Koncem září roku 2011 uvedl australský balet v Melbourne světovou premiéru nového nastudování baletu na hudbu Sergeje Prokofjeva, Romeo a Julie. Světově proslulý choreograf Graeme Murphy vytvořil nové a velice úspěšné pojetí tohoto známého baletu.

Nemalou zásluhu na úspěchu má i vynikající návrhář kostýmů, garderobiér Akira Isogava, který navrhl pro tuto produkci více jak 300 kostýmů. Graeme Murphy svěřil ztvárnění klasických rolí Romea a Julie Kevinovi Jacksonovi a Madeleině Eastoeové. Dalších 200 baletních umělců doplňuje tuto grandiosní a velice úspěšnou produkci australského baletu.

http://www.australianballet.com.au/watch_listen/photo_galleries/romeo_and_juliet_inside_the_studio

Jak už je u klokanů zvykem, tak celý tento ansámbl nyní putuje po Terra Australis a pořádá představení pro tisíce nadšených diváků. Vše je pečlivě naplánováno, kdy, kde a jak a vstupenky v předprodeji jsou všude beznadějně vyprodány. Navíc, tento rok slaví soubor australského baletu 50 let od svého založení, i když první soukromý baletní soubor založil před druhou světovou válkou, v roce 1939, český baletní mistr Eduard Borovanský a nesla jméno „Borovansky ballet“, ze kterého pak, v roce 1962, vznikl nynější soubor.

http://www.australianballet.com.au/news_and_reviews/reviews/romeo_and_juliet

A tak se minulý pátek, 25. května 2012, konala i premiéra ve městě Adelaide, v Jižní Austrálii. Tato byla snad tou nejvzácnější, neboť třešničkou na dortu byla přítomnost vůbec první představitelky hlavní role tohoto baletu, 99 leté paní Zory Šemberové, tvůrčí osobnosti na poli uměleckém, která vychovala řadu význačných světových umělců. V Praze i zde v Adelaide. Co vše paní Zoře při této premiéře táhlo hlavou se můžeme jen dohadovat, ale jistě toho bylo hodně.

Ještě ráno, 25 května, v den premiéry, byl na rozhlasové stanici ABC FM Classic s paní Zorou interview. Má stále jasný a zvučný hlas a vzpomínala na podrobnosti svojí světové premiéry Julie před 74 lety v Brně. Zdůraznila, že si i přes opozici choreografa Ivo Váni Psoty a představitele jejího protějšku Romea vymohla, aby svoji roli tančila ne v klasických baletních „špičkách“, s tvrdou špičkou ale v měkkých „piškotech“, ve kterých mohla lépe projevit komplexní charakter Julie pomocí prvků volného tance. Ohlasy kritiky po premiéře byly nadšené a paní Zora zazářila první hvězdnou velikostí.

Paní Zora vytvořila mnoho tanců, včetně zmíněného sóla v prvním provedení baletu Romeo a Julie na hudbu Sergeje Prokofjeva. Světová premiéra se konala 30. prosince roku 1938 v brněnském Janáčkově divadle, které bylo jako první v Evropě vybaveno elektrickým osvětlením již v roce 1882. Choreografie celého baletu byla dílem ve světě proslaveného a vysoce oceňovaného baletního mistra Ivo Váni Psoty. Do nacistické okupace stihla paní Zora zatančit pouhých osm představení, než okupanti zakázali provozování jakýchkoliv ruských uměleckých výtvorů.

Narodila se roku 1913 v učitelské rodině ve Vyškově u Brna. Dále potom vyrůstala v Brně. Zde v osmi letech poprvé uviděla balet, kterému okamžitě celou svojí duší propadla. Když pak rodičům oznámila, že by se chtěla stát baletkou, tak jí odpověděli, že slušné dívky na veřejnosti netančí. Tak bylo tehdy zvykem. Citlivá Zora z toho onemocněla a dostala vysoké horečky. Vyděšení rodiče s ní nešli pouze k doktorovi, ale také k baletnímu mistrovi Jaroslavu Hladíkovi v Zemském divadle v Brně. Do doby návštěvy v divadle se malá Zora uzdravila natolik, že byla schopna jít k panu Hladíkovi s rodiči. Verdikt pana Hladíka byl, že napřed Zora musí dokončit školu. Horečky se Zoře okamžitě vrátily. Rodičům nakonec nezbylo, než učinit kompromisní rozhodnutí a tím malé Zoře zachránit život. Najali jí soukromého učitele tance a Zora se jako mávnutím kouzelného proutku uzdravila a pak už tančila celý život.

Když bylo Zoře 11 let, tak věnovala všechny večery baletu. Říká: „Tehdy jsem imitovala naprosto vše. Sborový tanec, sóla, muže i ženy a naučila jsem se všechny role, až jsem začala být známá pod jménem Stín“. Když někdo ze souboru onemocněl, tak Zora byla schopná okamžitě zastoupit. Jako třináctiletá zatančila mužské sólo v „Walpurgisnacht“ bacchanal ve Faustovi. V roce 1930, kdy bylo Zoře 17 let, si její rodiče půjčili peníze, aby Zoře umožnili studium klasického baletu v Paříži pod vedením Olgy Preobrajenské. Po roce byla Zora pozvána zpět do Brna jako sólistka. Zde debutovala v roce 1932 jako Pták Ohnivák v Královně ze Sáby. Měla okamžitý úspěch.

Zora neusnula na vavřínech a každé léto, kdy nebyla divadelní sezona, absolvovala kurzy v Paříži a hlavně nedaleko Vídně v Laxenburgu. Zde na svoji dobu průkopnická učitelka a choreografka, brněnská rodačka, Rosalie Chládková, (nar. 1905, zemřela ve Vídni 1995) do svých 85 let vyučovala tanci. Od ní se Zora naučila tak zvaný „volný tanec“, ve kterém se uplatňují prvky přirozených pohybových výrazů těla. Paní Chládková tak založila úplně nový taneční směr, nyní celosvětově uznávaný a vyučovaný.

http://rosalia-chladek.com/typo/index.php?id=11

V tuto dobu byla paní Zora už uznávanou prima balerínou, která prokládala klasický balet s více expresivním volným tancem a tak na jevišti vytvářela charaktery zcela předtím nevídané.

Když v roce 1942 okupanti Zemské divadlo v Brně zavřeli, Zora se přestěhovala do Prahy a tančila rok v operetě, než se přesunula do Národního divadla, které pak bylo také zavřeno. Poslední roky druhé světové války jezdila, mnohdy dosti nepohodlně v nevytopených vlacích, s malým baletním ansámblem sólistů po všech možných štacích v tehdejším protektorátu.

V roce 1946, jako favoritka tehdejšího šéfa národního baletu Saši Machova, začala Zořina druhá fáze její dráhy umělecké hvězdy, která vyvrcholila ztvárněním Viktorky v roce 1950. Když jí Machov dal na vybranou, zda chce tančit Julii nebo Viktorku, tak se rozhodla pro Julii. Machov jí na to odpověděl, že je ale ztělesněním Viktorky a Zora jeho názor přijala. Machov byl nadšený a ponechal Zoře volný a velký prostor ke ztvárnění této postavy. Zora vzala studii charakteru Viktorky velice zodpovědně a dokonce konzultovala psychiatra a pozorovala jeho schizofrenické pacienty, aby se lépe vžila do své role. Po premiéře, na které byl její konzultující lékař přítomen, jí napsal v dopise, že netušil, že šílenství může být ztvárněno tak citlivě a pravdivě uměleckou formou, jak to předvedla paní Zora. Tento dopis, jak sama paní Zora říká, byl tou nejlepší kritikou, kterou kdy v životě dostala.

Podle vlastních slov to byla její životní role. V této uplatnila svoji fenomenální vlastnost vyjádřit pohybem a tancem složitost ztvárňované postavy. Zanechala tak nesmazatelnou stopu v historii baletu a při její návštěvě Národního divadla v Praze v roce 2008, u příležitosti jejích 95 narozenin dostala několik dopisů, připomínající její „Viktorku“.

Paní Zora tančila do svých 53 let. Avšak už od konce druhé světové války se začala více věnovat vyučování tance, zvláště když na pražské konzervatoři otevřeli i taneční školu. Nevyučovala pouze taneční techniku, ale studentům také otevřela dveře k muzikálnosti, uměleckému vkusu a ocenění i jiných forem umění. Pěstovala v nich také zaujetí k životním pravdám a nejen k umění. K jejím žákům patřili nyní známí umělci, jako Jiří Kylián, Pavel Šmok, nebo zemřelý mim, Ladislav Fialka.

Není bez zajímavosti, že jak její žáci, tak i ona se necítili v minulém režimu dobře. Jejich tvůrčí činnost byla svázána a tak jak Pavel Šmok, tak i Jiří Kylián, choreograf světového formátu, působící v Nederlands Dans Theater, profesionálně zakotvili s významným úspěchem v zahraničí. Paní Zora zažila první trauma už v roce 1951, když její mentor a choreograf Saša Machov, pronásledovaný komunistickou uměleckou mafií, spáchal sebevraždu. Když byla později na turné ve Francii, tak při recepci na Československém velvyslanectví v Paříži jí byla položena otázka, zda by ve Francii mohl být komunismus. Její odpověď: „Ne, myslím, že to není nic pro francouzský lid, který miluje svobodu“. Od té doby paní Zoru nepustili ani do Polska. Zaplatila za svoji zásadovost vysokou cenu a v roce 1958 jí byla znemožněna choreografie první Laterny Magiky na světové výstavě v Bruselu. Ředitel Laterny Magiky, Alfred Radok jí však vymohl druhý program, který však byl nepříznivě kritizován a později zakázán, že se neslučuje se socialistickým realismem už jen díky tomu, že v něm použila hudby Bohuslava Martinů, který zemřel v oficiální nemilosti tehdejšího režimu.

Jednou, na taneční zkoušce, potkala Zora bratrance Alfreda Radoka, Rainera, který zajížděl pravidelně do Prahy z Austrálie, kde na Flindesově univerzitě v Adelaide vyučoval matematiku a oceánografii. Po čase ze setkání vykvetla láska, i když Rainer Radok byl o sedm let mladší než Zora. V roce 1968, když začaly na jaře tát ledy tuhého režimu, pozval Rainer Zoru a její dceru Pamelu do Adelaidy. Po srpnové okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy se nebylo kam vracet a paní Zora s dcerou Pamelou zůstaly v Adelaidě. Když paní Zora zažádala Prahu o prodloužení legálního pobytu, tak její žádost byla odmítnuta, stejně jako nám všem ostatním, kteří jsme se o to pokoušeli a místo toho byla paní Zora a my také, odsouzeni v nepřítomnosti za nedovolené opuštění republiky na dva a půl roku nepodmíněně.

A tak v jejích 55 letech začíná australská kapitola života paní Zory. V 57 letech začíná vyučovat tanec, pohybovou techniku a pantomimu na Flidersově univerzitě v Adelaidě a nikdy nelitovala svého rozhodnutí nevracet se do okupované vlasti, i přes to, že s Rainerem už dlouho nežije. Na otázku „na tělo“ odpovídá svým vytříbeným humorem zralé ženy: „nemohu za to, že preferuje jiné pohlaví“.

V Adelaidě, kde soukromě a také na Flindersově univerzitě vychovala generace baletních umělců, včetně Gale Edwards, Scott Hicks, Michael Pearce a Cheryl Stock našla klid a naplnění v druhé půli svého života.

V roce 2000 paní Zora uváděla v Austrálii na trh knihu od Jarmily Krošlové, „Pohyb, teorie a praxe“, kterou pomáhala přeložit do angličtiny. Svým vystoupením přímo zhypnotizovala přítomné. Když na pódiu odstoupila od mikrofonu a bez pomoci amplifikace, slovy, gesty a mimikou názorně publiku ukázala o čem je v knize řeč, kterak kultivovaným pohybem lze „rozezpívat“ celé tělo a takto absolutně zaujala celou audienci. Paní Zora získala obecenstvo fascinujícím vystoupením umělkyně o čtyřicet let mladší, než bylo jejích obdivuhodných 87 let. Madam Zora, jak jí tu říkají, tak názorně a s virtuozitou jí vlastní předvedla to, co se po celý svůj, neobyčejně plodný život, snažila naučit svoje žáky. Tuším, že její úsilí bylo úspěšné. Výsledky práce jejích žáků jsou její nejlepší vizitkou.

V roce 2006 jsem ji navštívil a stále i ve svých 93 letech sršela obdivuhodnou energií a výbornou pamětí, osobitým humorem a vyhraněnými názory. A také se dala slyšet, že jí pan Prokofjev psal roli Julie „na tělo“ a trval na tom, že světová premiéra musí být provedena s její účastí v Brně, jak se také stalo. Avšak, ke zklamání všech zúčastněných, na tuto světovou premiéru, masový vrah Džugašvili, Sergeje Prokofjeva nepustil.

V roce 2008 na návštěvě v Praze a u příležitosti svých 95 narozenin pokřtila v pražském Národním divadle svou autobiografii, kterou nazvala „Na šťastné planetě“. Na přítomné udělala velký dojem svým vtipem, jasnou myslí a zklamáním jak dopadly tehdejší presidentské volby. Vyslovila svoji touhu vrátit se zpět do Prahy oslavit své sté narozeniny.

Na otázku kde se cítí doma, odpovídá paní Zora, že v Austrálii i v České republice. Každá z těchto zemí má svá specifika, která jsou jejímu srdci blízká. A jaký to byl pocit vydat svoji autobiografii po tolika letech v exilu, paní Zora odpovídá: „Je to příjemný pocit. Pracovalo se mě na tom přirozeně a lehce, protože v díle říkám pravdu a akceptuji realitu takovou jaká je.“ Knihu je radost číst, je psána chytře, otevřeně a vtipně. Popisuje v detailu jak se umělecké prostředí v Československu po roce 1948 a 1968 změnilo. Zobrazuje také vzrušující osobní příběh neobyčejné ženy, která inspirovala mnohé umělce. Jako na příklad Bohuslava Martinů, který napsal roli Mariken v opeře Hry o Marii pro Zoru.

Paní Zora dnes žije skromně v domku v Adelaidě, na zahrádce se věnuje svým oblíbeným růžím, a sleduje, jak jí roste devatenáctiletá vnučka Nataša. V Austrálii jsou lidé přátelští, vlídní a laskaví. Je tu klidný život, ale schází zde „vibrace“, není zde „puls“ co je cítit v Praze, tak potřebný k uměleckému růstu, jak říká paní Zora.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Premiera_baletu_Romeo_a_Julie_od_Sergeje_Prokofjeva_v_Adelaide_v_Australii