Jak jsem už několikrát připomínal, tak okruh našich kamarádů se povážlivě zmenšuje. Asi je to tím, že už dost pamatujeme a dorostenci jsme byli už velmi dávno. V duchu jsme sice všichni stále mladí, ale tělo někdy nechce vůbec spolupracovat. Mrcha jedna.
I když se značným zpožděním, chtělo to tu správnou „frame of mind“, tedy stav mysli nebo náladu, bych se zde rád zmínil o kamarádovi, který byl i přes svoji skromnost a plachost větší než skutečnost. Opravdový velikán, který za sebou zanechal monumentální světové dílo nevídaného rozsahu a významu.
Jirka se narodil v Týništi nad Orlicí 6. září 1932 do umělecky založené rodiny Chaloupkovy. Jeho idylické mládí bylo přerušeno nacistickou okupací a druhou světovou válkou. Když jako vnímavý sedmnáctiletý mladík, v roce 1948, uviděl, co soudruzi tropí v jeho vlasti, rozhodl se, že zde pro něj není místo. Přes přísně střežené kopečky se mu podařilo přejít až na druhý pokus a přechodně se zastavil v uprchlickém lágru u kouzelného bavorského městečka Bad Aibling, nedaleko Mnichova. Zde však dlouho neotálel, měl boty toulavý, a tak se vlastně zastavil až mezi klokany v Austrálii, kterou znal jen z knih a školního zeměpisu.
Zde se setkal se svým starším bratrem Milošem a živili se v Perthu jak se dalo. Tehdejší Perth byl městem na výspě civilizace a pro průměrného Evropana připomínalo městečka divokého západu USA. Jak jinak, bylo to město neomezených možností a je jím neustále.
V roce 1956 se bratři Chaloupkovi rozhodli, že se zajedou podívat na olympijské hry, které se tehdy odehrávaly v Melbourne. Ne, nejeli zrovna tou nejkratší cestou přes pláň Nullarbour, podél jižního pobřeží kontinentu, ale vyjeli si na poznávací cestu na sever, podél pobřeží Indického oceánu. Když se po měsíci cestování po prašných, velice spoře udržovaných, dosti divokých cestách a 2 500 kilometrech octli v městečku Broome, tak odbočili doprava, na východ, projeli po stejných cestách Kimberleys a po zhruba dalším měsíci a 2 000 km se octli v městečku Darwin. Tehdy to bylo romantické a divoké tropické městečko na výspě civilizace.
Zde svoji první noc strávili na pláži Mindil, kde tehdy tábořili lovci vodních buvolů, krokodýlů a jejich domorodí pomocníci. Toto spanilé a elegantní místo Jirkovi učarovalo a zůstal zde navždy. Život v probouzejícím se, a jaksi zapomenutém tropickém městečku, měl neodolatelný rytmus, plný nadějí a neuvěřitelných příhod tuláků, kteří městem jen procházeli.
Jirka zde dlouho tábořil na pláži Mindil, než se mu podařilo získat skromný domeček, který by v zemích Českých nekvalifikoval ani jako ta nejskromnější chata. Připomínal spíše boudu na nářadí někde na zahradě. Později, v roce 1958, získal Jirka práci na ministerstvu vodních zdrojů. Náplň jeho práce představovala průzkum tropické, téměř nepřístupné, pískovcovými soutěskami protkané divočiny Arnhemské země, na východ od Darwinu.
Toto obrovské území, zhruba 1 000 krát 800 km bylo bílým mužem téměř neprobádáno a neobydleno. Byl to domov domorodců, krokodýlů, vodních buvolů a nedotčená divočina. Pískovcové plató protkané hlubokými kaňony bylo možno zdolávat pouze s velkou námahou pěšky, lezením po skalách a slaňováním do hlubin. V této tropicky horké a dusné, avšak nesmírně krásné a bílým mužem nikdy nespařené divočině, Jirkovo umělecké oko poprvé spočinulo na zázraku, který ho očaroval na celý zbytek jeho života.
Zde, na pískovcových stěnách a pod převisy poprvé spatřil galerie domorodých kreseb a maleb a jak sám říkal, „v tichosti dne jsem tam stál oněmělý jejich kouzlem a krásou“. Jeho umělecký duch byl chycen do lasa navždy. Tyto nádherné výtvory mu připomínaly fresky na středověkých budovách jeho vzdáleného domova. Promlouvaly k němu univerzální uměleckou řečí.
Jirka byl první bílý muž, který kdy tyto nádherné umělecké galerie spatřil. Brzy poté začal vyhledávat a přátelit se s domorodci, kteří ztělesňovali tuto tradici skalního umění. Úzké přátelství navázal zvláště se dvěma, Kapirigi a Namingum, bratry z kmene Badmardi v kraji Kakadu. Toulal se s nimi nespočetné dny divokou krajinou, která byla bratrům domovem.
Nacházeli tak mnoho tajuplných galerií, které, jak se Jirka dověděl, vznikaly pouze na posvátných, mýtických místech. Snažil se je okreslit do skicáře a zároveň od svých přátel získával vědomosti a porozumění co tyto symbolické výtvory vlastně představují. Poznal tak ohromnou síť těchto lokalit rozpínající se na povodí Aligátoří řeky.
V tehdejší době takové důvěrné a vřelé přátelství, mezi domorodci a bílým mužem bylo přinejmenším podivné. Avšak tito dva bratři se stali bratry Jirkova srdce. Oni mu otevřeli dveře svého domova, tropické divočiny v krajině Kakadu a tajuplné mytologie sahající desítky tisíc let zpět do jejich historie. Otevřeli Jirkovi svoje nitro, svoji duši a nabídli mu svoje srdce na dlani.
I když Jirka má nyní stálé místo v historii jako dokumentarista skalního umění průkopník studií jeho vývoje, jeho stylů a druhů, tak jeho největší dar byl v navazování úzkých přátelství a schopnost vcítit se i přes propastnou rozdílnost obou kultur, do psychiky a myšlení svých domorodých přátel. Ze své generace poválečných exulantů, patřil mezi ty nevšední, kteří pomáhali tvořit myšlenkový svět tropického severu, kteří dovedli naslouchat a chápat tradiční domorodé světy severu a Australského vnitrozemí v době, kdy drtivá většina bílých Australanů jim nevěnovala žádnou pozornost.
Dvacet let tak Jirka pečlivě katalogizoval, kreslil a později i fotil tyto historické poklady. Zaznamenával si i mytologické příběhy, které se k nim vázaly a tak pomalu vznikalo jedinečné dílo, jako koníček, nebo chcete-li hobby průzkumníka vodních zdrojů.
S domorodci už žil jako bratr, a byl mezi nimi velice oblíben. Jeho aktivity neušly ani bílým obyvatelům, a tak v roku 1973 mu bylo na popud zakladatele Darwinského muzea a umělecké galerie, Collina Jack-Hintona, nabídnuto místo v této instituci.
Na základě vědeckého určování stáří nálezů Jirka vypracoval posloupnost skalního umění, která sahá hluboko do prehistorie. Mimo jiných jsou důkazy i v obrazech mega – fauny vyhynulé před 50 000 lety. Rozdělil tak nálezy do skupin podle data vzniku a tak vytvořil i jejich posloupnost, či kontinuitu po neuvěřitelných 50 000 let. Zdokumentoval více jak 3500 lokalit s nesčetnými kresbami a malbami. Vyfotil desítky tisíc fotografií.
Když Jirkovi blízcí přátelé z kmene Badmardi zemřeli, tak na ně vzpomíná v nádherné a bohatě ilustrované knize s názvem „Journey in Time“, tedy Putování časem. Zde říká: „mnoho z těch, kteří mě během dlouhých večerů u táborových ohňů učili tradicím jejich „dreaming“ (volně přeloženo „snění“ ale slovo má komplexní význam, spíše jako mytologie, domorodé chápání vzniku života a světa) už zemřelo. Ale opravdu to jsou pouze jejich těla, která odešla. Jejich duch však kráčí dál. Často je v buši potkávám v jejich nových převtěleních.“
„Vím, že pes dingo, který po několik dnů sleduje moje stopy a večer přijde za mnou kde spím pod hvězdami, je jeden z mých přátel. Zrovna tak i běloprsý mořský orel, který přiletí a sedne si na větev stromu nad mým táborem, když jsem na návštěvě v jeho zemi.“
A stejná slova platí nyní i o Jirkovi. Bude navždy součástí tohoto kraje. Byl citlivou bytostí mezi dvěma světy, ale také neohroženým bojovníkem za práva původních obyvatel. Lvím podílem se zasadil o prohlášení národního parku Kakadu a zařazení celého území do světového kulturního dědictví UNESCO.
Po roce 1989, počátkem let devadesátých se Jirka zajel podívat tam, kde vyrůstal. Svůj rodný kraj viděl stále stejně krásný jako kdysi, ale krajem jeho srdce a domovem se stal tropický australský sever. V tu dobu zavítal do Austrálie i Mirek Zikmund, známý cestovatel, a za pomoci kamaráda ze Zlína, který měl úzké styky s Jirkou, uskutečnil nezapomenutelnou cestu krajem, který se stal Jirkovi druhým domovem. Však v české TV o tom všem byl vysílán filmový dokumentární desetidílný seriál, který všichni tři dohromady natočili.
Když Václav Havel, ve funkci prezidenta ČR, navštívil Austrálii, tak si k hrůze ochranky „odskočil“ na tropický sever a Jirka mu ukázal nádheru kraje, kterému on na zbytek života zcela propadl. Havel nemohl mít lepšího průvodce tímto legendárním krajem, kde mu Jirka představil svoje domorodé přátele. Podařilo se mu tak uskutečnit kontakt mezi jeho dvěma světy. Světem svého původu a světem svého srdce.
Posledních několik let byl Jirka hodně nemocný. Často byl odsouzen ležet doma na lůžku. V tuto dobu byl přímo zaplaven návštěvami jeho zarmoucených domorodých přátel, kteří v mnoha případech cestovali několik dnů a tisíce kilometrů, jen aby s Jirkou mohli sdílet břímě jeho nemoci. Mnohdy dojel celý klan, skupina z Arnhemské země, sedli si na verandu, před Jirkovou ložnicí a tiše celé noci pěli jejich posvátné písně. Velice dobře věděli, že je jedním z nich. To byla pro Jirku ta největší pocta, i když jiných poct se mu dostaly čtyři přehršle.
Dne 18. října roku 2011, Emeritus Curator Dr George Chaloupka OAM FAHA ve svých 79 letech umírá.
Zanechává za sebou i svoje vlastní umělecká díla, která jsou jak ve veřejných, tak převážně v soukromých sbírkách. Po devastujícím cyklonu Tracy, Jirka navrhl a vytvořil velké průčelní okno pro darwinskou katedrálu Ježíše Krista.
Truchlí po něm nejen jeho domorodí bratři, sestry a ostatní, kteří jsme ho znali, ale i jeho žena Pina Giuliani, jeho tři děti z předchozího manželství a vnoučata.
Fotky i k následujícím dílům najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Jirka_Chaloupka#000_C_Okno_v_Darwinske_katedrale_Jezise_Krista_vytvorene_Jirkou.jpg
http://www.youtube.com/watch?v=ocprBfWVGHk
http://www.youtube.com/watch?v=mqbEIplPLg4
http://www.youtube.com/watch?v=kJaFNuI2kTY
Jiří, to je úžasné čtení o ještě úžasnějším člověku. Díky, veliké díky. (sun)
Chjo, už jsem zredukovala svůj příspěvek na takto malý štěk, protože se o napsání pokouším od odpoledne. 🙁
Milý pane Jiří,
nádherný článek, fotky zkouknu zítra, tady mám pomalý net. Jestli je to tak fascinující jako ten citovaný seriál v TV, už se těším.
Díky za každého člověka se širokým srdcem a duší, který si dokázal najít bratry i mezi lidmi, od kterých ho podle některých měla dělit hluboká propast …
Jiri, ja se na ty kresby nemuzu vynadivat. Nadhera. Diky za priblizeni toho sveta a zivota pana Chaloupky.
… se tak nenápadně vloudím a udělám si reklamu…
http://ioanna-ioannina.livejournal.com/76452.html
… s kusem textu jako ochutnávkou… (pi)
Je děsný utíkat z domova, protože je to tam k nesnesení. Ovšem pan Chaloupka užil svůj čas skvostně. Klobouk dolů.
Georgi, to je nadherna oslava prekrasneho cloveka, za kterou ti nesmirne dekuji. Je mi cti cist tebou psane osudy techto lidi. Minule pani Zora mne tak dojala a tady na Jiriho jsem pysna se slzami v ocich. Parada, pises skvele!! Dekuji 🙂
Úžasný příběh člověka s renezančním záběrem. Kolik nadaných lidí odešlo… Díky, Georgi.
Přemýšlím, jak moc jsou tyhle skalní kresby podobné (příbuzné) kresbám v Altamiře, ve Francii, na Sahaře… Zdá se, že umělecké ztvárnění světa kolem opravdu není vynález posledních století.Tyhle australské ovšem mají tu úžasnou vlastnost, že ještě pořád žijí lidé, kteří je dokáží vysvětlit. Že se našel člověk, který je pro nás dokázal objevit a pochopit. U těch ostatních můžeme jen hádat a (divoce) spekulovat.
Jirko, je úžasné, k čemu všemu se češi a moraváci dostali. Krásně o tom psal i Petr Andrle na Psu. Díky za další krásný pohled na svět tam u vás.
Honzo, koukni http://1234zana.rajce.idnes.cz/aviaticka_pout_Pardubice_2012/ (Franta fotil na aviatické pouti, prý to bylo moc hezké, doporučuje i jako výlet s dětmi)
Druhý pokus: Honzo, koukni na Frantovy fotky z pardubic: http://1234zana.rajce.idnes.cz/aviaticka_pout_Pardubice_2012/
OT – tak dneska od rána do večera teplota nepřelezla ani 10 stupňů (v poledne bylo 8 !!), pršelo (rain) až do odpoledne. Šli jsme do lesa – jen tak trošku, na chvilku, aby se pes prošel… No – nakonec z toho bylo něco kolem 12 kiláků mokrými Jizerkami (chuckle) . Paráda – už zase žbluňkají pod nohama. Beta nadšená, dokonce si kámošku na proběhnutí sehnala. Ta laň se tedy nadšeně netvářila, ale Beta poslechla rychle a ani z dohledu nezmizela.
Moc hezká podvečerní procházka to byla (wave) , jdu sušit boty a ponožky a kalhoty…
No, Xerxová, pokud došlo na mokrý boty a ponožky, tak s eobávám, že s enaše pojetí pěkné procházky dost liší 🙂 Ovšem proti gustu… U nás na Sahaře je úchvatných 10 stupňů (a pochybuju, že to bylo v poledne lepší), děsně fučelo a fučí a každou chvíli prší. (rain)
Nechci popichovat 😉 , ale proti zimě se obleču a jsem nesmírně ščastná, že PRŠÍÍÍ!!! Už jsem také „proběhla“ les. Odhrábla vrstvu mokrého spadaného listí a pod ním to moc mokré není 🙁 , ale věřím, že ještě naprší!!!
(wait) A pozor, už zase vylejzají klíšťata, i za deště a v té zimě! (wait)
z Bety jsem teď dvě sundala – na ní jsou naštěstí dobře vidět. A to před pár lety u nás vůbec klíšťata nebyla… holt to oteplování (hlavně dneska (chuckle) ) leze i do hor.
U nas taky klistat strasne moc. Vcera vecer mi jedno lezlo po krku. (devil). Asi na mne spadlo z dubiska na terase. Jakey a kocky maji Frontline, naposledy aplikovano pred 3 tydny a jedno kliste jsem tahala z Pepy. S Jakeym nemam predstavu, on je chlupac utlocitny a nesnazi kdyz se mu zachazi s jeho telesem. Prohlidku udelame dnes vecer.
Ááá jóóó, Pyštyš (rofl) . Ale kdyby lentilek nebylo, nezvládla bych „odoperovat“ klíšťáka z potomka. Ale za oranžovou držel těch 10s, co mám na jedno klíště jako průměrný čas (holt trénuji pravidelně (chuckle) ).
Tak u nás taky nebylo víc než 10 stupňů, taky jsme byli v lese, ale ani po deštích se žbluňkání nekonalo. Les je příjemně mokrej a plnej kaluží, což neúnavně aportující Berry uvítala – pila pořád. Aportovat musí, protože když se za něčím honí tak nehoní srny (wasntme) Obávám se, že do Betčina poslouchání ohledně zvěře už máme daleko, i když do jara to fungovalo podobně…
já se totiž ráda houpu na mokrém „mechu“ (chuckle) Takže už u „nás“ v lese vím, kde se mi bude vlnit země pod nohama… Pravda, botky byly trošííííčku mokré, ale ten pocit nestabilna mám moc ráda… A stejně se boty i kalhoty na lesních nezpevněných cestách promáchají, tak to bylo jedno.
a taky jsme potkali letos prvního mloka (nod) Vlhko se mu líbilo a vyrazil
Georgi, tak u tohohle skoro brečím dojetím.
moc zajímavé čtení, děkuju (a i za minulý týden, to byl taky nádherný článek) jsem ráda, když se píše o lidech, kteří něco dokázali svojí vlastní prací. Mám pocit, že hodně takových lidí je nedoceněných.
Georgi, to je úžasný! (y)
Milý Georgi to byl od tebe záslužný čin seznámit nás se záslužnými činy pana Chaloupky. Děkujeme za to seznámení. Je krásné že našel svůj domov daleko od toho původního, což se asi podařilo většině emigrantů. Já to štěstí neměla. Ale vlastně neměl to štěstí ani pan Alfréd Radok a ani můj manžel Jindřich Dušek. Do cinkání klíčů na Václavském náměstí když jsme události sledovali v televisi prohlásil: „Vrátíme se tam!“ Aby po chvilce mlčení dodal: „No jo, ale pro nás už je pozdě.“ Bylo to proč odešel za Duhový most už v dubnu 1991? Nevím. (think)
OT- pokus číslo dvě pro Dede
Tady je pár informací o tom okně:
http://christchurchcathedral.org.au/about/cathedral/
(Bohužel, je to v angličtině.)
V článku je řeč o Dalle de Verre, z něhož bylo to okno uděláno. Tady je pro zajímavost pár informací o téhle technice:
http://www.powellbrosglassart.com/dalledeverre.html
Děkuju, milá Judith. (inlove) To okno mě dočista sebralo; ve třetím videu od George je vidět, jak je ohromné. Vůbec ta katedrála je úžasná, plná světla a otevřená do prostoru, jsem z ní unesená. (h)
OT-pro Dede pokus
Tak byl ve spamech – ale byl, ne nebyl, jak to bylo po minulé dny. (whew) Neboj, nějak to vyladíme (flex)
nejdřív byl tady, pak ne, tak jsem napsal OT 2, ted je tu jen ten prvni, ty brďo, zkusím tu registraci, jestli ji tedy najdu
Děkuji za jednu z virtuálních laviček na které jsem si s chutí poseděl a rozhlížel se Vašima očima po pro mne astronomicky vzdálené klokanii.
Vrátím se k těm kresbám. Mám další dotaz – jak jsou velké a čím jsou kreslené? A navíc – je to regionální záležitost, nebo se nachází na celém kontinentu? Jejda – Juro, tolik otázek se mi honí hlavou. Ten velký had (jak ho na jednom obrázku loví) – žijí v Austrálii velcí hadi … něco jako Anakondy v Amazonii? A už celou Austrálii bílý muž prošmejdil, nebo se ještě najdou kouty tak zapadlé, že tam noha bělocha nevstoupila?
Myslím, že seriál bude mít hodně dílů.
Hihi, noha bělocha… To mi připomnělo jeden pěkný fiktivní dokument ORF, který jsem objevila minulý týden – výprava afrických cestovatelů a novinářů objevuje Horní Rakousy. Mj. tam právě padne věta …nacházíme se na místech, kam noha černocha ještě nevkročila… Viz zde (a vřele doporučuju mrknout na všechny díly, je to ohromná legrace): http://www.youtube.com/watch?v=ieRaqYq_8FE
George, opět děkuji. Před časem dávali na ČT2 seriál o českých architektech v Asii, koukala jsem jako puk. Co všechno člověk neví… teda jeden nemusí vědět všechno, ale rodáky, kteří něco dokázali, by teda znát měl!
Dovolte OT: před časem jsem tu zaznamenala diskusi o popelníku s medvědem, tak koukněte sem http://www.zoopraha.cz/cs/o-zoo/novinky/okenko-reditele-starozitny-popelnik
No vidíš Vave, jakou starožitnou vzácnost jsi dostala! A byli tací, kteří se nad Norou v bazénku snad i ošklíbali (chuckle)
Liko, díky za medvědí info.
VAVE, vidíš, ani nevíme, koho si to hladíme. 😀
Chicht, klikla jsem na odkaz a četla článek. A tak to začalo cvrlikat a hvízdat, ozývaly se zvuky kdo ví čeho, jak je to na stránkách zoo zvykem. Najednou se objevila Berry, hlavu výrazně natočenou na stranu a uši takřka vzpřímené (i to pravé!) Paničko, co to tam máš? Byla fascinovaná, tak jsem to tu nechala chvíli cvrkat, aby si užila i ona (chuckle)
Milá Dede u nás stejně tak. Jenže kolie Garyk by ty vztyčené uši mít neměl. Přiběhl a začal štěkat na neznámé vetřelce a až po nějaké chvíli se uklidnil. 🙂
Tak mi to nedalo a zkusila jsem taky zapnout zvuk (standartně ho mám vypnutý) a …. nic. S přešlechtěným gaučákem ta ani nehnulo, chrápe na pelechu, hned vedle mně a zvuky „divočiny“ s ní ani nehnou. 🙂
No, úspěch vlastně je, že se nepokusila utéct, když se ozvalo něco, co ještě neslyšela, tak bych vlastně měla být ráda 😀
Jůůůů! To mám ale ještě vzácnější vzácnost, než jsem myslela. Milá Abyt (inlove) , musím Ti poděkovat ještě alespoň několikrát. (nod) (f)
Jinak medvěd je stále na čestném místě (viz foto, stále stejné), jen ho Rózinka otáčí kolem dokola (oblíbené noční stěhování), asi pod něj budu muset dát kousek gumy. Kočenky ho používají coby pítko a já si ho hladím a obdivuji ho. (nod)
http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Medved_od_Abyt/#IMG_5534.jpg
Chicht – tenhle medvěd trůnil na tátově psacím stole (táta je za duhou už skoro čtvrt sloletí) a myslím, že je tam dodnes. Musím se u bráchy v bytě podívat 🙂
Ráda bych ho taky měla na psacím stole, pěkně na dosah, ale nevejde se. 🙁 Možná bych se měla na sebou zamyslet, mám přece stůl dlouhý 230 cm! (blush) Jenže můžu odstranit tiskárnu, monitor, kočičí schody, šicí stroj, Bertíkův pelíšek a drobný bordel? Ten teda můžu, a občas to i dělám, ale to ostatní? Nemůžu! (whew) Tak musí Nora zůstat pěkně nahoře. (nod)
chudáka Noru,zvěčnělou na tomto popelníku máme doma ve sklepě….i s tím popelníkem, neotlučenou,jako novou, jen zaprášenou….pořád přemejšlím, jestli z toho udělám květináč…. (angel)
Ve sklepě je jí smutno a zima a nemá si s kým hrát. 😛
Taky to tak vidím.Fakt jí musí být děsně smutno, já bych ji vynesla. 🙂 (wave)
hlasujeme za květináč, krásně by se do něj hodila ta voděnka – nevoděnka, co jsem ti přivezla ze mlejna 🙂 ona je totiž voděnka jen naoko, až dospěje, listy ztuhnou a zostří – tuhle kytku kočky nebaští 😀
Hm, Pitina ji okusuje, když je na balkoně…kytka je zasazená v květináči a roste, do Nory by se jí nechtělo. Já to vidím na netřesky…no jo,tak já ji dneska ze sklepa u našich vyndám. 🙂
ty máš prostě kočky, jaké nikdo nemá 😀
ostatně, dámy – ona je Nora docela těžkotonážní, soudím dle toho, že ji Rozárka-Korzárka ještě nestihla skolit, že ano? stará poctivá práce 🙂 zcela OT včerejší dobrodružný večer: koupali jsme sněžného geparda ( tj. pana Snížka). nevěřila bych, jak se to na pohled něžné, jemné a elegantní zvířátko dokáže naštvat a kolik ovládá neslušných slov v kočičí řeči :-)přestože vyfénován, hustý kožich prosychá pomalu, takže ráno na mě jukal lehce zavlhlý nazlobený stříbrný tvor zpoza šatníku :-)ani jsem mu nestála za mávnutí ocáskem.
Evi (inlove) , Nora zas tak těžkotonážní není, ale Rózinka si ji oblíbila a tak ji jen otáčí, aby mohla lépe bryndat vodou po skříňce. (tmi)
Rozárka je prostě zlatíčko 😀 když čtu a slyším Příběhy želvovinového kožíšku v podání Sharky a tebe, Vavi, odsouvám wellmi hluboko do pozadí touhu po želvičkové kočence, která tam někde občas vystrčí růžky jako vzpomínka na kouzelnou, půvabnou a něžnou perskou kouřovou želvičku Sheilu, naši první micinku 🙂
Bezule mne dneska zase umyla obličej-lehkej peeling a Blonďatá noha se chtěla proplížit pod moje pyžamo,aby si mi lehla přímo na kůži, jen tu blbku nenapadlo,že jak bude drápat to pyžamo,aby se odhrnulo,že zdrápe i mě – bylo půldruhý ráno (fubar)
Jiří mnohokráte děkuji, za takový článek. Přečetla jsem jedním dechem. Na seriál v české TV si pamatuji, ale Tvůj článek o tak Velkém Člověku jakým byl pan Jiří, jej snad i předčí. Díííky.
Děkuji za další přiblížení Australie a vzácné osobnosti. (y)
Fascinující nálezy !
Proč se u nás o takových lidech nemluví, to je zločin. (wait)
OT – Vaví web
já zase tak trošku zalobbuju, chtěla jsem to udělat už v neděli, ale nějak jsem pak zapomněla – stále vycházejí postupně 105ky, a to zatím pravidelně ob den
i když pominu, že nedávno vyšla úžasná Teta, kterou se já vždycky celou prochechtám 😀 , tak si dovolím upozornit na ještě také poměrně „čerstvou“ Zapnu-li o porůznu houkajícím autíčku – pokud se chcete pobavit, zavítejte
jinak, nedávno jsem přidala do pravého sloupce zobrazování nových článků, tak snad se už teď dobře orientuje každý
no, možná pro jistotu i odkaz http://www.vave.biz/
Milý Jiří, děkuji mnohokrát za Tvoji „seznamku“. A tak jsem moc hrdá na Čechy, kteří takto vynikli když museli odejít ze své vlasti a vykořenit a uchytit se někde jinde. A vůbec máme v našem národě spoustu velkých lidí, o kterých bohužel víme velice málo či vůbec nic, o kterých se děti neučí. Ale to už bych opakovala téma z minulého týdne – škola a učení.A tak prosím víc víc víc.
Jsem úplně fascinovaná dalším dokumentem o fantastických osobnostech, které odtud komanči vyhnali a o kterých jsme neměli ani páru. Když si uvědomím jakou encyklopedii „Co je co a kdo je kdo“ už jsi ve svých australských útercích dal dohromady, sedím v tichém úžasu.
Velmi zajímavý člověk. Děkuju
Milý Georgi, to je fascinující příběh obdivuhodného člověka! Musím se přiznat, že když jsem si pustila odkaz na australské zprávy o jeho smrti, tak jsem byla na džorže čelupku fakt moc pyšná. (h) (f) Je zajímavé, že přes celoživótní pobyt v Austrálii si zachoval angličtinu, které bez problémů rozumím, což se o většině Australanů nedá říct (chuckle)
Těším se na další díly (inlove)
Milý Jiří! Dnešní rozhledník mne dojal. Jak úžasný člověk musel být Jiří Ch.! Přávidím ti, že ses s ním setkal a těším se na seriál. Díky.
Fotky – ach ty fotky, ty mne dostaly. Stále nad nima musím přemýšlet. Proč domorodci tak detailně vykreslili zvířata a bájné bytosti a proč pro lidi jim stačilo jenom pár čar? Jejich skalní kresby jsou opravdu monumentální a velmi velmi působivé – kde se na ně hrabou staří Egypťané (a že jejich kresby mne velmi zasahují).
Díky za představení zajímavé osobnosti 🙂
Milý George (inlove) , Tvůj dnešní článek mě silně zasáhl. Jako bys poodhrnul další kousek záclony zakrývající okno, průhled či průchod do jiného světa. Australské kresby mě fascinují a přitom o nich vím tak málo, musím to napravit.
Musím zapátrat, co je dostupné v češtině, ale obrazová publikace vlastně nemusí být česky, jen aby bylo možné ji někde půjčit.
Eh, píšu páté přes deváté, nejen obrázky, ale celý příběh pana Chaloupky mě poněkud vyšinul. 🙂
Přeju všem krásný den. (h)
(Nad Pankrácí je právě mrak jako drak, úplně černo .. a už začíná (rain) .)
To je taaaak zajímavé. Děkuji za úžasné počtení (bow)
Jiříku,s akými fantastickými ľuďmi sa stretávaš!!!
Jedno OT-od noci myslím na Veram-dnes má byť to mini zatmenie slnka-prechod Venuše cez lnečný kotúč.Ako nádherne by nám to vysvetlila,aké fotky by poslala!Nech sa uzdraví a potom jej my o tom porozprávame.
(*) (h) (*)
hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Dík za další setkání s velkou českoaustralskou osobností (nod)
OT pro Dede – šel mail (e)