„Jedna, dva, a jedna jsou… a jedna jsou…“ hlas rodiče nabádavě vibruje a jen on sám ví, jak moc se mu nechce říct tři. Protože jak řekne tři, bude nucen vykonat slíbenou exekuci, ať už tato zahrnuje cokoliv. Jestlipak vám to něco připomíná?
V naprosté většině případů se ono odhodlaně protahované výhružné počítání odehrává v dětských pokojích, když se rozčílený či zoufalý rodič snaží donutit své potomky, aby konečně uklidili ten brajgl, ve kterém žijí. Nad mladšími dětmi se ještě počítává v kuchyni, když ohrnují nos nad servírovanou zdravou krmí, případně jaksi generálně večer, když je třeba dostat rozdováděná dítka do postele.
Nad svými dětmi už dávno nepočítám a tuhle vzpomínku mi vyvolala kamarádka, snažící se udolat svá předpubertální dvojčata. V duchu mě napadlo, že to vlastně moc výchovné není. Vždyť rozvolňujeme svá vlastní pravidla, učíme děti, že teď ještě honem na poslední chvíli se dá spravit to, co flinkaly dlouho předtím. Proč vlastně nejsme okamžitě důslední?
Možná je to tím, že jako dospělí rychle zjistíme, že v reálném životě nám osud do těch tří počítá jen málokdy. Že kolikrát dostaneme po nose dřív, než si uvědomíme, že nějaký varovný odpočet vůbec začal. A tak dáváme těm našim milovaným neposluchům šanci přijít k rozumu dřív, než ruka spravedlnosti dopadne.
Možná přitom někde v hloubi duše doufáme, že až nám příště poteče do bot, tak osud přihmouří oko. A my stihneme odvrátit malér, zatím ten nahoře bude s potutelným úsměvem dokončovat: „a jedna jsou…. tři!“
PS: Tak schválně – jestlipak si vzpomínáte na nějaký případ, kdy osud skutečně počítal a vám se podařilo malér na poslední chvíli odvrátit?
Já bych jen chtěla pro všechny rodiče, kteří se neudrží a občas tomu svému děťátku jednu vystřihnou na zadek nebo za ucho: Já jsem byla hodně vzteklé dítě s tvrdou hlavou a můj tatínek s podobnou povahou mne vychovával opravdu důsledně. Prakticky nebyl u nás jeden den, kdy bych nějakou nedostala – rukou nebo důtkama. Maminka mu vždycky říkala, že ho budu nenávidět, za to mlácení. Odpovídal jí, že ať ho klidně nenávidím, když ze mne vychová pořádného člověka. Poslední pohlavek jsem dostala v osmnácti. Kupodivu k nenávisti nedošlo a celý život jsem ho milovala a dnes mi moc chybí. Asi měl pravdu.
Jinak bych chtěla ještě jednou poděkovat za víkend v Podmitrově. Rysík tam byl vyloženě spokojený (aby ne, když se tam zamiloval 😉 ) a i Rysinka byla překvapivě v pohodě. Dokonce se i několikrát nechala chovat od cizích déle než minutu, což u ní není obvyklé. A všichni máte krásné fotky. My také nějaké máme, ale určitě nebude čas s nimi něco podnikat dříve, než příští týden.
Tak dobrou noc.
Jen před spaním nakukuji. Nějak si nepamatuji, kdy bych odvracela nějaký opravdu zásadní odpočet, ale přiznám se, že Rysíkovi počítám. Podle nálady to funguje lépe či hůře, ale v podstatě to funguje. Někdy hned u jedničky nasadí výraz nespravedlivě týraného a učiní co je třeba. Jindy s drzým úsměvem odpočet sám dokončí. Dokonce to zkouší on na mne. Ale tam je třeba to zarazit včas, protože já po té trojce jemu opravdu jednu na ten zadek vyšiju a tohle on mamince prostě dělat nesmí.
S tou jednou na zadek. Ano, dostává ode mne na zadek, ale buď po odpočtu do tří (jinak by to nefungovalo, kdyby jednou za čas nedošlo až na ten konec) a nebo v situacích, kdy neposlušnost je otázka ohrožování zdraví či života. Prostě na ulici žádnej odpočet neplatí, tam dostane rovnou a mockrát jsme si vysvětlovali proč. Na ulici opravdu poslouchá bez počítání … Proč tedy neposlouchá všude hned? Protože prostě míra vyžadované poslušnosti je odstupňovaná podle vážnosti situace. Když budu vyžadovat okamžitou poslušnost vždy a všude, nebude spolehlivě poslouchat nikdy a nikde. Aspoň mně to tak přijde a zatím i funguje. O některých věcech jsem ochotna i vyjednávat a obvykle se dohodnem, ale o tom, jak se chovat na ulici se nevyjednává.
Hezké psaní, trocha optimismu se mi teď hodí.
Já teď řeším jednu věc „po trojce“. Od dubna platí novej zákon o poskytování služeb zdravotnictví (nebo tak nějak se to jmenuje), jenže jak jsem byla nemocná, tak jsem se k němu do teďka nedostala a právě jsem zjistila, že kolegové nedořešili jednu dost zásadně problémovou věc, která se tam vyskytla. Nějak nemůžu pochopit, kdo ten zákon psal, že tam napsal takovou blbost – a můžeme si dovolit to nerespektovat (i když mi to přijde i neetický)? Dokola se to řeší s právníkama na ředitelství, kolega psal na ministerstvo, no, už se mi o tom i zdálo, jak obtelefonovávám pracoviště, kterých se to týká, a vysvětluju a oni mi nadávaj (a oprávněně, protože to JE blbost)… A kdyby to byla jedna jediná blbost, co v tom zákoně je 🙁
Zákony jsou bohužel poslední dobou hodně nekvalitní. Bohužel ve zdravotnictví je to obzvlášť špatně.
OT: Kdo si hraje, nezlobí. Nechcete spáchat básničku?
http://www.astro.cz/clanek/5168
Tak co? Každý za sebe, nebo kolektivně po veršíčku?
Ja bych v poslednich letech potrebovala, aby mi nekdo stal za zadkem a delal na mne obcas bububu,a jeden, dva, triii a ted to proste Hanci udelas, protoze musis. Moje vrozena tendence zabyvat se neprijemnostma „zitra“ a nekazit si ten dnesni den se s vekem prohlubuje. V praci jsem stale workoholic, ale doma a s vecma mimo praci je to horsi. A protoze jsem se temer vzdycky o vsecko postarala a zaridila sama a byla ten tazny motor, tak se mi to tezko priznava.
Vy máte domeček, že (chuckle) ? Tak jednu od J.V.Sládka:
V střeše byla díra,
váhal sedlák Jíra
vynésti pár došků;
ucpal to jen trošku.
Řek‘: „Ten trochu deště
předrží to ještě,
zejtra je den taky!“ —
V noci přišly mraky.
Přišla bouře v spěchu,
odnesla mu střechu,
a co nastal zmatek,
zatopila statek.
Jééé, tuhle miluje Franta a vždycky si vzpomene jen na kousek (clap) .
(clap) (chuckle) (clap)
Nasledky te liberalni vychovy potomstva, kdy se nic nezakaze, jen vysvetli, kdy se nepocita do tri, a necha se diteti jakasi pochybna svoboda rozhodovani o vsem, bohuzel vidim dost casto. Fajn deti nasich znamych, ale v mladsim veku rozjivene. Zazila jsem, kdy nam na navsteve dva nejaci potomci rajtovali po gauci, strhli ubrus a trvali na tom, ze budou honit pejska (40ti kilovou Grizzly). Jejich rodice se usmivali a rikali, ze zrovna potomstvo prochazi tim tezkym vekem. (fubar) (3 a 5 let) Velmi chytre deti, skutecne milovane, ale uz oba meli nejake problemy se zakonem.
Hm, já bych řekla, že je totiž rozdíl mezi „NEBUDEŠ bouchat brášku do hlavičky! (lisk!)“ a „Okamžitě si sundáš to tričko, je třicet nad nulou – ne? Tak si navleč i punčocháče a tepláky a rolák a svetr a lyžařský podkolenky a čepici a rukavice a mrsk s tebou do lehátka na přímým slunku a přivázat prádelní šňůrou – když ti bylo tak zima! Co, rostou ti prsa? Nezajímá! Stydíš se? Jsi divná! Však ono tě to přejde, jen počkej!“ (To si nevymejšlím, to je reálnej zážitek.)
Podáno takhle vyhroceně je ten rozdíl jasně vidět.
V reálu je samozřejmě velká šedá hraniční zóna.
Tak aby se zamezilo případům jako ten druhý, zakážou se fyzický tresty úplně. A vyleje se dítě s vaničkou, protože někdy je rychlá facka nejjednodušší komunikační prostředek…
Hranice podle mě být musej. Bez hranic je člověk ztracenej. K vyšší etice se může dopracovat časem, ale všichni začínáme od „tohle neudělám, protože by se mi za to stalo xy.“
Milá Io, napsalas to přesně, ale sakra těžko se to četlo. Ano, logicky je tu velká šedá zóna a je to na svědomí a rozumu dospělého, že se nenechá vytočit tak, aby překročil meze. Jenže to se očekává, že ti rodiče svědomí a rozum mají, že.
Na tohle se nedá sepsat příručka, tady je potřeba cit. Já třeba nedávala facky – připadají mi ponižující. Ale kdyby mi dítě drze do očí lhalo… nevím. Těžko můžu soudit. Naši kluci byli divocí a příšerní bordeláři, ale nikdy nebyli zlí nebo zákeřní, takže ty opravdu těžké věci jsem řešit nemusela. Většinou nám s nimi bylo fajn, asi jsem měla velké štěstí 🙂
Já dostala jen jedinou facku, která vykonala svou práci. Od dědečka. Seděl v ušáku, četl si noviny, já k němu přišla a plácla mu zezadu do novin. Vylekal se, vyletěl, přistála mi na uchu a dědeček vylekaným-smutným-ne-jeho-obvyklým hlasem řekl, tohleto už mi nikdy nedělej.
Už jsem mu to nikdy neudělala.
A milovala jsem ho nesmírně. Ta facka mi neublížila. Ani ji nemusel vysvětlovat nebo něco.
A to jsem mu směla převracet všechny papíry v pracovně (psal nějakou vědeckou práci a měl moc hezky barevný kartotéční lístky, já je třídila podle barvy papíru a inkoustu… myslím, že to nedopsal…) 😀 Akorát jsem se musela zeptat, nebo přinejmenším ohlásit, jakou neplechu hodlám páchat.
Obyčejně mi ty barevný kupičky pochválil. 🙂 Že jsou pěkný. (Bylo mi… čtyři? pět?)
Ja jsem jednou chytla facku od otce. Bylo mi 17 a facka byla zaslouzena. Bydleli jsme za mestem, Olomouc de facto okupovany Rudou armadou a kasarna, kde jich bych byla velika spousta, byla docela blizko k nam. A tam se prepadavalo a hur. Fakt to bylo o hubu. Kdyz jsem sla nekam do „spolecnosti“ do mesta, posledni autobus z mesta prijel k nam na vesnici kratce po jedenacte. Taky jsem mela stalou domluvu, ze kdyz mi autobus ujede, ze mam zavolat a tata pro mne prijede nebo ze si mam vzit taxika. Sla jsem do mesta, rekla, ze budu doma po jedenacte (vzdy rozumeno zcela jasne, ze pojedu poslednim autobusem). Ale bylo veselo, kde jsem byla nebyl telefon a penize na taxika se jaxi utratily. Dosla jsem pesky domu po druhe rano, tata sedel v kresle a ptal se, jakto ze jsem neprijela po jedenacte. S logikou vlastni pouze pubertakovi jsem opacila, ze konec koncu je po jedenacte… A to mi teda jedna prilitla a zcela pravem.
O.T. pro RenatuE – mail ohledně triček
Já jsem nikdy na syna nevztáhla ruku a nejen proto že je to ve Švédsku zakázané a trestné. Pamatovala jsem si z dětství jak mne to ponižovalo a věděla jsem že to byl důvod proč jsem neměla sebevědomí. Když dospělý takto trestá znamená to že je v té situaci bezmocný. Sáhnout k fysickému násilí (pokládám za násilí i „jenom“ facku) na autoritě určitě nepřidá ba naopak.
Zvířata nemají dar řeči, lidé ano.
Bohužel jsou dnešní společnosti plné stresu a nedostatku času a to vede k těm chybným výchovným metodám. A pak tu ještě straší „tradice“. Ne všechny tradice je dobré zachovávat. (wait)
Velká kočko, tady určitě nikdo (teda nikdo kromě Io ;( ) nemluví o nějakým mlácení. Aspoň já teda vidím něco zhruba ve smyslu psí výchovy (Ája od EvyŽ).
Na tom mi nic ponižujícího nepřijde, do malýho dítěte můžu mluvit jak do dubu, že přes ulici nesmí běhat, a stejně to udělá, až mu zase rupne v kebulce. Pár na zadek mi přijde takový návodnější a prcek si to zapamatuje.
Ale samozřejmě každej musí postupovat podle svýho náhledu na věc 🙂 .
Nejúžasnější fyzický trest použitý mnou na žáka na vrcholu puberty byl… že jsem si stoupla nad něj a zlehka mu položila ruku na vlásky.
Byl tak konsternovanej, že okamžitě sklapl. A mlčel i další hodinu a další a další… žádný skákání do řeči a urážení spolužáků a vůbec všeho okolí… prostě se začal chovat jako slušnej student. Dokonce se začal i učit!
Ostatním pak stačilo pohrozit: „Taky vám mám dát ručičku na vlásky?“ 😀
Nezažít to, nevěřila bych. Kam se hrabe rákoska! Stačí jemná ručička na vláskách. (rofl)
Ale jestli to funguje i u vlastních aplégrů, to netuším. 🙂
To je jasný. Píše o magii, praktikuje magii. Milá Io, až selže všechno, povolám Tebe nebo vymítače lotrovin (inlove) .
Omlouvám se, ale pozitivní reakci nenajdu. Tak aspoň pro kontrast, co taky existuje:
Taky existuje varianta, která počítá, komenskuje i řve, často všechno zároveň – a děcko nemůže ani na „tři“ udělat požadovanou věc, protože co je požadováno, se pomalu každou minutu mění, takže to človíček nikdy neví. Co bylo včera dobře, je dnes špatně a naopak.
Momentální verze je, že pokud chci svou rodičku navštívit, musím se jí ozvat a vyžádat si k tomu od ní souhlas a audienční čas. (Je v důchodu a nemá co na práci.) Když k ní takhle ohlášená dorazím, nedá mi ani čaj. Naposledy mi foukala zblízka cigaretovej kouř do očí a tlačila mě svým obrpupkem na rozžhavený kamna.
Že bych mohla mít nějaký přání, například že bych mohla dostat večeři nebo něco na oblečení, to padlo okamžikem, kdy umřela babička a matka zjistila, že jsem schopná dávat kondice. Bylo mi 16.
Sorry za nehezkej příspěvek do hezkýho tématu – a buďte rádi všichni, kdo máte normální matky, který vás mají rády. I kdyby počítaly. 🙂
Shodou okolností dneska přemejšlím, co člověku musí chybět, aby neuměl mít rád. Myslím, že svědomí. Schopnost představit si sebe v kůži druhýho.
Bohužel, milá Io, i takové matky existují a je to jen konvence, že se i jim tak říká. Počítání je většinou reakce láskyplného rodiče, který ví, že musí být důsledný a držet mantinely, ale přesto chce dát dítěti šanci nebýt potrestáno. Tam, kde láska chybí, je to jedno, jestli se počítá nebo ne – pro dítě je to špatně vždycky. Objímám tě aspoň teď na dálku (hug) a věz, že jsi moc hezká, chytrá a šikovná mladá dáma s neobyčejnými tvůrčími schopnostmi (inlove) a jsem moc ráda, že tě znám (h)
Díky. (h)
On mi to vynahrazuje svět tím, že potkávám spoustu (angel) (angel) (angel) .
Jeden z nich ti kouká doma ze zrcadla. (inlove)
Nepřeháněj 😛 Ze zrcadla na mě co chvíli kouká (bat) ! (rofl)
Sežralo mi to odpověď, že ta (bat) v zrcadle je přece jasně Berry. Jen se koukni na barvy! (rofl)
Milá io, je mi líto že jsi byla takhle oloupena. Ale jsi zřejmě „pampeliščí dítě“ jak tady ve Švédsku říkají lidem kteří vyrostou v nadané krásné lidi přes všechny trable v době růstu. Vše ti bude vynahrazeno, uvidíš. (y) (h) (hug)
Pampeliščí dítě je úžasnej obraz!
Počkej, z toho bude mandala. 🙂
Pampeliščí dítě – z toho MUSÍ být mandala, Io (inlove) , určitě bude úžasná.
Ta domečková mandala mě zaujala moc, zrovna nedávno jsem šila takovou domečkovou věc, vnímám tam velkou blízkost.
Ukáááž?
Však víš, že si kradem z hlav nápady. 😉
Až to bude hotový, tak určitě ukážu. (nod) Ona ta věc se skládá (bude skládat) z takových kousků z kolektivního šití. Mám to rozpracované, ale neměla jsem teď čas a klid to dodělat.
Tak jo, tak jo, tak jo! Už teďka se těším! (inlove)
Ideální stav by byl, aby děti směli mít jen lidi, kteří jsou schopni je mít rádi a zároveň jsou schopni je vychovávat (jedno bez druhého taky nestačí).
Pravdu díš.
A jak to budem určovat?
No uděláme komisi… (chuckle) a v jejím čele se naprostou náhodou octne nějaká ta (bat) … 😀
Ono se to, pokud si všímám, řeší i přírodní cestou. Nezalívaná kytka uschne. Na lásku jsou potřeba dva. V jednom se to utáhnout nedá. 🙂
A tak člověk platí (o roky později) za sobectví samotou.
K tomu prvnímu – no jo, no, já vím…
K tomu druhýmu – jen aby!
No tohle teda opravdu nezávidím. (h)
Já jsem přišla na to, že existují lidi, kteří jsou opravdu prvoplánovitě zlí až po třicítce – kdy jsem viděla, jak hrozně se k mé kamarádce (umírající na nádor) choval její manžel. Nechápu, jak takoví lidi můžou existovat, ale bohužel prostě jsou.
Ale za to je spousta lidí, který nás občas vytahnou z louže, aniž bychom to čekali apod. (tady na zvířetníku jich pár bude poschovávanejch 🙂 )
IO asi už nebudeš…ale moc si Ti přeji, aby jsi se nedočkala verze “ celý život jsem se o Tebe starala a teď se o matičku nemohoucí postarej Ty “ Dva takové případy jsem měla možnost pozorovat takřka 20 let :O
Přeji Ti aby Ti život vynahradil,o co Tě připravil (nod) Ono to přijde uvidíš (hug) (hug) (hug)
Ten „černý krysí “ had je užovka černá. Trochu kousavá, ale nic hrozného.
Jinak počítání lze prodlužvat i zařazením oboru desetinných čísel. Jedna…dva…dva a půl…. 😀
Milý Pů,
tak na to pozor (chuckle) … tak dlouho se zjemňuje, až se začne hledat posloupnost se známou limitou a spočetně nekonečně členy … 😡
Jé, Pů (inlove) , přesně takhle jsem počítala dětem, když byly hodně malé a snažily se zvládnout binec. Dva a čtvrt …. dva a půl …. dva a třičtvrtě …. už budou skoro tři … (nod)
Velky had nebyl znova spatren. Znalci jsou celi bez sebe, protoze jestli se ukaze, ze je to vskutku ten druh, tak by to byl nejvetsi zaznamenany exemplar. Anglicky black rat snake (elaphe obsoleta) a ano, je to had skrtic, ale soustredi se na hlodavce a jine male savce, pripadne ptaci hnizda. Velmi dobre splhaji po stromech i domech a velmi dobre se ukryvaji. Tenhle patrne zil na velikanskem pozemku, kde byl ohromny stary strasidelne vypadajici dum, opusteny, s pozemkem s prerostlym krovim a vysokyma stromama. Ted z toho mesto dela nejaky parcik a dum byl strzen, coz asi tohoto rekordniho hada vyrusilo. Jeden nas kamarad je hlavni herpetolog Jizni Karoliny a moc by ho chtel videt a odchytnout, jenze stat oficialne podle vyhlasky tyhle hady neodchytava a neprestehovava jinam, protoze je povazovan za hada uzitecneho. Tak na jeho nalezeni pracuji studenti biologie z univerzity a jedna soukroma firma. Boji se, ze v takhle osidlenem prostredi pri sve velikosti by dlouho neprezil a lidi uz silej, ze jim sezere kocky, jorksirky a porani deti. Pardon, ze s tim otravuju
Já jsem sice napsala, že jsem řvací, ale ono to asi úplně přesně nevystihuje můj hlas. Kdysi manžel jedné sestry skautky tehdy už pán v letech a špatně+ slyšící šel vyprovodit svou ženu a tři vnučky na nádraží – jely jsme na tábor. Já jsem tam trošku rovnala ty naše námořníky a asi jsem trochu zvýšila hlas, protože Karel pravil své ženě: Vy pořád že neslyším, slyším, Ince rozumím každé slovo. To bude tím, že vy neumíte mluvit. Možná že by bývaly moje děti raději držely tu facku…..
Úplně to vidím (rofl) .
Hmm, od rána přemýšlím, jak já jsem to vlastně toho kluka vychovávala 😛 .
Jako malýho asi tím, že jsem se mu hodně věnovala (rozuměj: snášela relativně trpělivě, že ho mám furt za zadkem) a zároveň lumpárny trestala ručně (nejsem řvací 😀 ). Jak byl starší, tak jsem ubírala. Když se ve dvanácti dostal na gympl, tak jsem ho ještě první rok buzerovala mateřskými hláškami jako „učil ses?, jak máš zítra školu, co ta fyzika….?“ a pak už jsem usoudila, že nějak vychovanej je a už to nevytrhnu a nechala jsem ho na pokoji (whew) .
Kupodivu mám dojem, že jsem nepočítala. Spíš jsem si výhrůžně stoupla a zírala, případně bránila v dalších činnostech, dokud fakt neposlechl.
Milá Zano,
musím to zaklepat, poslední 3 měsíce nebyl důvod plesknout. Oni zřejmě potomci přece jen rostou k rozumu. Ale obávám se, že co nevychováme do nástupu do školy, to už pak nenahradíme. Pak už se jen ukáže, co jsme do nich vložili.
„Ohýbej mě mamko,
dokud jsem já Janko.
Až já budu Jano,
neohneš mě, mámo.“
Přesně tak! 90% výchovy se musí stihnout před nástupem do školy, pak se ještě chvilku ladí. V pubertě se zdá, že se jim to všecko vykouřilo z hlavy, ale když rodič přežije, zjistí, že vlastně ne. Vychovávat puberťáka už je pozdě…
Puberta … potěš mě pánbůh (angel) . Když si uvědomím, že někteří chlapi razí program „od puberty k senilitě“ … dožiji se zase toho, že budou opět normální? (rofl)
Určitě (inlove) . Víš, co nás je, co jsme to přežili?
Dede, opožděně odpovídám, jsem si byla odskočit na zkoušku a opět pohodila dětičky tatínkovi.
Takže, hrdinné a militantní matky neuznávají, že by potomky mohl otec obstarat stejně dobře, jako ony. Natož tak malý děti. Vzniká tak nějakej syndrom opuštěnýho dítěte, říkají. A vůbec, co já mám co chodit do školy a ( ta hrůza ) třeba na volejbal, nebo jen tak posedět s kamarádama? Co já tu budu asi za matku?
Přitom Ferda je zcela schopen se o tu skupinku stejných ksichtíků postarat, vždyť jsou jeho a chtěl je ( občas mám pocit, že i víc, než já) .
Milá Týno!
Víš, co ty asi budeš za matku? Úplně normální. Jenže těch věru valem ubývá.
Syndrom opuštěnýho dítěte?! Co to je?
Militantní matky ať jdou do paďous. Vychovat si cíleně z dítěte závisláka, který se hroutí v hysterickém oblouku, jakmile si matka jen odběhne na záchod, je pitomost. Bojím se, že si tím některé ženské upevňují pocit důležitosti, vždyť bez nich by se o toho spratka nikdo nepostaral. Jenže co z takových dětí vyroste?
Podotýkám, nemám nic proti dětem, ale hysterický závislák je spratek (chudák dítě zdeformované svou vlastní matkou), byť je v tom nevinně.
Aby byl muž dobrým otcem, tak musí děti chtít a musí dostat příležitost, aby se dětem mohl věnovat, vychovávat je. Sebeobětující se matky nejdřív rozmazlí a pak otráví své děti, potom i své okolí, protože obvykle nechtějí dětem umožnit, aby skutečně dospěly a opustily hnízdo – tím totiž mizí smysl života takové matky, její společenská role, její skoro všechno.
I já sama jsem se musela učit, že náruč matky má být vždy otevřená – aby dítě mohlo kdykoliv přijít (to je ta snadnější část 🙂 ) a aby také mohlo bez výčitek odejít, aby žilo svůj život.
A aby tohle matka zvládla, musí mít vedle výchovy dětí i svůj vlastní život, zájmy, koníčky. A nejlépe taky otce těch dětí, který se s ní naučí žít zase ve dvou, bez jejich denní blízkosti 😛
Jo a Týno – poklona veliká, jsi (*) Děti i školy… paráda (inlove)
Matky by se mohly učit od naší Áji. Nejmenší perfektně obstará, postupně je začne vychovávat a to někdy poměrně tvrdě. Postupně si jde čím dál víc za vlastními zájmy. Pak potomkovi jasné dá najevo, že už je velký a ať se kouká o sebe starat aby ho nakonec přijala do smečky jako plnoprávného člena. Žádní hysteričtí závisláci, ale pevná zdravá smečka. U lidí to trvá déle, jen doufám, že se mi to povede jako té čubajzně.
A osud? Ten to tři moc neprotahuje. Obvykle tři následuje těsně po dvě, někdy mám pocit, že osud používá počítání jedna ..tři. V tomhle zlatí počítající rodičové, ti se dají (aspoň trochu) ukecat.
Nojo, to jsou ženské, které vaří, perou, zašívají a leští do roztrhání těla – protože to nikdo neudělá tak dobře, jako ony. Většinou to navíc opakují zřítelnici svého oka tak často, až zřítelnice odkráčí k nějaké veselé šmudle, se kterou může žít bez pocitu viny.
Týno, gratuluju! (y) (f) (h) Eh, říkáš další stejný ksichtík? Takže stále přes kopírák? Já chci vidět fotku, prosím! 🙂
Fotky, fotky budou. Jen co se tady vyhrabu z té hromady a dokopu se je stáhnout, vyselektovat, vyrajčit. Už několikrát jsem to skoro udělala, akorát mi do tohofurt něco nebo někdo leze. Ale v sobotu má chlapáček druhý malý narozeniny, tak se k tomu dokopu. Fakt.
Budu moc ráda, Týno. (inlove) Je drzost Tě honit, máš toho moc, všechno vím, ale jsem děsně zvědavá. (blush)
Vzpoměla jsem si na našeho souseda. Mají pětiletého chlapečka a dvouletou holčičku. Starali se vždycky vzorně oba a tatínka mrzelo, že nemůže zůstat doma na „mateřské“. Tak že prý aspoň na zkoušku. A jak to zařídil? Koupil víkendový lázeňský pobyt manželce (tu potřeboval dostat z domu (chuckle) ) a tchýni (aby dohlídla, že tam manželka ten víkend vydrží). Po víkendu dojely, dítko spokojené, tatínek rozzářený. Je to zkrátka otec – (angel) .
Trošku odjinud- asi poslední fotky z Podmitrova, jsem louda obecná: http://malcka.rajce.idnes.cz/2012_Podmitrov
Perfektní fotky Matyldo! (inlove)
Dede, nádherné téma, které mě po dlouhé době hodně chytilo… nevím, jestli něco napíšu, ale asi budu o tom odpočítávání osudu v mém životě celý den přemýšlet – díky (h) (h) (h)
u dětí, tam je to víceméně jasné a vcelku se shodnu se všemi předřečníky (i tu vařečku jsem jednou přerazila – jen neobrečela)… úplně nejvíc ze všeho byvh u nicj asi zdůraznila DŮSLEDNOST – z řečeného už neustoupit (shake)
Rozhodně důslednost, máš pravdu. Přiznávám, že mě děsně rozčiluje, když vidím, jak matičky bezhlavě sypou jeden příkaz a zákaz za druhým, případně ječej až vřískaj – ale stejně to dítě nechaj, ať dělá, co chce (fubar) .
Že si aspoň nešetřej hlasivky…
ad důslednost – mamka dává k dobru historku (já si to nepamatuju), že jsem jednou nechtěla večeři, tak že řekla, že teda nic nedostanu a poslala mě spát. A že jsem pak přišla žebrat – aspoň kousíček suchýho chlebíčka… (ale pozor abyste se nemýlili, to je pro mne doteď jedna z největších pochoutek) A že byla důsledná a nic mi nedala. A že se svou důsledností pak vytahovala babičce a ta s ní potom tejden nemluvila, že mi nedá najíst 🙂
Dlužno podotknouti, že mamka (coby babička) vyvařuje svým vnoučatům i několik různých variant večeře, co si jen navymejšlej, asi to je úděl babiček 🙂
Babičky by se měly patentovat. Ze základky jsem mohla jít buď 5 minut domů, nebo čtvrt hodiny k babičce. Obvykle jsem šla tu delší cestu. Tam se mě babička pravidelně zeptala, jestli chci kakao. Správná odpověď byla „ano!“, protože k tomu kakau se vždycky nějakým zázrakem objevily i buchty.
Nechápu, jak je stíhala tak rychle upéct.
Ale moje babička byla kouzelnice. (h)
(Výchovu hladem k co nejrychlejšímu hltání znám. Nefunguje.)
Onehdy si mi na nežravost pětiletýho synka stěžovala kolegyně v práci. Když jsem ji vyzpovídala pořádně, tak se zjistilo, že ňuník měl mezi snídaní a obědem ještě dvě tyčinky, sladký mlíko a pribináka (chuckle) .
Io, tvoje výchova byla… řekněme dost nestandardní (devil) . Myslím, že se bavíme spíš o tomhle 🙂 .
Dobře Dede, skvělé téma ! Ano počítala jsem holčičce i chlapečkovi často a často to fungovalo, často jsem také slyšela výmluvy proč to „na tři“ nejde stihnout. Inu já moc řvací nejsem, ale domluvy je asi stejně jako Sharku dost drtily. Mám, ale s podobnými akcemi dvě výmluvné a zábavné rodinné historky. Ta starší popisuje jak můj muž už zcela vyčerpán pubertální 13ti letou Aninkou odchází z jejího pokoje s výhružným „…a opovaž se pípnout“…načež se za ním ozvalo sotva slyšitelné PÍP ! Musel skoro běžet do haly za dvoje dveře, aby se mohl smát nahlas. A ta druhá je zcela čerstvá a byla jsem to já, kdo říkal kočce Mošence, poté co zdrhla na chodbu za hlavní dveře… „okamžitě se vrať, nebudu to říkat dvakrát ! “ … jo trochu koukala, ale šla 😀
Leny, obě příhody nemají chybu – to PÍP úplně slyším (rofl)
Při výchově potomků jsem nepočítala, já jsem ten řvací typ. S dobře umístěnou ránou jsem přestala ve chvíli, kdy po jedné maličké facence synek padl ústy na ovládání vláčků a roztrhl si ret. Dalo mi hodně práce přesvědči paní učitelku že opravdu děti netýráme a pomohla mi její kolegyně, se kterou jsme se kamarádili. Ani pejsky jsem téměř nikdy netrestala. Můj otes též nepočítal, prostě řekl a pokud akce nenásledovala okamžitě, následoval pohlavek.
Řvací typ? To jsme chtěla…měla jsem výmluvnou matku,raději držet pár facek,než poslouchat ty litanie…ale jednou o mě přerazila matka vařečku. Pak se rozbrečela..teprve po letech mi prozradila,že ronila slzy kvůlivá té vařečce (angel) , ne kvůli mě. Otec s fackama přestal,když jsme mu do očí jednou řekla – si mi klidně nafackuj,když se ti uleví. No to říct mě,tak mám z ruk větrník..on to nějak rozdejchal a od té doby na mě fyzický tresty nezkoušel. A nedá se říct,že bych nějak trpěla nebo byla týraná…. (think)
Jo to takhle jednou táta trestal – a že měl teda za co!
Jenže jsem uhnula a mířená facka nedopadla kam měla ale chudáček si naštípnul ruku o skřínku.
Ne že by ho to po sundání sádry od dalších trestů odradilo. A krom toho – vždycky jsem si je zasloužila.
Nejsem pro týrání dětí fyzickými tresty, ale na zadek zaslouží každý, který zlobí. A to, že se nesmím dítěte dotknout tím, že mu dám jednu výchovnou za uši mi nepřipadá normální. Neumlátím ho, ale musí vědět, že někde sranda končí.
A dávat dětem zbraň proti rodičům v tom smyslu, že mě můžou jít udat na policii, že jsem si dovolila je vychovávat po svém, to mi přijde opravdu absurdní.
Taky jednou otec trestal, napřáhl, jsem uhnula, trefil vypínač a ZHASNUL! 😀
Ale ten moment překvapenímohl docela zabrat, ne? (chuckle)
Zabral, bleskurychle střelhbitě rozplynula jsem se v temnotách.
uááá Abyt to je fakt dobrý ! (rofl) (rofl)
To mi něco připomíná… Je to už drahně let (tak třetinka století), co mě má matička rodná donutila gruntovat (nikoli poprvé ani naposledy). Už nevím, co jsem měl za práci, ale ona něco kartáčovala. A já ji točil. Asi dost vydatně neb se najednou napřímila a mrštila po mně kartáč. Já uhnul a rýžák vyletěl z druhého patra oknem. Zavřeným. No a pak jsem musel před dům a na rušné ostravské ulici jsem hledal kartáč. A pak jsem ještě musel ke sklenáři s oknem, které jsem musel zaplatit z kapesného.
Když jsem jí to nedávno připomněl, pravila, že dobře mi tak, prý jsem neměl uhýbat… (rofl)
No a jak sis to pěkně zapamatoval 😀 .
taky jsem počítala a pak jsem začala řvát.
Vzhledem k tomu, že ve zprávě z foniatrického vyšetření před operací ŠŽ mám napsané : “ zvučný kovový hlas „, stojí to za to.
Prostě ječím, jak Viktorka na splavu.
Pak mi jednou můj starší syn řekl : “ Mami udělám všechno, jen prosím Tě nekřič. “
Tak jsem se zmírnila, ale mám k tomu sklony.
Synové jsou už dospělí, křičet už nemá cenu.
Jen se modlím, aby šli správnou cestou.
Míša
Děto mám dost velké, ale jednou to řeknu důrazně, podruhé zařvu a potřetí už i jim jedna může přistát. Osobně mi připadá, že dokud byli menší, bylo to s nimi jednodušší, i když si občas stěžovali, že počítám moc rychle. Ale před tím… tři jsem vždycky trochu počkala 🙂 Bývám obviňována z toho, že ke psům se chovám vlídněji než k dětem, ale myslím, že výchovné principy jsme uplatnila v podstatě stejné- vocaď pocaď. Jen ti psi poslechnou rychleji, těm to dojde, kdy už mi stříká adrenalin z uší a hranici nepřeťápnou, zato pubošům se to občas povede 🙂
Já počítala naopak, jedna, dva, tři. Po trojce syneček většinou reagoval. Teď má 14, je o hlavu větší a když jsem počítání na něho zkoušela po dlouhé době znovu, kupodivu reagoval. Držkoval, ale při tři bylo uklizeno.
Bezvadné téma, Dede (inlove) . Jak už připomněla Bubu, jsou lidi, kteří odpočítávání potřebují. Pohříchu občas mají na „dvě“ ještě móře času. (blush) Fakt ale je, že si úkoly okamžitě automaticky vyfiltruju a na „tři“ si nechávám ty, které se na to to tři dají stihnout.
Nebo takové úkoly udělám hned, ale to je někdy záludné, hlavně u úkolů s delším termínem. Protože udělala=pustila z hlavy. A pak se mě (za týden dva či za měsíc) někdo zeptá „máš to?“ a já samosebou zpanikařím a začnu shánět podklady. Čím jednodušší a snadnější úkol, tím snáze mi jeho splnění vypadne z hlavy. A pak vypadám jako pitomec, který nesplnil a dohonil to až po termínu. Po každém takovém hujerství, které se mi vymstilo, se pokorně a ráda vracím ke svém oblíbenému“ jedna …. DVA ……. “
Přeju všem krásný den! (h)
(šiš, Dede, Tys mi dala, teď přemýšlím, kde všude jsem na dvojce. (whew) (chuckle) )
Vavísku (inlove) , chápeš téma nebezpečně přesným způsobem! Šiš, když teď kouknu kolem sebe, tak vidím dvojky a trojky, kam se podívám! (wasntme)
No právě! (tmi)
I u nás se počítalo. A časem pachole zjistilo, že matka je vcelku přívětivá osoba, ale jen vocamcaď pocamcaď, a velmi rychle identifikovalo, kde už se z přívětivé matinky stává saň, co dští oheňa síru. Takže jsem mohla vcelku brzo přestat odpočítávat.
A sama za sebe musím říct, že já to zdůraznění dead line potřebuju.
Bubu, myslím, žes to řekla přesně – prodloužený dead line! To je ono. Právě proto, že se z přívětivé matky stávala saň, která si vynutila dodržení pravidel… a zároveň matka kluků ve vášnivém zaujetí vlastními činnostmi kašlajících na povinný úklid i na jídlo nechtěla být saní pořád, tak se počítalo. Tím se dařilo prosadit pravidla a zároveň žít v relativní pohodě.
Je zajímavé, že počítání se konalo takřka vždy jen u uklízení a u jídla. Myslím, že i z toho je jasné, že se počítalo jen nad malými dětmi… (chuckle) Později se problémy s uklízením zkrátka řešily jinak (angel)
Vtip, jak jinak než o dětech:
(*)
Dcerka se mamince nabídne, že jí pomůže s přípravou pohoštění pro návštěvu. Maminka, která neví co dřív, je samozřejmě ráda a dává pokyny:
„Simonko, až poneseš na stůl tu prasečí hlavu, musíš mít v puse citrón a v uších petrželku.“
„A mamí … nemohla bych si vzít radši ty nové náušnice?“
(*)
Milá Dede,
moooc pěkné (inlove) .
„My vlci umíme počítat jen do dvou.“
U nás se opravdu do tří nepočítá. Přijde mi to na dvojčata moc (rofl) . Upozornění, důrazné upozornění a je po žížalkách. Většinou není, protože kluci už vědí, co by se stalo, máma prokázala drsnost jen několikrát a už stačí pouze naznačit (chuckle) . Asi jsme začali včas a jsme důslední všichni, já, prarodiče i tatínek. Navíc mám chvílemi dojem, že kluci už začínají rozum brát a je s nimi domluva … tedy, on ten dojem většinou hooodně rychle přejde.
Jestli z toho někdo má pocit, že mám doma týrané usurpované děti, tak to určitě ne. Prostě jen mají své základní povinnosti (uklízet po sobě, hlásit se včas na záchod, na požádání v rámci možností pomáhat dospělým a poslouchat, hlavně v zásadních věcech) a v rámci těchto mantinelů se dá užít spousta legrace i podle jejich výběru.
Ty mantinely jsou podle mého názoru nutné. Vymezují sociální postavení, práva a povinnosti a zakotvují jedince do jeho životní role (to se ale pouštím na půdu mě vzdálenější). A kdo je ukotven, má určité jistoty, a jistoty a lásku děti potřebují, protože pak mají zdravé sebevědomí a kořeny, na nichž mohou rozvíjet svou osobnost. Kdo není ukotven, zmítá se životem a při hledání pevného bodu může ubližovat sobě či jiným.
To je asi důvod, proč moc nemusím „volnou výchovu“ bez jakýchkoliv omezení. Prý vychovává k samostatnosti: no, nevím, není to pro malého človíčka příliš velký úkol, aby se sám vychovával? Od čeho má mámu a tátu. Takže místo celkového světonázorového samouvědomování je podle mého lepší dílčí výchova k samostatnosti: určitá volnost ve výběru plus malý dílčí úkol, kterým je tato volnost podmíněna.
Kuš, to jsem se rozepsala. Hezký den všem.
Jo, to já su taky matka zlá, podle některých jedinců. Dětem se má totiž dát svoboda ve všem, případně se jim totálně obětovat.
Nemám sice dvojčata, jen tři mrňata ( 0, skoro 2 a skoro 4 ) , ale systém stejný-jednou, podruhé důrazněji, potřetí mají smůlu holčičky ( chlapeček má ještě nárok na ignorování ) . A taky, ta hrůza, nechávám je klidně jen s tatínkem, bez dozoru a bez pomoci. Jedním z výsledků je i to, že s nima můžu mezi lidi, aniž bych se musela stydět. A protože nám to funguje, tak se máme kolektivně rádi.
Týno, já už dávno nemám malé děti, takže mi unikají trendy, ale řekni – co je za problém nechat děti s tatínkem? Chápala bych diskuze na téma – hodit děti na krk babičkám, sousedkám, náhodným kolemjdoucím… ale jejich otci? To nějak nechápu. (whew)
Totálně se obětovat dětem je naprosto kontraproduktivní. My měli odjakživa „velkou smečku“ (hodně lidí, přátelé, známí a všichni si mohli pochovat miminko, hrát s batoletem, blbnout s kloučkem,…) a nikdy jsem neměla problém, když bylo potřeba pohlídat. Některé děti jsou strašně závislé na mamince (a dělají si to ty maminky samy) a je to pak k nepřežití.
Nicméně i u nás fungovala výchova typu komenský-frištenský, tj. vysvětlit a, když to nepomůže, napráskat. Jojo, matka satórie. Ale fungovalo to.
„komenský-frištenský, tj. vysvětlit a, když to nepomůže, napráskat“ – Bubu, nádherně vystiženo, do kamene tesat!!!!!
taky jsem asi byla satórie, ale myslím, že dítko je docela dobře vychované, byť někdy mi s oblibou říká, že jsem ji „mlátila“ a ještě jsem z toho měla radost… jo, to jou ty dětský traumata, podle některých – akorát že i ona to říká vcelku v dobrém a spíš si z toho dělá legeraci (aspoň mi to tak přijde, haha)
no, uvidíme jak to jednou zvládne sama 😉
komenský-frištenský … to je nádherný pedagogický postup (rofl)
u nás je občas frištenský-komenský … v situaci, kdy jde o zdraví nebo o život, napřed zastavím, odtrhnu, případně plesknu, a pak vysvětluji… když oni jdou do všeho moc po hlavě
Ano, některým dětem je třeba drsněji zabránit v sebevražedných úsmyslech a teprve pak vysvětlovat. Myslela jsme si, že takhle šíleně se chovalo jen mé mladší dítko- a vida, má následovníky 🙂
Eh, milá Matyldo, i četné předchůdce (whew) Naše dětičky bych nikdy nepopsala jako klidné a pozorné, spíš byli kluci nebezpečně tvůrčí, divocí a okamžitě realizovali jakoukoliv blbinu, která je zrovna napadla. Mnoho z nich bylo rizikových, některé i život ohrožující. Nu, a taky se rvali jako koně. Takže v těchto situacích se nepočítalo – tady byla nutná bleskurychlá akce typu frištenský-komenský 😛
Jistě, někdy je v zájmu života a zdraví ratolesti vhodné postup obrátit. I u nás někdy nastoupila fáze frištenský bez varování a vysvětlovalo se až následně.
Synka mám jen jednoho, nicméně konin vymyslel požehnaně. Nevymýšlel je sice s bráchou, ale s kamarádem Markem nebo Frantou se skvěle doplňovali. Přežili všichni tři, i když to místy bylo o chlup.
Proč mám takový pocit, že se kluci tisknou přes kopírák? (rofl) (rofl) (rofl)
U nás je potrhlá krevní linie dědeček -> maminka. Proč nemohou být kluci po tatínkovi? (think)
Už chápu to „Pánbůh Ti to oplatí na dětech!“ (rofl)
Jak se těm nevychovanejm a svobodě ponechanejm frackům vyhýbám, tak Tvoje děti,jak je pamatuju, mi na nerv nebrnkaly…ty v mojí blízkosti snesu. A to je ode mne co říct. (chuckle)
Děkuji, taky je ve své blízkosti snáším 🙂
Metoda Komenský-Frištenský funguje, někdy i v té otočené podobě
Jó s tatínkem … to bývá občas sranda. Když pleskne máma, neřeší to, maximálně zabrblou a jedeme dál. Když táta (a ránu mám zaručeně větší já), jsou příšerně uražení, vykníkávají a trucují.
Quod licet Iovi, non licet bovi – Co je dovoleno Jovovi (příp. bohovi), není dovoleno volovi. … promiň, tatínku (chuckle) .
Tak jsem dala jasně najevo, že tatínek je moje prodloužená ruka, a nechala ty tři, ať si to přeberou. A je klid.
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Tak mám pocit, že v poslední době odpočítávám pořád něco… JEDNA – jeden grant za fakultu uzavřen, DVA – druhý taky,… ostatní pravda nee. JEDNÁÁ – jedna nostrifikace zahraniční studentky hotová, DVÁÁ – druhá bude prosím na pořadu dnešního večera, ještě je týden čas… A tak bych mohla pokračovat (chuckle)
Nejhorší na tom všem je, že mě to snad i baví… Týden Gargána a sobota v Podmitrově zase trošku dodaly energii a jedeme dááál (wave)
Xerxová, tys obdivuhodná povaha! nad tebou osud nemá šanci ani začít počítat 😀 Možná i proto, že tě to baví 😛 Ale když vezmu, s jakou kázní třeba meješ okna, tak bych řekla, že jsi to prostě ty… (inlove)
Někdy se mi pozdává, že Xerxová je vlastně bájná bytost. (wave)
Tak o tom jsem naprosto přesvědčena. Normální smrtelník přece nemůže být tak výkonný a přesný. (chuckle) A ještě mít umytá okna (chuckle)
nemám umytá okna… ale budou, než přijedou mládežníci (a to už je za chvilku). Ale granty jsou podané, nostrifikace odevzdané – takže jsem už hodinu doma a jdu směr les. Jen nevím, kdo vyžehlí (chuckle) – nehlaste se všichni…
Jááááá … ale svoje 😉 .
Asi si přivstanu, včil střídavě koukám sem a makám. Humor mě teprve přejde 😛
(music) Až mě zítra ráno v pět ke zdi postaví… (music)
Pokud se bude natahovat a odkládat, bude to zneužito. (myslím potomky /vlastní zkušenost potomka/ ) Jediné,kde bych se tři bála vyřknout,by bylo v případě pochybnosti,jestli si odsouzený na smrt,tu smrt opravdu zaslouží.
Moc hezké téma. Já to ale vidím trochu jinak. „Jedna, dva a jedna jsou…“ je pro mě naopak výuka mláďat, směřující k tomu, že vždycky existuje nějaký dead-line. A když se dead-line nerespektuje, tak holt ty rozbordelené hračky skončí v kontejneru. Jen je třeba se naučit poznat, kde ten nezvratný bod leží. A nejen v souboji s drsnou matkou…
A úplně z jiného soudku – je zajímavé, že počítáme „jedna“ – ženský rod, „dva“ – mužský rod. Jak mi chybí přednosta od baty, který by určitě podal vyčerpávající výklad tohoto jevu (h)
Renato, já ti „podám“ něco jiného – počítám buď jedna, dvě, anebo jeden, dva (chuckle) (y) (rofl) … jend dva bych v životě neřekla :O :O :O
pokazila jsem ti nějakou teorii? 😉
No jasně – naučila jsem se to podle říkanky „Jedna dvě, Honza jde, …“ Kdyby to bylo „Jedna dva, Honza jda …“ tak by tam byl přechodník a nejsem si jistá, jestli dobrý.
Renato, hlásím, že bych asi taky počítala jedna – dva…
Ovšem skutečnost je taková, že pokud (spíš něco než někomu) počítám, tak zásadně ráááz – dva… (chuckle) .
OT pro Dede – šel důležitý mail. OT pro všechny – na Hadech jsou vyvěšeny noty pro platbu za trička.
OT Dede: nez se zapojim do diskuse, tak posilam odkaz na ohromneho hada, ktery byl vyfocen v rezidencni ctvrti kousicek odkud pracuju a kde zijou nejaci nasi znami. Je to zjevne tzv. cerny krysi had a neni jedovaty. Nejvetsi, co jsme s Chetem videli, byl asi polovicni a bydlel kolem naseho domu, kdyz jsme ho koupili. Dum byl obrostly krovim a naletovymi rostlinami, prtoze majitele byli stari a nemocni a my to odkoupili od dedicu. Tak se formuje nejaka soukroma akce, ktera by toho hada bezpecne dostala z mesta nekam do bazin, nez ho nekdo zastreli. Myslim, ze to je docela zajimavy.
http://www.wistv.com/slideshow?widgetid=53493
Milá Hano, tvoje vyprávění o černém hadu mi vyvolalo vzpomínku.
Náš asi tříletý klouček byl s tetou a strýcem v pražské ZOO. Vrátil se plný nadšení a vyprávěl až se zajíkal, že hadi byli tak dlouzí že museli být stočení. Hadi ho zřejmě fascinovali nejvíc, protože si za pár dní kreslil a já slyšela jak si k tomu říká :
Teď udělám čáru
nad obočí husté
hadi nejsou černé
ale tlusté.
Ten malý klouček měří 180 cm a minulý měsíc oslavil 48é narozeniny.
Obávám se že jsem syna nevychovávala, rozhodně jsme doma nepočítali do těch tří. Nějak jsem se s ním vždycky domluvila, on byl takový malý rozumbrada a není divu, byl stále s babičkou a její sestrou. 😉 Tchyně mi vychovala manžela i mého syna. Její metody musely být perfektní soudě podle výsledků. (clap)
Velká kočko, ta báseň je krásná (f)
Jéžiš Hani ten JE ! Já mám z hadů respekt a tohle setkání bych možná řešila zbabělým úprkem hóóódně daleko. A pokud bude had uchráněn, zachráněn, napiš o tom prosím, ať si můžu oddechnout, že je obřík v relativním bezpečí.
Tedy Hanko, ten je! A čím se takový drobeček živí? když není jedovatý, tak snad není až tak nebezpečný, ne? Doufám, že mu najdou nějaké hezké místo k životu 🙂
Toho ale je kus. To je škrtič? Hanko, dej prosím vědět, jak to dopadlo…