Teoretická část konference „Mantrailing v systéme operatívno-pátracej činnosti Policajného zboru”, která se konala v areálu výcviku mírových misí a střední policejní školy v Devínské Nové Vsi, pokračovala ve středu 11. 4. 2012 v rámci semináře vedeného americkými instruktory mantrailingu Jeffem Schettlerem a Kelli Collinsovou praktickou výukou.

Navzdory tomu jsme se ráno opět ocitli v učebně, protože bez znalosti další teorie by se praktické ukázky mohly minout účinkem. Nemohu vám to tu všechno převyprávět, tak jen ty nejzajímavější kousky. Například o pachu a o tom, jak ho psi vnímají.

Tak například – jestlipak víte, že emoce zvýrazňují osobní pach člověka? Každá jinak, ale pro psa je nejlépe sledovatelný strach, podobně intenzivně vnímají i vztek. Vystrašený a třeba ještě zraněný člověk tak za sebou zanechává mnohem jasnější stopu, než člověk, který se cítí v pohodě, což pomůže těm, kteří zabloudili, ale už méně prchajícím zločincům.

S tím souvisí i další věc – jestlipak víte, proč se velmi špatně hledají ztracení staří lidé, postižení třeba Alzheimerovou chorobou nebo demencí, kteří navíc žijí v nějakém domě s pečovatelskou službou? Tak předně duševní choroby související s demencí „vymazávají“ skutečné lidské emoce, což způsobuje, že necvičený pes má se sledováním jejich pachu potíže a je tedy třeba s ním takové sledování trénovat.

Navíc lidé žijící v domovech pro seniory či různých léčebnách mají jen velmi málo věcí, na kterých by byl jenom jejich osobní pach. Prakticky na všechno, co jim patří, sahá ošetřující personál, mnoho věcí si lidé žijící pohromadě půjčují. Je tak prakticky nemožné sehnat nekontaminovaný pachový vzorek, který by psu přesně určil, koho hledá.

Všichni obyvatelé takového domova také sdílejí velkou část osobního pachu, což je dáno společným prostředím, jídlem pocházejícím ze stejné jídelny, stejnými pracími a úklidovými prostředky užívanými personálem. Najít tedy v okolí takového zařízení jednu konkrétní stopu jednoho konkrétního člověka je velmi těžké i pro zkušené psy a psovody.

Berry

Ostatně i členové jedné domácnosti sdílejí velkou část svého individuálního pachu, stejně jako podobné pachové „tóny“ mají i lidé z dalších společenství. S tím vším musí psovod počítat. Co víc, musí si to hodně natlouct do hlavy, protože ve stresu, který většinu pátrání doprovází, může takové opominutí znamenat, že se pátrací tým vydá špatným směrem, přestože pes bude na stopě velmi přesvědčivý.

Dalším úskalím při hledání pohřešovaných osob je fakt, že pach člověka, který zemřel, se tak zásadně liší od jeho původního, živoucího pachu, že pes si tyto dva pachy nedokáže spojit dohromady a po stopě jde jen do té doby, dokud pach na stopě odpovídá předmětu, který mu psovod nabídnul k očichání. (Zde se může skrývat jedno z vysvětlení, proč v případu ztracené a zavražděné Aničky psi nenašli její ostatky.)

Obecně psi neoznačují, resp. se vyhýbají kontaktu s pozůstatky člověka, takže pokud po psu chceme, aby mrtvé lidi nacházel, musíme ho na to připravit a vycvičit (nazývá se to výcvik na kadáver). Psi jsou schopni cítit mrtvé tělo dokonce i ve vodě, specialisté dokážou dokonce označit nález kostí i při archeologických výzkumech. Podle Jeffa pes podle pachu dokonce pozná, že člověk umírá, a to už dvacet minut předtím, než se tak stane. Neptejte se mě, jak to zjišťovali nebo ověřovali – já jsem se taky neptala.

Jeff nám ale ukázal, jakým způsobem na tyto situace trénují psy. Mají poblíž svého výcvikového centra jedny z posledních jatek, kde se prasata zabíjejí tak, že pracovníci jdou a střílejí je popořadě. Následující zvířata tedy vědí, co je čeká a bojí se. Psi, kteří byli přivedeni vně stěn těchto jatek šest hodin po zabíjení zvířat, projevovali známky strachu až paniky, a včetně jinak velmi odvážných a na nebezpečné situace trénovaných policejních ovčáků.

Bylo tedy nutné je uklidnit a pomoci jim si na pach strachu ze smrti a smrti samotné zvyknout – to vše proto, aby dokázali pracovat i v situacích, kde na ně právě takové zážitky mohou čekat. Ale abych nemluvila jen o krajních případech – pracovní pes totiž musí mít něco jako socializaci na druhou. Nejenže mu nesmí vadit všechny možné situace a prostředí, do kterých ho práce zavede (včetně policejních a požárních sirén), ale on v nich musí být schopen se soustředit na práci, kterou mu člověk zadá.

Když si to tak vezmete, tak pochopíte, že cena zkušeného zvířete ochotného pracovat, je těžko vyčíslitelná.

Bloodhound

Nenapovídej!

Ale vraťme se ke konkrétním cvičením na semináři. Se psy jsme se poprvé dostavili na „cvičák“ ve středu po obědě. Zadání bylo jednoduché. Pro každého psa bude položena stopa a psovod ji se psem vypracuje tak, jak je zvyklý. Půjde s ním vždy jeden z instruktorů společně se skupinou přihlížejících. Po (doufejme 🙂 ) nalezení hledané osoby se na místě proberou chyby, kterých se psovod dopustil. Kelli a Jeff tak získají obrázek o tom, co umíme a co ne, a budou vědět, na co se dál zaměřit.

Položená stopa byla slepá – tedy neznačená. Znamenalo to, že se musíme naprosto spolehnout na to, kam nás pes povede. S mým štěstím jsem byla na řadě jako první v Kelliině skupině. Když jsem šla pro Berry a chvějícíma rukama tahala ze stopovacího baťohu postroj, stopovačku a míček na provázku (odměna za práci – Berry o jídlo nestojí, je na to příliš vzrušená a padá jí netknuté z huby 🙂 ) , napadlo silněji než kdykoliv před tím: „Co tu dělám? Na co si to vlastně hraju???“

Berry byly moje pochyby naštěstí fuk. Její radost po spatření mých příprav byla nelíčená, konečně se mělo něco dít, a to něco byla práce, která ji baví. Proč se tedy netěšit? Přivedla jsem vzrušenou psici na určené místo, Kelli pokynula jednomu z přihlížejících, aby Berry podržel a šla mi ukázat, kde je pod keřem schovaná čepice – pachový předmět a vybídla mě, abych s Berry nejdřív udělala „scent inventory“, tedy obešla se psem kolečko kolem pachového předmětu tak, aby si Berry mohla v hlavě uspořádat pachy okolí.

Pokud by to byla reálná akce, musela bych do kolečka zahrnout i všechny osoby přítomné na místě činu nebo na místě, kde byla pohřešovaná osoba naposledy spatřená. To proto, aby si pes mohl vyloučit pachy přítomných a soustředit se pach osoby, která tam chybí 🙂

Předepsané pořadí úkonů praví: udělej kolečko se psem připnutým na vodítku za obojek, potom nasaď psu postroj (znamení, že práce začíná), přiveď ho k pachovému předmětu a v okamžiku, kdy si k němu čichne, vydej povel. Obvykle to je „Hledej!“. Je jedno, jaký povel se použije, jen musí být vždy stejný a později na stopě se nikdy neopakuje (teoreticky – to se člověk totiž nesmí zapomenout 🙂 ). Má-li být pes v průběhu práce z nějakého důvodu „restartován“, používá se jeho modifikace, v našem případě „Hledej dál“.

Polní napájení

Iniciační kolečko nám s Berry dělalo děsné potíže. Ona prostě nechápe, proč ji zdržuju a táhne jak splašená lokomotiva. Ustrojit takto vzrušeného psa do postroje je strašlivá práce, stopovačka se kroutí kolem a zamotává se do všech dostupných končetin, kolem ležících klacků a vegetace. Na stopu jsme tak obvykle vyrážely v nepořádku, se zašmodrchanou stopovačkou. Nadšeného psa potom brzdila moje kvapná snaha ten ďáblův vynález rozmotat.

Podle použitého minulého času asi chápete, že mi Kelli pomohla najít způsob, jak počáteční chaos krotit. Tak za prvé nechápala, proč Berry strojím až po kolečku. Vysvětlila mi, že ovčáci pracují jinak, než bloodhoundi a právě kvůli jejich temperamentu je vhodné obvyklé počáteční úkony přehodit. Pes jde na kolečko už ustrojen v postroji, uvázaný na stopovačce upevněné k obojku. Signálem, že práce začíná, je pouhé přehození karabiny stopovačky z obojku na postroj, což je rychlé a psu to jako znamení stačí. Díky tomu je možné udržet desetimetrovou šňůru v přijatelném pořádku, aby neměla tendenci omotat vše kolem.

Berry samozřejmě o stopě věděla okamžitě, takže jsme vyrazily závratným tempem a jen jsem slyšela, jak Kelli kluše za námi. Nejdřív jsme běžely po pohodlném terénu, ale pak nás stopa zavedla k hraniční zdi a já se musela za lehce běžící psicí prodírat starou vysokou trávou. Mělo to jednu výhodu – i když mám do Vinnetoua daleko, i já jsem poznala, že tu před námi někdo šel 🙂

Jenže potom Berry z vyšlapané stopy uhnula směrem od zdi a já musela za ní. „Panebože, jak budeme vypadat, jestli honí zajíce???“ proběhlo mi hlavou, a nervozita mi zase sevřela žaludek. Berry potom ještě jednou zahnula a vítězoslavným cvalem se vřítila mezi psinec a veterinární ošetřovnu, kde se za betonovým schodištěm skrýval náš pohřešovaný.

Jeff právě vysvětluje, jak nevhodný je mikrotenový pytlík pro uchovávání nekontaminovaného pachu.

Díkybohu, aspoň to jsme zvládli! Snažila jsem se popadnout dech, házet míček a rovnat si myšlenky. Co si všechno vyslechnu? No, bylo toho dost. Tak předně ten začátek. Kromě zvládání tryskové Berry jsme dělali všichni stejnou chybu. Na samém počátku jsme se pohnuli ve chvíli, kdy se pohnul pes. „Je to velmi přirozené, instinktivní, ale úplně špatně,“ opakoval znovu a znovu Jeff.

„Pohnout se smíte až ve chvíli, kdy je podle řeči těla psa jasné, že skutečně stopuje. Do té doby pouze povolujete, případně zase přitahuje stopovačku. Hodí se mít takového půl metru od konce řemenu třeba uzel, aby vám i bez pohledu na stopovačku (pohled je upřen na psa) bylo včas jasné, kdy se pohnout, abyste psa ze stopy nestrhli.

Na můj nesmělý dotaz, jak rozeběhnutého psa přibrzdit do přijatelnější rychlosti, abych ho ale zároveň nezadržela a tedy nesvedla ze stopy, Jeff jen vesele pokrčil rameny. Rychlost se prý dá jemným stálým tahem snížit, ale těžko mohu čekat, že se pes bude loudat mým tempem – tedy pokud bude mít stopu. Prý je třeba psa zpomalit na tempo vytrvalého maratónského klusu, aneb „Takového, jakým klidně uběhnu 10 mil,“ pravil Jeff a v očích mu tancovaly jiskřičky pobavení. Potají jsem si povzdechla. Neexistuje klus, kterým bych já uběhla deset mil, a to ani v případě, kdybych se – stejně jako Jeff v reálném nasazení – zbavila všeho kromě opasku se zbraní. 🙂

Ovšem výčet mých chyb ještě nekončil. Kelli mě zcela vážně obvinila z napovídání! Nechápala jsem. Stopa nebyla značená, tak jak jsem mohla Berry napovídat? Nebo ji mást? Kelli mi však dokázala, že jsem to udělala – a dokonce dvojím způsobem. Jak jsem běžela ve vysoké trávě a Berry náhle uhnula, naznačovala jsem řečí těla (prý natočením ramen), že stopa pokračuje kolem zdi.

Berry mě prý naštěstí ignorovala. Bylo jedno, že jsem vlastně měla pravdu – dvojí zahnutí totiž znamenalo, že si Berry „řízla“ trasu přes ostrý roh, protože před sebou cítila čerstvější stopu. To není v mantrailingu chyba, zatímco ovlivňování psa bezpochyby sledujícího stopu, byť by bylo neuvědomělé, chybou je.

Druhý typ ovlivnění spočívat v tom, že jsem neběžela důsledně za psem. „Váš jediný přípustný pohled je přímo na zadek psa,“ opakoval znovu a znovu Jeff. (Tedy, on to říkal pregnantněji 😛 )  Jakmile vidíte psa šikmo z boku, znamená to, že ho stopovačkou stahujete na jednu nebo druhou stranu. Když si je pes jistý, tak si toho nejspíš nevšimne, ale stačí, aby měl pochybnosti, a můžete ho takovým vedením znejistit a ze stopy stáhnout.

Berry mi šťastně šlapala na nohy a žebrala další hod míčku. Bylo jí úplně jedno, že ji špatně vodím. Netuší, že by hledání ztracených osob mohlo být i něco jiného než napínavá legrace, která vždy dobře skončí. Přestože není moc pravděpodobné, že bychom se zrovna my dvě někdy dostaly na ostrý zásah, moje chyby mi vadí. Vždy, když něco zkazím nebo přehlédnu, mě napadne – co kdyby to bylo doopravdy a kvůli mně někdo někde zemřel? A zatnu se, že už to příště udělám dobře. Nebo aspoň líp. A někdy se to dokonce i povede 🙂

Příště si povíme o dalších stopách a probereme otázku velké oddanosti a velkého zadku (psího!) – obojí se na náš účet řešilo častěji, než muselo. No a snad se konečně dostaneme k onomu „Velkému stopovačkovému ovinutí“ 🙂

Minulý díl najdete zde http://naszviretnik.net/2012/04/18/btw-policejni-akademie-a-ja-1/