PTÁCI: Náš život s mořskými racky

Mořští rackové jsou ptáci sžití s lidskou civilizací takřka dokonale – ovšem zachovávající si svou svébytnost – zůstávají divokými zvířaty, a ačkoliv vypadají po většinu roku legračně, jsou chvíle, kdy si dokážou svůj pohled na svět vymoct velmi nevybíravými způsoby.

 

 

Většinu času žijí u nás v Sandefjordu rackové tak, že mají pravidelně postaráno několikrát denně o jídlo doslova na podnose – když odjíždí loď do švédského Strömstadu. Po odražení od břehu se loď potřebuje otočit, a když to dělá, víří bahno na mořském dně i se všemi živočichy na něm žijícími, což je pro racky hotová hostina, takže zahouká-li buď M/S Bohus nebo M/S Color Viking k odjezdu, sletí se jich nad přístav celá mračna v napjatém očekávání, kdy díky lodi moře vydá na hladinu další pravidelné jídlo.

Jak známo, rackové jsou všežraví a tak i když mají své přirozené mořské stravy dostatek, rozhodně nepohrdnou čímkoliv chutným. Už dávno si zvykli na to, že nejchutnější je to, co odpadne lidem od úst, takže je možné je vidět, jak se nenápadně kradou jako stíny za každým, kdo vypadá, že má něco zajímavějšího k snědku.

Racčí mláďata

Racčí mláďata schoulená v rohu

Stačí si vzít třeba bagetu, sednout si na molo a čekat, co se stane – první racek, který si všimne, že člověk má bagetu, přiletí a sedne si na zem natolik daleko, aby vypadal nenápadně, ale natolik blízko, aby mu neunikl žádný drobeček, který by z bagety náhodou odpadl. Neustále přitom pozoruje, co člověk dělá, a jestli se na něj kouká. Pokud je zabrán do družného hovoru s někým jiným, čte si, nebo racka nevnímá kvůli něčemu jinému, racek se pomalými krůčky blíží, přičemž je neustále připraven dělat jako že je tam úplnou náhodou, kdyby se člověk podíval jeho směrem.

Samozřejmě se stává, že se o jednoho člověka dělí více racků. V takovém případě ovšem zapomeňte na kolegialitu, známou například od holubů – platí velmi drsně pravidlo „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Jakýkoliv další, který by se snažil si stoupnout „na flek“, je tím prvním okamžitě hnán pryč, samozřejmě tak, aby si toho člověk nevšiml. To sice jde těžko, když to vyhánění probíhá plácáním křídel a běháním ve směru vetřelcovu, ale na racčí podmínky to asi nenápadné je, protože u toho výjimečně neřvou.

Suchozemec, zvyklý na přítomnost holubů či labutí může podlehnout pokušení jim nějaký ten kousek hodit – to je ovšem z racčího pohledu zcela špatně. Ne, že by racek jídlem pohrdl (to nepohrdne nikdy), ale sežere ho, až když si myslí, že se nedíváte, zatímco když je na očích, tak si pro jídlo nedojde. Ne, že by to bylo jeho plachostí – naopak, rackové jsou všechno, jen ne plašší, ale proto, že je to zkrátka pod jeho úroveň si vzít jídlo, které mu někdo dal jen tak. Nemohu se proto zbavit dojmu, že tohle žebrání je pro ně opravdu spíš sport, než projev hladu.

Někteří jdou ovšem mnohem dál. Sledují člověka z výšky, a když má v ruce takovou laskominu, jako třeba hot dog, neodolají a jsou schopni ho – aniž by se člověka dotkli – překvapené oběti ukrást rovnou z ruky. Takový párek s hořčicí, to je evidentně ta správná chuťovka.

Zmiňoval jsem, že rackové nejsou ani náhodou plašší – je to tak, lidí se vůbec nebojí. Nejlépe je to vidět tehdy, když mají mladé, což je situace, kvůli které je momentálně naše pěkná terasa naprosto nepřístupná. Od té doby, co nám po terase chodí tři hnědá kropenatá ptáčátka, je totiž jakýkoliv pokus o vstup na terasu brán ze strany dospělých racků jako naprosto nežádoucí – výjimku nemá v tomto případě vůbec nikdo.

Malá racčátka zvědavě nakukují k nám do domu...

Malá racčátka zvědavě nakukují k nám do domu...

Vrabci, holubi i lidi jsou z terasy hnáni tak rychle, jak jenom umějí utíkat. Ačkoliv racek napadne člověka v takové situaci jen velmi zřídka (zpravidla tehdy, když se člověk nevědomky dostane až příliš blízko k mladým), varován je zpravidla dostatečně. Jakýkoliv pokus přiblížení se k mláďatům je totiž velmi podobný střetu s policií.

Právě jako policajti sedí rodiče mladých poblíž (zpravidla matka přímo u nich a otec na nejbližší střeše) a pokus o narušení jejich teritoria kvitují následovně: první varování (křik), druhé varování (pokus o odehnání – naletění s křikem směrem na člověka a uhnutí na poslední chvíli), zavolání posil (otec se zapojí jako styčný důstojník a zavolá kolem deseti dalších racků, kteří začnou patrolovat nad terasou) a v krajním případě se do vás pustí všichni zúčastnění.

Mladí rackové jsou jako každá jiná ptačí mláďata – kmitají na maličkých nožičkách a zvědavě se rozhlížejí po světě, zkoušejí s rozběhem létat (zatím bezúspěšně) a nechávají se od matky krmit a s matkou si navíc často hrají. Co je ovšem od ostatních ptačích druhů, které jsou běžně k potkání uprostřed kontinentu, je právě ta organizovanost, kterou celá komunita má. Na rozdíl od mnoha jiných zvířat totiž rackové fungují jako dokonalá smečka, kde každý ví, kde je přesně jeho místo a svou práci přesně podle toho vykonává.

Ovšem mámě rackové se vůbec nelíbí, že jí její mláďata zblízka fotím - a dává to patřičně najevo!

Ovšem mámě rackové se vůbec nelíbí, že jí její mláďata zblízka fotím - a dává to patřičně najevo!

Co dělat, když je třeba jejich prostor chtě nechtě narušit, například je-li potřeba odtamtud něco přinést? To je problém. Nejlepší je běžet pro danou věc vyzbrojen deštníkem a pak se zase hodně rychle vrátit zpět. Deštníky jsou totiž jedna z mála věcí, s nimiž si rackové vůbec nejsou jisti, zejména je-li deštník zavřený a otevře se proti nim v době jejich „nalétávajícího“ manévru. Má-li člověk deštník, je zpravidla proti rackům velmi dobře chráněn minimálně do doby, než si zavolají posily. Pak už ani deštník moc nepomůže.

Nemohu napsat tento článek bez zmínění nejnápadnějšího aspektu života s racky okolo – a to je jejich křik, ba co dím rovnou řev. Rackové patří mezi ptáky naprosto neuvěřitelně ukecané, jsou schopni řvát od rána do večera (což momentálně znamená prakticky 24 hodin denně, vzhledem k tomu, že nemáme noc), kvůli čemuž se člověk s otevřeným oknem moc nevyspí. Nejlepší koncert racčího řvaní máme ovšem u nás v domě na záchodě, protože tím, jak ventilační roura krásně zesiluje všechny zvuky z okolí, má člověk na záchodě sedící pocit, že má racka minimálně rovnou za krkem.

V případě, že si rackové vytvoří hnízdo někde, kde to z hlediska lidské činnosti není úplně vhodné (jednou to bylo dokonce v Sandefjordu na náměstí), řešení je vcelku prosté – o bezpečný přesun (nikoliv likvidaci!) se v takovém případě starají hasiči. Jinak je totiž daná lokalita pro lidi dost nepřístupná po dobu přes jeden měsíc.

Racčí život velmi výstižně vystihl písničkář Odd Børretzen ve své písničce Jeg hater måker (Nenávidím racky). Na jednu stranu spoluvytváří krásnou scenérii mořského pobřeží, jsou to vcelku roztomilá zvířata a člověk je má i rád, ovšem jak jednou otevřou zobák a začnou se mezi sebou hádat a rvát se například o to, co jim loď vynesla na hladinu, to člověk kolikrát opravdu přemýšlí, podobně jako písničkář Børretzen, jakou stranu by asi tak rackové volili, kdyby měli volební právo… 🙂

 

Máma racková útočí na vetřelce, racčata se utíkají schovat pod listí

 

 

Aktualizováno: 14.12.2019 — 12:16

58 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Křik racků mě budíval po ránu na českobudějovickém sídlišti. Vlastně asi už na kolejích, ale to si nejsem jistá, tam jsem přece jen byla kratší dobu. Rackové každé ráno přilétali poohlédnout se po něčem dobrém. Na balkoně nám naštěstí nehnízdili, neb ti chechtaví obvykle hnízdí na ostrůvcích v rybníku. Když se přiblížíte k takové racčí kolonii, tak je to o uši. Jsou velice hbití a elegantní a mám je ráda, ale ti mořští …. To je jiná kategorie. Já ale u moře viděla vždy jen pár osamnělých jedinců. Přišli mi takoví vážní a důstojní ve srovnání s tou naší verbeží.
    Všechny zdravím, jdu se pokusit ještě vyžehlit manželovu košili a pak už spát.

  2. Hezké povídání, ale nezávidím. S těmito opeřenci jsem se moc nepotkala. Snad jen… Na přelomu tisíciletí jsem delší dobu pracovala kousek od Karlova mostu. Bylo romanticky nasněženo a já jsem po práci docházela na most a krmila racky a labutě. Hravě jsem se naučila házet kousky menším obloukem přesně ve chvíli, kdy si racek dělal „krmné kolečko. Dokonce jsem tento fotogenický hod naučila nejednu Japonku, aby pan Japonec měl v záběru jak paní Japonku, tak racka s hradem (inlove)

  3. Milí Zvířetníci, k věcem, které jsem četl v diskusi: V jižních státech USA jsou jiní rackové, než v Evropě. Ti, co jsou v Evropě se v USA vyskytují jen v severní části východního pobřeží, ten jih je pro ně moc horký, čili tam na jihu je to racek šedokřídlý téměř ničím se nelišící, ale trošku jiná povaha může být důsledek rozdílnosti druhů. Dále pak – co se řevu týče – ten mi nijak nevadí, naopak je to docela fajn kulisa; spát se při tom moc nedá, ale stejně i kvůli jiným zvukům zavíráme na noc okno, pokud není nějak extrémně horko, takže to nevadí. A přes den ať si řvou – a fakt je ten, že speciálně na tom záchodě to vytváří velmi zajímavou kulisu. Dále mezi napsáním článku a dneškem došlo (včera) k důležitému milníku – podařilo se mi získat zpět podstatnou část terasy mávaje nad hlavou červenou záchrannou vestou, kterou máme k naší lodičce – funguje ještě spolehlivěji, než deštník. Díky této metodě máte k dispozici i takhle detailní fotku mláďat 🙂

    Další věc – Norsko sice není Austrálie, aby se tady člověka snažilo sežrat, pokousat, otrávit nebo jinak zneškodnit tisíce různých zvířat, ovšem fakt je ten, že na přelomu jara a léta, kdy zvířena všudypřítomná chrání svá mláďata to je občas docela drsné. Mohu jmenovat kromě racků losy (takové losí kopnutí si radši nechci ani představovat), jezevce (koušou) nebo medúzy. Období medúz je každoročně na přelomu května a června a tehdy se (když kulminuje) nedá vůbec vlézt do vody, kolik jich tam je. Máme bílé a červené, s tím, že bílé jenom pálí jako kopřivy, kdežto ty červené pálí jako když člověka někdo šlehne bičem (na vlastní kůži vyzkoušeno). Většinou během června odplují na širé moře a dál je od nich klid…

    Jinak úplně největší racčí slet na potravu vyvrženou lodí jsem viděl v Dánsku, kam chodíme občas nakupovat a na výlety, protože tam je všude přirozeně písčité dno, takže objem potravy na hladinu vyvržený je mnohonásobně vyšší, než tady v Norsku nebo vedle ve Švédsku. Stačí aby se loď otočila v přístavu a sletí se okolo ní stovky racků na jedno místo (a nemyslím dvě stovky, ale aspoň sedm set). To je pak něco!

    Jinak nejoprsklejší rackové, jaké jsem viděl, jsou ve švédském Strömstadu kam jezdíme pravidelně na nákup (trajekt spojuje Sandefjord a Strömstad) – tamní se specializují právě na krádež uzenin všeho druhu, preferujíce ty s hořčicí (rovněž vyzkoušeno – racek mi to sice neukradl, ale zkoušel jsem jim dávat kousky párku a jednoznačně měli na hořčici lepší názor, než na kečup).

  4. Mohu potvrdit, ze rackove se opravdu takhle chovaji.Myslim, ze se treba na plazi takhle chova i racek Lojza, ktery me minule provedl opravdu osklivy kousek.
    Jezdime uz leta do Francie k mori, na stejne misto, do stejneho apartmanu. Pokud neni volny tak do vedlejsiho ale ve stejne rezidenci.

    Racek Lojza sedava ne vedlejsi o neco vyssi rezidenci a vecer, kdy sedime na terase tak se predvadi? Nadhernym letem prelitne tesne vedla nas, vznese se skoro bez mavnuti kridel a pristane na strese protejsi rezidence.A ja ho chvalim:“ty jsi ale pasak Lojzo, nadhera Lojzo“! Vim, ze nezebra, pod nami se tahne promenada u more, na jedne strane more , na druhe nekonecna snura restauraci, tam si Lojza najde urcite plno dobrutek,

    Nevim, co me to napadlo, vzal jsem jeden vecer bagetu, odlomil a Lojzovi hodil. Bravurne ji v letu chytil. Podruhe znova.

    Potreti jsem hodil zbytek, o neco vetsi. Lojza pacholek vubec nereagoval. Bageta spadla na travnik hned vedle spravce, co tam ten travnik kropi a pousti vodu k palmam.
    Dedek se hned podival, odkud to prilitlo a za chvilku zvonil u dveri.
    A zacal me peskovat. Omluvil jsem se,a ze to jdu hned sebrat. Dedek porad za mnou,vykrikoval , ze je tam cedulka, kde je jasne zakaz hazet rackum jidlo. Pokracoval ve vytahu, kdyz slysel ten muj slovanskej akcent, tak se ptal jestli umim francouzsky cist.

    Ja uz jsem taky pomalu vzteklej dedek, tak jsem se ho na oplatku zeptal, jak je na tom se ctenim on. Pac, povidal jsem dedkovi vim, ze ve Francii je dost vysoky procento analfabetu a poloanalfabetu.
    Poloanalfabet, vysvetloval jsem vztekle, precte kazde slovo,ale neni schopen vnimat smysl kterou ve vete davaji.
    Takhle jsme se srdecne bavili az na travnik. Sebral jsem zbytek bagety prosel chodbou na druhou stranu, ke jsou popelnice na trideny odpad. Dedek porad za mnou.Zustal stat ve dverich, zalozil si ruce za zada a sledoval me.

    Zapalil jsem si cigaretu, dosel ke kontejneru s napisem sklo, procital jsem si peclive ten napis a mnul si celo. Pak k umelym hmotam, papiru. Zpatky k tomu sklu. Proste jsem dedka vytacel. Nakonec jsem otevrel poklop na biologicky odpad a vahave tam ten zbytek bagety hodil.
    Na Lojzu jsem celej tyden nepromluvil, mohl se predvadet jak chtel. Kdyz ty jses takovej, tak ja budu taky takovej!!
    A jeste jiny veci jsem si mrmlal, ani je psat nebudu, protoze je to dukaz ze uz detinstim.Tyden se vydaril a ja nakonec Lojzovi odpustil, pochvalil jsem ho vecer ze je pasak.
    Rano zabalil auto, zamaval Lojzovi a jak jsem byl v tom dobrem rozmaru, tak zamaval bagetou i dedkovi.

    1. Milý WWW, dnes už člověk nemůže věřit ani tomu rackovi, aby ho nepodrazil, že 😉 ? Přežraný Lojzík, to prostě zpackal (chuckle) .

    2. hehehe, přímo to vidím, jak zamyšleně obcházíš ty kontejnery (rofl) (rofl) (rofl) (rofl)

    3. Zamávání bagetou muselo dědka potěšit. Zvlášť jestli racek pochopil, že dědek je jeho potravním konkurentem ve věci baget vznášejících se k nebi a pak padajících na neautorizované trávníky, a zachoval se k dědkovi, jak takovým třeba. 🙂

    4. WWW! (y) Skvělá historka, opět nejmíň za jedno malé točené. (beer)
      Jen by mě zajímalo to zatajené mrmlání; moc by mě potěšilo vidět, jak dětinští také jiní. 🙂 (wave)

  5. Milý FF, představa jak tasíš místo kordu (podle mušketýrů) rozevřený deštník na „ubohou“ rozezlenou rackovou, mne dostala do kolen. Podle ostatních dřívějších diskutérů, ne nejsem Elf a po vzoru Dede, bych brzy vyběhla a zařvala ať drží hubu-zobák (rofl) ! I když bez požadovaného efektu, alespoň bych vypustila páru (envy) .
    JJ, znám podobnou situaci sice ne se slepicemi, ale jednou v Alpách jsem zažila, jak mi z ruky, těsně u mého nosu odklovlo svačinu kavče horské, drzé (bat) .

  6. Kristepane, venku je ale zima! Ddddddd….

    Racky jsem jako dítě krmil u rybníku Hejtman v Chlumu u Třeboně házením kousků rohlíků do vzduchu. Chytali si to v letu. 🙂

      1. Io, palce držet jsem nestihla, neb jsem dorazila před chvílí, ale budu držet (y) , aby to vyšlo dále. S přestávkama budu držet, musím také něco udělat, ne?

        1. Teďka to asi stejně bude nejdůležitější, páč jak oni mě tam znají, tak myslím, že jsem je neměla moc čím překvapit.
          (Leda že mi 2 děcka po sobě vyhrály Certamen Latinum, to koukali. Jako republikový kolo. Fakt. Byly to totiž geniální děcka, co se jen tak nevidí. Ale to jsem už našim nestorům neříkala. 🙂 Voni totiž vědí, co dovedu vymyslet za pitomost… ouvej, úžasný teorie, ale nevědí, jak umím učit. U toho mě zatím neviděli.)
          Tak ať tam nepřijde nikdo, kdo by se jim líbil víc… (heidy)

            1. To je ovšem napravitelná škoda. Pošli si racka, nejlíp poštovního racka. Co nesežere, to donese. Možná. (inlove)
              A ještě přeremcá trhovce!

            2. já měla v sobotu jahodovo-ledovou dřeň… Stačí pořádné krupobití (chuckle) … ještě že jsem čuně a nevadí mi jíst nemyté ovoce ze zahrádky. Tak jsem to spásala na místě – transport by nebyl možný, jahody byly opravdu pobité

  7. Mám ráda křik racků, stejně jako moře. Ovšem bydlela jsem týden těsně vedle dvou hnízdících párů (ve staré loděnici, když jsme byli s Markem v Bergenu – taky v červnu) a přiznávám, že to byla síla. Občas jsem dokonce vyběhla ven (obvykle kolem půl třetí ráno, když se do toho dali se sluníčkem vystoupivším výš nad obzor)a ječela na ně – držte už aspoň vteřinu hubu, příšery! Netřeba říkat, že to bylo naprosto zbytečné a rackové nedrželi ani hubu ani zobáky 😛 Tak jsem toho po dvou dnech nechala a rezignovala. Ale stejně je mám ráda, i když útočící racek by mě spolehlivě zahnal na bezhlavý útěk (wasntme)

    1. Prijde mi, ze u nas racci zas tak nejeci. Kdyz jsme na pobrezi, tak vetsinou v dome primo u plaze, racku je tam pozehnane, ale chovaji se slusne. Jestli tam neco vykrikuje, tak takovi stredne velci cerni ptaci, jmenem grackle. A taky jsou takovi pridrzli.

      Padame do Charlestonu, Chet tam nejakou schuzku s doktorem. Ale budeme mit chvili u oceanu cas, tak si poslechnu, jestli se nepletu.

  8. Rackové, aspoň podle tvýho článku, jsou báječný zvířata a děsně ti závidím možnost pozorovat je na vlastní terase! (party)
    Nepomohlo by několik deštníků? Sice pak už člověk neuvidí, kam jde, ale… (flex) (devil)

  9. Pěkný nadělení, tohlecto! Moře bez racčího skřehotání nemá pravou mořskou atmosféru, ale matičku rackovou bych tváří v tvář potkala nerada. Povedená fotka!

  10. No vida, ani jsem netušila, jak může být život s racky dobrodružný, ba nebezpečný. (chuckle)
    Milý Andy (inlove) , děkuju Ti za okénko do jiného světa a doufám, že napíšeš ještě víc o místě, které sis vyvolil jako svůj domov. (nod)

  11. Tak s racky tady u nás nemáme žádné zkušenosti, asi by jim tu bylo zima.
    Čeho máme ale letos opravdu spoustu, jsou čápi. Létají jich v těsné blízkosti města stovky, rozvážně se procházejí po čerstvě posečených pastvinách, kde vždycky najdou něco k snědku, odpočívají na stromech kolem řeky a na stožárech vysokého napětí. Někteří ještě stále hledají místo na hnízdo, starousedlící už pilně sedí na vejcích.
    Doufám, že se jim u nás bude líbit a že se budou poctivě vracet…

  12. Ahoj, ahoj. Úplný OT.
    Dneska mám ty přijímačky.
    Už se bojím.
    Držte mi palce, ve dvanáct tam jdu.

    1. Jste zlatí.
      Uměla jsem víc, než jsem si myslela. Akorát jsem v tom způsobila chaos, protože oni potvory otevřeli novej obor a já se měla hlásit spíš tam. No to je jedno, oni mě tam znají a na chaos přišli během deseti minut. Prej mě můžou vzít na tu lingvistku a já pak můžu přeemigrovat na tu historii. Zastřelte mě někdo. 😀
      Prej mně napíšou jestli jo, nebo ne.
      Uf.
      Jo a taky je dobrý začít odpovídat tak tichounce, že člověka musí napomenout, aby mluvil nahlas, a na to pak reagovat (zcela popravdě) slovy Když já z vás mám tak trochu trému. 😀
      Zastřelte mě ještě jednou.
      (chuckle)
      Tak teďka ještě aby mně napsali, že jo, že jo, že jo, že tam potřebujou právě mě a nikoho jinýho. (bug)

      1. Aha – já se o patro výš ptala, a ty tady už odpovídáš. Tak je to super a já věřím, že tě nakonec i převexlují (když tě teda znají 😉 ).

      2. To Ti vyjde, Io, pro koho jiného než pro nabušeného chaotika je připravena profesorská stolice (inlove) … tedy: zatím schůdky k ní (rofl) . Příležitostně prosím poreferuj podrobněji (h) (h) (h) .

        1. Myslíš, že správnej překlad té poznámky doplněné poťouchlými pohledy (se omlouvám komisi a doufám, že tu nikdo z nich není, a pokud je, tak ať mně neříká, že je to von! (blush) ) má znít takhle? To by nebylo beznadějný… (inlove)

          Jinak zde prohlašuju, že miluju ilustrátora Ondřeje Janovskýho. Viděli jste někdo tu ilustraci, co mi stvořil k Rhodu? A znáte někdo moji stránku pečetí? ( http://pics.livejournal.com/ioanna_ioannina/gallery/00003wqs ) Ten člověk zlatej, jedinečnej, skvělej, si je na tom netu našel a v ilustraci použil! Nestíhám zírat. Tomu říkám profesionalita. Přece mu muselo být jasný, že tím potěší jenom autora a několik jeho případných skalních příznivců (zdravím Zanu, co o mým světě neví Zana, to nevím ani já) – a stejně se s tím piplal! Lidi! (inlove)

  13. Milý FF – super článek, moc jsem se nasmála při představě nenápadného racka či tebe s parapletem (chuckle) . Jeden by si řekl „co už je s ptákem za zábavu?“ a ejhle!

    Já je mám ráda (asi proto, že s nimi nesdílím hnízdo) – moc se mi líbí jejich let, kdy se vznášejí nad vodou a bedlivě se rozhlížejí, kde by co zbodli. A moc se mi líbí pohled na oráče, kde se za pluhem shromažďují racci a vybírají si pochoutky – ale mám dojem, že tento obrázek se z našich polí vytrácí … oni i ti racci chechtaví (velmi elegantní s černou čepičkou na hlavě) nějak mizí z naší přírody :S

    1. Z polí se možná vytrácí- ale zkus to vzít kolem nějaké větší skládky. Když jsme onehdy projížděla kolem a málem jsme to brala skrz hejno racků, tak by mne menší počet spíš potěšil.

  14. Racky znám- když jsme byli v červnu v Bulharsku před pár lety, býval tam nad ránem a kvečeru děsný řev- paní domácí nám vysvětlovala, že to jsou mladí od racků. A pak jsme to mládě potkali na ulici- už bylo odrostlejší, dost velké a neprohlíželo si nás nijak vlídně. Bufetící racky v kontejnerech se nedalo přehlédnout, ale jejich krhavý pohled ve mně nevzbuzoval důvěru, takže tyhle velké uřvance mám nejradši trochu na dálku jako součást mořské scenérie- tam mi připadají umístění správně, na rozdíl od těch kontejnerů 🙂

  15. hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Krása (nod) Ví se o mně, že jsem asi Elf, neb mě láká křik racků. Miluju ten zvuk, i ty oprásklé ptáky. Uznávám, že pro Elfa žijícího v „racčím hnízdě“ to může být poněkud únavné (chuckle)

  16. Milý FF – zcela souhlasím s tvým trefným popisem racků. Oponovala bych snad jedině větě ..“sežere ho (kousek), až když si myslí, že se nedíváte, zatímco když je na očích, tak si pro jídlo nedojde“. 😉 Ale je možné, že „naši“ racci u floridského pobřeží jsou oprsklejší. Na hozený kousek se vrhají okamžitě a bez nejmenšího pocitu ponížení. A pokud racek ukořistěné sousto v mžiku nespolkne, odletí s ním o kus dál nebo ho spolkne ještě za letu(anžto je pronásledován dalšími racky, kteří se mu ho snaží ukrást). Já už se krmení racků povětšině vyhýbám (na pláži o krmiče nikdy není nouze). Ne, že bych jim nepřála. Ale právě proto, že jsou to nepřející neurvalci, je mi vždycky líto těch, kteří jsou pomalejší (většinou mladí nebo i zranění) a ať hod mířím co nejvíce k nim, málokdy sousto zbaští ten komu je mířeno. Tak raději neházím vůbec.

    A díky za fotku mláďat. Přiznávám, že jsem nevěděla, že jsou takhle hnědě kropenatá. Já už na pláži vídám odrostlejší. Ti jsou sice také ještě částečně kropenatí (šedo-hnědě), ale bílá v jejich peří už převládá. Takhle maličké jsem nikdy na živo neviděla. A představa, jak vstupuješ na terasu s bojově rozevřeným parapletem mě rozesmála.:)

  17. Milý Fenrode,
    moc pěkné povídání o podnikavých ptácích. Musela jsem se strašně smát, protože jsem tohleto posedávání, loudění a krádež rovnou z ruky viděla jednou … u slepic (rofl) . To přijela rodinka autem, vytáhla si piknikový košík – objevil se kruh slepic. Otevřela ho – kruh se zúžil. Vzali do ruky první večku – slepice přesně podle pravidel sokolnického výcviku přistála na ruce a zklovla veku. Slepičník (podle vzoru sokolník) zaječel, vypustil slepici i s vekou na další kolečko a celá rodina se fofrem evakuovala.
    Přeji dobré ráno a dobrou noc.

    1. myslím, že správně by to měl být kurník (podle vzoru sokolník) (rofl)
      Neb správně je to kur… (chuckle)

      1. Tentokrát jsi mě těmi tečkami za kur… poněkud zmátla. I když je to slovo, které by se k situaci velmi hodilo. Zlodějský kur, no kur… 😉
        Racci jsou poměrně drzí a na druhé straně dvážní. Chápu, že bydlet u jejich hnízda není přesně ono (kdo by také chodil pořád s otevřeným deštníkem.) Vcelku bych to vyhodnotila jako báječnou scenérii, ale snesitelnou jen kousek dál od bydliště. (Nevím, jak moc mají Elfové rádi řev racků, ale zjevně nejsem Elf). Popis je pěkný, pro nás exotický, ale (po vzoru pana Jirotky) nevím, oč exotičtější je být buzen řevem racků než, řekněmě, koček nebo sousedů psa. Nejsem ráda buzena čímkoliv (budík nevyjímajíc).
        S tím deštníkem mi to připomnělo pana Horníčka. Popsal, jak proti vzteklému jezevčíkovi rozevřel černý mokrý deštník. Pes znal tmu, znal vodu, ale obojí v tak razantní zkratce ho vyděsilo. Zjevně je deštník použitelný nejen na racky.

    2. JJ, teď jsi mě ovšem dostala 😀 pak ať někdo vykládá o slépkách, že jsou nevzdělatelné, ba hloupé, ani náhodou 😀 šok to ovšem pro slepičníka/kurníka musel být pořádný, ona slépka není ve váhové kategorii daleko za sovou pálenou a takové ukázkové přistání bez rukavice, hmmmm…. 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN