aneb kdo vládne na zámku, když všechno pučí a nalévá se…

Doba jarní je dobou, kdy se příroda probouzí ze zimního spánku. Jsou to chvíle uchvancancující pro každou lyrickou duši a básníci odedávna opěvují slovy vznešenými i nehledanými zoufalou snahu živočichů sehnat něco k žrádlu, za pomoci řvaní připomínajícího hladovou krávu, dementního poskakování a natřásání, či odhánění zástupů naprosto oplzlých, tlustých, olezlých a švorcových chlíváků myslících jen na to jedno, musí sehnat tvora opačného pohlaví a úspěšně předat svoje geny dál. Jediné, co dotyčné živočichy udržuje krok od temných propastí deprese je, že se po zbytek roku budou flákat ke stravě. Tedy pokud je něco nesežere.

Lhotický zámeček stojící uprostřed jarní přírody, kde pár metrů za zdí je rybník, co by kamenem dohodil, je lesík a kam oko dohlédne, se táhnou modravé kopce vrchoviny, je z pohledu návštěvníka nesmírně romantický. Pro správce sbírek, který má depozitář umístěn několik desítek metrů od bývalé bejkárny, jak byla v místním slangu nazývána velkovýkrmna býků, nastává doba nelítostného boje s přírodou. Minuly chvíle, kdy zámek rozmrzal a zámecké schody, zdi i podlahy se leskly kapičkami vysrážené vody. Pryč jsou okamžiky, kdy nešťastník denně vyléval z odvlhčovačů desítky litrů vody a krhavým zrakem patřil na neúprosně vlhnoucí listinné památky a na vycpaninách pátral po prvních nesmělých kloboučcích žampionů.

Ledva totiž stěny rozmrznou a sluníčko se opře do oken, probudí se mouchy v okenních škvírách přes zimu zalezlé. Neboť mouchy jsou tvorové věrní, po generace si pamatují hromady teplého, žírného hnoje, v nich se narodily jejich matky, báby a prabáby a odchovaly v něm nespočetné generace potomků a těší se, že přijde den, bejci se vrátí a hromady hnoje opanují zámecká humna.

Nezúčastněnému laikovi to může připadat jako informace nepodstatná a pro příběh nezajímavá, ale opak je pravdou. V rámech oken se skrývají mouchy tak obludných velikostí, že bývalí oddaní poddaní v podzámčí pro jistotu nepěstují slepice, neboť zámecké masařky jim tyto opeřence kradly a nosily si je do hnízd, aby jimi krmily mláďata. Během jedné jediné sezóny se ze správce sbírek stává zavilý nepřítel dvoukřídlého hmyzu a jakékoli zabzučení hmyzích křídel v něm probouzí cosi, co pohánělo Deinonycha, když ucítil vůni protoceratopsího stáda.

Okamžitě se chápe protihmyzího spreje a zaplynovává habitat odporných hmyzáků. Následně chrchaje opouští dotyčný prostor a jde chvíli něco dělat do jiného objektu, kde nalezne další bzučící hmyz. Protože habitat hmyzákův i správcův jest totožný, končí správce nakonec na dvoře z povzdálí obletován mouchami a připadá si jako Komenský, když stál roku 1628 s pasem u okénka na polském hraničním přechodu Głuchołazy a zpoza hranic jej s uspokojením pozoroval Ferdinand II. Štýrský obklopen bzučícím rojem četnických nohsledů.

Ale proč tak správce vlastně činí? Hmyz má totiž několik ohavných a nesnesitelných vlastností. Svými přelety aktivuje zabezpečovací zařízení. Kálí na umytá okna a v jarním vlhku se každý mušinec mění v půlcentimetrový kroužek penicilínu. Chcípne si, kde ho to napadne a expozice věnovaná éterickým vyznavačům klasické hudby je plná válejících se mrtvol.

Úžasný model scény k Libuši, vyjadřující nejniternější pocity světoznámého scénografa, připomíná mrchoviště, na němž není pro samou chcíplou masařku kde spočinout pohledem. Takže správci jest běhat po zámku, otevírat okna, ohněm a mečem hubit ve škvírách parkující hmyz, sprejovat místnosti depozitáře i expozic, zametat mrtvoly a vůbec dělat vše proto, aby se návštěvník neštítil vstupu a aby se službu konající muzejník v noci vyspal a nemusel pádit temnou nocí do zámku pokaždé, když se nějaké masařce přeleží křídla a ona se rozhodne proletět po střežené místnosti.

V okamžiku, kdy poslední masařka opustí pohodlí škvíry v rámu okna, aby se vydala za voláním přírody, nemá správce vyhráno. Doba Baal Zevuva, Pána much, sice končí, ale začíná vláda Thovta, boha, jehož znamením je pták ibis. Fóglové, zasaženi jarním puzením, začínají stavět hnízda na místech možných i nemožných. V poštovní schránce, na infrazářiči na WC, na horním špalíku ozdoby vrat. A nad parkovištěm.

Takže správce má denně od vrabců čerstvou porci trusu na autě, bojí se sáhnout do schránky, aby nevyplašil rehkovou na vejcích, na zahradě není pro samé kosy a špačky kam šlápnout a vteřinu otevřené vstupní dveře znamenají vlaštovku kroužící po zámeckých chodbách a expozicích. Kterou je třeba vyhnat. Nezúčastněný pozorovatel, sledující správce, an pádí po chodbách, mává rukama jak větrný mlýn a kleje jako pohan, musí nutně nabýt dojmu, že v Bohnicích mají díru v plotě.

Ale jsou okamžiky, kdy všechen hmyz bzučí tam, kde má – tedy na květech, ptáci zpívají v korunách stromů, sluníčko svítí a povívá vlahý větřík. Tehdy se správce na okamžik zastaví, zahledí se k obzoru a zasněně pronese: „Tady je ale krásně.“

Chvíle pohody netrvá dlouho. Zámecké nádvoří přebíhá polonahý chlap v montérkách a pantoflích, za ním pádí mladistvý fámulus v úboru takřka totožném a oba svorně pronásledují roj včel o průměru kolem pěti metrů. Neboť umělci takměř národnímu, majícímu v podhradí chalupu, ulétly včely. Nastává rumrajch rozměrů nevídaných, neboť část včel se usazuje v puklině štítu stodoly a druhá část roje se usazuje ve střešní části zdevastované bejkárny.

Na nádvoří přibude další místní poradce. A protože tres faciunt collegium, neboli jak říkáme my latiníci: „Tři tvoří spolek“, probíhá na nádvoří cosi, čemu se za Rakouska říkávalo bešprechung. Výsledkem je zjištění, že se nedá nic dělat, že ty potvory zalezly tam, odkud je nelze vypudit a ulovit. Zklamaně se s kolegiem loučím a můj sen, jak umělec takměř národní si bere dovolenou, přijíždí a šťourá klacíkem ve štěrbině, aby včelky včetně královny dostal do rojáčku a zpět do rodného úlu a přitom chytne nějaké to pigáro, se rozpadá. Ale to se mým snům stává velmi často…

Ale nejenom bojový ryk, řev fóglů a bzukot hmyzáků tvoří správcovo jaro. Jsou i mnohem příjemnější činnosti. Například chystání velké výstavy na vlašimském zámku. Nevím, jestli to u kolegů historiků byla nějaká podvědomá, takřka Freudovská reakce na probouzení přírody, ale jako téma výstavy zvolili místního buditele, pátera Vlasáka. K mému potěšení mi bylo prohrabávat v depozitáři grafické listy a hledat vyobrazení vážných pánů – intelektuální elity království českého, kteří měli s naším buditelem blízké kontakty, luštit dopisy dávno zesnulých kardinálů, či nakladatelů, dohledávat dobové textilie.

A mimo jiné naslouchat pikantním historkám z doby rozkvětu mocnářství, kdy se páter Vlasák se svou vlastivědnou družinou v památném roce 1848 po schůzi zajisté důstojné a ducha povznášející konané v kulturní místnosti zámeckého pivovaru nazvané bůhvíproč Casino, se odebrali do zámku, a oděni v brnění blanických rytířů pronášeli necenzurované sentence a chovali se nepřístojně, čímž způsobili tak strašlivý skandál, že i ti nejužvaněnější dějepisci se jej snaží dodnes bagatelizovat a ve svých mravoučných dílech jej odbývají maximálně třemi, čtyřmi větami.

Hrabošení v oděvech takřka dvě stě let starých a hledání korzetu, který údajně patřil páterově kuchařce, patří k dobrodružstvím, za které by se nestyděl ani Indy. Ovšem můj pokus o žert – že pokud byl korzet stáhnut z právě zesnulé kuchařky a okamžitě deponován ve skříních vlasteneckého spolku, je možné, že obsahuje ještě DNA dotyčné dámy a bylo by ji možno naklonovat a vystavit – se v řadách kolegů neshledal s nadšeným přijetím.

Jejich skleněné pohledy a kamenné tváře mi signalizovaly, že evidentně nejsou cílová skupina pro můj specifický humor. Doufám, že farská kuchařka, sloužící u takového osvíceného pána, jako byl páter Vlasák, má pochopení pro žertování postarších usedlých pánů mého kalibru a nebude mě chodit strašit za to rouhání. Samozřejmě, že hledání starobylých artefaktů je uspokojující pro mě jako osobu. Ale kolegové mi seznam předmětů nepředali kvůli tomu, abych uspokojil své ego. (I když by to od nich bylo hezké.)

Aby si dochovaných artefaktů užili i návštěvníci, je potřeba něco víc, než je rozložit po vitrínách. A tak se kolegové rozmáchli tvůrčím způsobem, přidali znalosti o době dávno minulé a nakomponovali expozici tak, aby si návštěvník udělal obrázek o době revolučního kvasu, o době, kdy český národ začínal zvedat hlavu a uvědomovat si, že je národem nejenom slavné historie, ale i schopných a úspěšných současníků a hlavně národem budoucnosti.

Aby si návštěvníci výstavy odnesli povědomí, že se národní obrození nedělalo jenom v Praze, Dobrušce, či jiných provařených lokalitách, ale i tady u nás v kraji, že tu žili obětaví lidé, kteří bez nároku na odměnu a s vědomím, že se za svého života se nedočkají plodů své práce, pracovali na věci obrody národa. Dnes to zní možná pateticky a nemoderně, ale z dobových dokumentů mám pocit, že tehdy to lidé tak vnímali.

Samozřejmě kromě práce duševní kolegů odborníků je na přípravu výstavy použít i síly nás, manuálů. Neboť vitríny se samy nepostaví a panely se nerozestaví. Nezúčastněný pozorovatel by řekl, že je to práce nudná a nezáživná, ale opak je pravdou. Zkuste si například navléci rukavice od oleje na montáž vitríny skládající se ze čtyř zrcadlově vyleštěných, metr a půl vysokých skleněných desek. Nevěřili byste, jaké oživení v sále nastane po rozsvícení vnitřních reflektorů vitríny.

Tentokrát mi naštěstí nebyl svěřen podobný úkol jako při zimní výstavě betlémů, kdy mi kolegyně suše řekla, abych pověsil dvoumetrovou, nejmíň metrák těžkou větev na zeď a decentně mi zamlčela, že pod tou šílenou haluzí visící na tenkých vlascích bude stát SHORA OTEVŘENÁ vitrína s nejdražším a nejkrásnějším skleněným betlémem výstavy. Každé ráno jsem se chodil dívat, jestli ta haluz nespadla. Fujtajxl…

Ale zpět do žhavé současnosti. Po postavení vitrín jsem se převelel na rutinní práce v depozitářích a tak jsem měl možnost nahlédnout na výstavu těsně před vernisáží. V době, kdy už se k nám do muzea začínali scházet první hosté. Takže jsem byl svědkem zátěžového testu, kdy host vítající se s přáteli nacouvá do panelu, zapíchne prstík do skla vitríny, otře se o desku na stěně. S uspokojením jsem kvitoval, že vše drží a bez nervování jsem si prohlédl celou expozici.

Podle mého názoru se zadařilo vykročení do hlavní sezóny. Kolegové historici odvedli velmi dobrou práci a domnívám se, že výstava o páteru Vlasákovi je zajímavá, nabitá informacemi a že návštěvník odejde spokojen. Koneckonců, vážená čtenářko, vážený čtenáři, přijeďte k nám do muzea Podblanicka ve Vlašimi a ověřte si můj dojem přímo na místě činu. Budete vítáni.