Rokličkou kolem nejčistšího potoka v Praze chodívám denně, po celý rok. Když se v zimě vracím domů, lze v dálce za Vltavou a za mřížemi stromů tušit mlžné zimní slunce. Celé údolíčko je obnažené až na dřeň, a zvláště na sněhové pokrývce působí černavé kmeny a holé větvě stromů minimalisticky.
Nemám ten dnes tak vyzdvihovaný minimalismus moc ráda; ani venku, ani v bytě. Postrádám v té záplavě nic neříkající sterilní bělosti individualitu a nějaký charakter, jakýkoli, a zatímco třeba na facebooku (nebo jinde na internetu) o sobě každý řekne první poslední, doma se bojí postavit barevnou vázičku, která se mu líbí, protože co kdyby nebyla in?
Těším se vždycky na jaro, kdy se venku začnou objevovat první pupeny a výhonky. Najednou se celý prostor zateplí a trošku uzavře, zútulní. Je to všechno filigránské, něžné a trochu romantické, jako když si novomanželé začnou zařizovat byt. Není toho mnoho, a ke všemu je nutné se přiblížit nebo se sklonit a dotýkat se velmi opatrně.
Okolí cesty v létě je někdy přeplácané jako byt, ve kterém bydlíme dvacet let. Všichni z rodiny si do něj nanosili věci, které mají rádi a které nutně potřebují, je plný darů, které nedokážeme ani vyhodit, ani integrovat, a také fetišů a suvenýrů, bez kterých si nedokážeme svůj prostor představit. A koncem léta začne pak všechno splývat v kompaktní a trochu dusivé zeleni, jako byt, kam už se nevejde ani malý obrázek.
Podzim je úlevný, příroda vydala své plody a ulehčilo se jí. Z masy těžké zeleně postupně začínají vystupovat výrazné individuality, a zatímco na jaře je jejich krása nesmělá, stejně jako je nesmělá krása debutantek, na podzim se nečekaně kolem cesty začnou objevovat oslnivé krasavice. Je to, jako když děti odejdou z domu, a my si zařídíme byt znovu, pro sebe a podle svého vkusu, a pramálo dbáme na diktát někoho, kdo o našich přáních a potřebách vůbec nic neví.
Rokličkou kolem nejčistšího potoka v Praze chodívám denně, po celý rok. A každý den je cesta jiná, jinak krásná. Protože každý den si na ní můžu bydlet jinak.
Vave, prosím, prozraď mi, kde je v Praze čistý potok ? Já znám jen Rokytku a Botič a o těch se dalo mluvit jako o čistých tak před sto lety (no možná i před padesáti, jako dítě jsem se občas v Rokytce vykoupala a tak špinavá jako dnes určitě nebyla). Také bych se tam ráda šla projít. jinak – píšeš krásně a já si vždycky ráno ráda počtu, co je u nás a ve světě – s přihlédnutím ke Klokánii – nového.
Milá Melevo, nejčistší potok v Praze je Lhotecký a je dost krátký, tedy část na povrchu je krátká. Ale pěkná procházka je Modřanskou roklí, kterou protéká Libušský potok.
Před nějakým časem jsme s Veram plánovaly Svatováclavskou procházku kolem Modřanských potoků, start Sofijské náměstí, Modřanskou roklí, na Libuši u meteostanice přejít silnici a podél Lhoteckého potoka zase na Sofijské náměstí. To je hezká procházka tak na 2 hodiny.
díky Vave, našla jsem si to na mapě a v dohledné době se tam vypravím, už to vypadá na slušné počasí.
Až dojdeš v Modřanské rokli k jezírku, vyšplhej nahoru a vydej se k silnici (uvidíš ten meteo „balón“ – kopuli), pak kolem hřiště cestou, k dalšímu jezírku-nádrži. Od něj buď podle potoka nebo vyšplnat nad něj k hájovně, cestou je ptačí vyhlídka. A pak od hájovny dolů, narazíš tam na Lhotocký potok taky. A podle něj se dostaneš až k silnici, tam je kousek zastávka.
Tady je něco víc o možné trase: http://doprava.praha-mesto.cz/(mnory545pbsn3155yvc1vh2v)/zdroj.aspx?typ=2&Id=81525&sh=-1933892625
Jinak po této zimě je koryto potoka dost zanesené větvemi a listím, je málo vody. A bohužel je kolem potoka i dost jiného nepořádku. 🙁
Pro RenatuE (inlove) (už se to tam dolů moc nevejde)
Jistě máš pravdu a kuchyň Dády bude promyšlená (aby za ty prachy nebyla, že :), až na to jedno místo. Toho hlavního varného centra jsem si všimla, nicméně plotýnka pro wok a tepan podle mě nemá co dělat na jídelním místě. (Případně jídelní místo nemá co dělat na kamnech.) Protože když tam vaříš, sálá to ještě chvíli teplo a je to oprskané a do toho servírovat, nebo to nejdřív otírat, mno! Případně když vaříš a někdo si s Tebou povídá nebo píše úkoly – kde? Skoro na plotně!
Tady digestoř byla, ale v tom domě, o kterém jsem mluvila, digestoř nebyla žádná, a varné centrum bylo uprostřed otevřeného prostoru až pod střechu. 🙁
Co mi ale vadí nejvíc, je právě to zastírání (není u Dády). Nacpu kuchyň do obýváku, protože se to nosí. Ale zas moc ji v obýváku nechci, tak se tvářím, že tam vlastně není, a všechno schovám za lesklá skla nebo lesklá dvířka, prostě je tam stěna od stropu dolů, a vyrobím jen decentní ostrůvek, u kterého se vaří i jí. Takové propojení se mi opravdu, ale opravdu nelíbí vůbec. (shake)
Pěkné! Dnešním minimalistickým interiérům, zejména kuchyním, říkám PITEVNA. A jak už tady bylo psáno, nad fotkami z minimalisticky zařízených bytů taky přemítám, kde mají věci. Vypadá to, jako když tam nikdo nebydlí.
Já bydlím už více než dvacet let ve starém domku po prarodičích a zařízení mám, řekněme, maximalistické. Řada věcí ještě po babičce a dědovi a za ta léta i spousta věcí mých. A několik knihoven. A vůbec spousta cajků všude. A kočičí deky a polštáře, …
Přechody z minimalismu do maximalismu a zpátky sleduji na zahradě. Z černobílého zimního prostoru se rychlostí blesku mění v divoce zarostlý zeleno-barevný prostor, pak ve žlutohnědý ráj s mírně barevnými chryzantémami, a pak je najednou zase nehybná, černobílá.
Taky tomu říkám pitevna. A děsí mě ty lesklé hladké plochy, vždycky si představuju, jak po uvaření jedné večeře ojíždím hadrem celou kuchyň, protože na těch lesklých plochách budou vidět i otisky prstů. Postavená láhev se sirupem už vypadá nepatřičně a parapet nacpanej kytkama je tam taky neladící, protože tam lze postavit nanejvýš jednu orchidej (no dobře, u nás se v kuchyni nevětrá oknem, ale dveřma na terasu). Je to studené a neosobní. Neuměla bych v tom žít.
Takto jsem si užívala jedenapůlhodinovou cestu vlakem, když jsem pracovala v Hradci.Tak daleké dojíždění (a brzké vstávání) je ouvej, ale trať vede hodně přírodou, nejraději jsem měla, když rozkvetly kolem trati nejprve trnky a pak záplava šípkových růží. Za tunelem v Liticích jakoby i vzduch byl jiný – věděla jsem, že jsem doma 🙂
Ale zcela OT – nemohu se nepodělit. Dnes se mi podařilo uvěznit se v obýváku. V pondělí jsem vypnula podlahové topení a začala přitápět krbem. Abych udržela teplo, zavřela jsem posuvné dveře mezi obývákem a chodbou. Už když jsem slyšela klapnutí, uvědomila jsem si katastrofu. O dveře byla opřená těžká dřevěná deska, na které mi syn s přítelkyní přivezli složené puzzle sněžného vlka a pak ji tu zapomněli. Deska se posunula a zablokovala dveře tak, že šly otevřít jen asi na 15 cm, ani Twiggy by se neprotáhla, natož já. Synek, který to zavinil, si užívá skialpinistických výstupů někde v Rakousích, povolat jednaosmdesátiletou babičku v dešti mi bylo trapné, takže nezbylo, než zavolat synovu přítelkyni (zaplaťbůh za mobily), aby u babičky vyzvedla náhradní klíč a přijela mě vysvobodit. Ta půlhodina tedy byla zvláštní – nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo si rvát vlasy, jak jsem pitomá, nakonec jsem usoudila, že smát, neb to bude dobrá historka do společnosti (rofl)
Jedenapůl hodiny? Mi je 20 minut moc 😀
Od té doby co jsme opustili Hradec, jezdím každý den do práce stejnou cestou a všímám si, jak se pole kolem silnice mění. Ještě před měsícem bylo všechno depresivně hnědé, teď je všechno štavnatě zelené, ale stromy jsou pořád bez listí. Ale mají našlápnuto. Konce větví se jen třesou.A jeden den , spíš odpoledne než ráno, budou všechny bílé. Všechny jabloně rozkvetou naráz, jako když bouchne peřina. 😀 A každý rok to víc prožívám. Na městských chodnících jsem jaro přicházet nikdy neviděla. Tady na něj číhám (f) a než se rozkoukám, pole budou zlatá.
Vave, moc pěkné (nod) Já u těch moderních čistých minimalistických interiérů s barevnými akcenty, velkou sedačkou a televizí s velkou obrazovkou vždycky přemítám: A kam dali všechny knížky?… Nebo žádné nemají?.. Nebo jich mají jen těch pár na té jedné otevřené polici, která odděluje pracovní kout? No a je mi jasné, že takový byt mít nikdy nebudu 😀
Male OT pro Vave. Kdyz pises o roklicce kolem potoka v Modranech, tak mi to pripomnelo jedno krasne misto, co jsem videla teprve pred par lety. Musim priznat, ze Modrany jsem vzdycky znala jen bud z vlaku nebo auta cestu do Vraneho nad Vlt. Pred par lety mne vezl synovec z Olomouce autem k sestrenici nad Vranem a protoze nemel dalnicni znamku, tal jsme jeli bocnima cestama, co mam stejne rada. Ale nad Prahou v jednom z tech procovskych byvalych vesnic ci mestecek jsme nejak uhli brzo a octli jsme se na silnici, ktera vedla nadhernou rokli, skaly kolem, krasny les, temno, silnice se tocila – krasa. Zdalo se mi, ze to byla modranska rokle, ale mozna ne. Ale urcite to bylo nekde kolem.
Moc pekna prirovnani, Vave. Od stridmosti k hojnosti doma i venku. Rada pozoruju, jak se svetlo v nasem dome meni s rocnim obdobim. Kdyz se na jare stromy olisti, tak najednou nevidim na rybnik naproti a je v dome vic stinno. U otevreneho okna z loznice napred rvou ptaci, co si stavi hnizda v kameliich, a pozdeji pipaji zadonici ptacatka. Z kuchyne muzu s postupujicim rokem pozorovat vsechny variace na zelenou barvu . 🙂
Děkuju. (h) Je velmi příjemné souznět. 🙂 (h)
Ono záleží na tom,kdo se dívá – když jsme dostali 3+1 na sídlišti v Čimicích,tak se kolegyně pozvaly na „kolaudaci“.Byt se jim líbil,ale okolí ne – od autobusu kolem psychiatrické léčebny,po panelech na blátivé zemině a panelák uprostřed dostavovaného sídliště.Kolegyně Maruška (bydlící v centru Prahy)vystoupila z narvaného autobusu,rozhlédla se a pravila:“Hanko promiň,ale ani hrob bych tu mít nechtěla“!Nevěděla,že např.procházka přes staré Čimice k Dolním Chabrům je nádherná v každém ročním období (nod) …
Předně mávám autorce a hlavně (hug) Pů, tomu všemi palci, co v domácnosti vlastníme, a každý den! (y)
Je to trochu OT, ale milý zážitek. Z bydlení.
Běžela jsem ráno do obchůdku a paní prodavačka se vyptávala na ztracenou kočičku. Běžela jsem navečer do trafiky, a vyptávala se také paní prodavačka i jeden soused. Prodavačky se střídají, soused pracuje, tak je nepotkám každý týden, jasně, že pamatovat si je nic nestálo – ale pamatovali si a optali a soustrastně mlaskali při sdělení, že kočička ještě pochoduje v prubanu a máme ATB, ale hlavně se potěšeně divili, že se našla.
No když nic, předají dál, že se dějou zázraky, až se ztratí někdo někomu příště, ne? A mně předali dobrou náladu, opravdu mne potěšilo, že se zajímali.
Dneska poslední prášek a podle Pusinčina usilovného žvejkání pruban tak do pozejtří povolí a nastane SVOBODA pro obě. (happy)
A ona ti to odpustí, jako odpustili i ti mí!
Prostě pochopili, že to trápení bylo nutné! Ríšu trápím ještě pořád – očičko zase slzí a dělají se v něm krvavé slizy, čistíme, kapeme, nelíbí se mu to, ale pak se přitulí a ví, že chci jen jeho dobře!
Už mi odpustila, poslední dvě noce spala se mnou jako obvykle – chuderka si na ten pruban prostě zvykla. To ji potěší, až zjistí, že ho nemá napořád.
Čištění Ríšova očička se určitě vyrovná Pusčímu prášku: 15 minut se odhodlávám, pak ji vezmu a ona kroouutíí, uhejbá, jak jen může, protestuje, kočky se sbíhají, že jednu škrtim asi, svírá čelisti, ale urputně odhodlaná jí to nakonec do té tlamky nacpu, i když sliní jak psík, a trpím s ní. Pak Pusa jde a prská a vykopává po mně nožkama, jako ať si trhnu… ale JE TO. 🙂
Milá Vave, další móóóc hezká stopětka přirovnání přírody k lidskému obydlí. Máme zahradu hodně přerostlou, ale asi i proto na ní ročně hnízdí deset různých ptáků a mně se její roční koloběh nikdy neomrzí. Stejně tak máme „pře-zabydlený“ dům spoustou věcí které pro nás něco znamenají a ráda na ně koukám a se jich dotýkám (i když v obou případech bych přeci jen redukovala, ovšem manžel nechce a přeci se kvůli tomu nerozedu). Někdy zatoužím po minimalizaci, ale na druhé straně přehnané sterilní, „studené“ bydlení – venku nebo uvnitř – také nemám ráda. Kdysi v Německu jsem znali českou (emigrantskou) rodinku (dvě – tehdy 8 a 10 děvčata). Rodiče si navrhli a zařídili podkorvní mini byt, za což dokonce vyhráli první cenu, jejich byt byl otištěn v jakémsi katalogu. Ano, bylo to hezké, dřevěné a skvěle využitý každý prostor. Ale holčiny, vždycky když u nás byly na návštěvě říkaly: „ u vás je tak hezky, vy máte všude něco, dokonce i barevné polštáře na kanapi“.
Tady zase máme kamarády (78 a 81 let), kteří redukují dům do extrémů. Mají jediného syna, který ale bydlí v jiném státě. A tak, aby „až umřou“ neměl s prodejem jejich domu moc práce, ulehčují mu to tím, že se postupně už řadu let zbavují přebytečných věci (i my od nich něco máme). Takže kuchyň vypadá jak z katalogu, protože je v ní jen to nejnutnější, stejně jako v ostatních místnostech. Když jednou zase u nás seděli v jídelně (je to také jedna místnost, rozdělená linkou), zatímco já něco připravovala v mé přeplněné, ba zabordelené kuchyni, kamarád se tak rozhlížel a pak se smíchem povídá: „Maričko, opravdu všechny ty věci používáš?“ Uznala jsem, že toho mám hodně, ale řekla jsem, že ano, sice ne každý den, ale zbavit se jich nehodlám. A manžel si z nich dělá legraci, že jednou u nich zazvoníme a oni budou v prázdném bytě v ložnici přespávat rovnou v rakvích …“aby s nimi David pak neměl moc práce“. Ale jinak jsou to fajn lidi se smyselm pro humor a on si z nich kvůli tomu dělá legraci i jejich syn.
Maričko, máš skvělý kamarády (clap)
Krásná 105. A teď k bytově architektonické diskuzi. Udržení minimalistických interiérů brání Objektivní Přírodní Zákon Horizontálních Ploch. OPZHP konstatuje že :“Jakákoliv horizontální plocha v domácnosti se záhy zcela samovolně vertikálně zaplní.“ Je to objektivní, mimo naši vůli, dá se proti tomu protestovat, dá se to zavrhovat a to je tak, kromě povodně a požáru vše, co se s tím dá dělat.
Hele, Franta má asi bráchu… (chuckle)
Minimalne dva brachy, Zano. Jindrichovu teorii prednostovi ani prekladat nebudu. Ono uz to tak tady staci.
Nenene, nezoufejte. Všeho do času. To vertikální vrstvení má svou mez. Když ta se překročí, tak všechno hapá 😉 Podobně, jako se špínou. Po překročení kritické tlouštky, ta se odrolí sama Chjo, ale kdo to má do té doby vydržet (devil)
(wait) Odborně se tato situace nazývá „překročení násypného úhlu“ (rofl) . Termín mám od kolegy, který si takto zařídil kancl 😀 . Já mu zase cituji základní náhled na obecnou teorii relativity: těleso, tedy i místnost, má tendenci setrvávat ve stavu volného pádu, pokud mu v tom nebrání podlaha … až ta se prolomí, ověří si, že bez odporu vzduchu padají všechna tělesa se stejným zrychlením …(chuckle)
Dohromady dost přesná definice.
Ano, ale choď si místností, kde se kolem tebe pohupujou mrakodrapy časopisů, knih, reklam, příprav do školy… který už už dosahujou tu kritickou výšku 😛
Vave, ta se ti moc povedla :* !
Jo, jo 🙂
Mám moc ráda svět viděný tvýma očima. (sun) Zjišťuji, že si spousty věcí sama nevšimnu 🙂
Chjo, o tuto větičku se pokouším už od 12. hodiny 🙁
Vavísku, krásné povídání. Vystihlas to naprosto. Mám moc rád Tvé 105 stejně jako povídání Dede, jsou takové… subtilní, lidsky srdečné,
Jo a musím pochválit Kubu, to povídání se mi moc líbilo, musím to dát přečíst Vítkovi, aby (zá)viděl!
Hubu už mám splasklou (včera jsem nechal u své zubní matičky horní sedmičku i se třemi kořeny), ale teď už asi mizím a (snad) zítra zase nakouknu.
Díky Vave, mám oblíbenou cestičku ve vinohradech a tam se taky dívám, co kde roste, pučí, pak je období nádhery- rozkvetlé akáty- zelená pole a loni tam byl lán obilí s chrpami a máky, taky by kde kdo řekl, že kýč, ale byla to nádhera, a na podzim se vinohrad vybarvil a nakonec opadal. Teď mě těší, že mi před domem kvete pár narcisek a tulipánů a snad už budu moct vystrčit na terasu muškáty a začít pracovat na tvorbě zadní zahrady (předchozí majitel vykácel řadu jabloní, nemám tu jediný strom, měsíční krajina hadr).
A pokud jde o zabydlenost- letos na jaře jsme silně omezila dárkové prkotiny, ale stejně to u nás vypadá zabydleně.
Krásně se to četlo, moc mě to dneska potěšilo.
jak může být kýč něco, co vyroste v přírodě? :O :O
ostatně – sem s definicí kýče!!!! (think)
Chichi, dobrá výzva. Wikipedie to popisuje mnoha větami, je tam citována definice několika … řekněme kapacit, no, dejme tomu… ale nedozvíš se nic konkrétního co by bylo možno brát jako definici kýče.
Vave, to je hezká stopětka o proměnách v čase, díky (h)
ale musím říct, že nejdřív jsem četla – bydlení v noře – a dost jsem se podivila, co že to bude (rofl) (rofl) (rofl)
Vaví, tohle mi mluvilo z duše – jen bych to nikdy nedokázala tak krásně vyjádřit a popsat. A naprosto souzním s větou ……přeplácané jako byt, ve kterém bydlíme dvacet let. Všichni z rodiny si do něj nanosili věci, které mají rádi a které nutně potřebují, je plný darů, které nedokážeme ani vyhodit, ani integrovat, a také fetišů a suvenýrů, bez kterých si nedokážeme svůj prostor představit….. My bydlíme už pětatřicet let, a pokud k nám přijde někdo, kdo u nás nikdy nebyl a dostalo se mu zdvořilého vychování, tak obvykle prohodí něco v tom smyslu: „Jsi hodně zaměřená na detaily, že?“ nebo „Je vidět, že funckionalistické bydlení není tvoje hobby…“ (chuckle) Ale já bych stejně tak nikomu kriticky nehodnotila jeho styl bydlení, protože každý z nás má jinou představu o svém domově, o místě, kde se cítí dobře, pohodově a bezpečně (inlove) A věřte, nevěřte, že už od počátku roku móc přemýšlím nad tím, čeho se budu muset vážně zbavit, až se koncem roku postěhujeme na chaloupku, která je fakt malá a již mnou „detaily“ vybavená 😉
Jo, to mi připomíná jednu paní, která přišla do Maršova do bytu a poté, co pronesla úvodní „dobrý den“ se rozhlédla a prohlásila: „Panebože tady je krámů!“
No, nevím, jestli bych po vstupu do bytu, kam jsem byla pozvána někým na návštěvu začala konverzaci zrovna takhle!
Však už jsi ji určitě taky víckrát nepozvala, že ju?? (tmi)
To si piš!
Ona pak dále komentovala: „Já bych tu prach teda uklízet nechtěla. Co se vám na tom tak líbí, že toho máte tolik? Proč máte tolik skleniček a porcelánu když jste tu max. dva? Jéžiš a těch obrázků……….“
Tak jsem se jí zeptala, jestli bydlí v bytě, kde není ani kobereček, jestli myje jeden „kočovný“ talíř po jídle, aby ho mohla poslat dál druhému stolovníkovi, jestli jí jednou lžící polévku i hovězí na smetaně a pak si tím zamíchá kafe a dá dezert a když už jsem fakt vypadala, že jí vyprovodím bez pozdravu, tak se zklidnila. Tu její domácnost bych fakt ráda viděla.
Ále, mozná vypadá podobne, akorát si to pani neuvedomuje :O
Díky, Vave, za hezkou stopětku. Asi každý máme své vyšlapané cestičky, at skutečné, či mentální. Známe je dobře. Když jsem v Praze a dopadne ne mě psí abstinence, stačí se zakoukat do blba a už si v duchu vyšlapuji jednu z procházek. Vidím každou větvičku, každý kámen, projdu se a s nově nabytými silami se opět mohu vrhnout do víru hříšného velkoměsta. …A obtěžovat prvního psa, kterého potkám.
Porcelánové věci doma nemám, jsem spíše na obrazy. Leč, v pražském bytě čeká v předsíni na skřínce porcelánový vlčák jak malovaný, otočený ke dveřím a s připraveným sr.. pytlíkem, který tam dodal můj muž. Když už, tak už! Vlčáčka jsem neměla sílu zahodit. Za prvé je po rodičích a za druhé je to pes a to jsou silné vazby. I když porcelánové.
Tady bych se s dovolením lípla: Když jsem byla dva měsíce v nemocnici, tak jsem se v duchu taky procházela se svou smečkou po našich oblíbených cestičkách a moc mi to psychicky pomáhalo. Navíc my máme těch hlavních jen několik,protože naši pesíši jsou fakt těžce zvykoví a odmítají nové trasy, takže i náš poloslepý Bojárek, když se někde začichal, tak nás vždycky v poho doháněl i v rámci vícekilometrové léta natrénované trasy
S přírodou je to jako s člověkem samotným. Proto jsou tak navzájem propojeni aniž by si to lidský tvor někdy uvědomoval. Rodíme se jako nepopsaný čístý list, přijde krásná mladost a je jako jaro, někdy veselá a někdy trochu studí. Pak rozkveteme do léta, které je plné plodů k sesbírání. Podzimní slunce je konejšivé,babí léto šimrá ve tvářích,plodů je ještě dost a putují na uskladnění tak jako myšlenky.Těšíme se na to jak všichni dohromady přežijeme zimu. Laskavé Vánoce,jako pročištěný potůček nás přehoupnou do jarního očekávání a jsme tu zas čučíc na ten jarní zmatek jak to všechno příroda stíhá a my s ní . A z toho chaosu vznikne zase náš řád, ve kterém je dobře. Co vyhodíme a co zůstane naštěstí záleží jen na nás samotných.
Vave děkuji, krásná stopětka, nutí nás zastavit se a popřemýšlet a to je moc dobře. (h) (wave)
Jenny – moc pěkně řečeno (y) (y) (y)
Díky za krásnou stopětku, ostatně jako i za všechny předchozí – úžasně napsané, a přemýšlet se o tom vždycky dá po spoustě cestiček…
Taky jsem měla takovou jednu skoro každodenní pěšinku, kde jsem se občas zamyslela nad proměnami přírody a proměnami života… (A pak jsem se tak půl hodinky procházela sama s vodítkem, protože tehdejší Pan Pes, střední knírač – co dodávat (inlove) měl neuvěřitelný talent se v jediném nestřeženém okamžiku prostě vypařit 😀 )
Krásná stopětka – díky, Vave.
Dvanáct roků třikrát denně jsem chodila stejnými chodníčky a ty se mi nenápadně měnily před očima a plynule přecházely z minimalismu do maximalismu a naopak. Za těch dvanáct let se mi neomrzely, ač bych jimi dokázala projít poslepu.
Teď si hledám nové cestičky a zatím žasnu, jak je to jiné (i když jen o jeden lesík, jeden rybník, jedno pole a pět kilometrů jinde). Takže teď to mám s přírodou jako s novým domem – protože jsme se přestěhovali v zimě, začala s minimem barev (tak stále vypadá náš obývák), ale pomalu se zabydluje a už je to v ní jako v kuchyni (nod) – jsem zvědavá, jak bude vypadat, až se začně podobat prádelce (která je už zabydlená až moc).
P.s.: včera jsem viděla a slyšela první vlaštovky – létaly v parku nad maurskou vodárnou a pak zaháněly káně (to byly nálety stíhaček na bombarďák). PŘILETĚLO JARO!!! (f) (sun)
Taková hezká, jemná stopětka a tolik nápadů se do ní vešlo!
Bezvadně jarní stopětka, milá Vave! Taky máme svoje oblíbené lesní cestičky – pořád stejné a vlastně každý den trochu jiné (f) (rain) (sun) No a k tomu minimalismu – taky nepotřebuju spoustu váziček, deček atd, ale mám ráda to zabydlené útulno. Teď mám právě v obýváku jen obrovský kameninový džbán s kvetoucíma větvičkama ovocných stromů – je to velmi praktické. Pupeny moc chutnají papouškům a džbán nepřevrhne ani nájezd tý příšerný vopice, co už se kromě jiného umí i houpat na lustru! (devil) 😀 Ale jinak je to pořád kouzelný miminko, jen Xena při jeho spatření významně odchází na pelíšek v ložnici a tváří se, že n tohle fakt nervy nemá 😛
Nejčistší potok v Praze? A kterýže to je? Znám jich dost, ale bohužel ani jeden čistotou zrovna nevyniká. A pojem Praha je také dosti široký, dnes už sahá Praha pomalu až k Jílovišti.
O čistotě potoků v Praze se nejvíc dozvíš tady:
http://www.lesypraha.cz/?cat=306
Moc pěkná povídání, Vave, ostatně jako vždycky… povídání člověka, který se umí dívat laskavě a pozorně. Díky za start do nového dne. Současné minimalistické interiéry jsou pro mě taky příliš neosobní, i když nemám onu typicky ženskou slabost pro drobnosti. Jaro mi ted v pokoji zastupuje pár narcisů ve váze, ale proměny toho velkého obýváku zvaného příroda sleduji pozorně, byt je v tom potěšsení zatím dost nostalgie, protože je sleduji oknem… Ještě jednou díky Vave, a všem příchozím pěkný den.
Vitej, terro-san, ať se daří líp, moc myslím na vás všechny, vytrvale. (f)
Smečka zdraví baty (wave) . Vracím se opatrně krokem kočičím 🙂 , díky za podporu…
Sežralo mi to příspěvek, potvora.
Když se vracíš krokem kočičím, tak už máš nakročeno dobře! Hezky u toho dupej, jako kluci moji, když vlají pokojem.
Jsem ráda, že tu jsi zase mezi námi. (h) (hug)
Milá terro-san (inlove) , jsem ráda, že nahlížíš, byť zatím jen z postele. Bude líp! (y) (h) (nod)
(hug) milá terro san, mě se moc stejskalo…. (hug)
terra-san, moc držím palce, ty holka kočičí!!!!!! (h) (h) (h) (h)
Terro-san (inlove) , intenzivně na tebe myslím, ať už je dobře.
Taky se hlásím k odpůrcům minimalistickýho interiéru, resp. věřím, že někde existuje člověk, kterej je v tom šťastnej a spokojenej – ale proč bychom se tím měli trápit my ostatní 😛
Ano,Vave, já bych to tak krásně napsat samozřejmě neuměla, ale právě ta změna je na přírodě v našem klimatickém pásu krásná. Často jsem přemýšlela, jak by to vypadalo, kdybych žila třeba v Kalifornii (ne, že bych si myslela, že se tam dostanu, ale třeba při čtení knížek). Všechno by krásně kvetlo, ale pořád stejně. Sice na zimu nadávám a skoro se jí tady začínám bát, ale když napadne první sníh.., je taky krásnej. Jenom by ta zima mohla být kratší, no.
Dočítám, tak jenom v rychlosti – Dede, policejní akademie?! Týý jo!
Jé, to je dneska milá a něžná stopětka.
Pro mne začne jaro v momentě, kdy se mi uzavře výhled z koupelny. Každé ráno, když si suším vlasy, čučím z okna a v zimě vidím skrz dvě švestky, sad, suchou zídku prorostlou lískami ptáčnicemi, přes louku až na starý statek, vzdušnou čarou tak 600m. A teď už se mi pohled pomalu uzavírá a je čím dál útulnější.
Minimalismus je prima, ale vocamcaď pocamcaď. Malé dekorační drobnosti moc nemusím, nicméně zabydleno máme pořádně. 😉
Chicht, tak to máme podobné – mně začíná v Brně jaro, když se mi na stromě před oknem v kuchyni zahnízdí hrdlička. A letos poctivě sedí na vajíčkách už skoro dva týdny (h)
Taky tak. Na jaře se mi místo výhledu před ložnicí vynoří kaštan (f)
Z duše mi mluvíš ohledně toho minimalismu! (wasntme)
Milá Vave, máš pravdu – příroda není minimalistická – a to ani v zimě. Umí hýřit barvami a nikdy není nevkusná. To jen lidé používají takové termíny, jak „kýčovitý západ slunce“. Příroda je svá a její vkus se v podstatě nemění – na štěstí pro lidi 🙂
Já vůbec mám tak nějak problém s označením kýč, Dede. Je to termín člověčí, kýčovitý vodopád si představit nedovedu. A konec konců, proč se tedy stává kýčem, když si pověsím na zed jeho barevnou fotku… například. Vzpomínám na některé, zvlášt německé časopisy o bydlení, kde se občas daly vidět hrozné věci. Jednoduchý přísně fumkční pokoj a na stolku porcelánový křepelák s kachnou v zubech… No, nehodil se tam. Ale byl to kýč?
Já bydlím s porcelánovým chrtem. Má dlouhou rodinnou historii, patří mi k dětství a je mi naprosto jedno, jestli to kýč je nebo není.
Jasně. U nás doma bydlí 3 načančané panenky s porcelánovou hlavičkou, a jedna z nich je kluk a k tomu černoch. Moje nejoblíbenější, když jsem byla malá, nikdo panenku černouška prostě neměl… 🙂 Chtěla jsem tou poznámkou jen říct, že bych si netroufla označit kýč. Věci mají svou historii, nebo alespon by měly mít. A ta je pro mě rozhodně důležitější než názor bytového návrháře…
Tak tak. Bytoví návrháři ať si bydlej ve svých sterilních výkladních skříních. Anebo bychom se možná divili, v čem bydlej. (rofl)
Kýč je lidský termín a dost pokrytecký. Přiznám se, že spousta levných nevkusných jakoozdob se pod ten termín bez problémů vejde, ale lidé, ve snaze nevypadat kór moc nadšeně (aby si snad nazadali?) tak často označují i dech beroucí krásu, která je opravdová a tak je vezme za srdce vždycky – a tam právě patří krása přírody – na zemi, na nebi i ve vodě (inlove)
A ten porcelánový křepelák – když je pro mě něco poselství lásky, vzpomínek a historie rodiny, tak to pro mě kýč není. I kdyby to byl troubící porcelánový jelen 🙂 A ostatním do toho nic není, stejně jako mě do toho, co mají oni a co těší zase jejich srdce.
I proto by mě interiér podle bytových architektů nenadchl. Podívat se návrhy, hledat poučení a inspiraci, proč ne. Tohle je obecně dost žhavé téma, ale nebylo by, kdyby lidi prostě uznali právo jednotlivce žít tak, jak se mu líbí a necítili neustálé pokušení prohlašovat svůj vkus za ten jediný 😀
AD „ten porcelánový křepelák – když je pro mě něco poselství lásky, vzpomínek a historie rodiny, tak to pro mě kýč není“
U našich už skoro půl století bydlí porcelánový „hoňák“ – dostal ho taťka pod stromeček od děcek a vypadal prý úplně stejně jako Blesk, nezapomenutelný to pes (ač ten byl foxteriér :O ). Tak toho jednou jedna z nás zdědí a bude mít čestné místo v sekretáři (chuckle)
Yvčo, naprostý souhlas. My jsme všechny tři švagrovky dostaly svatebním darem od tchánů půlmetrovou keramickou sošku Rusalky, kterou si oni sami také nadělili k výročí svatby. No a ani jedna z nás, ačkoliv tenhle druh bytových doplňů fakt nemusíme, jsme ji nevyhodily, protože je pro nás něco jako symbol, že nám to třeba bude taky tak pěkně půlstoletí fungovat jako tchánům, než jeden z nich musel za Duhový most (u)
Já mám ve střídmě zařízeném pokoji porcelánového slona s chobotem nahoru, velkého jako plyšový medvěd. Nehodí se tam ani trochu, ale je po mamce. A co mi nechybí je ten porcelánový medvěd u zelené studánky nebo co to je. Jestli to byl popelník nebo odkladná miska, to dneska nikdo netuší, ale táta nadával, že je to kýč a že to rozmlátí kladivem, mamka se medvěda zastávala, mně to bylo jedno ale dneska ve starožitnictví za to chtějí neuvěřitelný prachy. Nedám, je po mamce.
Nedávej!
Ale musím doznat, že po ledníčovi u zelené studánky jsem v dětství děsně toužila, ale to by i můj otec pravděpodobně nepřežil. 😀
Babička ho měla. Jako bych ho viděla. Dřepěl na pleteném krajkovém ubruse na kulatém stole v parádním pokoji. Nevím, kam se poděl.
Bytoví architekti by mě asi taky neuspokojili. Hůl jsem nad nimi zlomila v momentě, když jsem viděla jednoho stát nad velikou knihovnou a dumal, co s tím. A vypadlo z něj „a co ty knížky, chcete si je nechat, nebo už je máte přečtené?“. Kdyby mi něco takového vlezlo domů, tak tu hůl nezlomím nad ním, ale o něj.
Tak přesně takhle něžný vztah mám k zahradním architektům, kteří začínají úpravu každé zahrady tím, že navrhnou všechno vykácet… a to bez ohledu na kvalitu a zdravotní stav stávajících stromů. To bych taky nastartovala Husquarnu a chutě se zařízla…
Toho medvěda měli sousedi na stolku v obýváku a já jim ho ukrutně záviděla. Vždycky jsem ho tajně hladila prstem. (blush)
Bytoví architekti … nechápu, proč se dnes navrhují kuchyně, které vypadají jako vestavěná skříň v předsíni, a situují se do obýváku. Včera jsem viděla Dádu, jak se chlubí kuchyní za milion korun – a prostírání měla hned vedle varné desky, fuj!
Vavísku, kuchyň spojená s obývákem je dneska takový trend myslím… no, ze začátku jsem z toho byla dost rozpačitá, ale dnes už jsem tu myšlenku přijala – vždť jak často je právě kuchyň tím místem, kde se všichni shromažďují… a dokonce i do maličké se nasáčkují – takhle je to propojené s obývákem, který „je k tomu určený“, tak proč ne
naši mladí taky vybourali příčku mezi obývákem a kuchyní a mají ty dva prostory rozdělené jen opticky a musím říct, že hlavní co tím (podle mne) získali, je opravdu veliký prostor… je to panelákový byt, kde jsou místnosti prostě vcelku malé a když přijdu k nim, mám pocit velikého otevřeného prostoru (no, ložničky jsou holt malé, ale tam to nevadí)
vlastně já to mám stejně, chicht… ty to u mě znáš – mám kuchyňský kout navazující na obývací pokoj, protože je to prostě 2 + k.k. (resp. v papírech bylo kdysi dvougarsoniéra, nevím jaký je rozdíl mezi 2+kk a 2g)… takže mám taky tyto dva prostory propojené
Bedulko, ono nejde o propojení kuchyně s obývákem, to je opravdu tradiční záležitost, ale o to, jak je udělané.
Ona zmiňovaná Dáda ani nemá kuchyň propojenou, ani minimalistickou, ale varný ostrůvek slouží současně pro rychlé občerstvení. Ale něco podobného jsem viděla onehdy (u té vestavěné „předsíňové“ skříně, která nahrazuje poctivou kredenc) uprostřed domu, varné místo bez digestoře … jako by se vařilo na otevřeném ohništi v teepee, celý prostor otevřený, minimalistický, indiferentní, horní patro s galerií, takže když se vaří uprostřed domu, musí to být lahůdka..
Na statcích, ve starých chalupách, tam všude byla hospodyně propojená přímo s celou rodinou při vaření. U nás to taky tak bylo – obrovská obytná místnost s kachlovými kamny, kde se jedlo, spalo, vařilo, páchala hygiena, prostě žilo. Nevadí mi propojení kuchyně s obývacím prostorem a s jídelnou, v Maršově v bytě to taky tak mám a naprosto mi to vyhovuje. Když jsme na chalupě z chlívku udělali kuchyňku, tak všichni sousedé tvrdili, že stejně budu vařit ve velké místnosti na kachlových kamnech, abych byla „v hejnu“, protože kuchyňka je maličká. Taky to tak dopadlo a neustále pendluju mezi světnicí a kuchyňkou s plnými hrnci. Vadí mi spíš nevkus, se kterým k tomu někdo přistupuje. Dádu s milionovou kuchyní jsem tedy neviděla, ale chápu, že si na tom hodně zakládá.
„abych byla v hejnu“ – nádherně řečeno a je to úplně přesné!!!!!!!
Vave, ta Dádina kuchyň se vyznačuje nejen vysokou cenou, ale i tím, že je velmi promyšlená. Klasická varná deska (čtyřplotna) je jinde, naproti ostrůvku u zdi. Na ostrůvku je tepan (vypadá jako gril) a supervýkonná plotna pro wok. Pokud mě nešálí zrak, tak nad ostrůvkem visí velmi drahá a patrně i velmi výkonná recirkulační digestoř.
Problematika obývacího pokoje s kuchyňským koutem je složitá. V nové výstavbě je jednodušší a levnější naprojektovat cca 28-30 m2 pokoj s kuchyňským koutem než 25 m2 obývák a aspoň 12 m2 kuchyň s jídelnou. Já jsem zastáncem oddělené kuchyně, i když to znamená, že na těch našich ubohých 7 metrech hřaduje kdekdo 🙂
Nás v ložnici hlídá skoro metrová panenka Marie s růžencem pověšeným na žehnající ruce. Je po babičce a nedal bych jí za nic. A bytový architekt? Všimněte si fotek interiéru a představte si, kam v místnosti dát třeba žehlení. Někdy stačí položit časopis a barevný dojem místnosti je v … právě tam. Ne, místnost má být útulná a pohodná.
Můj lednický prastrýc (zemřel minulý týden) byl sice odborník na konzervaci, ale o zahradníchí tvrdil, že když nedokážou využít to, co na zahradě už je (pokud to není mrtvé nebo nemocné), tak mají jít raději kopat kanály.
No, u mně by se asi pan architekt zbláznil – tak cca 3.000 kousků bych doma měla. A všechny přečtené rozhodně nejsou.
Medvěda u zelené studánky mám taky a taky nedám!
Ale mám jednu odstrašující zkušenost s bytovým architektem, resp. s rodinou, co si v údolí u nás koupila chalupu. Zbohatlík, „snadno nabyl, snadno pozbyl“, jak se později ukázalo a tak se rozhodl, jak nám to všem „natře“. Pryč s těmi starými krámy, všechno vyházet, spálit. A zadal interiér mládenečkovi, který se naprosto vyřádil. V Krkonošské chalupě v rohu stál květináč s umělou vistárií, naproti palma. Všude koberce jak z hradu, koženkové sedací soupravy a Alu-stolečky se sklem, vše doplněno vkusnými krby ze skla na líh! Prostě rána palicí. No, dneska kde je „panu podnikateli“ konec a chalupa patří jiným, jak to uvnitř vypadá teď, to už nikdo z nás netuší nebo tito lidé jsou naprosto nekomunikativní. Ale obávám se, že se toho tam moc nezměnilo.
Začínám teď zcela vážně uvažovat, že si toho medvěda u studánky přece jen pořídím.
A Vave si ho bude moct chodit ke mně hladit. 🙂
Děkuju. (h)
Můj je Ti v Krkonoších též k dispozici! (inlove)
Děkuju. jůůůů, mám hladícího medvěda i v Krkonoších.(h)
Medvěda bych s chutí zabalila a poslala kamkoliv, takže by už byl na cestě k Vave, kdyby to bylo jen na mě. Ale on je bohužel manželův a ten je na něj tak citově vázán, že bych asi cestovala rychle za medvědem/pro medvěda 8) .
Takže Vave, jeden medvěd bude k dispozici i ve štadtlu.
Děkuju, JJ. (h) Hurrrrááááá, mám skoro všude k dispozici medvěda! 🙂 (clap) (y)
TO bude podobne uzasny interierovy architekt jako ten (vykastrovany samec Bos primigenius f. taurus) co zmrvil kostel v Michalské: http://klubkostel.cz/fotogalerie/?album=1&gallery=4 (pouze pro silné nátury a masochisty!)
Kristušácká dolina! To je teda pěkně hnusný – hlavně ty červený křesílka. Jojo, moderna za každou cenu. (envy)
Ad zahradní architekt: bydlím blízko botanické v Troji. Tam se teď dějou věci… ale kromě jinýho taky „předělávají“ les. Čert by mě vzal, když kácí zdravé stromy, aby tam údajně vysadili něco onačejšího (devil) .
No a byt… hlavně nevím, proč máme bydlet všichni stejně. To snad není ani tak styl jako stádnost, ne? Jinak dlužno říct, že jsem poměrně bordelář, což ovšem není nic proti Frantovi, který je navrch ještě sběrač…
Jo, metry knih určitě taky nejsou známkou vysoké úrovně bydlení (rofl) – ale u nás už je to jedno (chuckle)
Já zase musím pochválit zahradního architekta, který renovoval Lužánky. Staré stromy nechal, vystužil, naimpregnoval … nebo co to s nimi provedli, že zase vypadají úžasně a majestátně. Vyřezali naopak náletová křoviska, tím se park opticky zvětšil, projasnil, trávníky jsou volně prosázené skupinami kytek, teďka spravují kašnu, jako reminiscenci udělali „vývěr Ponávky“ … je to sice trochu geometričtější a purističtější, než by někteří snesli, ale mě se to moc líbí pro citlivý přístup k existující vegetaci.
Naklapejte hodit čučku na Augec! 8)
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Tady příroda už taky pomaličku vstává. Trávník je šťavnatý (bude se muset poprvé posekat) , magnólie vystrkuje narůžovělé prstíčky kvítků z huňatých rukaviček, hlaváček i koniklece konečně kvetou.
Doma ?? Spousta kytek (kvete) a spousta obrázků. Nám se líbí…
Posekat trávník ??? U nás na chalupě na Vysočině bychom to museli zatím stříhat jen nůžkami na manikúru, protože má sotva dva centimetry nové trávy (chuckle)
Hezký den všem a Vave dík za příjemný start (inlove)