Je to pár dnů. Pršelo, ještě když jsem vstávala, ale to mi vůbec nevadilo, asi jako každému, kdo pečuje o nějaký ten kousek půdy. Dokonce když jsem pak šla s Ankou na vycházku, byl vzduch ještě plný vody, i když déšť se tomu už říkat nedalo.
A potom jsem vyšla zadními dveřmi na východní stranu. Stále bylo chladno, na svetřík, ale vzduch byl svěží, sluníčko rozhrnovalo mraky, jako by to byly závěsy na okně, a tráva se třpytila kapičkami vody. Zůstala jsem stát, nastavila tvář slunci a se zavřenýma očima jsem nasávala dávnou vůni letního rána.
Rázem jsem byla u babičky přeslicové, držela jsem v ruce plecháček s vodou, na sobě pyžamo, na nohou červené holínky a čistila si zuby u strouhy před vrátky. Strouha byla plná vody po nočním dešti a já jsem věděla, že si u ní budeme hrát a potom půjdeme do lesa na houby a odpoledne možná k vodě, protože sluníčko začíná hřát, a že den bude prázdninově nekonečný.
Pomalu jsem šla k autu, tesknila po ztraceném čase a myslela na to, co jsem četla v diskusi pod článkem o předpovědi počasí. Lidé si tam stěžovali, že to není žádné léto, když je „pouhých“ šestadvacet stupňů. A jeden člověk napsal: „Co blázníte, vždyť letní teplota u nás je 25-30 stupňů.“
Ano, je to tak. Za tropickými teplotami nad třicítku se jezdilo k moři a každý to bral normálně, byť i u nás se tropické dny sem tam objevovaly. Pravda, zdaleka ne každý k moři mohl, ale horko bylo exotikou, ne kýženou normou, jak se často zdá dnes. Co chvíli totiž slyším při předpovědích počasí v rádiu nebo v televizi, že bude přes třicet stupňů a tak že se můžeme těšit na příjemné letní počasí.
Jistě, teplomilům taková předpověď udělá radost, ale nemohu se zbavit dojmu, že takto formulované hlášení je součástí dnešního trendu super-mega-giga kultury, pro kterou není nic dostatečně velké a rychlé, kdy chceme stále víc, byť to dávno není úměrné a přirozené.
Bylo by škoda tomu trendu podlehnout a neužívat si léta, i když bude někdy chladnější nebo deštivé. Protože jen když zaprší, je možné si zazpívat, že je po dešti.
http://www.youtube.com/watch?v=PC5DI3MYjGc
Vave, díky za hladivé letní povídání. No jasně, přece, když svítí slunce, je to paráda, léto, jak má být! a když prší, je to taky paráda, protože poroste co? No houby přece!! Myslím, že každý den je něčím krásnej a každý počasí taky…
Mila Vave, mile vonave letni povidani. Ano, ta chladna letni rada mam rada. Jeden vi, ze bude vedro, ale v tu ranni dobu je to prijemne… Chladnych letnich ran si zde moc neuziju. Ale vcera vecer jsem nacnula leto mou oblibenou letni veceri. Platky zraleho rajcete a mozzarelly, cerstva bazalka (vlastni), olivovy olej a jemny ocet, neco oprazeneho prsutu. Ja vim, ze dnes je to na menu v kazde druhe ceske restauraci, ale ja si takhle hoduju snad od doby, co jsem se pristehovala do J. Karoliny. Cerstva zrala rajcate + bazalka = leto.
Promiňte, milí Zvířetníci, v běhu za zítřejší svatbou jsem zapomněla poděkovat za vaše vzpomínkové komentáře a Evě Ž za skvělé OT. (h) (f) (h)
Vave, moc hezké letní zamyšlení (inlove) . Fakt nechápu, komu ve městě může třicetistupňové vedro vyhovovat (whew) .Nikdy jsem na extra strašně moc velký teplo nebyla a momentálně mi spíš nedělá dobře.
Jinak léto mého dětství bylo ve znamení modrých tepláků – tlustých, když byla zima, tenkých, když bylo horko. Takže myslím, že to horko mělo tak dvacet stupňů. Určitě někdy bylo i tepleji, ale to mi nějak neutkvělo 🙂 .
Jinak včera večer bylo v Brnisku úplně stejně prádelnovatě jako dnes ráno po velké noční bouřce. A kdo byl včera na koncertě ke dvacátému výročí Cimbal Classicu nebo jiné podobné akci v centru Brna, a přežil, aniž ho odvezla záchranka, tak ten si dnes zaslouží dofču. Ale já jsem asi nebyla hodná, takže i přes výše uvedené jsem na pracovních značkách a budu tu až dlouho do večera – chudák já (chuckle)
Na Cimbal Classicu byli naši kamarádi, potkali jsme je, když se o přestávce chladili venku před divadlem. My se s dcérou a jejím přítelem vraceli z Annapurny, nové indické restaurace na Josefské, kam mě děti vzaly.
Zase krásné nasměrování ke vzpomínkám na dětství. Já se v posledních letech s řadou tropických dnů vyloženě těším a užívám si jen takových, kdy je kolem pětadvaceti stupňů, protože právě ty mě přenáší zpět do dětství a jeho prázdninových vůní čerstvě pokosené trávy, obilí, tekoucího asfaltu na silnicích 😛 a hlavně ovocných nebo borůvkových koláčů, které se v sezóně v naší vísce pekly denně. A my jsme po obědě vybíhali každý s kusem jiné buchty v ruce, upatlaní tou šťávou až za ušima a má tehdejší psiska stála v pozoru slintajíc přesně podle Pavlova, protože dobře věděla, že jejich malá panička má pro každého z nich takový kus, že zato dostane od bábinky na zadel, protože na rodiče už na plechu vlastně nic nezbylo…
v noci tu byla ošklivá (čti silná) a dlouhá bouřka – zvukové efekty byly hrozné a obě kočičky se bály 🙁 … tož, to se mi líbit nemohlo!!!!
jinak počasí, kdy by v noci pršelo – a zalilo – a pak ve dne slůnilo, to by se mi asi líbilo (inlove) … takže klidně víc takových rán „po dešti“ (nod) (y)
Včera později večer jsem si sedla na dvorek (vlastně poprve, co ho máme – teda poprve sama a takhle v noci), v ruce držela plecháček – ale ne s vodou, nýbrž s rumem (chuckle) , kolem se hemžila zvířata – teda Toya si sedla ke mně, ale Brůča šmejdila po trávníku a Zikmund ji přepadával ze zálohy, aby následně přetryskal až do obýváku. Byl nádherně vlahý večer (po úmorném denním vedru) a nebe bylo obtěžkané těhotnými mraky a ve vzduchu očekávání deštíku. Myslela jsem na moře a na veram a bylo mi krásně.
V noci přišel déšť.
A ráno vyšlo slunko … a bylo jak v prádelně. Než jsem dala holky na vodítko, mohla jsem se kompletně přeslíct. Do práce jsem dorazila (na kole) jak zkečupované rajče – mokrá a červená (ještěže jsem si nechala od Jendy dovézt čisté hadry na převlečení, jinak bych tu pěkně čpěla).
Vave, to jsi se trefila do tématu. Zdravím ze zalité JM a Brna. Je nádherné ráno, přesně takové jak píšeš, Vave. I ti mladí ptáci, Xerxová, pípají jinak, radostněji. Noc byla velice bouřlivá, napřed přešly rychle za sebou tři bouřky bez větru, ale i s vylitím necek, a potom přišla čtvrtá i s vichřicí a takovým přívalem vody, který už dlouho v našich končinách nepamatuji. Nu, a až odešla, tak tradičně přestal jít proud a nastala černočerná tma. Po mnoha letech jsem šla dokonce obhlídnout zahradu, po noční bouřce. Škody nejsou hrozné, za tu vodu to stojí.Půjdu se podívat na les, ten bude konečně zalitý.
No ano, vy máte štěstí, že jste na severu Brna – tady u centrálky se skoro celý den koupeme ve vlastní šťávě, protože je tu jak v prádelně (n)
Milá Laďko,
uvidíme se na srazu? Vcelku ráda bych s tebou probrala brněnský místopis 😀 , tyhle konce taky moooc dobře znám. Zaplať pánbůh za každý strom a kousek trávníku, hlavně v tomhle počasí.
Ještě OT. (doma jsem bez počítače) a k FF.
Víš, ona ta globalizace je iluze. V tvé společnosti neprochází linie mezi národy, ale mezi lidi stejné vzdělanostní kategorie a zkušenosti. Jenže národ (žádný, nejen Češi) nejsou jen vysokoškolsky vzdělaní intelektuálové a kosmopolitní zkušeností, z jakých máš přátele. Národ jsou i méně vzdělaní dělníci, kteří jezdí do ciziny proto, že tam byla Mařka od vedle (a stejně tam vidí jen ubytování a pláž, protože je víc nezajímá a jazyky neumí).
Problém humanitně vzdělaných intelektuálů je, že podceňují biologickou podstatu člověka. Podstata člověka je, že soupeří o zdroje (potravy, partnerů a dalších „přízemních“ statků). K tomu si dělá poměrně malé skupinky kmenových kamarádů, kteří si vypomáhají proti jiným skupinkám. Čím méně zdrojů, tím menší skupinky se udrží. Ale nikdy nedokáže mít přirozená skupina víc než pár desítek, maximálně stovek osob (původně širší rodina, později ves). Skupiny se na nějakém principu spojují do „kmenů“ „národů“ nebo „států“, aby byly lépe konkurenceschopné. Ale jakmile jde do úzkých, vrátí se vše zpět. Proto při pocitu ohrožení (ekonomického nebo fyzického) se začínají vynořovat národnostní principy (a kdyby bylo nejhůř, rozpadne se to až na rodinný princip). To je prostě základ, který opravdu máme hluboce genticky danný a kterým žádná kutura, žádná globalizace, žádná EU nepohne.
Ty a tvoji přátelé jste nadprůměrně vzdělaní (hodně nadprůměrně), slušně ekonomicky zajištění (neříkám bohatí). Ale lidi, kteří mají problém, jak zaplatit účet za elektřinu, pro vás pochopení mít nebudou. Oni z té globalizace fakt nic nemají. Nostalgie po komunismu není v tom, že byli za ostnatým drátem. Ale že každému nasypali „do žlabu“ aby se nijak zvlášť dobře, ale najedl.
Já po bývalém režimu neteskním ani trochu. Také mám nadprůměrné vzdělání a slušné ekonomické zajištění (aniž bych byla bohatá). Takže se tohoto světa nebojím i když už jsem téměř v důchodovém věku. Ale znám více hendikepovaných, kteří prostě neobstojí. Kteří jsou opravdu závislí na každodenní pomoci a těm se řečmi o „výletu do Londýna“ moc nezavděčíš. Pro ně mohou být ty 2000 víc než rozpočet na týden. Víš, vy sice stíráte hranice národní, ale stavíte jiné – mezi bohatými a chudými. A neříkej, že má každý stejné možnosti. Nemá. Člověk s tělesným hendikepem a IQ kolem 60 nemá stejné možnosti. Dokonce ani dítě z velmi chudé a nevzdělané rodiny, i kdyby se blížilo genialitě, nemá stejné možnosti jako ty, který mohl cestovat už jako malý a tu global village dostal pod kůži tak nějak automaticky.
Přeji ti tvou pozici. Ale uvědom si, že tvá startovací čára byla díky tvým rodičům o hodně výhodnější. Přeji ti hodně štěstí, ale občas si uvědom, že žiješ ve slonovinové věži.
PS. nejsem odpůrce EU. Myslím, že základní myšlenka je dobrá. Ale jako vše, co dostanou do ruky byrokraté, se nám poněkud posunula. A tvářit se, že ne, je přehlížet, že je císař nahý.
Evo klobouk dolů před tímhle Tvým příspěvkem. Těžko se nazouvají cizí boty. Aby se to podařilo musel by jeden mít třeba podobnou velikost nohy.
Dík. Ale můžeš zkusit se projít bosa. Občas ze své věže vylezu. Tak aspoň tuším… Ale také houby vím.
No jo bosa, to pak našlapuješ zlehka a jen okukuješ, kde Tě palec tlačí nepocítíš. Já ty boty nechtěla nazout Tobě.Víš to viď?
Jasně. Mě šlo o to, že vyklouznout ze svých bot má také své výhody. A to, že našlapuješ zlehka také není marné 🙂 V podstatě je to doplnění k včerejšímu Dede článku. On by dědeček ledacos vysvětlil. 🙂 (h) , hlavně že je život petřejší a složitější, že každý vidíme jen ten kousek kolem sebe a podle něj měříme ostatní. A že to úplně nejde. Ale Andy je chytrý kluk a ono se to časem obrousí.
Cokoli co se nesmí kritizovat (v tomhle případě na základě vylhaných tvrzení o zajištění míru) se zvrhne.
On Finrodův pohled z věže poskytuje skvělý pocit rozhledu … jen chybí detaily.
Evo (y) (y) tohle by se mel Andy a i ostatni klucinove jeho (i vyssiho) veku snad naucit nazpamet..
EvoŽ, pro mě naprosto skvělé. Ano, někdy je nutné z té slonovinové věže shlédnout a podívat se na realitu.
Jen bych ještě dodala k tomu stěhování za prací do ciziny. Myslím si, že jsem v podstatě nadprůměrně vzdělaná, v cizině, konkrétně Itálii jsem pracovala čistého času zhruba 3 roky. Neměla jsem možnosti ERASMU, ale podařilo se mi využít některé tehdejší možnosti.Mimochodem, nikdy jsem tam nedělala dělnickou profesi, vždy pouze a jedině odbornou, což se každému nepodaří. Myslím, že mi ani nechybí přiměřené sebevědomí. Doufám, že mě proto nikdo nebude pokládat za člověka, který se drží pouze své rodné hroudy.
Principielně nemám problém se vydat za výdělkem opět do ciziny. Koneckonců, podmínky u nás jsou takové, že k podobnému přemýšlení přímo vyzývají. ALE… mé mámě bude letos 83 let. Jak dlouho bude ještě v přijatelné kondici? Když jsem pracovala v Itálii, byli máma s tátou oba a věděla jsem, že si navzájem pomůžou. Navíc jsem nebyla tak daleko, abych v případě potíží nedojela během jednoho dne. Byla jsem ve svých rozhodnutích naprosto svobodná a možná žila tak trochu v té slonovinové kleci. A přesto i tenkrát mi vzniklo dilema, zda mohu mámu opustit a odjet, když byla 14 dní po endoprotéze kolene. Díky tátovi to šlo, bez něho?
A o tom to je, já nemám problém pracovat kdekoli v Evropě, anglicky umím a ověřila jsem si, že evropský jazyk se při troše snahy naučím do tří měsíců na komunikační úrovni (netvrdím, že budu číst beletrii v originálu). Jenže, dnes tu mám také určitou zodpovědnost, co kdyby se něco stalo. Nic zlého mámě samozřejmě nepřeji, ale jsem ve střehu. Prostě už nemohu dlouho být příliš daleko. Když nám odcházel táta, sama jsem viděla, že mé místo nebylo nikde v cizině, ale doma u něho, přičemž ta doba nemusí být vždy tak neblaze předvídatelná, jako tomu bylo u něho.
Vzít mámu s sebou? To znamená mít dostatečný výdělek na to ji tam vydržovat, její penze vzhledem k západním cenám zrovna zázračná není. Znamená to tím pádem mít přijatelný byt a ne pouze pokoj ve společném bytě nebo složit hlavu na nějaké ubytovně. Znamená to kromě sebe pojistit i mámu v tamější zdravotní pojišťovně. A nezapomenout, že je třeba mít místo, kam se je, protože její případný zdravotní problém může být pěkně drahý. Jednoho dne třeba budu muset vrátit – až kontrakt pomine (jako cizince mi totiž asi hned tak ani v EU nikdo nedá smlouvu na dobu neurčitou) – a samozřejmě platit všechno současně i doma. Což předpokládá přiměřený příjem, tudíž v cizině prostě a jednoduše nemohu vzít jakoukoli práci. Ano, kdybych měla nějaký problém, asi bych pouvažovala i nad touto možností, ale fakt už pro mě není sakra lehké se sebrat jako kdysi a jen tak beze všeho odjet. Každý není mladý, relativně bez závazků, se znalostí jazyků nebo vědomím, že se prostě a jednoduše nějaký další naučí. Proto bych se nikdy nedovolila nad těmi, co zůstanou doma jakkoli povznášet. Není proč.
podepisuji se pod vás obě, dámy – a užívám tohoto slova ve smyslu, jaký definovala Matylda jedenkrát. někdo třeba nemá touhy jet pracovat do ciziny nebo se tam usídlit na dlouho/na trvalo, prostě proto, že je doma tady a chce pracovat tady – buditelé by řekli “ ve prospěch vlasti“, jakkoliv to zní nadneseně, lepší výraz mě nenapadá. můj obor je dosti širokoúhlý, ale pracuji ve společnosti,jejíž činnost je vysloveně teritoriální. a chci to takto, protože vidím za sebou výsledky zcela hmatatelné a objektivně měřitelné. můj synek má naopak nachystaná křídla k rozletu a vím, že jakmile si vydělá na základní výdaje do začátku, vyletí z hnízda směrem přes Kanál. a pak se se zkušenostmi vrátí a bude chtít pracovat a žít tady, protože z obou stran má v rodostromu staré selské rody, které to táhne k „rodné hroudě“. k mládí patří trochu černobílého vidění a ostré soudy, to obrousí jen čas a odžité zkušenosti, ty obohatí rozhled a uhladí hrany. zásady věkem zpravidla nemizí, ty základní ovšem – jen jak přibývá věku a zkušeností, člověk zvažuje věci z více stran a dokáže se dívat i očima druhé strany. svoboda vlastního názoru a jeho vyjádření by měla být neoddiskutovatelná – ale každá svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého a způsob vyjádření názoru mnohdy rozhoduje o tom, zda jej okolí přijme jako názor nebo jako ránu palicí.
A je správné, že tvůj syn roztáhne za křídla a odvandruje za Kanál. Ač jsem o kousek nahoře řekla, že to pro každého není tak jednoduché, právě ti mladí by měli vyletět z rodného hnízda na pořádný vandr. V zahraničí poznají sladké i hořké, zjistí, zač je toho loket, získají jak nádherné zážitky, tak někdy i pořádně do tlamky. Obojího je třeba. Poznají, že všude je chleba o dvou kůrkách, a to také není marné. A občas také zjistí, že i pro obyvatele těch druhých států platí také, že košile je bližší než kabát a při rozhodování o tom, zda bude mít místo jejich občan nebo ten, co přišel odjinud, dají přednost svému jako se to občas stalo i mě. Ostatně, k tomu už se vyjádřila EvaŽ – asi je to opravdu biologická zákonitost. Určitě tím ale získají slušný nadhled na ten náš český rybníček. No a někdy se vrátí na rodnou hroudu a někdy zakotví jinde. Ti, co se vrátí, pak možná pomohou této zemi dostat k lepšímu životu. Ti, co zůstanou venku, možná obohatí Svět o nějaký báječný objev. Všeho je třeba – ve jménu Lidství.
Ono to žabomyší hádání je svým způsobem úplně zbytečné. Jednoho dne přijde doba ledová a naši civilizaci tak, jak ji známe, pohřbí. To záleží vysloveně na tom, jak zrovna obíhá Země kolem Slunce a to obíhání se cyklicky mění. Možná jednoho dne přiletí asteroid a zlikviduje nás a po nás tu opět budou dinosauři nebo třeba obrovští brouci. No a za pár miliard let se Slunce nafoukne a spolkne naši krásnou Zemi a nic z ní nakonec nezbyde. Tak se nehádejme a užívejme si toho, že žijeme v docela přijatelné době.
No právě – super-mega-giga. Pokud není něco rekordní nestojí to za zprávu.
Lidé jsou trochu zblblí novinovými články. Počasí se trochu mění, po ochlazení v 90. letech se otepluje, ale pořád ještě je daleko ke středověkému maximu. A nikdo neví proč se to děje. Druhá věc je, že se vše dá politicky zneužít/využít.
Přitom takové krásné umyté ráno… To je něco. Je prima, Vave, že se dokážeš kolem sebe podívat a vidět. Že k tomu nepotřebuješ Super zpravodajství. Proto vidíš krásné mokré ráno.
ano přesně tak také vzpomínám na své prázdniny.
Pamatuji se na chladná letní rána na táboře i u prababičky na vsi.
A pravdou je, že takové tropické teploty jako jsou dnes, snad ani nebyly.
Rozhodně ne tak často, jako dnes.
Míša
Po dnešní bouřkové deštivé noci je krásné umyté ráno po dešti. Vzduch voní jinak a lépe (rozhodně lépe než včerejší předbouřkový odér stájí všemožného zvířectva, co má univerzita na druhém konci dědiny). V dětství těch teplých dnů asi bývalo dost, ale třeba si je pamatuju radši než ty protivné pod mrakem, kdy studeně foukalo. Tady na místní Sahaře bývá horko až moc, někdy se mi to až nelíbí. Psi se povalují v domě na dlažbě a nechtějí ven, na procházky chodíme večer. Čeho je moc, toho je příliš 🙂
No, moc nechybělo a předstihla jsem Xerxovou, měla bych se nad sebou zamyslet.
Mám ráda tady v přírodě každé počasí, i mlhy, déšť, plískanice. Ostatně ne nadarmo se říká, že není špatné počasí, jen špatně oblečený člověk. Ale nesmí to trvat dlouho, po třech nedělích mi vadí i nepřetržité slunce. A předpovědi mě taky štvou, hlavně když my zemědělci po měsíci sucha úpěnlivě vzhlížíme k nebi a kýžený déšť ohlásí moderátor slovy: počasí se ZKAZÍ – může mě vzít čert.
Hmmm, jenže nahá po ulici chodit nemůžu!
A v teplotách nad 25° umírám v čemkoliv, co není háčkovaná bavlněná záclona!
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Jojo – je krásné ráno – mokrý trávník, žádné vedro, v noci v dálce bouřka (ale spíš jen světelné efekty), která přinesla vytrvalý déšť, který hezky zalil zahradu. A k tomu studené a mokré jahody a rybíz – moc príma „předsnídaně“ těchto dní. Dozorují uječené straky stračeny, mladičké modřinky a spousta rehčat. Krásné ráno – přeji krásný den (sun)