je mladý pejsek,od paní chovatelky, taky ho budu předvádět
tak jsem zbaelná nachystaná, budu v nových šatkách tak snad mi přinesou štěstí 🙂
a těším se na všechny, které potkám (y)
a samo přeju všem svým jmenovkyním vše nej !!! a (rose1)
(rose1) (^) (d) (dance) (inlove) (chuckle)
Dodatečně přeju Kaštanovi a Páje všechno nejlepší k svátku. (h) (f) (sun) (^) (h)
Pája děkuje (y)
Milá Alex, vaše Klérka si užívá svůj “podzim života“ obklopená láskou a maximálním pochopením pro její stařecké neduhy. Moc jí přeji, aby jí zrak ještě nějaký ten rok sloužil co nejlépe, o tom, že bude milovaná až do poslední chvíle ani na vteřinu nepochybuji. (h)
Na etapy jsem konečně dočetla i diskuzi a až mě dojalo, kolik psích staroušků tady na Zvířetníku ja a co všechno pro ně jejich milující majitelé dělají, aby jim psí stáří co nejvíce ulehčili. Tak i těm všem přeji hodně dalších společných let. (h)
Možná tím, že kočka je už svým temperamentem větší „gaučový povaleč“, stáří se u ní dlouho vůbec neprojevuje, nebo jen pozvolna. Ale na druhou stranu myslím, že konec pak přijde o to rychleji. Ani nevím, jestli některé kočky stářím ohluchnou, nebo i oslepnou. Naší bývalé kočce Kotěti bylo skoro 18, když umřela, ale viděla, slyšela a měla až do smrti hustý lesklý kožich. Vlastně teď s vzpomínám, že jsem jednou krátce mluvila s pánem, jehož kočce bylo už 22 let a říkal, že už „špatně vidí“
No a nám právě velký náklaďák složil u domu haldu malých kamínků (naše „kamínková zákoutí“ už potřebují obnovit) a tak jdu choti pomoci s rozvážením (a střídat se s nakládáním na kolečko). Venku vedro na podnutí a vlhkost jak v prádelně. (whew) (sweat)
Ahoj Maričko (inlove) . Co mi to počasí jenom připomíná…
Venku vedro na podnutí a vlhkost jak v prádelně – ech, popisujes pocací u nás, na jihu Jizní Moravy (whew) ?
A ty kamínky by se mi taky sikly – zrovna jsem dovytrhávala trávu mezi nimi a dívala se, ze pár kolecek by se vlezlo (hlavne u zákoutí Babí lom (nod) ) – budu to muset po nedeli nejak doresit.
Náš Dandie Dinmont teriér Bertík letos začátkem května oslavil 15 let. Taky už špatně vidí a jediné zvuky, které slyší, jsou tleskání a štěkot Ravenky (to se pak ke štěkání pro jistotu přidá, i když ve skutečnosti vůbec neví, „vo co gou“)… Spánek má tak tvrdý, že je mnohdy potřeba ho pohladit, aby se vzbudil. A s procházkama máme to samé. První polovina procházky – pes nejde, psa táhnu, pes nespolupracuje. Druhá polovina procházky – pes letí přede mnou, pes táhne mě a už se vidí doma u plné misky 😀
Pořád je to náš Bertík, i když už takový lehce zpomalený Bertík… 🙂
Alex Tvoje rozprávanie o Klérke je tak dojemné,milé.Nemožem voľne písať,nejdú mi na klávesnici niektoré písmenká-tak volím vety bez nic/vidíš/no nič,idem za buk do navštevy tec nika.
Rikina, moje první (kříženka pudlice a neznámého otce), věrná pudlímu dědictví v devíti letech oslepla. Naučila se neuvřitelné množství nových povelů (nahoru schody, dolů schody atd.) a běhala (se mnou) na volno až do své smrti ve 13 letech. (Máti ji vodila na vodítku a taky ji jednou prostě odvedla vyvenčit a vrátila se bez ní: zavedla ji zničehonic na veterinu a nechala uspat. Pravda, psice měla rakovinu v žaludku nebo kde – aspoň máti říkala – jenže máti neradno věřit, ta nechala zalhat i svojí mamince o tom, nač a jak umřel dědeček, aby vypadala líp. Fakt je, že se psice asi týden předtím začala doma počurávat. No nic.)
Penny, staruška moje šestnáctiletá, je nahluchlá. Půl roku si stěžovala na bolest nebo něco v uších, pak přestala a od té doby se jí sluch zhoršuje, nebo snad jednorázově zhoršil, nevím. Mám podezření, že tam tehdy byl zánět, ona si chytře uhnala zápal plic, když skočila v březnu do řeky za nějakým tím ptákem. Na zápal plic měla antibiotika, ty uši to taky spravilo, ale jenom dočasně. Řešíme to tak, jak tu popisovali ostatní, zatím jsme ve fázi tleskání, dupání a širokých oblouků rukama. Penny je zlatá v tom, že ji ani nenapadne, že by mohla neposlechnout – když uslyší tleskot nebo hvízdot, otočí se. A na gesta byla naučená už od malinka, jenom teď ta gesta musí být výrazná.
Jo a přistihla jsem se, že velím sice hlasem vychlastaného kaprála, ale chválím hlasem normálním. Takže pes slyšel jen povely, a ne chválu. Tak jsem začala i chválu vyřvávat stylem mlžný roh. Pes je daleko spokojenější. 🙂 Dalo to, pravda, trochu práce, odstranit ten kaprálský velící podtón z intonace slov „hodná holčička, dobře“, ale… 😀
Krom toho má šedej zákal. Ještě vidí, ale pravděpodobně dost neostře. (Na druhou stranu, pořád dokáže chytit aport ve vzduchu… Pravda, na trávě ho už hledá spíš čichem a po paměti – tudy někudy to letělo, sem asi to mohlo dopadnout.) Až se trochu shrabu z toho srabu, co v něm jsem, mohla bych jí snad koupit ty kapky, co o nich dole píšete. Kéž se shrabu dřív, než oslepne úplně.
Vím, že je možná operace, ale bojím se narkózy. Přece jen už má nějaké šelesty na srdíčku. Radši pes poloslepý, ale živý, než neprobuzený z narkózy.
Na dlažbě jí tu a tam podklouznou zadní nohy. Mám dojem, že ji občas pobolívají zuby – mám pocit, že v jednom má kaz, a jeden má zlomený (stoličku). Opět existuje řešení, ale v narkóze. Jsme domluvené s vetem, že tlamu prohlížím a dokud nehnisá, nebudeme na to tlačit.
Penny je zlatá, nechá si vlézt do tlamy a do uší a do očí a cokoli. Ode mě i od veta. Prakticky ji nemusím ani držet, víme to já i vet. To je plus. Myslím, že kdyby něco, ukecám to přes tuhle její poslušnost na lokální umrtvení. Vetka jí věří, dokonce už si pamatuje, co jsem kdysi řekla – vysvětlete jí, co budete dělat a co potřebujete od ní, a ona vám to dovolí, nepřepadejte ji ze zálohy, jak to musíte dělat s nespolupracujícími psy. Tím pádem je návštěva veta ne tak nepříjemná věc, jak by být mohla.
Dalšího psa naučím totéž: nech si prohlídnout na povel, nech se ošetřit. Fakt to stojí za to. Že to zpočátku znamená párkrát prokousnutou ruku, no a co. Však to jako staříček ocení – bude muset pryč mnohem později a bude se mu žít pohodlněji.
Dtto platí pro podávání léků. Z dlaně. S ksichtem, ale sežere.
Vypěstovala si alergickou reakci nejdřív na injekce, teď se to rozšířilo na bodnutí hmyzem včetně klíštěte. (Je klíště hmyz? To je fuk.) Oteče jí hlava a začne se dusit. Tak mám v kápézetce antialergika.
Jo, většinou neštěká. Pravda, odnaučila jsem ji to, protože jsme měli blbého souseda, co nám chodil mlátit holí do dveří, aby si mohl stěžovat, jak ten můj pes řve. Ale předevčírem jsme piknikovali na louce a Penny zase hlídala! Hurá!
Kňouravo-kňučivo-poštěkávací řeč, co jsme spolu měly, opustila poté, co přestala slyšet odpovědi. Když jí poštěkávám přímo do uší, zase si se mnou povídá. A nahradila mou část kňourání mými ksichty. Možná něco z toho kňourání ještě slyší, a s těmi ksichty dohromady ví, že reaguju jako obvykle, tak jí to stojí za to, kňourokňučet. Sranda je to třeba ve výtahu, to je naše oblíbená zábava.
Přestala skákat na pingpongový stůl. I když, jednou jsem měla v tašce syrové kosti, a to si na něj vyskočila, i když jsem na ni řvala, ať není blbá a nedělá to, že ty kosti dostane i tak. 🙂 Jinak běhá, poskakuje dokolečka, přetahuje se, nutí mi balonky na aportování a vyskakuje po nich jako za mlada, i když ne tak rychle, ne tak vysoko a ne tak dlouho.
Narozdíl od jejích mladých let nezapomínám přibalit misku a vodu. Spíš nechám doma vlastní pití.
Narozdíl od svých mladých let smí spát pod peřinou. Ale jak nebyla zvyklá, je jí tam vedro a děsně větrá. 😀
Když přestala slyšet, naučila se periodicky se vracet, jestli jsem náhodou v mezičase něco nechtěla, děvenka moje starostlivá. A když si neví rady, zařadí se k noze. Sama.
Občas ji má na vodítku ten Němec, ale jenom chvilku a pak ji zase pustí. To stojí a čumí do blba: co jsem to chtěla? Pak mi přinese hračku: to je jedno, pojď se tahat o myš! (h)
Io! (h)
Milá Alex, to je moc pěkné povídání o starušce. A když tak čtu Tebe i spoustu dalších, jak se krásně o starší pejsky staráte, a s jakou láskou, tak si říkám, že bych chtěla ve stáří být psem u vás…. (chuckle)
Tak jsem zjistila, že mi to od rána sežralo nějaké příspěvky
(envy) .
Matyldo, užívej si s psíma holkama a nejenom s nimi, Vaše smečka nejenom ta psí je výborná (wave) .
Sharko, díky za nabídku dr.Beránka, ale dále už jsme řešili nějaké kapičky se Rputí a spol.
Xerxová, Tobě chci poděkovat za přání nám i Klérce. Já pevně věřím a doufám, že Betka rozbije ten začarovaný dogovský kruh a budete se spolu dlouho těšit. Dyť má doslova a do písmene našlápnuto tím správným směrem (h) ! A teď si to pohlídám, aby to nezmizelo!!!
Drahá Alex, přestože seniorské problémy našich bábinek konzultujeme z očí v oči, musím se k tomuto tématu připojit s vlastními zkušenostmi. Až na jednu výjimku, kdy na pyometru skonala moje nezapomenutelná Caya Garbo (5,5), dožili se všichni moji pejskové dost vysokého věku. Nejvýše to dotáhl Bertíček . Ten odešel za Duhový most v osmnácti letech. Chrisík závisláček by, určitě, také tolik vydržel, ale odchod Bertíka ho tak zlomil, že následoval staršího kamaráda v šestnácti. Dojemný byl na procházkách pohled na naše „kluky“, když se Bertík poněkud zatoulal. Odkud vítr vane jsem zjistila, když jsem zahlédla dědynka stát v postoji „zednické kozy“ s hlavičkou strnule nataženou vpřed. Ale to už se k němu rozběhl Chrisík a něžně ho čumáčkem otočil do správného směru. A za chvilku se k nám připojili během v tandemu. Dojemná byla Bertova radost, když s rozesmátou tlamkou jako by říkal“ „To nic, já jsem věděl kde jsem, ale tam byla myš (krtek, zajíc) a to jsem přece musel prozkoumat“.
Teď naší smečce šéfuje šestnáctiletá Garuška. Prožíváme tedy podobné problémy, jako Ty s Klérkou. Ani její pohyb už není tak pružný jak býval. Kloubečky jakoby potřebovaly promáznout, ale nezdá se, že by bolely. Jak je to se schody to nemohu, v našem přízemním domku, posoudit. V tom má Garuška před Klérkou výhodu. Jinak se ve svém teritoriu orientuje výborně i když zrak viditelně slábne. Ale to je problém prakticky všech starých malých knírů . Tak také u nás procházky jistí flexa. Máme výhodu. Kolem Valtic jsou všude písčitohlinoté půdy a tak zvládáme procházky v délce 6-8km. Ty dvě mladší běhají na volno (jsou vychované, že zvířátka se nesmí honit) a my dvě babky ťapeme vedle sebe. Občas se G. na mě podívá a tváří se spokojeně. A já si vážím dnů, které nám ještě zbývají. Občas se mi babuška vyškrabe na klín a to potom dostanu vlhkým teplým jazýčkem pusu přes celý ksift. Přiznávám, že jsem to já, kdo dostává víc.
(envy) Tak už zase, objeví se to na chvíli a když se vrátím, už je to pryč (envy) !
Hani, doufám, že si svou odpověď jakž takž ještě pamatuji, alespoň je to k věci 😉 .
My dvě už spolu řešíme i ty NEPSÍ seniorské problémy, viď (chuckle) ? Mávám k JJM a jak půjdu s Klérkou nahoru k lesu, mrknu směrem k Pálavě – japak je tam u vás doma (wave) .
Já Ti to ráda prozradím. U nás je lehce oblačno. Teplo, ale v lesíčku háječku by mohlo být príma. A proto pali ven, než začne pršet. Já, bohužel, přes Pálavěnku nevidím. Tak aspoň v duchu mávám a posílám pozdrav k Lelekovičkám.
Jééé, mám to za 13
Pitrýsku ! (h)
Milá Alex – Klérka se ještě drží, a to je fajn. Když jsme u Vás byli minule, tak na ní bylo trošku vidět, že nějaký ten rumrajch už nemusí (víc lidí a pejsků pohromadě) a radši si zaleze do pelíšku – ale jinak vypadá pořád dobře.
Víš co, já už docela vážně uvažuju o nějakém dopravním prostředku – něco na způsob kočárku (mylím, že tak dopravuje na venčení Lenka S. Hokiho). Přece jenom, když Toya nemá svůj den (třebas v tomto počasí, kdy je u nás stále vedro zkombinované s velkou vlhkostí, nebo jenom suché horko, které bývá běžnější), už toho moc neuťape. A jelikož většinou zároveň venčím Brůču (torpédo), tak to bývá někdy složité – hlídat černou holku kdesí před námi na obzoru a zároveň povzbuzovat šedivou holku kdesi za námi na obzoru (chuckle) .
Taky máme doma psí babičku drsňačku Lindu. Pokud to bude zvládat, měla by se v září dožít 17 let. Slyší nepatrně, zatím zabírá tleskání, vidí velmi málo, ale ve známém prostředí se orientuje celkem bez problémů, někdy se s chutí proběhne a někdy se jen vyčůrá a míří k domovu, občas vytáhne nějakou hračku a blbne s ní jako štěně a občas s obtížemi přejde z jednoho pelíšku do druhého. Vařím jí už hodně dietně a dostává vitamínky pro seniory, každé ráno jí vnutím půlku Enapu na srdíčko zamaskovanou v šunčičce, na zahrádku se vozí v její modré limuzíně (rozuměj- v kárce vystlané molitanem a dekami),zahrádku si pročuchá a ohlídá, kontroluje, jestli se neflinkám a zalehne na molitan na svou pozorovatelnu a spokojeně oddychuje. Prospí většinu dne, ale dokáže i pořádně zaštěkat na rušitele jejího klidu. Prostě je to moje zlatá bábinka, které se snažím maximálně zpříjemnit stáří, zaslouží si to! (h) Klérce přejeme ještě pěkných pár spokojených let se svou smečkou. (h)
(wave) Ahoj, Myško. Je to stále ta limuzína co je na této fotce? http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_14_2012#Linda_v_limuzine_x.jpg 😡
Jojo, to je pořád ona. Teď už má vypolstrovanou i tu přední „stěnu“, aby si babulka mohla opřít hlavičku a neotloukla si bradu.
Alex, díky za krásný článek o tvé babičce Klérce a přeji, aby to v relativní pohodě ještě dlouho vydrželo. Jak píšeš dole, je samozřejmě radostnější psát o mladých veselých zvířátkách, která jsou plná energie – a je jedno, o jaký živočišný druh se jedná (já nemusím akorát hady, krokodýly a podobná zvířata, ale to je pouze můj vkus).
Zato máme za sebou soužití s naším milovaným stařečkem Micánkem a jestli je mladé zvíře půvabné a hravé, staré nám dá mnoho jiných radostí – dokonalé souznění, které s mladým prostě není, prostě už vzájemně víme, jak na sebe, užívání si každé společné chvíle, protože víme, že ten čas se nám pomalinku krátí, a o to intenzivněji to jeden prožívá – nebo alespoň já s Micánkem. Prostě jste staří kamarádi. A z tvého článku je právě takové dokonalé souznění cítit každým pórem. Klérka šikovně využívá svého handikepu a někde v pozadí prostě víš, že to tak má být, i když naoko přísnost musí být.
Holkííí Rputi a Bedo a drahý Pů! Díky vám za vyčerpávající informace o Antikataraktiku (snad jsem to nezkoktala (chuckle) ).
Dobrý den,
ani netušíte, jak vám rozumím. Sama mám doma téměř 16-ti letou naprosto hluchou papilloní babičku. I ona prakticky celý den jen spí. Nemá zájem chodit na procházky, ale protože ještě relativně vidí a chci, aby se trochu hýbala, vyřešila jsem to batohem na břicho. Pro malého psa je to báječný vynález. Na procházkách ji nosím a pouštím ji ven jen na malé úseky. Jakmile se začne zadýchávat, šoupnu ji zpět do batohu a spokojeně kouká a funí v něm. 🙂
Má silné prášky na srdce a trápí ji inkontinence. Tu jsme vyřešili – na radu zkušené chovatelky, od které fenku mám – dětskými plenami. Přes den ji ohlídám, ale v noci to byl problém, protože se pomočila přímo do pelíšku a spala tak v mokru až do rána. Na noc jsou pro ni pleny skvělé. Je v suchu a já se nemusím bát, že nastydne. 16 let bude Zazince na začátku prosince. Moc bych si přála, aby se jich ještě dožila, ale také vím, že je to pro ni dlouhá doba a stát se může cokoliv a kdykoliv. Tak snad nám to ještě vyjde a oslavíme ještě jedny Vánoce společně.
Přeju Klérce ještě dlouhý a krásný život v pohodlí s tak báječnými páníčky!
Katko, jste velmi obětavý člověk a jak je vidět nejen kvůli veverkám. Držíííím palce, ať Vám to spolu se Zazi ještě dlouho „vychází“. Díky za podělení se o nápady (noční inkontinence). Ten baťůžek na břicho jsem viděla v Podmitrově pro Sisi. Pro majitele malých pejsků je to príma vynález.
Představte si baťůžek na Betu … 😉
(rofl) Nechci být ošklivá, ale v duchu ho vidím … Beta je ladně přehozena paničce přes hřbet, psí brada se opírá o temeno paničky, přední packy zkříženy na její hrudi, oba hrudníky spojeny širokým polstrovaným pásem, psí zadek usazen v sedačce s dírou na ocas, která se zapíná přes ramena a jako bederňák (nejlépe pětibodový systém). Součástí sestavy je igelitový klobouček a chůdy, aby si Betka neobrousila zadní šlapátka o zem … (rofl)
Vím, že jsem hnusná, promiň, Xerxová 😛 (h) , ale co by za to jiní dali (kdožeto vlekl psa domů s bolavou tlapkou? Nebyla to PetraK a Ešus? Ti by ho taky ocenili!) (chuckle)
Do houslí neeeeee …! (music)
Ehm, třeba ti, kdo nosí napůl chromého dobrmana po schodech dolů, když ten cvok se po svých vyškrabal nahoru…
Nebyla jsem chvíli doma a zatím tady diskuse vesele pokračuje (y) . Děkuji Vám všem, kteří jste ve vlastnictví zvířecích seniorů, za svoje poznatky.
Tenhle článek jsem se rozhodla napsat proto, že radostí s mladými psy, koťaty, koňmi (zdravím milá Ap, Lucko V.) známe všichni, je to bezvadná životní zkušenost. Ale zvířata stárnou, a tak jako u lidí se začíná i u našich miláčků zvyšovat věk, díky veterinární péči a kvalitním krmivům (nechci diskutovat zda krmit granulemi nebo barfovat 😡 ), pokud je nezkosí nějaké fatální choroby, dožívají se věku, kdy nás i je zaskočí stařecké problémy. S některými z vás (Laďčin Bojárek, Evina Arka, kterou znám od mládí (h) , Penny od Io, Don od Marsky) jsem se už o problémech se staroušky bavila osobně, proto jsem ráda za zkušenosti i vás ostatních. Dobrých postřehů není nikdy dost. A kde jinde než tady, na Zvířetníku, se o ně podělit, protože za ta léta co Zvířetník existuje naši známí chlupatí kámoši, zestárli :O . Nedávno tady George ve svém článku psal o Habsburcích, já je pamatuji jako malá štěňata, zvlášť staršího, desetiletého Ferdinanda! Letí to, letí, nám i jim.
Jsem za tenhle článek moc ráda, sama jsem o sepsání něčeho na ten způsob uvažovala:-)
Alex, ať vám to spolu vydrží co nejdéle! (sun)
Reny nám taky začal bojkotovat procházky. Přičítali jsme to jeho problému s tlapkami. Z našeho hlediska ho chápeme, taky by se nám nechtělo riskovat každých pár kroků pád na čumáček. Ale je otázka, jestli to takto vnímá i on, protože na druhou stranu donedávna mu to nijak zvlášť nevadilo a kolikrát zarputile trval na tom, že na to sídliště prostě musí a já ho tam nosila. Máme podezření, že se už se mu prostě jen nechce. Protože když ho popovezeme někam autem, to je nadšen. Konečně výlety podle jeho gusta – jízda autem, chvíle čuchání a zase pěkně domů. Nedoslýchavost na procházkách problém není, protože stejně vyžaduje, abych mu byla prakticky za zadkem a byla schopná ho tak v případě nebezpeční zachránit. A i když slyšel dobře, stejně si myslím, že pro něj kolikrát byla důležitější řeč těla a gesta, než slovní doprovod. Třeba rozlišovat hračky podle jména se nenaučil, ale když čekal, až vydám povel, že se jde ven, vyskočil kolikrát nadšeně ještě dřív, než jsem to vyslovila. Na rozdíl od Klérky, ale co slyší hůř, štěká víc. Zavedl požadující haf, rozhořčené haf a fňukající haf. Zejména to první používá velice často, protože potřeba piškotu je zřejmě to první, co mu přijde na mysl, hned když se vzbudí 🙂 Ovšem s jídlem musíme být teď více opatrní, už nesnese některé věci, které dřív byly bez problémů a také vyšší potřeba pití kvůli lékům dělá své. Někdy to trochu připomíná mít doma štěňátko, o které se člověk teprve učí starat. Ale rád. (h)
Renie, s autovycházkami je to u nás jako přes kopírák (wave) ! Co se týká ochutnávání i našich jídel, tak opravdu už jde jenom o minivzorky od stolu, už se to leckdy nevyplatilo, když jsme jí dali trošku víc. Takže teď už je přísně na svých stařeckých granulích, namáčených i křupavých a zatím ťuky, ťuk, fungují dobře.
OTécko – leč důležité (wait) (bude se opakovat i další dny).
Všichni, kdo budete 28.6. odpoledne v Brně (hlavně ti, kdož mají áčko za minule; o zdravém jádře nepochybuji) – mrknite na Hadopasi. A hlavně – DOSTAVTE SE !!! (wave)
http://forum.hadopasi.org/viewtopic.php?p=23332#23332
A ještě (vlastně hlavně kvůli tomu jsem sem drze vlezla) hlásím, že na 20. července je zamluvený salonek ve Ferdinandě. (handshake) (inlove) .
Prosím hlaste se mi na Hadech, Dede má teď dovolenou, tak mi to zatím nevyvěsí.
Milá Alex, přeju tobě i Klérce (a všem dalším se staršími pejsky) ještě hodně času spolu (inlove) . Ať jí zdraví slouží co nejdéle.
S dovolením OT pro JJ: Bohužel na Brnění příští týden nebudu, jsem od zítřka dva týdny mimo, ale protože moravské sestry jsou akční (y) , tak pevně věřím, že bude brzy šance se potkat na nějaké další akci. Jinak jsem zpětně dočítala články za dobu své absence a k tvé Úvaze musím taky potvrdit, že vůbec nebyla mimo mísu. Můj tchán coby genealog amatér už léta sestavuje seznam svých předků pátráním na matrikách a archívech. Jedna rodinná větev po jeho mamince ho dovedla až do napoleonských válek, kde skutečně objevil „pradědu“ Francouze (tchán ze ze Znojemska), takže MLP se už léta kojí nadějí, že máme možná jako dědictví zámek někde na Loiře, akorát o tom holt nevíme 😀
Ještě dodatečně taky bych přidala svůj postřeh. Co třeba tahle příjmení z Brněnska a okolí: Šalé, Hablé, Lebloch. Jednoznačně pozůstatek pobytu francouzských vojsk.
No, dlouho jsem si to myslela taky, ale prý je to pověra, těch Francouzů tu moc nezůstalo, zraněné si později nějakým způsobem odvezli. Zdrojem těchhle příjmení jsou prý francouzští osadníci z Čejče, byli tam pozváni někdy kolem roku 1780. Chtěla jsem to napsat už k minulému článku, ale nějak nebyl čas. Našla jsem k tomu i jeden odkaz, ale je to jen takový pořad pro děti, omlouvám se: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10123499335-zahady-toma-wizarda/307292320500022/titulky/
P.S. Údajně je jedno z těch původně francouzských příjmení taky hezky česky znějící příjmení Pažout.
Kopíruju z jednoho dalšího odkazu, který jsem našla:
„Za výskyt francouzských jmen na JM odpovída Josef II., syn a spoluvladař Marie Terezie, který v roce 1770 povolal z Lotrinska a oblasti Franche Comte asi 80 rodin. Na císařské statky odešla většina obyvatel z vesnice Deservillers na panství Dorna. Ve Vídni je přijal ředitel císařských statků Posch a poslal je na uherské statky do Holíče. Teprve v roce 1771 přišlo do zpustošené Čejče na hodonínskem panství, v majetku habsbursko-lotrinské rodiny, asi 45 rodin z Holíče založit novou francouzskou osadu, celé to zorganizoval baron Posch. Mezi prvními osadníky byla jmena Petit, Pernet, Masson, Loth, Coglie, Jaillot, později pak Bizot, Donne Quiot. Z Čejče se Francouzi rozšířili do okolních obcí Čejkovice, Kobylí, Vrbice, Terezín, Mutěnice aj. Více informací vč. seznamu fr. rodin viz HLAVINKA, K.: Zalozeni francouzské osady Čejče. In: CMM, 50, 1926, s. 566 – 608.“
YGÓÓÓ, dyť ty máš v krvi vychování francouzské komtesy (Vrbice) 😉 .
Taky mě to napadlo.
Každopádně jsem si všimla, že třeba v těch sousedních Čejkovicích, o kterých tam taky píšou, bývají rodiny zajímavě namíchané – část modroocí blonďáci a část tmavá, s výrazným nosem (pánům jen chybí taková ta francouzská baretka a byli by komplet); jestli je to těmi osadníky, nebo třeba nějakými Turky někdy předtím, to netuším.
No – právě jsem se nad tím zamýšlela – tak původ vzhledu a šarmu rodu mého švagra (Kobylí) je vysvětlen – i když Mikulica mi moc francouzsky nezní.
Ale co my? Dyť moji předci měli typická česká jména – Trávníček, Navrátil, Knápek, Michna. Akorát ten Papež – stařeček byli takový počerný a sporý, tam by eventuálně té francouzké krve mohlo být (i když, ruku na srdce, spíš vypadali jako Adolfův bratr). A jméno – kdoví, jestli vesnice, ze které byli dosídleníci, byli v kraji spíše katolickém nebo protestanském (kdyby protestanti, a jeden z mála byl katolík, potom Papež by se dal vysvětlit) … no, možná, že zámek mám vedle Laďkových (chuckle)
Jak to teď všechno honem čtu, tak jestli my nebudeme nakonec přes ty Frantíky příbuzné ????
A hele, maminky sestrenice si vzala Pažouta, jinak pekne nazyvaneho po moravsku Pažóta. Z Brna. Aido, zkopiruju to a poslu to tete Jarče. Co se zde jeden nedovi. 🙂
Taky jednoho „Pažóta“ znám, učil mě, docela fajn člověk, z čeho to ale může být zkomolené, to fakt netuším.
Jo, ještě s těma jménama – na gymplu jsem měla spolužačku z vedlejší třídy, která se jmenovala Mazlová. Její velice početná rodina byla z některé z obcí Slavkovského bojiště a taky měli legendu, že všichni Mazlové mají aspoň z půlky francouzský původ po nějakém tom raněném a zapomenutém vojáčkovi. Neříkám, že to není možné, jak píšu výš, sama jsem si to hodně dlouho myslela, těch francouzských jmen tu máme opravdu hodně, maně mě napadá třeba ještě Donné, jednoho od vidění znám (Jiřího), ale spíš bych se přikláněla k té variantě s osadníky z 18. století.
S jediným psem jsem si prožila tu dlouhou cestu od miminka do stařečka a naprosto toho nelituji. A i po dvou letech mi vzpomínka vhání slzy do očí. Oslepnutí psa je psychisky náročné spíše pro člověka, i když oslepnutí a ohluchnutí je už problematické. Mimi zaplať Bůh jen osleplo, takže jsme se domlouvali tleskáním a různými povely typu pozor nespadni, doleva, dolů, nahoru. Do posledního dne po svém rajonu chodil navolno a dodnes se lidé diví, že ani nepoznali že je slepý.
A trochu malé OT – Majda je měsíc po hárání a jako pokaždé se v tuto dobu chová stylem “ matky se musí šetřit“ táhne se za náma jako smrad, většinou se musíme vrátit neb prostě dál nejde. Znáte to někdo a hlavně, víte co s ní? Já jsem zastánce pravidelného pohybu a ona mi to strašně narušuje
Známe to velice dobře. Nechce chodit ven, venku se nechce hýbat, sedá si a hledí, méně jí, je jako vyměněná. Když se to stalo poprvé, jeli jsme k paní doktorce, protože jsme se báli, že je nemocná.
Přesně tak se chovala Arinka, přestala se honit s psími kamarády, tak jsem se snažila s ní chodit na delší vycházky, aby se musela trochu hýbat a po cca 2 měsících to z ní ze dne na den spadlo a už zase z ní bylo obvyklé třeštidlo.
Ale to je přece logické, to už měla štěňata „odchovaná“. (chuckle)
Dámy, za mladých let našich fen, to bylo po hárání také. Mohu-li doporučit, snažte se jejich bojkotu ve vycházkách nevšímat a zařaďte do pohybového programu systém (obrazně (chuckle) ) „malý dvůr a dlouhý bič“, aby zapoměly na to , že by mohly být maminami. Nebo se rozjede faleška jak vyšitá (o té by mohla vyprávět Betka Xerxovic).
Já vám všem děkuji, ale co s 60ti kilovým hovadem, které si sedne a prostě se nehne. On je vůbec děsný problém s prochajdama pro mne, protože ona se opravdu prochází – čuchá, pronásleduje cosi, požírá tatranky, které vidí dřív než já, ale prostě aportovat nebo cokoli dělat nebude. Ani doma si nehraje, když tak jen zápasíme takové to sumo. Jako štěndo se to nenaučila a takhle jí to vyhovuje. I s Batmanem hrají zakusovací hry. Navíc jí nahrává to počasí, občas prostě večer nemůžem ven a jdeme až ráno. Jinak pokud to jde tak alespoň na tu hoďku dvakrát denně
Chichi, z Ariny by asi nebyla vzorná matka, protože jakmile ji skončila „virtuální březost“, tak se vrátila do obvyklé formy a basta, žádný pelíšek, žádní plyšoví štěníci. A teď radši i přestala hárat, jen doufám, že to na ni nepřijde na táboře :O .
No my vlastně taky neměli ty plyšové štěníky a tak podobně, minule jsme touto dobou dostali Batmana, takže měla oč se starat a nějaký plyšáci jí mohli být ukradení. Ale ikdyž se snažil ji cumlat,stejně se nenalila a tak doufám, že ani tentokrát žádné problémy nebudou
A ještě jsem zapomněla zmínit, že poslední rok se Bojárek čím dál tím častěji zastaví někde u zdi nebo nábytku a dlouho kouká směrem do prázdna, takže máme pocit, jakoby už vyhlížel za Duhový most….
Myslím, že to máte perfektně „vychytané“ a že si Klérka toho psího důchodu může skutečně užívat. S naším téměř devatenáctiletým Bojárkem je to velmi podobné – jenom poslední měsíce začínají značné problémy s venčením, protože jeho oční zákal už dosáhl takových rozměrů, že nechce chodit ani do zahrady, kam ho už taky nosíme. No a před dům, kde je přes cestu trávník, chodí už jen, když ho tam vede Polča, která bude mít koncem léta šestnáct, ale u níž zatím (ťukám tu jak o život do dřeva) žádné větší problémy nemáme. Tím pádem Bojárek svoje venčení z větší části odbývá na chodníku před domem, takže musíme být neustále v pozoru se zásobou papírových ručníků, vody a desinfekce. Poslední dva týdny mám takové neodbytné vnitřní „bojím, bojím“, že budeme muset přijmout v blízké budoucnosti to kruté radikální rozhodnutí. Zatím nás drží to, že stále žere jak o život a chodí se za námi neustále mazlit – tak jak nidky nechodíval ;( Já vím, že je to skoro zázrak, takový metuzalémský psí věk, ale bohužel jsem se za celý svůj život se psy nenaučila přijmout stoicky to rozhodnutí o byti či nebytí svého čtyřnohého přítele (u) Nakonec dobře vím, že mi vichni moc dobře rozumíte, co tohle rozhodnutí pro člověka znamená….
No já to úplně nevím a doufám, že to pak nezblbnu. Doprovodila jsem nějaký zvířectvo na druhou stranu. Nebyli moji, že bych s nimi sdílela svý doma.Jen neměli kdo by to udělal. Ty pocity sem zatím zamkla, že si je jednou přeberu.
Že jsou Ti pejsci u Tebe tak dlouhověcí svědčí o VIP péči (h) .
Já jen koukám co seniorů tu je zmíněno a jakýho věku.
Já jsem to myslela obecně z pohledu nás zvířátkomilů – popravdě do mě nic není pěkných pár dnů, i když se třeba jen dozvím od kámošky, že museli vyprovodit za Duhový most jejich pesa, číču nebo ftáčka. Ale, jak sama říkáš, z diskuse na Zvířetníku je krásně vidět,že naše „civilizace“ pokročila, protože ta naše zvířena s námi zůstává daleko déle, než tomu bylo třeba za mého dětství. Ačkoliv moje mamka si přinesla do manželství svou voříšku Nerinku, která odešla za Duhový most až v patnácti – a to mně už bylo devět.
Se starými psy zkušenost nemám. Dědovi psi obvykle odcházeli ve středním věku vinou nedostatečné veterinární péče (ne že by za to mohl vet, ale děda, dokud pes neumíral, tak to bylo zbytečný). Své vlastní psy mám prdloše a mlaďochy, i když Borůvka mívá z pozice šéfky smečky občas dojem, že ona si to prvně dočuchá a teprve pak poslechne, co na ni hulákám. |-(
Předchozí přspěvek jsem odklikla dřív a tak jsem nenapsala, že je to u nás podobné jako u Klérky, taky Don má ,,svůj svět“
Klérka je šikovná pejska, já zatím soužití se starým zvířátkem neznám – Nyny je letos 10 a zatím na ní není žádný věk znát, spíše ji možná oslabuje postupně ta cukrovka
přeju vám ještě mnoho společného času!!!! (h) (h) (h)
Milá Alex, moc hezky jsi to napsala. Dobře to znám. To, co mně na stáří psa udivuje, je ta absolutní propojenost mezi lidskou a zvířecí bytostí. Tak , jako si ti dva tvorové navzájem rozumí je obdivuhodné. Jsou to doby, kdy jen náznak proběhlý v mysli člověka, je pro pejska srozumitelný. Ta alchymie prostě funguje. Je to krásné. (inlove)
Přeji Ti a celé smečce ještě hodně a hodně krásných chvil s Kleruškou. (dog) (h)
Když jsem ještě žila v PR, moji známí měli krásnou kníračku,která jim pořád utíkala do města. Pak se zjistilo, že si vyhlédla blízkou cukrárnu a chodila žmundrat zákusky,jsou to chytrá děvčátka psí. (chuckle) 🙂
My jsme si hodně našeho dědka Dona rozmazlili, brečí když se nemůže někam dostat, chce hodně pozornosti a někdy zapomíná, že má zadní nožičky. Ale když o něco jde tak i štěká. Má zakalená očička ale vidí. Prý u psů to není klasický zákal jako u lidí ale nějaké ubývání buněk. Vidí, když dělám, že mám v ruce mlsek a pohybuji rukou tak otáčí hlavu. Jí a jídlo si pěkně přebírá, sní i to lepší z misky Luxovi když to náhodou neuhlídáme. Už toho letos moc neujde, na procházce jak kdy je v kondici. Doma nečistou nedělá, venčí se venku. Schody dolů už neriskujeme to ho raději sneseme. 26 schodů s dvaadvaceti kily, to je místo posilovny. Nahoru vyleze se záchranou. Co bychom chtěli od skoro sedmnáctiletého většího psa. I z Národního registru mi psali, že je to neobvyklé. Snad nám ten staroušek ještě chvíli vydrží.
Dokud Doník zvládne Luxovi vyluxnout dobrotu tak je jura 🙂 , ovšem 26 schodů to je na výtah, nebo aspoň na vrátek.
Těch 26 schodů zvládáme celkem v pohodě jen Luxe musím občas seřvat aby na nás neskákal. /nech toho ty jeden pse uzenej/ Nosíme Dona teprve asi 14 dní a většinou jen dolů- Lux si začíná zvykat, že Donovi neubližujeme. Lepší je když někam jedeme, Dona do auta vysadíme a Luxík si stoupne a podívá : mě si tam taky vyzvedněte! Ale včera mě Don dostal, vlezl na cestičku do skalky a z cestičky skoro spadl mezi kytky, vystrkala jsem ho zpátky a on tím samým místem zase mezi kytky tentokrát nespadl ale normálně vlezl.
Milá Marsko, jistě jsi četla že kolie která hrála ve filmu Lasie byla za prvé pes a ne fenka a ten se dožil snad až dvaceti let. Nepamatuji si to přesně a nemohu to teď na internetu nalézt. Ale ten byl opravdu ošetřovaný jako sám pan král.
Tady bydleli lidé a měli fenku Sussi. Ta sedmnáctiletá odcházela na samostatné procházky po Frantorpu. Problém s klouby neměla, byla to fenka a ty jsou mnohem drobnější u této rasy.
Můj Bača měl kolem 30 kg a jednoho rána jsme ho našli ochrnutého, asi mrtvice. Nenechali jsme ho víc trápit, měl už veliké potíže s klouby. Tak se dožil dvanácti a půl roku.
Brumla byl velký jako Bača a žil do třinácti a půl roku. Od manželovy smrti chodil čekat k brance a když přijel autobus a páníček nešel tak těm kolemjdoucím pasažérům vynadal. Bača páníčka bezmezně miloval. I on měl velké trápení s klouby. Když se přestal radovat věděla jsem že je čas.
Einstein byl první pes který byl jenom můj. Ale on miloval více mého syna a to syn s námi nebydlel. Ale Einstein dostal leukemii a měl už nádory na slezině. S ním jsem si rozuměla vlastně nejvíc i když se dožil jen sedmi a půl roku. Jak jsem ho ošetřovala měli jsem nakonec k sobě strašně blízko a vlastně jsme tak prožili i jeho stáří kterého se nikdy nedožil. Einstein byl malý a vážil jen 20 kg.
Garyk váží jen 18 kg a trápíme se všemi možnými způsoby. Jeho strach je naše největší překážka. Cesar Millan říká že ten stav se nejtíže u psa mění. Lehčí je zlomit agresivitu než strach. Taky se mi to nepodařilo a Garyk je už pět let starý. Pamatujete jak jsem se těšila na štěňátko které jsem si nesmyslně vybrala jako třítýdenní před odjezdem do Čech? Nakonec jsem se v Praze zdržela a vyzvedla jsem si Lajbana, jak stálo v jeho papírech, až když mu byly tři měsíce. Ale máme ve smlouvě že půjde zpátky k chovatelce kdyby se se mnou něco stalo. Uvidíme kam až to spolu dobojujeme. 🙂 (dog) (inlove)
Alex a Violo děkuju za psí stařečky (h) .
Klérce i Alex přeju ať si sebe navzájem užívaj co to jde. Ten článek je mi přínosem. U nás se dřívější psi dožili oba nezávisle jedenáctky. To ještě na stařecký potíže není. U svých bych to raději zažila než že ne.
Ani kočišťata co prošli domem se zas tak moc nedožili.
Zkušenost mám jen se stařičkými slípkami,naši by je do polívky nedali. Za léta dodávání vajec mají nárok na důchod. Tak jsou v hejnu dokud jim všehomír dovolí.
No, to je úžasné s těmi pipinkami a připomnělo mi to jedny známé, kteří takhle chovali 16 let husu!!!! Já jsem se jí trochu bála, protože ona cizí neměla moc ráda a chovala se jako ostrý hlídací pes, ale oni ji měli fakt jako domácího mazlíka – mohla i do kuchyně pro dobrůtky (chuckle)
Soužití se starým pejskem znám, ale vlastně obráceně. Mám už druhého stařečka z útulku na dožití a probíhalo to zatím tak, že pejsek po pár dnech začínal naopak mládnout. Samozřejmě se to časem obrátí zase zpátky, ale to počáteční zlepšení člověka potěší. Když vidí, jak se dědeček pomaloučku začíná radovat, začíná mít zájem o okolí, začíná si v mezích svých možností ještě užívat. Žaník mi umřel loni po třech letech,které by nikdo, kdo ho viděl ty první dny, nečekal.
Teď mám Šardu, je úplně slepý a téměř hluchý, když jsem ho přivezla, upadl po pár krocích. Už se ale orientuje doma a na dvoře, nepadá vůbec, spíš provádí pokusy o pobíhání a včera jsem ho dokonce přistihla, jak se snaží po vyčůrání hrábnout nohama. Nedělám si iluze, že by zlepšování pokračovalo nějak moc dál, ale snad si aspoň ten konec života ještě trochu užije.
A staří pejskové mívají ke konci problémy s čistotností, vinou stařecké zmatenosti. Postihlo to jak Žaníka, tak se to občas projeví u Šarička – pejsek se prostě zamotá a vydá se opačným směrem, a vyčurá se doma místo venku. Jenže vždycky si říkám, bůhví,jak dopadnu já. A třeba to po mně taky někdo utře.
Ali, to je od tebe moc krásné (h) , že dáváš starým psům z útulků poznat alespoň na krátkou chvíli normální psí život. To stejné dělá i Laďka. Jste JEDNIČKY (f) ! Nevím, jestli bych tohle zvládla. Je to ode mne sobectví!
Alex, to není sobectví, to si prostě člověk jednoho dne řekne – zkusím to, no a když to funguje, tak kromě toho hrozného rozhodnutí od odchodu za Duhový most, je to skoro stejné, jako když má mladé psy – i s těmi jsou starosti – mně se jednou málem utopila mladá fenka kámošky, kterou jsem hlídala. No a co myslíš, že se mi dnes zdává, když mám hrozný sen – že se mi topí něčí pes nebo kočka a já se hrůzou nemohu pohnout! A o těch starých pesech, co jsem už vyprovodila, se mi vůbec nezdá.
Možná už jsem to někde psala. Přesto. Byli jsme na vodě. Já, kamarádka s dvěma dětmi, segra a její syn, dcerka od bráchy a Pavel.Děti od 4 do 7 let. Kvůli dětem jsme měli sebou auto. Ráno jsem autem odjížděla na další tábořiště, ostatní lodí vyjeli, já od auta mazala k vlaku a je po cestě odchytla a nalodila se.Jednou přicházím od vlaku nad splav k místu setkání a přenášení lodí zrovna ve chvíli, kdy Pavel se všemi dětmi na jedné lodi(dělal kapitána,děcka plavčíky,legrace veliká,ovšem vymyšlená nohou)zrovna loď ve snaze přirazit ke břehu přílišným zabráním pádla otočil dnem nahoru. Kdyby chtěl tak se mu to nepodaří.Kamarádky děti přelítly přes okraj do volný vody a bezpečí, rovnou si je lovila,nad splavem vody celkem dost,všechny děti měly vesty a helmy,segra jak na péru vyskočila z druhý lodě k tý převržený, s neteřinkou Pavel zrovna vyplaval a posunul jí ke kámošce a nejmenší synovec nikde. Trvalo asi minutu během,který se segra s Pavlem potápěli a hledali než našli kluka ve špičce lodi, kde si ve vzduchový kapse dle svých slov prohlížel pavouka. Nejdelší minuta v životě.Ségra od tý doby mívá zlý sny. A vzpomene-li si přes den mívá záchvaty paniky.Sice tehdy vodu dojela, ale na další děcka pustit moc nechce.Oni by pochopitelně rádi.Docela by mě zajímalo jestli se dá takovej zážitek nějak zneutralizovat.Že jsme poučený do konce svých dnů o tom snad netřeba.
Klérka je báječná pejsková.
My máme doma kočičího důchodce Honáska.
Jak jsem psala, oslavil teď v červnu krásných 16 let.
Příznaky stáří se zatím příliš neprojevují.
Slyší a vidí moc dobře. Zvláště pokud se jedná o jídlo.
Jen za poslední tak cca 2 roky zhubl.
Míša
Míšo, my máme kočičího důchodce také (i já už jsem důchodce a manželel také. Jsme jako dům seniorů (chuckle) ). Dareček měl 14 let, je (ťuky ťuk na dřevo) čiperný, vrcholky vysokánských borovic pro něj nejsou problém. Ale také trochu hubne i když baští. Vzpomínám si na sousedovic kocoury odnaproti, že v 15-ti letech také už hubli, i když baštili a šplhali po hřebenech střech.
Tak to myslím je téma i pro mě. Mám asi rok v péči devatenáctiletého pejska Kubu. Je zcela hluchý, téměř slepý, řekla bych, že rozeznává jen světlo a tmu,reaguje pouze na prudký pohyb. Neštěká, dokáže jen zakňučet.Myslím, že čich má velmi dobrý, zatím se orientuje natolik, že jen občas o něco zakopne. Kde to jde, obložila jsem mu okolí měkkým materiálem(matrace atd.)Ze schodů a do schodů ho nosím. Venku je velmi čiperný, samozřejmě stále na vodítku, už bych ho neměla jak přivolat zpět. Jeho akčnost a nadšení přikládám tomu, že do svých téměř devatenácti let les nikdy neviděl, patrně má čichově pocit, že je v psím ráji.
Vzít si na starání stařečka a představit mu les tomu se říká ČIN. Hodně pěkných dní Kubovi i Tobě Violo. Díky (h)
ANTIKATARAKTIKUM !
Dostane se v Německu (možná by šlo objednat i odsud), stávalo cca 50,-DM.
Je to humánní lék, užívala ho moje máti a kapali jsme ho i naší Arince, když na ní šedý zákal trhnul – krásně jí to zakalené očíčko vyčistilo. Nevyléčí se to úplně, ale velice dobře to zákal brzdí.
Rputi, prosím, nepamatuješ si ještě název, popř. název hlavní látky v něm obsažené?
Alex, ono se to přímo tak jmenuje – Antikataraktikum.
Jsou to tři lahvičky v jednom balení, ze kterých se to přímo kape. Kape se jedna kapička denně do každého oka – jedna lahvička vydrží cca tři týdny. Nutno přechovávat v ledničce. Do některých lékáren bylo dobré mít recept – jaká je současná situace nevím, ale předpokládám, že i bez receptu možné.
Antikataraktikum N se to jmenuje ale vypadá to že je to registrovaný jenom v Německu. Jsou to „lidské“ kapky. Zajímal jsem se o to kdysi když se objevil v rodině šedý zákal….pak to ale vyřešila operace.
P.S. Je těch léků víc, například švýcarská Novartis vyrábí lék s názvem Antikatarata Plus, který má stejné účinné látky, ale u nás to k dostání asi není.
tak tak, strejda google tvrdí, že se to přímo jmenuje Antikaraktikum N … účinná látka je derivát inosinu (Inosine phosphate disodium salt – hm, nás ještě učili -ný, -natý- tak jsem v těchto názvech zcela ztracená, snad dvojsodná sůl inosin fosfátu??) …
inosin je pak látka tělu vlastní – „Uplatňuje se při tvorbě tzv. adenosin trifosfátu (ATP). ATP je obsažen v každé buňce našeho těla a slouží jako velmi výhodný zdroj energie. Bez ATP bychom nebyli schopni jediného pohybu, je pro nás tedy stejně nezastupitelný jako kyslík nebo voda.“
Rpuť o tom už kdysi psala:
http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A060607_203202_p_zviretnik_dru&vlakno=8938886#8938886
a taky ještě jednou pod Bojarem
http://naszviretnik.net/2010/10/20/psi-bojar/comment-page-1/#comment-39688
No vidíš, že to stálo 12€ jsem už zapomněla 🙂
Tak ať to Klérce hodně dlouho vydrží aspoň tak, jak to je. Má babuša radost ze života, a to je dobře. (h)
Vzpomínám si, že v televizi běžel nějaký seriál a v něm kanadského jízdního policistu doprovázel do USA jeho bílý, hluchý vlk. Doteď si pamatuji úžasné scény, kdy chlap lapl vlka za čenich, otočil ho obličejem k sobě a začal mu něco vysvětlovat (nadávat, nakazovat …). Prý se vlček naučil odezírat (chuckle) … no, ale u tak samostatného plemene jako je knírač bych tolik snahy, aby mohla poslouchat rozkazy, nečekala … 8)
Ano, JJ, odhadla jsi to správně, začala být víc než samostatně myslící 😉 . Navíc ji stáří zaskočilo hodně po psychické stránce. Byla hyperaktivní z celého vrhu štěňat (whew) . Vím to, měla jsem tu čest u chovatelů pár dní pobýt, když jsme si pro ni jeli a viděla jsem celý vrh pohromadě. Částečná nemohoucnost ji sráží na psychice.
Klérka je krásná,s hluchotou se asi nic dělat nedá,ale se zákalem- co se domluvit s Beránkem….?
hezký pátek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Alex – Klérka je úžasná psí dáma. Přeji ještě řadu krásných dní se spokojeným, milovaným (a milujícím) psiskem (inlove)
Moje dogy vždy odešly brzy – vlastně zdravé, v dobré kondici. Přesto soužití se „starcem“ znám moc dobře. Dědův Riček už taky oslavil minimálně patnáctku (spíš víc – původ neznámý) a jeho stav je hodně špatný – neslyší, špatně vidí, špatně chodí… ale dobře jí, dobře spí, venčí se vždy venku a Betku si vždycky očuchat dojde. A s nosem vysoko zvednutým (chuckle)