Dnes bych se chtěla naposledy vrátit ke konferenci „Mantrailing v systéme operatívno-pátracej činnosti Policajného zboru”, která se konala v areálu výcviku mírových misí a střední policejní školy v Devínské Nové Vsi, a pokračovala od středy 11. 4. do pátku 13. 4. 2012 praktickým seminářem vedeným americkými instruktory mantrailingu Jeffem Schettlerem a Kelli Collinsovou.

Doma nebo v kotci?

Stejně jako v minulých dílech bych se na začátku chvíli věnovala některým zajímavým teoretickým otázkám. Tak jedna z hodně diskutovaných, kde se německý systém poněkud rozcházel s americkým, byla otázka způsobu chovu a výcviku psa cvičeného na mantrailing. Jeff byl přesvědčen, že mantrailing může dělat v podstatě každý pes s dobrým nosem a pořádnou motivací hledat. Samozřejmě pro policejní práci nebo pro práci v drsných podmínkách jsou lepší větší a odolnější plemena psů.

Podle úspěšné výcvikářky z Německa se na mantrailing nehodí psi chovaní jako domácí mazlíčci. Důvody pro toto tvrzení měla dva. Jednak domácí pes, který má pozornost a lásku své rodiny, stejně jako své pohodlí, nemá tu správnou motivaci vyrážet za každého počasí na stopu. Za druhé je takový pes obvykle velmi vázán na svého pána a to není na stopě žádoucí – pes má pracovat samostatně.

Podle mého názoru na obou důvodech něco je, ale nikdy bych to nedefinovala tak striktně. Jsem přesvědčená, že to prostě závisí na osobnosti toho kterého psa a na způsobu, jakým je k práci veden. Pokud má v sobě touhu něco dělat a má k nějaké práci předpoklady, bude se pes na práci těšit, ať se k ní dostaví z kotce nebo z pohovky. Pokud psa práce nebaví, nevyhovuje mu způsob výcviku nebo osobnost jeho cvičitele, nebude jeho práce stát za nic, i když to bude jediná chvíle, kdy ho majitel z toho kotce vypustí.

Pouto mezi psem a psovodem

Samostatnost psa na stopě je ovšem větší téma a pouto mezi psovodem a psem je jen jednou z jeho částí. Podle mého názoru je pouto vždy potřebné a nemůže být na škodu. Když pes pracuje nejen ze svého zájmu, ale i z lásky, je výkonnější. Kde by to sám už vzdal, tam to může pro svého pána zkoušet znovu a znovu. Na stopě pracuje člověk a pes jako tým – jeden bez druhého se neobejdou, oba se musí umět navzájem velmi dobře číst. Psovi to jde samo, člověk to má horší, a právě pouto ke psu a tedy detailní znalost jeho chování, preferencí, strachů i nápadů mu v tom čtení velmi pomáhá.

Potíž je v tom, že psovod je na stopě tím, kdo o ní ví nejméně a musí si toho být vědom. Pes, který je zvyklý na to, že mu pán do práce mluví, že mu pomáhá, se snadno bude v potížích obracet právě na něj. A to je velmi špatně. Tedy já bych řekla, že jak úzké láskyplné pouto mezi psem a psovodem pomáhá jejich vzájemné spolupráci, tak zároveň klade na psovoda obrovské nároky v tom, že se musí naučit být na stopě „nestranný“.

Samozřejmě tady jsou rozdíly mezi jednotlivými plemeny podle toho, k čemu byla původně šlechtěna. Velkou výhodu tu mají lovečtí psi přivyklí samostatné práci, vlastní zodpovědnosti za výsledek svých akcí. Takže logicky tu mají nevýhodu především policií tak oblíbení ovčáci, kteří jsou naopak šlechtěni doslova k čtení myšlenek člověka, se kterým pracují. Kdybych to trochu přehnala, tak psovod vedoucí na stopě ovčáka by měl mít mysl svým způsobem vyprázdněnou, jako při meditaci, hledět na stopu očima svého psa a potlačit své názory na věc 🙂 Což je pochopitelně ve chvíli, kdy vás pes vleče cestou necestou bůhví kam, velmi těžké – vůbec, když vám záleží na výsledku společné práce.

Výchova nebo výcvik?

Velkou otázkou je potom míra výcviku psa – mantrailera. Některé příručky zdůrazňují nutnost nechat psa vyrůstat doslova jak dříví v lese a vše podřídit tolik potřebné samostatnosti psa. Jako obvykle bych řekla, že Jeff předložil onu zlatou střední cestu určenou zdravým rozumem a zkušenostmi. V zásadě leze říct, že mantrailer, tedy pes určený k výcviku na mantrailing, musí mít výchovu, ale nesmí mít dril. Je sice moc hezké, když pes poslechne na pokyn ruky, ale uhlídáte se na stopě, abyste ani mimovolně žádné pokyny nevydávali?

Ovšem i takový pes se musí umět chovat v přírodě i ve městě, musí umět tolerovat jiné psy – či lépe nevšímat si jich, stejně jako jiných zvířat či lidí, které právě nehledá. Navíc takový pes musí být skvěle socializován, aby dokázal nejen vnější prostředí akceptovat, ale aby se v něm dokázal i soustředit – tedy ho vlastně od sebe v jistém smyslu vytěsnit. Není třeba říkat, že dosáhnout takového stavu není vůbec jednoduché, chce to hodně práce a strašně moc času.

Ideální stav, kterého by se mělo dosáhnout, je samostatně pracující pes, který se dá v případě nějakého vyrušení povelem vrátit k práci. Zní to velmi jednoduše, ale ve skutečnosti je to jako vážit na lékárnických vážkách. Když nechám psa dělat si po svém i v případě, že mu pod nosem proběhne zajíc, nikoho nenajdu. Když se mi po okřiknutí pes zastaví nebo si mi sedne k noze a kouká, co tedy jako chci, tak taky houby najdu. Prostě přiměřeně, přiměřeně… 🙂 Ale to jde jenom se zkušeností.

S tím souvisí jiná dovednost na stopě, kterou třeba mají všichni psi z naší skupiny, ale Američany překvapilo, když to Berry předvedla. Jde o to umět se na stopě z nějakého důvodu zastavit, třeba počkat na udýchaného nebo zamotaného psovoda (můj častý úděl), nebo se napít a potom pokračovat v práci, jako by žádné vyrušení nebylo. Možná je to i tím, že nikdo z naší skupiny není trénovaným atletem v nejlepších letech, opravdu nevím, ale psi to umějí a nám se to hodí.

Když na mě takhle na jedné stopě čekala Berry (stopa vedla přes betonový příkop, který Berry hravě přeskočila, ale já musela slézt do něj, přejít ho a na druhé straně zase vylézt), tak se Kelli nevěřícně dívala, že Berry sice netrpělivě přešlapovala, ale bez problémů počkala na další povel, potom prostě dala čumák k zemi a běžela si vyzvednout svoji ztracenou osobu. Z Kelliina pohledu jsem nesmyslně zadržela pracujícího psa a ohrozila tak výsledek naší práce (a život hledané osoby – což nedodala, ale to na nich bylo vidět pořád).

Neodvážila jsem se říct, že čekat na mě je Berry zvyklá. Jak uznávám všechna jejich pravidla, protože jsou rozumná a účinná, tak tady bych řekla, že je to jednoduše reálný život – já jako psovod prostě někdy svému psu nestačím a on na mě čeká. Tak to prostě chodí.

Berry ale předvedla ještě jednu zajímavou a z hlediska mantrailingu poněkud rozporuplnou reakci. Pro mě to nebyla novinka, vím, že to dělá. Bylo to na stopě, která vedla po té úzké asfaltové cestě, co je na první fotce. Berry šla stopu proti silnému větru, čerstvou, po celé délce cesty celkem jednoduchou, takže poměrně rychle klusala. Já klusala za ní (Jeden a půl kilometru! Vydržela jsem to jen proto, že nevydržet nepřicházelo v úvahu 🙂 ) a za mnou Kelli, která mi přímo při akci opravovala styl. Aby mě upozornila, přiběhla vždy zezadu ke mně a poklepala mi na rameno.

Než to stihla udělat, Berry se vždy ohlédla a okamžitě kolem nás udělala podezíravé kolečko. Je to, paničko, v pořádku? Nechce tě třeba klepnout a ukrást ti můj házecí míček? Neboj Berry, je to OK, honem běž na stopu… Kelli ode mne vždy ustoupila a s úsměvem Berry sledovala. Chápala dobře, o co jde – ona také cvičí ovčáky. Líbilo se to i policistům, které má chuť kde kdo klepnout a často musejí na své psy spoléhat, ale na stopě to správné nebylo.

Pomocník k nezaplacení

Odpověď ale tentokrát ani tak nebyla ve výcviku psa, jako spíš v tom, jak se má správně na reálné stopě pracovat. Psovod se psem totiž nikdy nesmí jít sám – musí s sebou mít minimálně jednoho poučeného pomocníka. Jeho poučenost spočívá v tom, že ví, co psovod potřebuje, protože zná zásady stopování.

Jeho úkolem je jednak komunikace se základnou nebo vyšetřovacím týmem (psovod musí soustředěně sledovat psa a ne se s někým vybavovat), a jednak ochrana psa a psovoda před rušivými vlivy, ať je to volně pobíhající dotěrný pes, zvědaví občané nebo rozjetý autobus (psovod přece soustředěně sleduje psa a nemá koukat, kde co lítá).

Dále slouží jako nosič potřebné výbavy, včetně případných zbraní, které by měl ovládat. V kriminálních případech je totiž mantrailer ten první, kdo se (v ideálním případě) blíží k hledané osobě a je v zájmu všech zúčastněných (možná dokonce i hledaného), aby se ze psa i psovoda nestalo prostřílené řešeto. Příručky v tomto případě praví, že stopovací tým má zalehnout a pomocník se zločincem se přes ně mohou posléze ostřelovat 🙂 )

Pomocník by neměl chybět ani při záchranářských akcích a to nejen kvůli zásadě, že i původně záchranná akce se může kdykoliv změnit na kriminální případ – např. hledané dítě nemusí být ztracené, ale unesené nebo zavražděné. Vždy totiž platí, že pozornost psovoda musí být cele upřena na psa, protože bez toho může pominout známky toho, že pes stopu ztrácí, nebo že se kdesi „přepnul“ z hledané osoby na háravou fenku, která přešla kolem, takže pomocník je odpovědný za ostatní nezbytné činnosti.

My na stopě

V rámci semináře šla Berry postupně pět stop. Na té první jsme měly ukázat, jak obvykle pracujeme, aby bylo z čeho vyjít. Berry se ukázala dobře, já jako strašlivý zamotávač stopovací šňůry, což byla, obávám se, moje jedinečná doména. Chyby při práci se stopovačkou dělali všichni, ale nikdo neaspiroval na titul komik roku jako já.

Druhá stopa sloužila k tomu, abych si pod přímým vedením Kelli napravila co nejvíc chyb při práci se stopovačkou. Byla asi jeden a půl kilometru dlouhá, což nebylo původně v plánu, ale mladý policista z Moravy prostě v plochém a přehledném terénu nemohl najít vhodný úkryt, takže nakonec přešel celou tu asfaltovou cestu, kus křížem přes pole a schoval se v loňské trávě pod billboardem. Berry vzorně ukázala každé místo, kde se zastavil, aby hledal odbočku a nakonec mu radostně skočila na hlavu.

Třetí stopa se konala za deště a silného větru a trénoval se způsob, jak u psa poznat a vyřešit vyrušení na stopě. Byly položeny a přesně vyznačeny dvě stopy – přes stopu kladeče přešel kolmo jiný člověk se psem. Na místě křížení byl pes náležitě podrbán, posazen nebo položen. To proto, aby náraz jeho pachu byl okamžitý a neodolatelný.

Berry postupovala čítankově – možná i proto, že opět šla proti větru. Nejdřív – na vzdálenost prvního nádechu – zvedla hlavu, čímž signalizovala, že o psovi ví. Křikla jsem: Leave it! Go to work! (Když vám do ucha napovídají anglicky, tak vás český příkaz nenapadne a pes stejně reaguje víc na tón hlasu než na slova. Ale už říkám hromovým hlasem: Nech to! Stopa!) a psice dala poslušně čumák k zemi a pokračovala.

Na místě křížení stop jí ukázkově ujela hlava doprava (ve směru chůze psa), ale dalším povelem se mi ji podařilo vrátit na stopu a mezi námi a cílem byl už jen výše zmiňovaný příkop, takže Berry opět prošla s jedničkou. Já byla pokárána za zmatky na začátku stopy – co myslíte, že se mi stalo? 😉 a zadržení psa při přelézání příkopu.

Čtvrtá stopa měla za úkol určit, jestli pes zvládne pachové rozlišení. Je to základní cvik (kromě Gumpa a Jackie byli všichni psi vlastně začátečníci), kdy jsou položeny dvě stopy se začátkem asi metr od sebe, přímé, rozcházející se postupně jedna od druhé, kladeči jsou ukryti tak, aby je pes neviděl. Pes dostane pachový předmět a má si z těch dvou stop vybrat tu pravou.

Cvičení se dělá tak, že se pachový předmět položí k té správné stopě, test potom tak, že se pachový předmět položí vedle „špatné“ stopy ve směru příchodu psa. Tento jednoduchý cvik se postupně ztěžuje, až pes řeší tzv. pachový vějíř, kdy se mu z prakticky jednoho místa rozchází řekněme pět lidí (později i různě staré stopy, nakonec je správná stopa nejstarší) a on si má vybrat toho správného.

Ano a tady přichází moje vrcholné číslo. Kolem stáli všichni účastníci kurzu s výjimkou dvou kladečů zalehlých pod vzdálenými stromy. Já jsem nervózní, Berry vyšiluje, jako vždy před stopou – její netrpělivost je těžké krotit. Navíc mám zcela nevhodnou výstroj, což mi do té doby nedošlo.

Ve chvíli, kdy mám psa rychle a elegantně navést na stopu mě Berry jakýmsi záhadným způsobem obíhá a zavinuje mě do stopovačky, která se okamžitě šmodrchá. V zoufalství chci přetáhnout smyčku stopovačky přes hlavu, leč tas e zamotává do baťůžku, který mám na zádech a strhává ho na zem. Nakonec Berry vybíhá na stopovačce ozdobené dvěma nerozmotanými uzly. Je jedno, že si vybrala správnou stopu – v tom zmatku nikdo nevěděl, jestli to byl její úmysl, nebo jestli prchala před podivně se svíjející paničkou a tahle stopa byla prostě po ruce. 🙂

Jako komická scénka to nemělo chybu, ale jinak to byla katastrofa. Navíc jsem po skončení této frašky musela předstoupit před ostatní a Jeff je vyzval ke kritice mého výkonu. Být to někde jinde, tak asi zalezu pod zem a radši nevylezu. Ale protože kurz vedli Jeff a Kelli, dalo se to snést.

Ani jeden neměl problém kritizovat výkon, ale nikdy nekritizovali samotného člověka, nikdy nikoho nezesměšňovali, nechovali se pohrdavě. Oni tam nebyli proto, aby si polechtali vlastní ego, ale proto, aby nás něco naučili. A tak Jeff trpělivě opakoval svoji mantru – jestlipak víte, proč poznám všechny vaše chyby? Protože jsem je sám dělal!

I díky tomu jsem se dohodla s Kelli, že až si všichni odcvičí (tou dobou jsem jí už tlumočila, protože oficiální tlumočnice musela odjet), tak mi zajistí nové stopy, abych to mohla zkusit ještě jednou. Berry si zasloužila pořádně předvést, co umí! A tak jsme bez účasti většiny lidí  začaly znovu.

Berry při úvodním kolečku označila obě stopy a po povelu k hledání se pustila bez váhání po té správné – ale v opačném směru, věděla, odkud kladeč přišel. Po pár metrech ale udělala kolečko a krásně, bez pochybností, si doběhla pro svého člověka. Mně se podařilo nic nezašmodrchat, prostě paráda – a skoro nikdo to neviděl 😀

Celý kurz byl pro mě těžko uvěřitelná zkušenost. Učila jsem se věci, které mě nesmírně zajímaly a díky Berry jsem se nemusela ani v té – pro mě přece jen nezvyklé roli a společnosti – cítit méněcenná. Navíc jsme si za ty čtyři dny, kdy jsme byly neustále spolu a společně pracovaly, posílily i tak silné pouto, které mezi námi je. O Berriině vztahu ke mně se párkrát mluvilo právě v debatách o výhodách či nevýhodách takového napojení. Podobně „rozmazlená“ a „napojená“ však byla i jinak velmi úspěšná fenka boodhounda Jackie, patřící mladé ženě z Košic (stejně jako já s Berry i ona bydlela v tom samém penzionu proto, aby mohla mít fenku v noci u sebe) a tak bylo těžké takový vztah úplně odmítnout. Musím však uznat, že později, při práci ve městě, jsem pochopila, proč se o tom mluví. Když má takový pes na stopě těžkosti, je těžko ho přesvědčit, že s vaší pomocí nemůže počítat. Ale pro život, pro ten je to neocenitelné 🙂

PS: Mám na Berry nový, správnější postroj a novou koženou stopovačku. Zlepšení v mém výkonu je opravdu patrné, kožená stopovačka již netrpí chronickým zašmodrcháváním kdykoliv z ní spustím zrak. Ale vyhráno nemám – když nám tuhle Vítek líčil naprosto katastrofální začátek stopy jedné psovodky, které kromě jiného padaly i věci z kapes, tak svůj silný dojem popsal jednoduše: To bys nevěřila, ale ona to zamotala ještě víc, než ty!

Foto (kromě prvního): Luboš Satora

První díl najde zde http://naszviretnik.net/2012/04/18/btw-policejni-akademie-a-ja-1/

a druhý tady http://naszviretnik.net/2012/04/25/btw-policejni-akademie-a-ja-2/