Když se sejdou dva dědci u kafe, s tím alkoholem teď už musíme opatrně, že ano, tak obvykle zapřádají hlubokomyslné rozhovory. Když se sejdou tři nebo víc, tak se nakonec rozhádají. Nevím proč, ale asi to mají ti, co pocházejí z bývalého Československa, v genech. Každý má na vznik vesmíru a života svůj vyhraněný názor, který vehementně obhajuje. Takže než se v diskuzi dojde k banalitám, jako hospodářská situace nebo politika, tak už je na hádku zaděláno. O ženských, postelových záležitostech a podobně, se už dávno nebavíme, historie nás moc nebere.

Rozhlédněme se jen trochu kolem sebe. My, co jsme se rozhodli, že tam kde jsme se narodili, žít nemůžeme a vyletěli jsme z klece do světa širého, jsme se rozdělili hned na počátku. Exulanti a emigranti. Političtí a ekonomičtí. Pováleční, osmačtyřicátníci, osmašedesátníci, osmdesátníci, či benzíňáci a podobně. Navíc, dnes pozvolna přibývají i ti, kteří svobodně a beztrestně opouští lůno vlasti, aby poznali svět. Někteří se po pár letech zkušeností do lůna vrací a někteří ne. A to už se vůbec nezmiňuji o rozdílech generačních. Takže i ti, co žijeme různě po světě, jsme náležitě rozškatulkovaní a máme patřičné lajblíky.

Nejsme jako ostatní přivandrovalci různých etnických původů, kteří tíhnou k sobě a vytvářejí tak etnická ghetta. Díky těmto vznikly různě po světě městské čtvrti, nebo osady jako malá Itálie, Řecko či Vietnam nebo Čína. Nikde v posledních 100 letech nevzniklo malé Československo. Ano, ti co opouštěli staré, dobré Rakousko-Uhersko a „našeho“ mocnáře ve století devatenáctém ještě ano, jak o tom svědčí mnohá místa, třeba v US, nebo Jižní Americe. Ale ti co opouštěli kolébku po vzniku samostatného Československa už ne. Asi nastala nějaká mutace v genech a od té doby se navzájem nemůžeme ani cítit. Je nás ve světě překvapivé množství, prý kolem dvou milionů, ale jsme v hostitelské zemi rozlezlí jako rakovina. Jsme všude. Dokonce i tam, kde bychom krajana nikdy nečekali, jak mě jistě dají za pravdu ti, co se světem trochu toulali a měli při tom oči i srdce otevřené.

Jakmile se sejde víc krajanů než dva, tak se po kratším, či delším čase rozhádají. A to, prosím, dokonce i tehdy, když je spojuje společný zájem, víra, nebo názory. Příkladů je nespočetně. Ukažte mě jedinou organizaci, nebo spolek v celičkém světě, kde se členové nerozhádali. Dokonce i takové jako Sokol, SVU, nebo i nijak neorganizovaní a volně se sdružující trampové.

Stejné by se dalo říci o krajanském tisku. Ať už zaměřeným všeobecně jako Noviny, nebo Čechoaustralan, tak i zaměřeným zájmově, jako Sokolský věstník, nebo Kvart či Kamarád. A tak díky této specifické vlastnosti našeho etnika vychází po světě nespočetně tiskovin. Každá dle vydavatele ta správná, ba nejsprávnější. Nechci se tímto dotknout těchto vzácných nadšenců, kteří do této činnosti vkládají mnoho svého času, úsilí ba i financí, jen chci poukázat na to, že tato vyhraněnost názorů a tím i nesoudržnost a často hádavost vládne ve všech činnostech našeho etnika.

Tato naše specifická vlastnost není doménou pouze ve světě, ale platí i v zemích odkud pocházíme. Ostatně Československo už je také historie, že ano, a těch politických stran je neúrekom. Jak na Slovensku, tak i v Čechách na Moravě a ve Slezsku. Nyní jde o to, je-li tato naše vlastnost předností, nebo klatbou. Pluralita názorů a činností jistě na škodu není, ale z druhé ruky nesoudržnost není vhodným podhoubím ke vzniku silné země. Ani morálně, ani hospodářsky, ani politicky a ani vojensky. Apropo, vojensky, kdypak československá, potažmo česká armáda skutečně bojovala? Tuším, že švejkování nám jde lépe než boj.

Díky geografické poloze naší vlasti máme naše geny pěkně promíchány a tak nám inbríding, nebo degenerace jistě nehrozí. Pokud svět neovládnou vyznavači Islámu, tak to vypadá na to, že díky těmto vlastnostem buď jako národ vyhyneme, nebo se staneme prototypem nového světoobčana. Neměli bychom se nad sebou trochu zamyslet?