Nemají to se mnou snadné. A nejen bety. Hlavně nevinní kolemjdoucí. Jmenovitě mniši. Protože když píšete o mniších, tak o nich přece musíte vědět co nejvíc, ne?

První věc, kterou jsem nemohla vyčíst z knih, bylo, jak se nosí takový benediktinský hábit. Z regule a jiných pramenů jsem se dozvěděla kde jakou podrobnost, například z jaké se dělá látky, za jakých podmínek dostane mnich nový, co se děje s těmi starými… ale jak se takový hábit nosí, jak se v něm běhá, jestli má kapsy, jak „hraje“ na těle, subjektivně i z vnějšího pohledu, to se z knih a obrázků vyčíst nedalo.

Takže. Byla Noc kostelů. A milá Io se sebrala a šla… k Milosrdným bratřím. Jednak tam slibovali výstavu dějin špitálnictví a lékárnictví, jednak mají milosrdní bratři hábit skoro stejný jako benediktini (až na jednu dvě nepatrné drobnosti). Dvě mouchy jednou ranou.

To okukování ornátů v sakristii dopadlo ještě dobře. Ten starý hodný mnich, co tam byl, měl andělskou trpělivost a vysvětloval a vysvětloval… a odpovídal na otázky tak dětské a nejapné, že se kamarádky začaly tvářit, že mě neznají. (Dobře udělaly.) Chudák si asi myslel, jaký mám zájem o víru. Promiňte, milý otče. Já vážně jen potřebovala na vlastní oči vidět a pokud možno si i osahat věci, ve kterých nechám chodit Richarda Whitinga. No ale aspoň jsem mu nezpůsobila žádnou vážnou duševní újmu.

Což se nedá říct o tom druhém chudákovi, o tom mladém mnichovi. Takový hodný, ochotný, trpělivý člověk, taky. Vysvětlila jsem mu, že píšu historickou fantasy a že hlavní postava je bývalý benediktinský mnich, bla bla bla, a že potřebuju vidět, jak ten hábit vypadá v pohybu. Že jsem si našla obrázky a reguli a blablabla, ale že to je málo, že abych to mohla dobře popisovat, potřebuju to doopravdy vidět.

Chlapec byl ohromně vstřícný. Prý se můžu koukat, že mu to nevadí, a hned mi začal ukazovat (na sobě), z čeho takový hábit sestává, vysvětlovat, co má jaký původ a tak. Já toho už docela dost věděla, on byl mile potěšený.

Tak se mi hezky prošel chodbou, ukázal, jak se v tom kleká, sedá, jak se zavazuje pásek (pořád ještě nosí starý gotický způsob, volný konec pásku se za přezkou naplocho zauzluje a pak jde přímo dolů), kde je našitá kapuce (a vysvětlil, které řády nemají opasek, ale kus provazu, a které pro změnu mají kapuci přišitou na škapulíři a které naopak až na vlastním hábitu) já se zeptala, jak se mu v tom chodí každý večer nahoru do klauzury (mají tam příšerně úzké točité schody), on řekl, že dolů je to dobrý, ale nahoru to jde hůř, večer se prý párkrát málem přizabil, když si to přišlápl, a chtělo to asi tak čtvrt roku, než si zvykl.

Já prý, aha, jako když se člověk učí chodit v dlouhé sukni. On, nevím už proč, vytáhl klíče (do klauzury laici nesměli, i když se jinak dalo lozit opravdu všude). Já zjistila, že hábit má i kapsy. On ochotně ukázal, že to nejsou kapsy, ale prostřihy, kterými se dostane do kapes od kalhot. Já si vzpomněla na tu starou historku, jestli mniši mají nosit kalhoty, nebo chodit naostro (to se hádali františkáni s benediktiny a báječně se přitom uráželi), a tak jsem se ho zeptala, jak to je historicky s kalhotami pod hábitem.

On se dostal trochu na nejistou půdu, protože to byl schopný zrekonstruovat jenom asi 200 let zpět, a já potřebovala tak 500. Nakonec jsme se shodli, že asi v té renesanci nosili tehdejší variantu jégrovek. Pak mě zajímala košile: jestli se hábit nosí na holé tělo, nebo na košili. On řekl (a ukázal u krku límec, že nelže), že nosí pod hábit košili, protože košile je bavlna a hábit vlna a vlna na holé tělo kouše, s čímž jsem srdečně souhlasila (ó, kousavé svetry mého dětství!), a že se taky košile dá vyměňovat denně, zatímco hábity má všehovšudy dva. Takže jsme si tak nějak zapředpokládali, že i v té renesanci čistě z praktických důvodů…

… a pak si uvědomil, že si vlastně už asi půl hodiny odhrnuje tu a tam vrstvu ochranné černé vlny a já se celou dobu dívám na *něj*, na jeho *tělo*, a že jsem *ženská*… a měla jsem utrum.

Chudák. Malej. Milej. Moc mi pomohl a mě to moc mrzí. Nemusel se stydět, fakt. Nekoukala jsem na tělo. Vážně jsem okukovala jenom ty hadry. Asi jsem si měla vybrat někoho podstatně staršího.

Druhá věc, kterou jsem nikde nenašla, bylo, jestli a za jakých okolností mohli novicové z kláštera ven. Potřebovala jsem zjistit, jestli je průchodné, aby se malý Severin potkal s Thornvaldem dřív, než z toho kláštera uteče.

I vypravila jsem se za dominikány. Oni přece mají v popisu práce přispívat ke vzdělanosti lidí. Bývávalo, že měli svůj kostel otevřený pořád. Už nemají. Otevírají tak půl hodinky před mší, aby si lidi mohli dojít ke zpovědi. Nebo na pokec, jako já.

Došla jsem tam. Mnich právě lezl do zpovědnice. Kolem jinak ani noha. Mnich mě uvidí, zrychlí. Já prý, že nejdu ke zpovědi, Že jenom potřebuju něco vědět. Že píšu… blablabla… a hlavní postava je malej novic, blablabla… a potřebuju, aby se sešel s někým mimo klášter, a tak bych ráda věděla, jestli je možné, aby šel, řekněme v doprovodu bratra ošetřovatele, na trh. Třeba pro nějaké bylinky, co nejsou schopní sami vypěstovat.

Ne. Klášter je soběstačný. Kdyby nutně potřebovali něco, co sami nemají, obrátili by se primárně na jiný klášter. A ne, novic je prostě zavřený uvnitř a ven nesmí. Kdyby opat potřeboval něco z jiného kláštera, pošle nějakého staršího, zkušeného, spolehlivého bratra. Rozhodně ne novice.

Já: Ani když ten novic tomu ošetřovateli pomáhá?

Ne. Pomáhat mu může, to je v pořádku, klidně i malé děcko, ošetřovatel si ho zaučuje, aby po něm jednou jeho práci převzal. To je v pořádku. Ale za bránu nesmí.

Já (podle hesla nikdy neříkej nikdy): Vůbec nikdy za bránu nesmí?

Prý by musel mít nějaký opravdu vážný důvod. Třeba že by šel otci na pohřeb. (Mnich se zamyslí.) Vlastně ho prý nenapadá žádný jiný schůdný důvod.

Já: Nojo, on se ke svému otci moc nesmí hlásit, jeho otec je kněz, ale mámu bych mu zabít mohla, to by šlo…

Mnicha málem klepla pepka.

Já: A když, řekněme, doma v klášteře je nemocnej, hodně nemocnej, jeho kamarád a nikdo neví, co s tím, a ten hlavní hrdina se teda vrací z toho pohřbu, v doprovodu někoho staršího, samozřejmě… (Mnich: Samozřejmě. Sám chodit nikam nesmí.) … a potkají toho alchymistu…

Alchymie je ZLO!

A měla jsem zas utrum.

Tak jo. Milosrdní bratři: fajn, akorát musím počkat, až na mě zapomenou. Dominikáni: no, trochu zaslepenější… Příště zkusím ty chlapce od Elišky. Co je to tam za řád, asi augustiniáni. Když dovolili Mendelovi křížit hrachory, mohli by mít pochopení i pro nejapné otázky jednoho zvídavého laika.

Aspoň doufám.

V opačném případě mám stále svůj benzín a kůl!

Skromná sebepropagační poznámka pod čarou:

První dotaz byl položen v souvislosti s povídkou Osm týdnů, osm let (její první část zde: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/31652.html, druhá část zde: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/31903.html). Toho nošení hábitů tam nakonec moc není, ale nevadí. Jelikož mám hlavního hrdinu bývalého mnicha… ono se to ještě bude hodit. A kolikrát!

Druhý dotaz byl položen v souvislosti s povídkou, kterou tenhle měsíc odešlu do soutěže, takže se k ní v rámci zachování anonymity nesmím hlásit. Nicméně jsem z druhého dotazu vytěžila jednu podstatnou informaci, díky níž vznikla původně neplánovaná postava (stále ještě bezejmenného) klášterního kuchaře (vizte tu: http://ioanna-ioannina.livejournal.com/67092.html) a jednu skvělou, zcela autentickou reakci, kterou jsem následně zakomponovala do postavy opata v Selby. A jsem moc ráda, že jsem mu mohla dát takové vysvětlení pro jeho činy. Mě osobně by nenapadlo – a dělá z něj míň ošklivého člověka, než jsem se bála, že z něj budu muset udělat.