Vlašťovičky, vlašťovičky, Povídalky, švitořičky, Už nám z dálky jaro nesou, Na domov se celé třesou.

Básnička z mého dětství „Návrat“ od Fr. Halase, se mi vybavuje při každoročním návratu rorýsů. Je sice o vlaštovkách, ale doufám, že zdejší rorýsi (Chimney swifts) se na náš komín třesou stejně nedočkavě, jako my na jejich návrat. Kolik párů nám v komíně hnízdí nevím, podle síly štěbetání a počtu rorýsů na obloze, to musí být nejméně dva.

První týden nebo dva po příletu rorýsů je štěbetání v komíně slyšet až pozdě večer. Zato později, když si začnou lepit hnízda a především v době krmení mladých, je v komíně živo i během dne.

Rorýsi se na obloze objevili na Velký pátek a večerní štěbetání v komíně nás ujistilo, že se vrátili i ti naši. Jenže letos jsme o tyhle ptačí stíhačky málem přišli. Na vině byla naše garážová kočka Indy.

Přes velikonoční svátky a dvakrát krátce po nich jsme měli několikadenní návštěvy. Místo v obývacím pokoji jsem večer sedávali buď v jídelně, nebo na verandě. Proto jsme si absenci štěbetání hned neuvědomili. Až ve dnech mezi návštěvami nám nezvykle tichý komín začal být nápadný. Dost nás to znepokojilo, nechápali jsme, proč by nás rorýsi zase tak náhle opustili.

Jak se ukázalo padouchem, který nám ptáky odháněl, byla Indy. Ta je celý den venku až do osmi nebo devíti večer, pak jí na noc zavřu do garáže. Indy se od domu vzdaluje velmi málo a ne daleko. Když večer není u garáže, stačí zacinkat klíči a ona po chvíli odněkud přiběhne. Už ani nevím, jak se naučila slyšet na zvuk klíčů, ale signál funguje skvěle a já nemusím do tiché noci hlasitě volat.

Když jsem šla jeden večer mezi návštěvami kočku zavřít, nebyla ani v garáži, ani před ní. Teprve po delším cinkání se shora střechy ozvalo zamňoukání a od komína zasvítily dvě žluté kočičí lucerničky. Záhada ztichlého komína tak byla rozřešena! Nikdy dříve jsem Indy na střeše neviděla, asi pro ni kroužící rorýsi teď byli silným magnetem.

Při pohledu na kočku jsem se rozzlobila a zároveň i pořádně lekla. Ze svého posedu ohrožovala nejen rorýsy, ale i sebe. Co kdyby se některý přeci jen odvážil kolem ní proletět a ona se ohnala. Mohla tak sama spadnout do útrob komína. Už v předešlých letech jsem dvakrát z komína zachraňovala propadlou veverku. Jedna v něm i zahynula, protože jsme neslyšely její škrábání (přes den v obýváku nejsme) a našla jsem ji mrtvou až v zimě při otevření spodní záklopky.

Během návštěv zůstávala Indy venku mnohem déle, než normálně. Noční kroužení rorýsů nad střechou jí zřejmě fascinovalo, tak si vylezla na komín, aniž my o tom věděli. Když jí posed omrzel, slezla a já jí později našla zase poslušně čekat v garáži. No a chudáci rorýsi zřejmě po několika marných pokusech dostat se do komína odletěli hledat jiný.

Zato teď jsem Indy načapala při činu. Milostivě sešla k okraji střechy, koketně nakláněla hlavičku, ale dolu se jí nechtělo. Nakonec se nechala přemluvit a byla zavřena do garáže. Ještě ten večer jsme k naší radosti zaslechli slabé štěbetání v komíně. Byla tedy naděje, že alespoň jeden pár to nevzdal. Možná se do komína vracel až pozdě v noci, když Indy už byla zavřená. Jenže pokud jsme si rorýsy chtěli zajistit, bylo třeba jednat.

U domu máme na třech rozích husté keře. Jeden je košatý bílý cedr (Thuja), na zbývajících dvou jsou vysoké keře Wax Leaf Privet (Liqustrum). Ty se zjara obalí do krásného bílého hávu. Tvoří jej nejen bílé květy keřů, ale i bílý jasmín, který jimi hustě prorůstá. Jak květy, tak jasmín mají silnou omamnou vůni, která dokáže provonět i celou garáž. Keře kvetou přes měsíc, jasmín o týden či dva déle.

Na můj vkus jsou keře přerostlé, ale manžel o jejich sestříhání nechce vůbec mluvit. A já, když zjara vidím tu bílou voňavou nádheru, svoje námitky zase spolknu.

Teď ale bylo sestříhání jediný způsob, jak Indy zmařit přístupu na střechu. Manžel měl už tak na kočku velký dopal, takže jsem si poznámku „kdybys byl býval keře ostříhal dříve…“ raději nechala pro sebe. Navíc teď už o nějakém drastickém snížení keřů nemohla být řeč – byla doba hnízdění.

Keře jsou košaté, přesto se střechy dotýkaly jen tenkými okrajovými větvičkami. Takže Indy na ni musela z nějaké silnější větve doskočit. Ale které? S „vykusováním větví“ jsme začali u bílého cedru, protože po něm kočka dokázala předešlý den ze střechy slézt. Manžel s těžkým srdcem vystříhal do větví půlměsíc a byli jsme přesvědčeni, že tohle stačí. Jenže ten samý večer seděla Indy v komíně zas. Kudy tam safra leze? Když jsem jí zase lákala dolů a ona zjistila, že přes cedr to nejde, přešla celou střechu a přeskočila na větev rohových keřů.

Ukázalo se, že ani druhý sestřih nestačil. Indy si komín zamilovala a dokázala nás přelstít po celý týden. Sotva se setmělo, trůnila v komíně. Indy je lehoučká a zřejmě jí udržely i větvičky, které by se pod jinou kočkou okamžitě prohnuly. Indy se kolem nás při té lopotě motala a snad z toho měla i legraci. Postupně a stále hlouběji jsme odstříhávali větve keřů na všech třech rozích a manžel začínal uvažovat o tom dát kočku „zdarma do dobrých rukou“. I když jsme si nakonec byli jisti, že teď už Indy na střechu nedoskočí, ještě několik dnů jsem běhala kočku kontrolovat snad každou půlhodinu.

Štěstím v neštěstí bylo to, že tři hnízda, která jsem před stříháním v keřích objevila, byla nejen vysoko, ale v keřích na druhém konci od střechy. Na bílém cedru nebylo žádné. Hnízda jsem viděla jen od spodu a nemohla odhadnout, zda jsou v nich jen vajíčka, nebo už mláďata. Stáli jsme před dilematem – zachránit rorýse, ale možná vyhnat ptáky z hnízd. Museli jsme risknout, že nás ptáci znají a že je naše motání kolem keřů neodežene. Naštěstí hnízda neosiřela.

Teď se zase z komína ozývá štěbetání a kočka byla manželem vzata na milost. Dokonce se mi podařilo ve dne zahlédnout jednoho rorýse, jak bravurně zamanévroval do komína. Přes den krouží vysoko na obloze rorýsů několik, ale nemyslím, že jsme jediný „obytný“ komín v okolí. Štěbetání v tom našem je slabši, než předešlé roky, ale hlavně, že je. Jestli se náhodou vrátili i ti odehnaní poznáme až později, podle síly švitoření a zkušebního mávání křídel mláďat.

A na závěr další slova básničky Návrat:

Prohlédly si, kde co leží

Hnízda, dvorky, špičky věží.

Pak spustily naříkání

Tři vidličky chybí páni.

Tři vidličky, tři vidličky

Pokřikují na lidičky.

A tady jsou fotky

http://marickac.rajce.idnes.cz/Kocka_na_strese/