Gargano je poloostrov na východním pobřeží Itálie. Celý poloostrov je národním parkem. Ve vnitrozemí je nejen původní listnatý prales Foresta Umbra, ale i řada tisícimetrových vrcholků hor. Pobřeží je lemováno bílými skalisky, rozlehlými jeskyněmi, překrásnými plážemi. Historických cílů je taky dost k vidění. V sezóně je Gargáno přecpané turisty. To nás neláká. Ale taková mimosezónní poznávačka…

Pátek a sobota – cesta na jih – až do italské Apúlie

V pátek 4. května večer vyjíždíme z Liberce směr Itálie. Čeká nás asi 700 kilometrů na průsmyk Brennero a pak ještě tisícovka až na poloostrov Gargano. Na cestu přes Alpy nám svítí úžasně velký měsíc, který osvětluje zasněžené vrcholky hor.

Sobotní svítání nás zastihne na obchvatu Boloně. Následující úsek dálnice kolem Rimini je celý rozkopaný – rozšiřuje se o další pruh. Brzy ráno je zúžená silnice prázdná a tak se jede plynule, ale je jasné, že se tudy musíme rovněž vracet v čas mimo dopravní špičku. Jinak by cedule hlásící dlouhé kolony měly jistě pravdu. Celou noc jsme jeli bez větších zastavení. Občas protáhnout nohy, vyběhat a napojit Betku, ale jinak se snažíme ukrojit z dlouhé cesty co největší díl.

„Snídaňová“ delší zastávka byla naplánovaná do Lorety. Bazilika della Madonna otvírá už v 6 ráno a tak jsme si návštěvu jednoho z největších poutních míst Itálie nechtěli nechat utéct. No, katedrála je to úchvatná, ale oba jsme se shodli, že nás toto místo přesto nějak zklamalo. A tak již v osm hodin pokračujeme v cestě na jih.

Beta

Loreto je jedním z nejoblíbenějších poutních míst Itálie. Ročně ho navštíví 4 miliony věřících. Pověst praví, že v roce 1292 přenesli andělé chýši Panny Marie z Nazaretu a mrštili ji přes moře z Dalmácie do Loreta. Madona z Loreta je považována za patronku letectva (koneckonců v kapli Cappella Americana je umístěna i maketa letadla). Samotný kostel je silně opevněn, stavitelé se obávali tureckých útoků. Santa Casa (svatá chýše) je skryta ve zdobeném mramorovém kvádru (autorem je Bramante). Slavných jmen italské renesance se dá mezi autory výzdoby baziliky najít celá řada, i když mnoho děl bylo v roce 1974 uloupeno při „svaté loupeži století“.

Loreto

Protože bydlení přes Interhome standardně ubytovává od 16 do 19 hodin, máme spoustu času. V záloze máme ještě jeden kulturní cíl – historické centrum pobřežního městečka Térmoli. Staré město je za bytelnými hradbami, hrad, cenný kostel (bohužel celý v rozsáhlé rekonstrukci), bílé domky v úzkých strmých uličkách. Moře úžasně modré, sluníčko hřeje. Nad hlavou rackové, pod nohama spousta rychle mizejících ještěrek. Prostě dovolenkové průzkumničení začíná.

Hrad v Térmoli nechal vybudovat ve 13.století císař Fridrich II. Dnes v něm sídlí observatoř. Katedrála má zajímavou románskou fasádu s řadou slepých arkád a oken. Uvnitř chrámu jsou uloženy ostatky sv. Timoteje. Ostatky světce byly ukryty před Turky tak důkladně, že byly „znovuobjeveny“ až v roce 1945 při opravě kostela poškozeného bombardováním.

Času zbývá stále dost, z Termoli jedeme pomalu po místních silnicích kolem velkých slaných jezer na severu Gargána. Lago di Lesina a Lago di Varano chceme podrobněji prozkoumat při nějakém tom dovolenkovém výletu a tak dnes jen nahlédnutí. Vidíme zblízka první z mnoha zdejších strážních hrádků „Torre“ – Torre Calarossa. Zjistíme, že místní zeleň je silně trnitá. Sníme poslední řízky, dopijeme zbytek kafe.

Zastavujeme na úzkém pásu pevniny mezi Jadranem a jezerem Varano. Isola Varano je asi 15 kilometrů dlouhý a necelý kilometr široký pás písečných dun porostlých místní zelení. Poprvé se setkáváme s ploty. Vše kolem silnice je oplocené, jednotlivé stezníky pro pěší od silnice k pláži jsou od zeleně odděleny alespoň ostnatým drátem. Přitom i v něm jsou „oficiální“ průchody – les je sice rezervací, ale vstupovat se do něj smí. Nějak nám smysl těchto plotů uniká…

Na pláži jsme sami. Moře je teplé, čisté, hodně mušlí všech možných tvarů a barev. Cachtáme si nohy, Betka naštvaně „stávkuje“. Už to známe z minula – bude jí zase dlouho trvat, než vezme moře na milost a smočí si alespoň tlapky. Pás těsně u moře je čistý – zimní bouře uklidily. Ale průchod dun od silnice k pláži připomíná špatně zahrnutou skládku. Šílený binec všude kolem…

Oblast kolem jezer je jediný rovinatý kus poloostrova. Pobřeží je velmi členité, vnitrozemí velmi kopcovité. Tudíž jediná silnice na Gargánu není rovná. Zatáčky, zatáčky a zase zatáčky. Prudká stoupání a sjezdy. Přeci jen toho máme už hodně najeto, únava stoupá a tak jedeme pomalu a opatrně. I na Italy na silnicích si zase musíme zvykat. Že se blinkry nedávají, že se parkuje úplně všude (i v zcela nepřehledných místech), že se klidně diskutuje uprostřed silnice, že se krávy potulují po silnici (a pasák klidně sedí na svodidlech s nohama do úzké zatáčky a posílá smsku)

Dojíždíme do Vieste – města, poblíž kterého máme být ubytováni. Jen malou chvilku se snažíme najít ubytování sami – a pak pouštíme navigaci v mobilu. S ní je to snadné. Jedná se o údolí za městem, kde si místní ze zahrad a polí a olivových hájů vybudovali různá turistická ubytování. Jméno ta silnice má jen na mapě, v reálu nikde napsaná není. A čísla usedlostí?? Výjimečně…

Naši domácí mají 4 nové řadové apartmány a na zbytku pozemku nějakou tu olivu, citron, smokvoň, víno a kus záhonů s fazolema a bylinkama. Sami bydlí ve Vieste. Jsme jediní hosté v tomto týdnu. Ukázalo se to paradoxně nevýhodou, protože celá široká rodina majitelů tam trávila odpoledne a večery (a někdy i noci). A tak i 15 hodně, ale opravdu hodně hlučných lidiček a dva psi a spousta aut rozhodně k našim poklidným večerům nepřispělo.

Vynosili jsme věci z auta, povlíkli postel „do psího“ povlečení, odložili tam vedrem a cestou znavenou Betu a vyrazili jsme pěšky hledat moře. Ušli jsme jen pár kroků a dojeli nás „domácí“ – a ať nasedneme, že nám ukážou, kam se máme chodit koupat. Byla to klika. Bez nich bychom asi nejkratší cestu (a přitom na krásnou pláž se skrytým parkovištěm) nenašli.

Italové na pláži psy nevidí rádi. Na severu už se alespoň někde „psí“ pláže objeví, ale Jih je stále hodně konzervativní a psa jako společníka neuznává. Ale tady, jak vidno si z ničeho takového hlavu nedělají. Na krásné pláži (z druhé strany je obří kemp, na pláži je i velká restaurace) se zatím místo turistů plaví koně. Neobvyklá podívaná, koně se s nadšením koupou, hříbě se rochní jak dítě ve vlnách – a foťák doma hlídá Beta… Moře je na počátek května překvapivě teplé – odhadujeme to (a web mi to teď potvrdil) na 20 stupňů. Zaplaveme si, projdeme se po pláži a pěšky kráčíme zpátky.

Brzy padáme do peřin – přeci jen jsme nenaspali za uplynulou noc ani minutu.

Hrad v Monte Sant Angelo

Neděle – stará poutní cesta přes hory

Nedělní ráno nevstává do slunného dne, na nebi je řada mraků. Plánujeme tedy cestu do civilizace, neboť to na koupání v moři nevypadá. Chceme kopírovat starou poutní cestu přes poloostrov. Abychom ráno odpočatou Betku vyběhali na měkkém podkladu, zastavujeme hned kousek za Vieste u lesní cesty. Vstupujeme poprvé do Foresta Umbra. Zcela jiný les, mnohem „strašidelnější“ zelenější, hustší než ten český.

Za chvilku ale zastavujeme opět. Vyjeli jsme nad hranici lesa a najednou jsou kolem nás bílé kameny a spousta kvetoucích skalniček. Nadšeně se kocháme, Betka nasává, zvuk zvonců jasně dává na vědomí, že stádo koz či krav je poblíž. Popojedeme pár kilometrů a stavíme zase – výhledy na kopce, údolí, modré moře, bílé skály, kytky všech velikostí, barev – jsme přírodou zcela unešeni.

Po staletí poutní cesta na Monte Sant Angelo vedla jen po úzkých horských stezkách. Dnes tam vede sice silnice, ale ty zatáčky jsou opravdu děsivé. Je to nejvýše položené město na poloostrově, leží ve výšce 800 metrů nad mořem. Veliké parkoviště je poměrně zaplněné, přestože je teprve půl desáté. Inu neděle.

Návštěva poutní svatyně Santuario di San Michele Arcangelo je hlubokým zážitkem. Kostelem se sestupuje po schodišti do velké vápencové jeskyně, kde je vlastní chrám. Probíhá série nedělních bohoslužeb. Střídáme se, protože Betu v těch davech lidí nechceme nechat přivázanou bez dozoru.

Zatímco kolem kostela je plno, na normanském hradě nad městem jsme sami. Hrad je nově zrestaurován, pro turisty zpřístupněn. Pobavily nás exponáty ve vitrínách. Asi aby se neponičily, jsou pečlivě zabalené do novin :o) Beta měla vstup zdarma, prošla s námi celý hrad a překvapilo mě, jak nesvá byla v podzemních úzkých chodbách.

Po celá století navštěvují poutníci místo v horách, kde se prý koncem 5. století čtyřikrát zjevil Archanděl Michael. Na tomto místě byla postavena svatyně, která patří mezi první křesťanské chrámy v Evropě. Osmiboká zvonice a strohý jednoduchý kostelík stojí nad vlastní podzemní jeskyní, která je upravena v chrámový prostor. Úžasná jsou bronzová vrata, vyrobená v 11.století v Konstantinopoli.

Ranní venčení

Další zastávkou na poutní cestě je město San Giovanni Rotondo. Staré centrum, starý poutní kostel, kde v polovině dvacátého století sloužil kněz Padre Pio. A tento muž, kterého si ještě pamatuje řada místních, je dnes hlavním duchovním patronem města. Muž, který byl stižen stigmaty. Muž, který se zjevil kardinálům v Říme v době, kdy kázal doma. Muž, který uzdravoval nemocné. Byl blahořečen v roce 1998, ve městě je vystavěn moderní poutní kostel Santuario di Padre Pio. Obrázky Otce Pia jsou na každém rohu, na všech upomínkových předmětech, na řadě domů, plotů…

Původní poutní kostel je jednoduchý, ve zvonici se zrovna daly všechny zvony do pohybu. Krásný zvuk. Před kostelem na náměstí je veliká kovová moderní skulptura. Nahoře stojí Padre Pio, dole je řada andílků i čertíků. Živých čertíků tam bylo plno – místní děti využívají sousoší jako úžasnou prolejzačku.

Poslední poutní zastavení bylo nad městečkem San Marco in Lámis, u mohutného kláštera Convento di San Mateo z 16.století. Opět probíhá bohoslužba, takže znovu jen rychle nakukujeme a snažíme se nerušit. Vnitřek kostela je hodně zmoderněn – nic moc krásného… raději se ještě jdeme projít kousek do místního lesíka a obdivujeme první malou vápencovou jeskyňku.

Cesta zpátky vede přes hory. Všude jsou pastviny plné kvítí, bílých kamenů a krav a koz a oslů a ovcí a koní. Poprvé se setkáváme i s „bio“ vepřovým – růžová prasata tady běhají volně po pastvinách a užívají si pohybu a čerstvého vzduchu. Všechna zvířata vypadají ve skvělé kondici.

I srdce botanika musí plesat. Pro nás byla spousta květin neznámých – záplavu vysokých květů, ve kterých se i Beta ztrácela jsem až doma určila jako léčivku Asfodyl větvený (takzvané brambory dávnověku, rostlina popsaná již Homérem). Všude byla spousta orchidejí – vstavačů všech barev a velikostí. Stavíme často – vždy se objeví hezčí a hezčí scenérie. Beta je naštvaná. Nerada vystupuje a nastupuje, pokud ji ale necháme chvilku v autě – trucuje taky.

Vaříme si pozdní oběd, odkládáme Betku a vyrážíme na první průzkum Vieste. Hrad je veřejnosti nepřístupný. Místní katedrála je připravena na oslavu svátku Panny Marie a je oděna v barevné hábity zakrývající původní fresky a strop. Bílé město je hezčí z dálky než zblízka. Je tak trošku (spíš dost) špinavé… Navíc všude jsou navěšeny záplavy barevných elektrických svíček – prostě pro turisty je asi hezčí barevný obří blikající čtyřlístek, než stará městská brána pamatující nájezdy Saracénů.

Vieste

Vieste se rozkládá na dvou výběžcích pobřeží na severovýchodě poloostrova. V historickém centru stojí za vidění kostel Chiesa di San Francesco, který byl součástí kláštěra. Katedrála z 11. století byla v 18. století podstatně přestavěna. Hrad vystavěný Fridrichem II. je dnes v majetku armády.

Po ostrově chceme chodit i pěšky, potřebujeme tedy koupit mapu poloostrova. „Íčko“ – informační centrum je zavřené. Kdy otevře (zítra, za týden, v červnu…) se nedozvíte. Stánky se suvenýry mají spoustu zaručeně místních dreků, ale mapy nee. Až v trafice u autobusového nádraží jsme úspěšní. Kupujeme městský plán Vieste (3 eura) a turistickonámořní velkou mapu (Carta Turistica e Nautica) za 6,5 eur… Obě mapy se moc povedly, autor byl rozhodně větší malíř fantasy než kartograf. Už měřítko na titulní straně uvedené mě mělo varovat 1:75 000 (1cm = 750cm) … ale teď jsme rádi, že je máme.

Projdeme přístav, zjistíme, že lodě jezdící k mořským jeskyním mají stabilní jízdní řád, který souhlasí s tím, co jsem sestudovala z internetu i průvodců a jedeme domů stahovat fotky a psát deníky a plánovat další den.

Hrad v Manfredonii

Pondělí – Manfredonia, ale hlavně výstup na Monte Calvo

V pondělí ráno vyrážíme do Manfredonie. Kupodivu rychle najdeme parkoviště ve starém městě, odkud hrad, starý přístav i hlavní náměstí s katedrálou je jen pár kroků. Je brzy ráno – takže ještě nejsou uklizené chodníky a množství střepů (a dalšího smetí) je neskutečné. Divím se, že Bety tlapky nikde nekrvácí…

Dveře do kostela jsou zavřené. Ve stínu palem nalévám Betě vodu do misky a fotící polovička je mezitím odchycen staříkem, který ho zadem zavede do kaple i místního muzea. Informace od svého průvodce měl pouze italsky, přesto byl „exkurzí“ s povoleným focením nadšen.

Manfredonia byla založena až Manfréden, nelegitimním synem císaře Fridricha II. U přístavu leží mohutný hrad, který vystavěl Manfred a který byl později rozšířen Anjouovci. Obrovské bašty byly k hradu přistěvěny v roce 1607 Španěly, aby posílili ochranu proti nájezdu Turků. Turci přesto hrad v roce 1620 dobyli a zpustošili většinu města i obyvatel.

Z Manfredonie jedeme do hor. Chceme zdolat nejvyšší vrcholek Gargána – 1065 metrů vysoký Monte Calvo. Parkujeme u silnice (vzrostlá zeleň skrývá plácek asi pro pět aut) a dřevěná směrovka informuje, že vrcholek je vzdálen hodinu a třičtvrtě. Vyrážíme. Po prvním kilometru se chci vrátit. Cesta vede hustým lesem a je vysypána ostrým kamením. Jít vedle cesty nelze (trnitý hustník), ostré velké kameny vadí v chůzi nám (jdeme v sandálech) i Betě.

Stoupání na Monte Calvo

Ale když les opustíme, nálada se nám změní. Před námi jsou holé zelené kopce pokryté bílými kameny. A mezi kameny kvete jedna obrovská alpínka. Mochny, modřence, jestřábníky, kosatce, vstavače, rozchodníky, no prostě celá botanická zahrada. Cesta je vyznačena jasně. Z chodníčku určeného pro dobyvatele vrcholu odstranili většinu kamenů a z nich udělali bílý obrubník. Takže úzký zelený stezník s bílým lemem nás vede výš a výš.

Nejsme tu sami. Společnost nám dělá stádo koní. Zvuky zvonců provází každý krok stáda. Když se dostaneme do sedla oddělující hlavní vrcholek, začne děsivě fučet. Když podruhé lovíme Pepův klobouk, připínám ho na karabinu vodítka (klobouk, ne Pepu). Pod vrcholkem již vichr dosahuje takové síly, že klobouk na vodítku nám létá nad hlavou jako podivný drak.

Na vrcholu je z kamenů vystavěná nízká zídka, která umožní chvilku spočinout v závětří. Výhledy krásné – Gargáno není veliké, takže kam oko dohlédne, je vidět za zelenými pahorky sytě modré moře. Dolů to jde snáz. Ruksak je výrazně lehčí (Beta vypila dva litry vody), jablka i tatranky už taky nejsou. Stavujeme se i na vyhlídce nižšího vrcholku, těch pár set metrů navíc nám nevadí.

Monte Calvo rozhodně stálo za námahu.

Květena

Večer znovu zkoušíme Vieste, ale zaparkovat není kde, „Íčko“ neotevřeli ani ve všední den, a tak kupujeme jen místní víno a jdeme domů relaxovat. Domácích boxérka si sklízí veliké zralé citróny a chce je neustále házet. Tenisák nemá, na hraní má citróny… A děsně se šklíbí, když ho víc skousne… Patří (spolu se svým parťákem, loveckým španělem) k těm šťastným psům Gargána. Má své lidi, kteří si s ní hrají. Je poslušná, cvičená. Má kotec, ale v noci spí doma. Každý den má umytou misku a dostává granule.

Nechodí ven ze zahrady, v kotci nemá uklizeno, ale i tak je to proti jiným psům šťastný pes. Bohužel, jako jsou všechny krávy a koně a kozy v dobré kondici, tak o místních psících to říct nelze. Skoro všichni někomu patří – lehávají v olivových sadech, často leží u silnice před vraty. Ale jsou špinaví, zaplstění, hubení, kulhaví. Často s viditelnými nádory, ranami.

Hodně fen má kolem sebe odrůstající hubená štěňata. Mnozí provozují adrenalinové sporty – loví auta… Naštěstí jsou většinou bázliví a tak před námi s Betou ustupují a štěkají z dálky. Jsem ráda, přímého kontaktu s těmito bezdomovci bych se dost obávala.

Kravky