Tento příběh se odehrál v předvečer druhé světové války. Je to příběh o osobní statečnosti, o odvaze mít vlastní názor, o odvaze rozhodnout se a nést za rozhodnutí následky. Bylo-nebylo … anebo bylo, je a bude?
Moje babička Božena, ročník 1911, sloužila v mládí ve Znojmě. Poznala tam dědečka, toho nejlepšího a nejspolehlivějšího chlapa, jakého mohla mít (však se ještě ukáže, že nepřeháním). Boženka pracovala v německé rodině. Tu tvořil starší milý pán, paní, která měla jednu ruku chromou, a proto byla často nazlobená na celý svět, a slečna, zřejmě již mírně v letech, která pracovala na „amtě“ – přesně ten úřad babička nikdy nepojmenovala. Nová služka neuměla německy ani „šprechtnout“, takže konverzace probíhala dvojjazyčně: domácí napřed na Božku lámanou češtinou, po čase jen německy, Božka na ně česky. Milou Boženku si po zapracování nemohli vynachválit, ona byla také velmi spokojená a zdálo se, že to tak zůstane napořád, když tu se slečna zamilovala – těžko říct, jestli spíš do Vůdce nebo do idejí, které hlásal. Každopádně začala nosit hnědé košile a vykřikovat něco o nadřazenosti německé rasy.
V době obsazení Sudet přišla slečna domů s radostným výrazem ve tváři a povídá: „Božka, vzala ten prapor s hakenkreuzem, vyžehlila ho a na oslavu vítězství našeho führera ho vyvěsila z okna.“ Moje babička stála, mlčela a ruce se jí zatínaly v pěst. „Tak nestála tu, Božka, a dala se do díla.“ „Promiňte, slečno“, nabrala konečně dech babička, „ale tuhle věc já žehlit nebudu a věšet teprve ne.“ „Božka, buď to vyžehlí, nebo dostane výpověď na hodinu!“ „Nic nevyžehlím a výpověď nedostanu, protože půjdu sama!“, bouchla do stolu babička a utekla do svého pokoje, aby se sbalila a vyplakala. Rychle uháněla za dědečkem, kterému v slzách vysvětlila, co provedla. „Dobře jsi udělala, ale musíš holka rychle pryč, než si pro tebe přijdou, ta vaše slečna je schopná tě udat“, začal se starat dědeček. „Půjčím ti od kamaráda kolo, skoč na něj a jeď do Brna k bratrovi, to bude za hranicí, já tam za tebou dorazím, jak jen to půjde.“ Tak babička sedla na kolo, zajela se nejprve rozloučit s maminkou do Újezda, a pak na jeden zátah až do Brna. Stihla to dřív, než začaly na nové hranici kontroly. Zaplaťpánbůh, všechno dobře dopadlo.
Na tuhle rodinnou historii si občas vzpomenu, když stojím před rozhodnutím, na které sbírám všechnu odvahu. Ono by bylo jednodušší stáhnout hlavu mezi ramena, ohnout záda a ten prapor vyžehlit. Ale … narovnal by se potom člověk ještě?
ahoj jak se máš co doma tady verča
Milá HanoW, Velká kočko a další,
děkuji všem za krásné, moudré a poučné osobní vzpomínky. (h)
Mila JJ, diky za vzpominku na babicku. Taky si myslim, ze nekdy clovek musi neco rict nebo neco odmitnout. Kdyz uz pro nic jineho, tak pro svoji dustojnost a dustojnost spolecnosti.
Vzpomnela jsem si na odvahu delniku ve fabrice, kterou dedeckovi zabavili v r. 1948 v jednom malem pohranicnim meste. Pote, co o vsechno prisel, tak ho jeste zatkli. A ty lidi z te fabriky, vcetne clenu KSC, (krom jednoho cloveka a to byl ten, co na dedecka usil nejakou boudu) sli za neho orodovat a tvrdili, ze kdyz dedecka nepusti, tak budou stavkovat. Vite, co to muselo bejt za odvahu v breznu r. 1948? A dedecka pustili a nikomu se nic moc nestalo. Ale to ty lidi nemohli predem vedet.
Milá JJ, měla tvá babička ale štěstí. Vždycky to tak nevyjde. Ale definitivně udělala dobře, nechtěla žít svůj život v předklonu.
Naši byli otcovým bratrem nalákáni do komunistické strany. Copak o to, vypadá to na první pohled jako příslib spravedlivého světa. Pak naši zažili schůze a byli svědky všelijakých prověrek a já nevím čeho ještě. To jimi otřáslo a ta vize krásného světa se rozplynula. Nesouhlasili s tím čeho byli svědky a tak vrátili stranické legitimace. To byl ten okamžik kdy všechno začalo. Tatínek k PTP, umřít ho poslali domů, nechtěli si kazit statistiku či co. Tatínek ale přežil. Nikdo z nás dětí nesměl jít studovat. A nakonec otce zavřeli a sebrali nám vše co jsme vlastnili. Ne že bychom vlastnili moc, ale bylo to všechno co jsme měli. Nepamatuji si kde všude byl otec vězněn ale byl taky v Mimoni. Maminka zůstala se čtyřmi dětmi a dělala co mohla. Nakonec se zhroutila. Když tatínka odsoudili byla jsem v posledním ročníku DAMU. Ano psala jsem že jsme nesměli studovat. Já byla totiž objev profesorky Rektorisové když jsme s divadelním kroužkem soutěžili v soutěži lidové tvořivosti. Tím pádem jsem se dostala na vysokou školu bez gymnasiálního vzdělání. Nevím kolik nás takových na DAMU bylo ale ještě o jedné vím.
To byl taky způsob jak dělit lidi, doby kdy přituhovalo a doby kdy se povolovalo původně nepovolené. Způsobovalo to rostoucí vzájemnou nedůvěru mezi lidmi.
Já měla vlastně štěstí, ne tak moji sourozenci, ne tatínek který po vězení pracoval na čističce v nemocnici a nesměl vykonávat svou profesi. Maminka měla taky zakázáno pracovat ve svém oboru. Tahala bedny brambor a jiného zboží v samoobsluze. Vystřídala všechna možná pracovitě a pak kvůli nicotné pensi pracovala do sedmdesáti pěti let nebo do kolika.
Vystudovala jsem a byla jsem „dlužníkem“. Zažila jsem pak pokusy mne vtáhnout do služeb mocných. Byt v Praze kde jsem pracovala v MDP jsem mohla dostat jestliže vstoupím do strany. Atd. atd. V roce 1968 jsme s manželem podali přihlášku do KANu, už nevím jestli se to tak jmenovalo. Pak už nám nezbylo než odejít.
Ten nesouhlas s tím co se děje, ty legitimace komunistické strany hozené na stůl ovlivnily osudy celé naší rodiny. Několikrát šlo sice o život a to dvakrát tatínkův a jednou maminčin, ale nakonec jsme všichni přežili. I když úplně jinak a úplně jinde než jsme si kdy uměli představit.
Svých rodičů si velice vážím že tenkrát nezůstali v předklonu.
Velka kocko, vy jste to teda jako rodina meli pekne zasoleny… Jo, a jestli jste byli v tom KANu a zustali v Praze, tak by vas sichr cekala takova nova zajimava povolani jako topic, uklizecka, a tak.
A to toho Velká kočka prozradila o svojí rodině hodně málo….. 😐
Být topičem v plynové kotelně, (Dienstbier např.) bylo náhodou terno, prostředí čisté, práce dohromady žádná, protože všechno bylo automatizováno, buzerace od nadřízených nulová. To se to pak psaly samizdaty!
Jen otázečku – a kdepak´ste v té době pracoval vy?
Předběhla jsi mne s otázkou (chuckle)
Učil na průmyslovce. Jenže jsem odmítl vstoupit do SSM a byl jsem odejden, takže jsem se pak živil deset let jako dělník na montážích, čili méně a lehčí práce za více peněz a navíc daleko více srandy. Ale jak nato tak koukám, dámy, trpíte sklerózu, protože natoto téma už jsem se tu kdysi vyjádřil. Moje kariéra vypadala tak, že jsem nastoupils 5. třídou TKK, za tři rokyjsem to dotáhl na osmičku s osobním ohodnocením a protožejsem málem zmrzačil verbíře, který chtěl, abych se stal členem KSČ, nebyl jsem ani vyhozen, ani zavřen, ale povýšil jsem na vylizovače průšvihů; což bylo o tom, že jsem někde předstíral práci a zasahoval tam, kde kolegové se svými znalostmi a dovednostmi poněkud nezvládali. Inu, kdo uměl, nemusel se tehdy bát nikoho a ničeho. Dnes už je jedno, co kdo umí, důležité je, aby držel hubu, krok a byl kdykoli ochoten nést následky blbnutí nadřízených, ale o tom jistě víte své, že? Mě už dnes mohou být všichni ukradení, s 15.000 Kč důchodu si mohu dovolit žít spokojeným životem Havajského domorodce. (rofl)
Ale tady přece nejde o to, jaká to byla v kotelně práce, ale o to, že lidem nebylo umožněno dělat to, co by dělat chtěli, např. to, co studovali.
Ona také není kotelna jako kotelna a disident jako disident. Většina neměla podporu z ciziny, fešáckou kotelnu … a hlavně … ony ty vzpomínky, jak bylo fajn v kotelně taky nebudou úplně přesné. Trochu nostalgie, trochu vzpomínek na dobu kdy bylo člověku míň, trochu přepracování a touhy mít zas chvíli klid a trochu přehánění.
Když tak koukám na to, jak tehdejší disidenti dnes v různých funkcích mrší na co sáhnou, tak si říkám, že ty jejich kotelny byly k dobru většiny z nás. Není nad to, když uděláte z průměrného pasáka ovcí ministra vnitra, podprůměrného úředníka ministrem dopravy a t. d. To samo by ještě nebylo tak zlé, zlé je, že když se tihle paňácové po volbách vyměňují, vyhazují se s nimi i ti, kteří, na rozdíl od nich, vědí a umějí.
Přidávám pár fotek z Podmitrova. Přiznávám, že jsem váhala, jestli s nimi vůbec vyjít ven, mezi zdejší osvědčené fotografy. Ale třeba Rysinku by bylo škoda nechat v utajení.
Bylo tam krásně, počasí na jedničku a místo samotné v údolí říčky Bobrůvky se mi líbí čím dál víc. Díky skvělým organizátorkám – Jarko, Louk (bow) ! A specielní díky Vave za skřítka Mitrováčka, se kterým Anička celou dobu chodila, spala, držela si v autě (a doma urputně bránila před mladší sestřičkou, protože je přece malá a mohla by mu vytrhat vlásky).
Minialbum zde:
http://hanca1.rajce.idnes.cz/Podmitrov_2012
Dobrý večer!
Za války musel tatínek díky svému německému příjmení (Ritzinger)dokazovat,že není tři generace zpět žid.Příjmení měl po pradědečkovi,který sloužil u císařského dvora ve Vídni.Po tomto zjištění mu Němci nabídli německé občanství,ale on odmítl,což sousedka Němka považovala za urážku Říše.Naštěstí z toho nic nebylo,úředníci měli zřejmě jiný názor,než sousedka.
Jinak moc děkuju za povídání a fotky z Podmitrova,muselo to být parádní (y) !Moc mně potěšil hodně zajímavý Rozcestník (clap) .Držím palce marodům,aby se uzdravili,rovněž Ríšovi s bolavým očíčkem (inlove) !
Ahoj, dobře že se ozýváš. Však jsem si na tebe vzpomněla, jak jsme se prvně viděly v Daňkovicích 🙂 .
Taky vzpomínám a jsem ráda,že jsi v pohodě a mohla jsi na Podmitrovský sraz (nod) .Tak ať zdravíčko slouží (wave) !
Děkujeme, ale nelepšíme se, bohužel.
Ve středu končí ATB a mně trpělivost. Nebudu čekat na 31.5. na Dr. Beránka, půjdu dřív jinam.
Tohle s okem nemá nic společného a vůbec se mi to nelíbí.
Někdy prostě člověk opravdu nemůže jinak …
Zatímco si zdravé jádro Zvířetníku užívalo na Podmitrově, makala jsem v Technickém muzeu. Mimochodem, Aido a Alex, nikdo se tam ke mě veřejně nehlásil, tak nevím (wasntme) .
Je to vcelku záhul, protože jsem jela od 18 do 24 s hodinou přestávky (+ dvě hodiny na nachystání a půl na sbalení), člověk to prostě dělá z lásky pro věc (byli jsme tam tři kantoři a dva studenti). Na nohou ho drží „pedagogický adrenalin“, raduje se z toho, že někdo projevuje zájem, ptá se a snaží se o věci přemýšlet.
ALE: nějak tam prošli dva dvoumetroví namakaní chlapi, kteří si před akcí nejspíš pořádně posilnili sebevědomí alkoholem a pak se šli „bavit“. Nejdřív měli jen blbé řeči. Kolega je napomenul, ať se krotí. Oni přitvrdili a on po nich chtěl plesknout. Zakázala jsem mu to z autority staršího ještě po dobrém: „Zakazuji ti se s nimi prát. Zmlátíš je, ublížíš jim a budem jim platit odškodné.“ Protože kolega má ke dvěma metrům a odpovídající muskulaturu, uvěřili mi to a stáhli se.
Ale za chvilku něco předvádím, povídám a bočním viděním vidím něco, co by tam být nemělo. Zkontroluji to pohledem a vyletěl mi adrenalin. Ti dva … blbouni… se hrabou v našem vybavení, drží v pařátech vyvíječ mlhy, buben na vystřelování mlhových prstenců a pálí tím ostatním návštěvníkům do obličejů a do očí! :@
Když vidím ožralu, skloním hlavu, podívám se jinam, tichounce ho obejdu a pryč. Nechápu, co mě to popadlo, nemohla jsem jinak. Otočila jsem se na ty dva, pěkně rozzlobeně se jim zapíchla pohledem do očí a zařvala na půl muzea: „Vy dva! Okamžitě to položte a zmizte odsud!“ Oni hihi haha že je to hrozná legrace. Použila jsem tón, který mám vyhrazený na to, když se mi děti snaží (vzájemně) pozabíjet, a houkla jen „Ven!“ A oni vypadli.
A pode mnou klesla kolena. Došlo mi, že kdyby došlo na přímou konfrontaci, neumím se vůbec prát. No, faktem je, že už si tam pár lidí, a nejen moji kolegové, začalo vyhrnovat rukávy. Tak to bohdá s tím nedostatkem statečnosti a ochoty se někoho zastat v našem národě nebude ještě tak zlé.
Milá JJ, věřím, že hlas, který má sílu zastavit bratrovražednou bitvu (ach, jak dobře to znám!) dokáže zmáčknout jistý knoflík i v opilém mozku. A je strašně fajn, že lidé kolem nebyli lhostejní (inlove)
JJ, my v tom TM byli, ale stihli jsme se víceméně kouknout jen na dcéru (a moji „kluci“ na letadýlka, jejich vášeň) a pak jsme mazali zpátky, byli jsme po celém hektickém dni unavení. Dcéra se pro změnu nepřišla podívat proto, protože byla u toho svého naprosto vytížená. Byla tam od cca půl páté do půl jedné.
Ale celé TM musím moc a moc pochválit, za ta léta co na Muzejní noc chodím, se mi tam líbilo asi ze všeho nejvíc, bylo to úžasné. Mrzí mě, že jsem se nestavila, ale prostě jsem to jaksi organizačně nezvádla, omlouvám se.
P.S. A dík za úvodník.
Díky Aido,
samozřejmě jste omluveni (inlove) . U čeho dcera sloužila?
Taky mám dojem, že to bylo moc fajn, jak organizátoři, tak i návštěvníci byli sqělí (ty dva nepočítám, to je chyba měření (chuckle) ). Tak příště.
Dcéra byla se „školní delegací“ – se slévači, rytci a kováři, část jich byla venku, část ve slévárně a část vedle takové té hospůdky – chodí totiž na strojní průmyslovku na odlévání; v zimě byla v TM na praxi „u dvou Martinů“ (však jsem to sem tuším vyděšeně psala, jak si „díky“ nim pořídila „zinkovou horečku“).
U Martina Mrázka a kterej byl ten druhej?
Kroužil. Ráda na ně vzpomíná, prý byli moc fajn.
Tak mi to připomnělo: veselá historka, zvlášť pro HanuW, o praporech:
Když můj oblíbený pan profesor, rodák olomoucký, coby mladý asistent začal pracovat na univerzitě v Brně, přespával nejprve v kanceláři v křesle, později si našel podnájem u jedné paní.
I stalo se, že paní umřela, a protože nebylo dědiců, začal se zaobírat představou, že by mohl v tom bytě zůstat nastálo. I zašel na místa příslušná a dozvěděl se, že je málo politicky angažován a má nejprve veřejně demonstrovat svou oddanost straně, vládě a dělnické třídě. Zrovna se hodilo to, že byl brzo první máj, a tak nakoupil papírové vlaječky československé i rudé a vylepil je pěkně symetricky do středů všech okenních tabulek. Výzdoba neměla chybu. Akorát jednu. Když se vracel z průvodu, zjistil, že potisk není oboustranný a z oken na ulici zírají poraženecké bílé prapory …
Taky mam jednu castecne zabavnou praporovou. V druhe pulce 70. let jsem byla na prilis dlouhe stazi v Moskve. I prislo na kvetnove svatky, mesto bylo cele vyvedene v rude barve a inspiracnich plakatech. Jednoho rana se probudim v hotelu a kolem mne temne rudo. Ukazalo se, ze spustili dlouhou fangli prostredkem cele vysky budovy a moje okno bylo takto zasazeno. Bylo jeste par dnu do 1. kvetna no a pak jeste moc dnu do 9. kvetna. Tak jsem si sla seriozne (chuckle) stezovat na recepci,ze jsem na rudou barvu alergicka a tudiz at mne prestehujou. No, neprestehovali, akorat muj bojacnejsi kolega, co tam byl se mnou, se obaval, ze se dostanu do prusvihu.
Když Jirka Strach natáčel v Pardubicích SILVER A, vyvěsili v rámci natáčení, nacistické fangle s hákovým křížem z naší radnice…proti radnici bydlí paní,co je příbuzná popravené Táni Hladěnové (spolupracovala i s manželem s parašutisty), ta když ráno vstala a jako každé ráno koukla z okna, tak jí málem klepla pepka.
Milí Zvířetníci,
díky za krásné fotky ze soustředění. Tam musí být nádherně … příště zkusím přijet, a pokud možno i s kluky, on to musí být ráj nejen pejsků, ale i dětí…
Milá Dede,
díky za uveřejnění článku, vidím, žes do výročí Mnichova nevydržela (chuckle) , nevadí (inlove) .
Díky všem za milé komentáře k článku. Když na to přijde, snažím se sesbírat aspoň trochu osobní statečnosti, tu a tam se podaří. Napíši o tom zvlášť, ať to není dost dlouhé.
A jednu míň filozofickou:
Máte krásný fotky a měli jste se báječně! (Škoda že mi Penny hárala… bych dojela aspoň na skok.)
A kdyby někdo chtěl vidět, případně si přivlastnit, mám dvě nový mandaly. První: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/75427.html
… původní odkaz na druhou mi to sežralo, takže znovu s omluvou za potenciální duplicitu: druhá: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/75559.html
Díky za člověka, který dokázal říct a činem ukázat, že nějaké jednání je neslučitelné s jeho kodexem.
Takoví lidi jsou potřeba jak sůl.
I kdyby to zdánlivě vypadalo jako nesmyslné gesto.
Bez nich totiž upadá celková úroveň. Můžu říct „úroveň svědomí“? Nevím, nemám správný slovo. Jenom vím, že když lidi k nestravitelnostem mlčí, poškozují tím společnost, ve které žijí. Říct „toto je nestravitelné“, otočit se a odejít, i za cenu ztráty – především za cenu ztráty – podle mě není a nemůže být plané gesto.
Nevím, jestli se vyjadřuju dost srozumitelně…
S těmi gesty to je těžký. Já jsem někdy vděčná, že jsem se narodila, kdy jsem se narodila, protože nějak neumím říkat něco jiného než to, co si myslím (a občas to je zbytečné, nekonstruktivní a „hlavou proti zdi“) – teď si občas někde rozbiju nos, ale co bych dělala před dvaceti třiceti lety, to opravdu nevím.
Jinak moc obdivuju lidi, kteří si dovedou stát za svým, kéž by jich bylo víc. A děkuju za poučné počtení.
A díky za fotky z Podmitrova – já se třeba jednou odhodlám (mezi lid člověčí i psí)
(wave)
Heli (inlove) , ale vždyť už jsi jednou byla statečná (y) (clap) 🙂 – a my jsme Tě ani trochu nesežrali, tak to zkus zas. (nod)
Gesta jsou sice krásná, ale jaksi nevýživná a činži s nimi také nejde zaplatit. Bohužel dnes je to o tom, že dělat jakákoli gesta si může dovolit jen finančně nezávislý jedinec, ale přesně takoví je dělat nejen nikdy nebudou, ale budou naopak dusit každého, kdo by se o ně chtěl pokoušet. Dokud budou světu vládnout peníze, budou to chudí a slušní lidé mít těžké, zejména když budou chtít uživit rodinu.
OT: Výprava nepadala doprava, ale vydala se do Cabárcena. Mojka je šťastná, Chelewka si už zase hraje – však jsou obě mladinký, na maminkovství je čas – Niky je milák a Nadia rozumbradka pozorovatelka. S ošetřovateli se navzájem velmi milují, tak už jen jedno album i ode mne, respektive od autorky z gorilčího fanklubu:
http://vinettou.rajce.idnes.cz/17.5.-21.5.2102_-_CABARCENO_-_MOJINKA_A_JEJI_NYNEJSI_RODINA_-_CAST_1./
Kuju, Lásková. (inlove) (f) (inlove)
Jsem ráda, že jsou všichni v pořádku a vypadají tak šťastně. 🙂
Dobrých zpráv není nikdy dost 🙂
Tak se konečně dostávám na chvíli k bůčku. Ráno jsem se dívala na poštu, takže jsem našla odkazy z Rajčete na Vámi přidávaná alba. Velmi hezké fotky zachycující atmosféru setkání. Ode všech, které už máte alba udělaná! Já se snad dnes k němu také dostanu.
Tak a nyní bych chtěla poděkovat našim oganizátorkám za obětavé uspořádání celého setkání. Oceňuji tu hromadu práce, starostí a zodpovědnosti. Sama jsem si to zkusila. Jste holky šikovné!!!!
Časy se mění. Dnes by žehlili a věšeli všichni jak o závod. Když jsme ještě bydleli na venkově, byl náš dům jediný, který byl na 1. máje, natož na VŘSR bez výzdoby. Naštěstí některý z těch obecních přizdisráčů usoudil, že musíme mít někde nahoře obrtlačenku, když si takovouto neslýchanou provokaci můžeme dovolit, a nesnažili se to řešit. Ostaně, jak jsem znal svého otce, ani bych jim to neradil. (Na komisi, která nám přišla začátkem 50. let zkontrolovat dům, zda by se tam kromě nás nevešel ještě podnájemník, poštval vlčáka; kupodivu nejen že ho nezavřeli, ale už nikdy nepřišli opruzovat).
Vzkaz pro všechny Podmitrováky (wait) Nelze než závidět krásný pobyt. Fotky máte úžasné všichni a popisky k nim nemají chybu. Díky. Jako bych tam byla s vámi. (wave) (wave) (wave)
Tedy, u nás doma se někteří po Podmitrovu ještě neprobrali ze spánku a tady už běží fotodokumentace – opravdu na některé Zvířetníky nemám a nebudu mít ani emilem ; (y) Jinak k té osobní statečnosti mám rodinnou historku, ale z trochu opačné strany a navíc tam ta osobní statečnost po konci války nebyla vůbec zohledněna… Můj český prastrýc a kmotr z mé rodné vesničky byli za války totálně nasazeni v muničce cca 10 km přespole, kam mimochodem docházelo takhle skoro půl dědiny celou válku za prací v létě v zimě denně pěšky polem lesem (flex) No a při jednom nezdařeném pokusu o sabotáž byli gestapem vyšetřování mj. i můj prastrýc a kmotr. A představte si, že se za ně zaručil místní starosta národností Němec, který potvrdil, že v době té sabotáže byli oba doma a on s nimi seděl v místní hospodě (y) Pravda byla ve skutečnosti taková, že se ulejvali a dělali doma na políčcích. Tím pádem ale byli oba propuštění na rozdíl od ostatních vyšetřovaných z jiných vesnic a dožili v pohodě konce války. No a tenhle starosta, který se během války těšil i u ostatních Čechů velmi dobré pověsti, byl po válce samozvolenými národními správci přišedšími si do naší dědiny tzv. „zabrat“, i přes protesty mého strejdy, kmotra a další Čechů odsunut spolu s cca čtyřmi dalšími německými rodinami (ty ale prokazatelně kolaborovaly a udávaly). Prostě, jak řekla moje prabábi, h….zlíci jsou a budou, a to jak mezi Čechy, tak mezi Němci…
Milá JJ, babička byla statečná a měla zatracené štěstí, že to nebyla statečnost sebevražedná. Děkuju, že jsi nám o tom napsala (inlove)
Já si pamatuju, jak jsme jako děti nemohli pochopit, že se náš děda, který prošel koncentrákem, pořád dál kamarádí s Němci. Jsem ráda, že jsem časem dokázala dojít k poznání, že měl pravdu – a možná ho mít za jeho moudrost a velkorysost ještě radši (h)
OT – fotografická dokumentace z Podmitrova je (a bude, pokud ještě něco přibude) průběžně sumarizována na Hadech
jinak se omlouvám, jsem v tyto dny plně vytížena jedním rukopisem a dnes ještě navíc diplomkou – taky jste dětem pomáhali dopilovat některé jejich „úkoly“? korektury čtu obzvláště ráda – viď, Vave? 😉
ehhhhh, no celý to tlustě být nemělo, ale co už (chuckle)
možnost editace příspěvků už nám zmizela, fňuk
Tady jsou moje fotky, zatím nepopsané, to snad stihnu večer. Fotila jsem jen nárazově, když jsem si vzpomněla, že mám foťák (blush) , takže toho hodně chybí. Ale snad se všemi ostatními dáme dohromady celistvý obrázek 🙂 Bylo to celé strašně fajn, pusa se mi nezastavila celých 48 hodin a stejně vím, že jsem si nestihla promluvit se všemi, se kterými jsem mluvit chtěla (h)
Milá Louk a Jarko – děkuju za všechnu vaši práci, díky které jsme se mohli takhle sejít (inlove) , stejně jako Alče za péči o obchůdek a všem , kdo nezištně přispěli. Však tam mám fotku s nápisem – Zvířetníci sobě 😀
Jo, ještě ten odkaz (wasntme)
http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_Zviretnicke_setkani_Podmitrov_2012
Ach ta Beruška je krááásná… tolik mě mrzí, že se nedokážu na taková pěkná setkání „utrhnout“, ale ty povinostě mě vždycky tak zaháčkujou..chjo. Čípa je to malý rozkošný černý miminko, co bude jednou elegantní černý labrador ???
To je, prosím, naše maličká sladká Rozárka…. Zločinec, vyvrhel a poděs největší. Rózi se po hektickém víkendu prospala a dnes ráno vstávala s typickým, tjády dády to je dneska pěknej den na lumpárny, tetko Báro, vstávej, pojď blbnout a okusovat si hlavy! A Bára vysloupovala oči „paničko, ty to vidíš… za co?!“, ale slezla z křesla a šla blbnout. zlatíčko moje trpělivé.
Tak Rózinka,jo ? Koukám na ní na fotce a mám ústa od ucha k uchu. Eslipak ona ví, že dělá lidi šťastný, jen když na ní koukají…achichala jsem nad ní u PC a pán domu a vládce moří pravil: „…Máš doma 4 kočky Zlato,cokoliv Tě teď napadá je na vyšetření u cvokaře „. Ale já přecivá vím, že nemůžu mít Rozičku, když bych jí ráno frnkla do práce a večer se vrátila… už zase chjo.
Se Ti vůbec nedivím, já nad ní taky poslintávala – před pár dny má Bubu představovací pcaní, tak dyžtak pohledej…
Ostatně, ona všechna zviřátka, když je má čék navrch představený a zfotodokumentovaný, jsou k sežrání. Naštěstí k nám se pes absolutně nevejde, kočky by mne ufackovaly. Já můžu bejt jen kočičová… (cat)
Chci jen v rychlosti poděkovat všem, co se zasloužili o bezvadný prodloužený víkend, Jarce, Louk, Alče a spol., kytaristům, Jakkelovi a Ri a vůbec všem ostatním přítomným za pohodu. Arinka si asi připadala jak v psím ráji: spousta psů na hraní, říčka na koupání a hlavně spousta rukou s pamlsky, misky s granulkami, jen ten velký „pes“ s hřívou byl prý nějaký divný…a pak nelibě nesla, že jsem z ní odstranila ten báječný parfém!
Fotky mám částečně připravené, ale dostanu se k nim až večer, spíš v noci.
Přilípnu se pod krásný příběh:
Podmitrov byl úžasný, děkuji dodatečně všem milým Zvířetníkům, Bubu za pokoj, Evě za odvoz, Xerxové za pomoc při neplánované akci „Brod“, Louk a Jarce prostě za všechno… a přednáška pana veta byla super! A omlouvám se těm, se kterými jsem se nerozloučila. Pro Asteris: autobus jsem stihla!
Jééé, to je fajn, já jsem vzpomínala, jestli se to podařilo 🙂
Neděkuj, nakonec na mne taky zbyl pokoj s koupelnou 🙂
Říká se, že bláznům se nemá odporovat … jen se v tomhle případě lapiduchové trochu opozdili.
Měla babička štěstí. Podle mě to byla vpodstatě zbytečná póza. Podat výpověď a odejít, ano. Provokovat starou pannu s mindrákem maskovaným vyhlašovaným pocitem nadřazenosti, radši ne.
Ale bez obav, zase budem vyvěšovat vlajky.
Ono je to, Jendo, o trochu složitější. Někdy je takový postoj póza, někdy je to přesvědčení. A ono i to přesvědčení, i kdyby bylo v dané chvíli bláznivé, má svou cenu. Čistá racionalita vede k oportunizmu (což není vždy špatně), ale na druhé straně bez „bláznivých“ hrdinských činů člověk tak nějak upadá.
Hrdinství je udělat něco čím ohrozím sebe, ale (možná) zachráním někoho jiného.
Samozřejmě, že se člověk cítí lépe, pokud se nějakým takovým způsobem vzepře, a ONO MU TO PROJDE. Dokonce i v případě, že mu to tak úplně neprojde a ublíží svou zásadovostí jen sám sobě. Pokud by se v rámci odplaty za projevenou neúctu k vůdci něco stalo některému z jejích blízkých, tak už by se tak dobře necítila.
Ono je prostě občas lepší vzdát bitvu, aby člověk vyhrál válku. I když pak nadlidé prohlašují, že Češi jsou národ cyklistů. Nahoře se hrbí a dole kopou. Důležité je, že kopou.
Tady ale není řeč o hrdinství, nýbrž o statečnosti, Jendo. Kupodivu k hrdinství někdy není třeba statečnosti, stačí zápal, bezhlavost, fanatismus nebo dokonce pouhé furiantství. Kdežto statečnost je někdy nezbytně třeba i k obyčejnému životu. Je tolik lidí nemocných nebo žijící v hrozných podmínkách, že nad jejich silou a vůlí žít lze jen smeknout. (y)
Babička JJ jednala v souladu se svým pojetím cti. A na to je někdy potřeba setsakra velkou porci osobní statečnosti.
Já se Vave s dovolením přilípnu. Hezky jsi napsala na co já myslela (handshake)
Milá Vave,
děkuji, vystihla jsi to naprosto přesně. Babička jednala tak jak jednala, protože jinak nemohla. A ta slečna to nejspíš svým způsobem pochopila nebo ocenila, protože gestapo neupozornila. Akorát … zgustla si pořádně na dědečkovi. On totiž už pro cestu do Brna musel žádat propustku, a kdo neseděl za okýnkem úřadu? A protože věděla, že tenhle švec chodil s Božkou, nedostal propustku, dokud jí zadarmo neušil boty. No, ten prskal ještě po letech, když si na to vzpomněl …
JJ, tyhle příběhy je třeba vyprávět, abychom nezapomněli, že odvaha není něco z filmu, ale obyčejná správná věc, rozhodnutí, který možná v životě čeká na každýho.
Ještě k víkendu: asi se mi ztratil příspěvek s adresou na rajče: http://1234zana.rajce.idnes.cz/Podmitrov_2012_mrazive_noci,_horke_dny
OT.
Tak tři holky jsem šťastně vypravila do nových domovů (zajímavé bylo, že se ke svým novým páníčkům přilíply samy, tak snad to bude dobře.). Oba kluci zůstanou ještě dva týdny (a budou furt řvát v půl páté, mizerové), ale obě mladé dámy, které je chtějí vypadají dobře.
A poslední holka je „rozjednaná“, snad také najde hodné lidi. Je to moje oblíbenkyně Debora. Ta, co o ní Bára říkala, že Debie se jí říkat nebude, aby to neevokovalo…. Bude se jí říkat hůř. Teď blbka objevila kompostovanou trávu a nemírné množství sežrala. Má z toho sraj… děsnou. Tak je na Smectě a piškotách (což jí vyhovuje). Pak něco dělejte s vyváženou výživou. Siláž, Smecta a piškoty – to je štěněčí výživa?! Je to Deb.. Včera byla trochu schlíplá, ale dnes už se snažila mi urvat nohavici, tak asi bude v pořádku.
Jak říkám, schizofrenie. Na jedné straně zamačkávám slzu, když odjíždějí, na druhé se těším, až vypadnou z domu.
Štěňata obvykle mají vlastní názor na výživu a možná tím Debora naznačuje, co si myslí o kvalitě podávaného krmení- nebude nakonec vegetarián? 😉
To mi povídej! V Podmitrově jsem té koze Róze nejdřív páčila z huby kobylinec (vlastně ponylinec). Pak chuchvalec polosuché a poloshnilé trávy a nakonec rozblácený drn z břehu Bobrůvky. Ten drn byl nejmíň hnusnej. Ale nejvíc špinil.
Kobylince ani neřeším (i když pozor na tetanus!!!) to je běžná součást psí stravy (i lidské ho..). Po tom se ani nepo.. A nejen štěňata sežerou kde co.
Ale ta siláž jí fakt neudělala dobře.
Jo a nemám si chválit, jak to letos jde. Zase jsou ti dva poslední oba volní, jak fenka, tak pejsek. Neumím zkousnout, že někdo básní o psovi celý víkend, má milon otázek a slibů, jak hned v pondělí pošle zálohu a v pondělí napíše, že si bere psa od jiného chovatele. Paní na Deboru se už také neozvala. Takže už žádná rezervace na ksicht a hezké řeči… Odchovat psy snad umím, obchodovat ne (kvůli těmhle už jsem další zájemce odmítala). I když než k takovým, to radši počkám.
Já vím, že to štěňata dělají (žerou kobylince), Bára to taky dělala a vcelku záhy s tím sama přestala. Ale je to šeredné a tfuj. Zamřelá tráva je horší. To jsem startovala okamžitě a lovila opravdu svědomitě. Blátivý drn jsem odstraňovala hlavně z kosmetických důvodů. Dost na tom, že jsem nakládala do auta durch mokré čuby. Nepodvedli mě, je to labrouš s pravou labrouší povahou. Do vody šla bez zaváhání. Sice zatím jen po bříško, ale šla. Ti ostatní ji zmáchali stejně celou.
Však oni se ti správní páníci pro Debie i kluka najdou. Držím palec. Tihle by stejně nebyli ti praví.
Eh, s tím Deb… opatrně – Berry také objevila kouzlo dolování v kompostu a musím říct, že ten smrad je tak strašný, že jsem tam napoprvé běžela hledat mršinu… (bat) Ale je asi vidět, že už je velká holka, protože průjem neměla, jen jí děsivě páchla hlava (whew)
To je zvláštní, Majda je též správkyně všech černých skládek a hnojišť. Jaká nádhera je objevit na černé skládce mrtvou a silně zamřelou kočku, co nádherné vůně vytvoří čerstvě navezený hnůj…..Jak špatně se odchytává pes na hnojišti…..
Osobní statečnost je důležitá i v maličkostech. Nebo právě v maličkostech? Ony ty velké činy musí být asi vyfutrovány těmi malými. V každém případě krásná historka. A klika, že to dobře dopadlo.
Jo! Sem se lípnu.
Gratuluji ke statečné babičce a hlavně držím palce, aby se v rodu dlouho tahle historka dědila.
Já trochu pro odlehčení též z rodinného archívu odvážnou historku. Bylo to uprostřed války, mamince bylo asi deset let. Už to, že načerno chovali prase a jinou havěť bylo doslova o život. Ovšem když to prase dostalo červinku a Nymburkem projížděl transport prasat, mého dědečka nenapadlo nic lepšího, než že to prase vymění. Takže ho s maminkou nalozili na kárku a vezli přes celé město na nádraží, tam ho vyměnili a vezli zpět.
JJ, tvoje babička je-byla z Újezda u Brna? Moje taky- ale je ročník 1924 🙂
Milá Matyldo, Újezd ano, ale u Běhařovic, okres Znojmo.
JJ, článek přečetla a ctím babičku. Takových lidí kdyby bylo víc. Nejen včera, ale i dnes je takových lidí moc potřeba.
Dnes mě čeká perný den. Bohužel s malým p na začátku. Za chvíli mi pandr. zubodravka ubrousí zub, aby udělala místo na korunku. A odpoledne pojedu na pohřeb kamarádčiny maminky.
Tak Vám posílám pár švestiček, tedy rajčátko, doklad o naší cestě tam a zase zpátky. Vzpomínka na setkání s Vámi mě bude těšit hodně dlouho.
mikliky mikliky, otevři se:
http://pitrysek13.rajce.idnes.cz/Podmitrov2012-6setkani
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy (h)
JJ, dík. Tyto články jsou moc potřeba (nod) Historie musí zůstat živá (nod)
Milá JJ (inlove) , mám celý den na co myslet. Děkuju Ti. (f)
Přeju všem krásný den! (h)
Včera večer jsem udělala rajče z Podmitrova:
http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Podmitrov_2012/
OT pro Dede – šel mail (e)