Milí Zvířetníci, milí přátelé, v nedávné době tu proběhla taková zvláštní diskuse, plná emocí a plná zbytečných nedorozumění, která mne osobně hodně zasáhla a hodně mrzela a bylo mi líto, že vůbec vznikla a jak se nakonec vyvinula a vygradovala. Nebudu se k ní dál vracet. Protože sama v současné době neprožívám zrovna zářivé dny, bylo to o to horší. Stáhla jsem se za buk. Vzduch se ale vyčistil, bouřka pominula a já jsem slíbila, že pokud budou opravdu důležité zprávy, že se zase vrátím a vše se smaže s tím, že to kvůli Ríšovi vzniklo a kvůli němu to také skončí.

Myslím, že to bude prospěšné všem, co čtou Zvířetník, protože o to, co jsme si prožili a co si stále ještě prožíváme a, bohužel, asi ještě prožijeme, je dobře se podělit. Každý z nás už určitě něco podobného zažil, takže víte, že se mi to lehce nepíše.

Ríšánka jsem si vzala 27. 12. 2010 od Markéty z balkonu jejich penzionu jako miloučkého, mazlivého, přítulného a zlatého kocourka. Byl to fakt zvláštní, výjimečný kocourek, který si omotal okolo tlapky každého, kdo o něj trochu projevil zájem, umazlil by všechny do bezvědomí. Za trochu lásky by se rozdělil na koťata a nejvíc toužil po tom, aby ho vzali dovnitř do penzionu.

Když tam tak seděl ve sněhu a mrazu za oknem a díval se smutně dovnitř, tlapkama dorážel na sklo, kdyby si to třeba rozmysleli… tak byl prostě k politování. Toužil po lidech a po jejich lásce a po domově. Jenže měl jen tu občasnou péči a pomazlení od Markétky když měla čas a jinak strádal. Alespoň to! Ale věrně tam žil, neměl kam jít a ani nechtěl.

Trochu srdceryvné, já vím, ale prostě takhle to bylo. Když jsem tam přišla na kávu a Ríša, tehdy ještě Jaroušek, tam náhodou nebyl, stačilo zavolat jeho jméno a už se hnal odněkud přes zahradu a rovnou hupsnul do náruče. Nikdo neví, odkud přišel, ale hlavně nikdo netuší, co si prožil. Kolika nemocemi prošel a jaké přechodil. Nikdo neví, kolik mu je let, nevíme nic a nikdy se to ani nedozvíme.

Bez očkování, odčervení, živený byl jen zbytky od stolu, i když i šunčička tam byla a občas dostal levnou konzervičku s ostatními toulavými kočkami, které ale k člověku nedošly blíž jak na 100 m. Markéta se o ně stará jak nejlépe umí, nechává kastrovat, když se je podaří odlapit nebo jim aspoň podává antikoncepci, ale kocourkům halt antikoncepci nepodáš.

Byl relativně v pořádku. Čisté oči, čistý zadeček, čistá ouška, čistý čumáček. Hebká srst, která se pak ukázala poněkud problematická. Kastrovat a očkovat a odčervit ho Markéta nechala v říjnu 2010, já pak přeočkovat v lednu 2011, kdy dostal i svůj veterinární průkaz. Vypadal zdravě, nebyl důvod k nějakým obavám.

Když přišel k nám, bez problémů se zařadil do kolektivu, který stmelil a Melíškovi se stal dokonalým parťákem pro hry a blbnutí. Zrzínek s ním taky pookřál a já měla radost, že jsem to udělala a nechala se „ukecat“ od Sharky, abych si ho vzala. Prostě bezproblémové zlatíčko.

Žili jsme si chvíli spokojeně, než přišlo to přeočkování. Po něm nastala alergická reakce a nakonec se mu udělala obrovská díra do boku, která mokvala a hnisala. Léčili jsme to všelijak, vyléčili. Pak jsem ho několikrát vyčesala a tím mu prakticky slezla veškerá srst z boků, vypadal jak olysalá vycpanina. Zůstal mu jen pruh hodně hustého kožíšku na hřbetě a huňatá hlavička. Prosvítala mu na tělíčku skrz zbytky srsti kůže, která byla plná lupů a šupinek. Po tom vyčesání byl hubený jak lunt.

Kvalitními granulemi, kapsičkami a vitamíny jsme se po pár týdnech dostali do fáze obnovy srsti a narostla mu krásná, hebká, díky stravě lesklá a hustá a začal z něj být chundelatý medvídek. Pěkně se zakulatil a vypadal jako spokojený kocourek. Zvláštní bylo, že neměl skoro žádné vousky, zato teď má vous jak Modrovous až se tomu Dr. Beránek upřímně podivil.

A na jaře 2011 začaly první problémy s pčíkáním. Vypadalo to na nějakou lehkou rýmu nebo virózu, ale měl jí i Melíšek, takže jsme léčili „rýmičku“ u obou prvními ATB. Zatímco Melda se z toho vykřesal po týdnu, u Ríši to bylo špatné dlouho. Pčíkání lehké „vody“ se změnilo v zelené nudle, které zaplácaly celé okno, kde Ríša tak rád sedával a bylo jasné, že to není žádné lehké nachlazení.

Zanítilo se mu levé oko a já začala řešit, co s tím budu dělat. Vypadalo to hodně ošklivě, očičko měl celé slepené, neviděl na něj, muselo ho to moc bolet. Já utírala nudle z okna desinfekčním prostředkem, čistila Ríšovi oko, jak nejlépe jsem uměla a neustále prala pelíšky a všechen textil, aby se to případně nešířilo, naštěstí Melda se Zrzínkem z toho vyšli bez problémů. Melda se doléčil a byl v pořádku, Zrzík neměl vůbec nic. Náš Dr. dal Ríšovi obvyklou léčbu – ATB a kapky do očí.

Nad okem se Ríšovi postupně vytvořila díra, kterou vytékal ven hnis a zaplavoval mu celé oko. To bylo nakonec ale štěstí, protože odtokem hnisu se dutiny čistily a odplavovalo se to svinstvo ven. Měl ho zavřené, oteklá víčka, krvavou mžurku přes celé oko, pohled to byl nehezký a asi ho to bolelo a řezalo. Tak došlo na první naší konzultaci s MVDr. Beránkem, když už jsem si nevěděla rady a neměla důvěru v to, že „náš“ Dr. to zvládne.

Ten nabral stěry z oka a vydal dvoje kapičky a zkonstatoval, že to vypadá jako rakovina třetího víčka, která nemusí být zhoubná, ale pokud by se nevyléčila, doporučil by třetí víčko odstranit. Je to operativní zákrok, který mu neublíží a bude dál spokojeně koukat na svět. Při další konzultaci mi ovšem opatrně sdělil, že by mohl Ríša o očičko i přijít, protože může být zasažená rohovka nějakým zánětem v oku. Nasadil tabletky ke kapičkám a jelo se dál.

Po další návštěvě se zasažení rohovky nepotvrdilo, hnis vytekl tou dírou nad okem, stále jsem strhávala stroupek, aby to mohlo volně odtékat a čistila. Oko vypadalo strašně, díra ještě hůř, já byla taky na tabletky, ale lepšilo se to a tím, jak jsme neustále čistili a kapali, se díra posléze zatáhla, oko se doléčilo a Ríša zase měl obě oči stejně velké, kulaté a zvídavé. Dr. Beránek s konečnou platností vyloučil rakovinu třetího víčka, byť i nezhoubnou a já byla šťastná, že to máme za sebou. A že to teda trvalo! Téměř půl roku. Nebyly tam tehdy ale ty šílené vřídky, které má dnes, měl pouze „díru“ nad okem. Letošní stav je mnohem horší.

Chvíli byl klid. Od počátku letošního roku jsme měli zase nějaké to pčíkání, ale to se celkem rychle vyřešilo a Ríša s Meldou si hráli a byli dva spokojení kocourci. Tedy tři, Zrzínek to zpovzdálí dozoroval a už se občas i zařadil do hry.

Občas Ríšovi oko slzelo, občas ho měl zarudlé, občas si pčíknul, ale celkem vše se jevilo v pořádku. I tak jsem nechtěla nic zanedbat, takže jsem si obstarala kapky, které jsme měli předtím, a kapala denně pečlivě, abych něco nezanedbala. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl být zase nějaký problém.

A pak přišla rána: asi koncem února Ríšovi očičko opět začalo lehce otékat, zaněcovat se, začal znovu pčíkat, „nudle“ se někdy v průběhu března znovu objevily a znovu jsme se začali plácat v potížích. Myla jsem „Ríšovo“ okno, desinfikovala domácnost parním čističem a prala dokolečka dokola pelíšky, abych vyloučila nějaké šíření nákazy. Kapala jsem oko a čistila okolí oka, ale účinek veškerý žádný. Začalo se to zhoršovat a pak najednou nastalo náhlé zlepšení a koncem března byl zase relativně na chvíli klid.

Až do dubna. Ríša chrčel, nosánek ucpaný, otekla mu tvářička na levé straně hlavy, uzliny a oční víčko mu zduřelo a oko nemohl kvůli hnisu vůbec otevřít. Stav se prudce zhoršoval. V pátek před prvním květnovým volnem jsem se jela objednat na čtvrtek 4. 5. k Dr. Beránkovi a domnívala se, že to vydržíme. Krizový den ale nastal 30. 4., kdy byl apatický, zalézal, nechtěl ani pohladit a když jsem ho vzala do náručí, abych mu vyčistila očičko, plakal.

Doslova plakal bolestí, jakmile jsem mu na tu stranu tvářičky sáhla. A tak 1. 5. jsme mazali na veterinu k nám. Byl tam doktor, který Ríšu zná a tak mu oko vyčistil od těch největších hnisavých sajrajtů, vypláchl, píchl ATB a injekci proti bolesti a snížení otoků a horečce – Ríša měl 40,9 teplotu.

Na očku se mu vytvořily vřídky, vytékal hnisavý výtok, který šel až k čumáčku a leptal mu kůži, na vnějším okraji oka se mu dělaly ošklivé sraženiny, čistila jsem mu stále očičko měkoučkým klůckem s odvarem ze zeleného čaje a později řepíku. Dr. Beránek prohlásil, že je to vše způsobeno prudkým zánětem dutin, že má zduřelé uzliny a nevypadá to dobře, nasadil ATB a za týden na kontrolu. Tak jsme za týden šli.

Výsledný závěr Dr. Beránka byl ten, že Ríša zřejmě prodělal nějaké těžké virózy a nemoci horních cest dýchacích, které se neléčily, no, kdo by je taky léčil, že? A tím pádem má chronický zánět dutin, ale něco v něm zřejmě ještě je. Něco, co ten zánět vyvolává – můžou to být i zuby, když přišel ke mně, tak jich měl podstatně víc, mám pocit, že postupně je ztrácí, prostě to mohlo být cokoliv. A tak jsme dostali další dávku ATB a to na docela dlouho.

Nejela jsem ani na první prodloužený květnový víkend nikam ani na druhý prodloužený víkend, protože Ríša vyžadoval opravdu pravidelnou péči. Nemohla jsem se spolehnout na chůvičku – mě Ríša věří, nechá si dát prášek a neutíká přede mnou, před ní by zalezl. Takže jsem Ríšu cpala prášky, čistila ten šířící se problém odvarem řepíku, desinfikovala slabým roztokem betadinu a mazlila. Pak jsme šli na další kontrolu po dobrání ATB 31. 5.

Dr. Beránek se tvářil hodně skepticky – prohlédl oko a vyloučil jakékoliv změny – rohovka a celé oko jsou prý v pořádku. Ale to okolí se mu nezdálo. Nabral tedy tomu chudáčkovi stěry a kusy tkáně, což muselo hodně bolet, ale ten drahoušek Ríša si tu toho i vrněl. A čekalo se na výsledky histologie. Když se nikdo dlouho neozýval, nevydržela jsem a volala Dr. Beránka sama. Výsledek je takový, jaký je: Ríša má skvamocelulární karcinom.

Není agresivní, ale pomalu se bude šířit a postupně proroste do dalších tkání. Poté začne zasahovat dutiny a rozšíří se do hlavičky a dále. A to bude konec. Překvapivě jsem se dozvěděla, kolik koček tento karcinom má a umírá na něj a že je to vlastně nejrozšířenější druh karcinomu u koček. Nikdy předtím jsem o podobném karcinomu neslyšela.

Je to otázka týdnů-měsíců-možná rok, podle toho, jak se to bude celé dál vyvíjet a jak se Ríša bude schopen bránit svou vlastní imunitou, kterou ovšem moc nemá. Doporučený vitamín E budeme podávat a možná použijeme nějaké další prostředky jiné medicíny.

Budu pro Ríšu dělat maximum, ale nenechám ho operovat. Znamenalo by to odebrat třetí víčko, možná celé oko, určitě část čumáčku a výsledek za cca 25 tis. je u zmrzačeného kocourka naprosto nejistý. Nejde tak o peníze, jde o to trápení. Konzultovala jsem to s Dr. Beránkem a ten mi řekl, že 90 % pacientů po operaci stejně odchází a život se jim prodlouží možná o pár týdnů nebo měsíců. Za jakou ale cenu?

Budu se snažit, jako dosud, aby žil plnohodnotným životem, aby byl šťastný a aby mu bylo dobře. On ví, že je u mne doma, že tu má kamarády a že tu má domov. Já vím, že je to štěstíčko proužkované, miluju ho a budu pro něj dělat to nejlepší, co budu moci.

U Ríši je to zkrátka dáno jeho životem předtím, nežli přišel do pohodlí, teplíčka, dobrého jídla a péče. Kdyby zůstal na té terase, bude možná žít spokojeně ještě pár let, nežli se nějaké ty zanedbané a neléčené nemoci projeví. Ale spíš by jim podlehl a umřel někde potupně zalezlý a v bolestech a bez pomoci. Kolik takových chudáčků kolem nás je, to víme sami dobře. Tím, že dostal péči, projevilo se zkrátka vše, co v něm bylo a vylezlo na povrch.

Ale ačkoliv jsem měla Melíška jako prvního kocourka, koťátko vyvzdorované, lásku na první pohled, kukadlo moje černé, Zrzínka, lásku na druhý pohled, kterému jsem pomohla najít ztracenou důvěru v lidi a prostředí, do kterého přišel, tak Ríša se stal mým nejmilejším. Tou svojí povahou, mazlivostí, láskou, kterou projevoval při každém našem setkání, tím by si získal každého.

Je to kocourek, který toužil po svém „doma“ a tady ho našel. Je to můj „plyšáček“, zatímco Melda se z mazlíka kotěcího stal „osobností kocouří“ a Zrzínek se mazlí, jen když on chce, Ríša by za mazlení dal vše a kdykoliv. Melíška už si netroufám zvednout do náručí, protože zatne drápky a dere se ven. Je na něm jasně vidět, že NEEECÍÍÍ! Ale když ráno přijde na polštář, ducne hlavičkou, tlapkou mě pohladí a potřebuje nutně mazlit, tak neváhám ani vteřinu.

Zrzínka rovněž nezvedám, ten musí přijít sám. Pak si na mě vyleze, rozprostře kocoura, poslintá mi blažeností rameno a drží se jak klíště, vrní a nechá se hladit, občas mi olízne ucho (hlavně když ho olizuje zevnitř, to je fakt afrodisiakum) a vydržel by tak hodinu, kdyby mi nezačaly dřevěnět ruce.

Ríšu odlovím kdekoliv a kdykoliv a nechá se sebou dělat cokoliv. Je vždy připraven na mazlení, drbkání, hlazení, spustí motorek a drží. Ručičkama si mě přitáhne, abych mu neutekla, a blaženost z něj jen vyzařuje! Každý z nich je osobnost, Ríša je ovšem Ríša.

Držte nám palce, ať tu je to moje proužkované štěstíčko co nejdéle, já se budu snažit, aby to tak bylo! Budu ho rozmazlovat a hýčkat. Ale když přijde ta chvíle, budu s ním a pomohu mu ukončit trápení. Nenechám ho trpět, protože bych trpěla i já a oba „bráškové“ taky. Zatím je hravý, žravý… Uvidíme.