Celé léto jsem trávila výzkumem prostorového chování křečka polního. Takže teď, po dokončení poslední stránky diplomové práce, zbývá už jen seznámit s tímto zajímavým hlodavcem také Zvířetníky…

Křeček polní je u nás zákonem chráněný druh s nevalnou pověstí. Ještě v relativně nedávné době byl považován za velkého polního škůdce. Zemědělci ho hubili jako jednoho ze svých úhlavních nepřátel, kteří si na jejich polích vyhrabávali hluboké nory a v lícních torbách do svých doupat odnášeli ohromné množství potravy.

V příznivých letech se křečci dokázali taky přemnožit (v jednom vrhu může být klidně kolem deseti mláďat), a to pak byl doopravdy problém. Křeček tedy vždy představoval spíše škodnou než druh, který je třeba chránit.

Nejen to, ale především změny v zemědělském hospodaření zapříčinily náhlý úbytek křečků. Dělo se tak (a stále se ještě děje) zejména v západní Evropě.

U nás, ve střední Evropě, pokles početnosti křečků nastal taky, ovšem zdaleka ne v takové míře (uvědomme si třeba, že v Nizozemsku už je křečků tak málo, že jsou na sebe všichni příbuzní nebo že v některých částech Německa a Francie probíhají záchranné programy typu cíleného vypouštění křečků do volné přírody). Východní Evropa má oproti tomu křečků stále dost a v mnoha státech je pořád ještě hubí jako zemědělské škůdce.

Křeček polní je relativně velký hlodavec a nejednou jsem slyšela od lidí, kteří ho viděli prvně, že vypadá spíš jako takové „divné morče“. Má tělo dlouhé kolem dvaceti centimetrů a váží kolem půl kila. Hodně velcí samci se můžou přiblížit i jednomu kilogramu. Křeček je bezpochyby náš nejzajímavěji vybarvený savec. Spodní část těla má černou, horní část těla hnědou nebo rezavou a na bocích má bílé skvrny.

Když jsem v nadpisu psala „drsňák“, myslela jsem to vážně. Křeček je bojovník a je-li to nutné, neváhá zaútočit ani na mnohonásobně větší automobil (a pak je z něho placka, že…). Když se ocitne v nebezpečí, nejdřív pouští hrůzu. Postaví se na zadní, nafukuje lícní torby, aby vypadal větší, případně skáče do výšky a prská a brble a vyhrožuje. Když nepřítele nezastraší, pouští se do boje. Křeččí zuby jsou ostré a křečci dobře vědí, jak je použít a kam kousnout. Když se setkají dva rivalové u samice, dokážou se v rámci boje i vzájemně vykastrovat.

Křečci jsou známí tím, že si dělají zásoby. Taková křeččí nora ovšem neobsahuje jenom zásobárnu. Část nory tvoří také hnízdo vystlané něčím měkkým a jeden nebo více záchodů. Ano, křeček chodí na záchod. Přes den většinou spí a probouzí se za soumraku. Večer a v noci pak pobíhá po okolí, sbírá potravu a v době rozmnožování samci navštěvují spoustu samic.

Uvádí se, že na podzim se křeček odebere do své zimní nory (i když kdo ví, jak to vlastně je), kde usne zimním spánkem. Jednou za několik dní se probudí, dá si něco ze svých zásob a zase usne. Otázka využití nor je vůbec zajímavá. Dříve se mělo za to, že křeček je samotář, má jedinou noru a tu si brání. Dnes se ale ukazuje, k čemuž přispívá i výzkum můj a mých kolegů, že křečci se běžně v norách navštěvují a různě si je mezi sebou střídají.

Křečkovi není až tak úplně jedno, kde si svou noru vytvoří. V prvé řadě musí být půda dostatečně kyprá a málo kamenitá, aby se mu v ní dobře hrabalo, ale zároveň musí být hladina podzemní vody taková, aby mu do doupěte (položeného třeba až dva metry hluboko) neprosakovala. Vlastně jsou to ty nejúrodnější půdy.

Tam si pak křeček ještě vybírá (tedy pokud má na výběr), na poli s jakou plodinou si noru postaví. Má rád obilí, ale vůbec nejoblíbenější plodinou je vojtěška. Vojtěška se hodí jako zdroj potravy a zároveň poskytuje dobrý úkryt před predátory. I tak je velmi pravděpodobné, že dřív nebo později křečka stejně něco uloví a zakousne.

Jak se sleduje křeček…

A dost bylo nudné teorie! Jak vypadá praxe? Chceme-li křečka (nebo kterékoli jiné zvíře) sledovat přímo v akci, aniž bychom s ním přišli do kontaktu a rušili ho, použijeme metodu zvanou telemetrie. Telemetricky jsem křečky sledovala i já a můžu říct, že to bylo velmi dobrodružné a někdy i napínavé. A hlavně – na podzim jsem měla fyzičku jako nikdy předtím.

Na začátku byly pasti. Takzvané živolovné pasti – klece, do kterých zvíře vstoupí, pohne nášlapným můstkem a prásk! Past se zavře. Takovéto klece jsme večer rozmístili k norám a ráno je šli vybrat.

Chycení křečci dostali kolem krku speciální obojek s miniaturním vysílačem, který vysílá krátké pulsy, takže na přijímači to potom zní jako „pip – pip – pip…“. Každý vysílač je naladěn na jinou frekvenci, takže se jednotliví jedinci od sebe dají rozlišit.

Na výzkumníkovi pak už je pouze pobíhání večer po polích s přijímačem v jedné ruce, s velkou směrovou anténou v druhé ruce a s GPSkou, mobilem, buzolou a zápisníkem trčícími (a průběžně padajícími) ze všech možných i nemožných kapes.

Abychom mohli zvíře co nejpřesněji lokalizovat (i když úplně přesně se to nepovede nikdy), je potřeba ho zaměřit ze tří stran, z bodů o známé poloze. Provádí-li zaměřování jen jedna osoba (tedy já), musí se mezi jednotlivými body přesouvat co nejrychleji, aby se mezitím nepřemístil i sledovaný křeček. V praxi to znamená obíhat nebo aspoň velmi svižně obcházet lokalitu s “plnou polní“, vyplazeným jazykem a myšlenkou na vraždu všech komárů, kteří vám mezitím pijí krev.

Sama jsem se přesvědčila, že je potřeba se zaměřování věnovat co nejčastěji, dokud je křeček naživu. Není nic horšího, než když vám křečka s obojkem něco zakousne v polovině sledování. Protože k pořádným analýzám je nutné nasbírat asi šedesát lokalizací, můžete pak veškerá data zahodit (nebo k diplomové práci či vědeckému článku přidat kapitolu o mortalitě 🙂 ).

Navzdory časové i fyzické náročnosti je telemetrie nejen zajímavá, ale taky přírodovědci nejčastěji využívaná metoda sledování prostorové aktivity zvířat. Díky miniaturizaci už se dnes dají sehnat vysílače prakticky na cokoli od včel a motýlů přes hraboše a křečky až po losy a další živočichy. Firma, která je vyrábí, nabízí dokonce i vybavení pro sledování toulajících se koček.

Je toho spousta, co ještě o zvířatech nevíme. Třeba právě studium prostorového chování napomůže k tomu, že lépe pochopíme, co křeček potřebuje k životu a proč z naší krajiny mizí…