Mořští rackové jsou ptáci sžití s lidskou civilizací takřka dokonale – ovšem zachovávající si svou svébytnost – zůstávají divokými zvířaty, a ačkoliv vypadají po většinu roku legračně, jsou chvíle, kdy si dokážou svůj pohled na svět vymoct velmi nevybíravými způsoby.

Většinu času žijí u nás v Sandefjordu rackové tak, že mají pravidelně postaráno několikrát denně o jídlo doslova na podnose – když odjíždí loď do švédského Strömstadu. Po odražení od břehu se loď potřebuje otočit, a když to dělá, víří bahno na mořském dně i se všemi živočichy na něm žijícími, což je pro racky hotová hostina, takže zahouká-li buď M/S Bohus nebo M/S Color Viking k odjezdu, sletí se jich nad přístav celá mračna v napjatém očekávání, kdy díky lodi moře vydá na hladinu další pravidelné jídlo.

Jak známo, rackové jsou všežraví a tak i když mají své přirozené mořské stravy dostatek, rozhodně nepohrdnou čímkoliv chutným. Už dávno si zvykli na to, že nejchutnější je to, co odpadne lidem od úst, takže je možné je vidět, jak se nenápadně kradou jako stíny za každým, kdo vypadá, že má něco zajímavějšího k snědku.

Racčí mláďata schoulená v rohu

Stačí si vzít třeba bagetu, sednout si na molo a čekat, co se stane – první racek, který si všimne, že člověk má bagetu, přiletí a sedne si na zem natolik daleko, aby vypadal nenápadně, ale natolik blízko, aby mu neunikl žádný drobeček, který by z bagety náhodou odpadl. Neustále přitom pozoruje, co člověk dělá, a jestli se na něj kouká. Pokud je zabrán do družného hovoru s někým jiným, čte si, nebo racka nevnímá kvůli něčemu jinému, racek se pomalými krůčky blíží, přičemž je neustále připraven dělat jako že je tam úplnou náhodou, kdyby se člověk podíval jeho směrem.

Samozřejmě se stává, že se o jednoho člověka dělí více racků. V takovém případě ovšem zapomeňte na kolegialitu, známou například od holubů – platí velmi drsně pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Jakýkoliv další, který by se snažil si stoupnout „na flek“, je tím prvním okamžitě hnán pryč, samozřejmě tak, aby si toho člověk nevšiml. To sice jde těžko, když to vyhánění probíhá plácáním křídel a běháním ve směru vetřelcovu, ale na racčí podmínky to asi nenápadné je, protože u toho výjimečně neřvou.

Suchozemec, zvyklý na přítomnost holubů či labutí může podlehnout pokušení jim nějaký ten kousek hodit – to je ovšem z racčího pohledu zcela špatně. Ne, že by racek jídlem pohrdl (to nepohrdne nikdy), ale sežere ho, až když si myslí, že se nedíváte, zatímco když je na očích, tak si pro jídlo nedojde. Ne, že by to bylo jeho plachostí – naopak, rackové jsou všechno, jen ne plašší, ale proto, že je to zkrátka pod jeho úroveň si vzít jídlo, které mu někdo dal jen tak. Nemohu se proto zbavit dojmu, že tohle žebrání je pro ně opravdu spíš sport, než projev hladu.

Někteří jdou ovšem mnohem dál. Sledují člověka z výšky, a když má v ruce takovou laskominu, jako třeba hot dog, neodolají a jsou schopni ho – aniž by se člověka dotkli – překvapené oběti ukrást rovnou z ruky. Takový párek s hořčicí, to je evidentně ta správná chuťovka.

Zmiňoval jsem, že rackové nejsou ani náhodou plašší – je to tak, lidí se vůbec nebojí. Nejlépe je to vidět tehdy, když mají mladé, což je situace, kvůli které je momentálně naše pěkná terasa naprosto nepřístupná. Od té doby, co nám po terase chodí tři hnědá kropenatá ptáčátka, je totiž jakýkoliv pokus o vstup na terasu brán ze strany dospělých racků jako naprosto nežádoucí – výjimku nemá v tomto případě vůbec nikdo.

Malá racčátka zvědavě nakukují k nám do domu...

Vrabci, holubi i lidi jsou z terasy hnáni tak rychle, jak jenom umějí utíkat. Ačkoliv racek napadne člověka v takové situaci jen velmi zřídka (zpravidla tehdy, když se člověk nevědomky dostane až příliš blízko k mladým), varován je zpravidla dostatečně. Jakýkoliv pokus přiblížení se k mláďatům je totiž velmi podobný střetu s policií.

Právě jako policajti sedí rodiče mladých poblíž (zpravidla matka přímo u nich a otec na nejbližší střeše) a pokus o narušení jejich teritoria kvitují následovně: první varování (křik), druhé varování (pokus o odehnání – naletění s křikem směrem na člověka a uhnutí na poslední chvíli), zavolání posil (otec se zapojí jako styčný důstojník a zavolá kolem deseti dalších racků, kteří začnou patrolovat nad terasou) a v krajním případě se do vás pustí všichni zúčastnění.

Mladí rackové jsou jako každá jiná ptačí mláďata – kmitají na maličkých nožičkách a zvědavě se rozhlížejí po světě, zkoušejí s rozběhem létat (zatím bezúspěšně) a nechávají se od matky krmit a s matkou si navíc často hrají. Co je ovšem od ostatních ptačích druhů, které jsou běžně k potkání uprostřed kontinentu, je právě ta organizovanost, kterou celá komunita má. Na rozdíl od mnoha jiných zvířat totiž rackové fungují jako dokonalá smečka, kde každý ví, kde je přesně jeho místo a svou práci přesně podle toho vykonává.

Ovšem mámě rackové se vůbec nelíbí, že jí její mláďata zblízka fotím - a dává to patřičně najevo!

Co dělat, když je třeba jejich prostor chtě nechtě narušit, například je-li potřeba odtamtud něco přinést? To je problém. Nejlepší je běžet pro danou věc vyzbrojen deštníkem a pak se zase hodně rychle vrátit zpět. Deštníky jsou totiž jedna z mála věcí, s nimiž si rackové vůbec nejsou jisti, zejména je-li deštník zavřený a otevře se proti nim v době jejich „nalétávajícího“ manévru. Má-li člověk deštník, je zpravidla proti rackům velmi dobře chráněn minimálně do doby, než si zavolají posily. Pak už ani deštník moc nepomůže.

Nemohu napsat tento článek bez zmínění nejnápadnějšího aspektu života s racky okolo – a to je jejich křik, ba co dím rovnou řev. Rackové patří mezi ptáky naprosto neuvěřitelně ukecané, jsou schopni řvát od rána do večera (což momentálně znamená prakticky 24 hodin denně, vzhledem k tomu, že nemáme noc), kvůli čemuž se člověk s otevřeným oknem moc nevyspí. Nejlepší koncert racčího řvaní máme ovšem u nás v domě na záchodě, protože tím, jak ventilační roura krásně zesiluje všechny zvuky z okolí, má člověk na záchodě sedící pocit, že má racka minimálně rovnou za krkem.

V případě, že si rackové vytvoří hnízdo někde, kde to z hlediska lidské činnosti není úplně vhodné (jednou to bylo dokonce v Sandefjordu na náměstí), řešení je vcelku prosté – o bezpečný přesun (nikoliv likvidaci!) se v takovém případě starají hasiči. Jinak je totiž daná lokalita pro lidi dost nepřístupná po dobu přes jeden měsíc.

Racčí život velmi výstižně vystihl písničkář Odd Børretzen ve své písničce Jeg hater måker (Nenávidím racky). Na jednu stranu spoluvytváří krásnou scenérii mořského pobřeží, jsou to vcelku roztomilá zvířata a člověk je má i rád, ovšem jak jednou otevřou zobák a začnou se mezi sebou hádat a rvát se například o to, co jim loď vynesla na hladinu, to člověk kolikrát opravdu přemýšlí, podobně jako písničkář Børretzen, jakou stranu by asi tak rackové volili, kdyby měli volební právo… 🙂

Máma racková útočí na vetřelce, racčata se utíkají schovat pod listí