První pozvánka na tuhle akci přišla pár dní před Vánoci 2011. Když mi došlo, co to všechno může znamenat a podívala jsem se na podmínky účasti, věděla jsem jasně – tohle chci zkusit! Šlo o historicky první konferenci a praktický výcvik mantrailingu v České i Slovenské republice, školit měli vynikající američtí instruktoři. Akce byla sice určena především pro policii, ale i záchranné složky byly vítány.

Jmenovalo se to „Mantrailing v systéme operatívno-pátracej činnosti Policajného zboru” a konalo se to od 10. do 13. dubna v Devínské Nové Vsi. Vedle konference, kde se probíraly všechny teoretické aspekty mantrailingu jako metody a způsobu, jakým je využitelný v policejní praxi, se konal i praktický K-9 Mantrailing Course (K9 = canine = pes 🙂 ) pod vedením Jeffa Schettlera a Kelli Collinsové (http://www.gak9.com/about-us/the-team/). Znamenalo to sbalit na Velikonoční pondělí do auta potřeby moje i Berryiny a v úterý brzy ráno vyrazit směrem na Bratislavu.

Stejně jako pár dní předtím, i v autě moje nálada kolísala mezi nadšeným očekáváním (konečně se něco doopravdy naučím) a obavami (proč se vlastně chci znemožnit – a ještě mezinárodně?). Mantrailing jsme s Berry začaly cvičit teprve v srpnu loňského roku a co si budeme povídat, nejsem ani mladý policajt ani mladá dívčina zapálená do kynologie.

Akorát žiju se psy, něco o nich vím a mám dojem, že když už něco dělám, mělo by to mít smysl. Takže když mi CD přivedla do cesty fenku NO – workholika, a shodou okolností u nás na vsi působí záchranářská skupina zaměřená na mantrailing, měla jsem celkem jasno. Berry okamžitě pochopila, o co jde, a s nelíčeným nadšením nové práci propadla. Ona si starosti dělat nemusí, napadlo mě pochmurně, když jsem se propracovávala hustým provozem směrem k Brnu. Za všechny naše chyby určitě budu moct já! Ostatně – nemýlila jsem se. 🙂

Jdeme s Berry z "cvičáku" k budovám a k parkovišti vyhrazenému pro naše auta

Trocha teorie nikoho nezabije

Proč se vlastně ona konference konala? Cílem bylo představit slovenské a české policii mantrailing jako metodu, kterou je možné účinně doplnit spektrum služeb, které mohou policii a záchranářům nabídnout různě cvičení psi. Mantrailing se obvykle definuje jako stopování osoby podle jejího nezaměnitelného individuálního pachu. To, řekněme si upřímně, moc neřekne. Tak čím se tedy tento způsob práce liší od stopování, jaké už policejní psi běžně dělají?

Tady nám mohou pomoci anglické termíny, které oba způsoby práce odlišují. Tracking znamená, že pes sleduje (nebo se o to snaží) přesnou trasu člověka podle celého souboru pachů – jak jeho osobního, tak všech pachů, které jsou s ním spojeny, a které navíc produkuje půda narušená lidskými šlépějemi. Přesné sledování trasy člověka znamená, že pes dokáže najít i všechno, co by sledovaný člověk odhodil nebo ztratil, což může být velmi důležité pro směřování dalšího vyšetřování nebo identifikace hledané osoby. Nevýhodou je to, že taková stopa – šlépěje, je strašně zranitelná a na tvrdém povrchu, zejména na rušných místech s velkým provozem aut a lidí rychle mizí. Navíc to není pro psa přirozený způsob práce, takže ho víc vyčerpává.

Naproti tomu trailing znamená, že pes sleduje skutečně jen pach sledované osoby. Pach si zkuste představit jako kouř, třeba z dýmovnice. Podle teploty a proudění vzduchu klesá a stoupá, vítr ho může odfouknout, stěny či předměty zastavit, může se na jednom místě nahromadit, jinde zmizet úplně. Pes umí takovou stopu sledovat instinktivně, obvykle velmi dobře a míra jeho úspěchu je daná jeho odhodlaností a fyzickými schopnostmi – některá plemena prostě mají nos lepší než jiná. (Bloodhoundi jsou nejlepší a dokazují to už několik století 🙂 )

Pes tak jen málokdy jde přímo ve šlépějích sledovaného, je mu dovoleno větřit i s vysokým nosem, nevadí, když si na lomu stopy nebo v nejasném místě udělá kontrolní kolečko, aby si stopu ověřil. Počítá se jediné – najde nebo nenajde hledanou osobu?

Díky takto uvolněným pravidlům může plně využít svůj potenciál a jeho schopnost sledovat starou stopu i ve městech je oproti trackingu výrazně vyšší – a s tím i jeho úspěšnost. Bloodhound skutečně dokáže ve volné krajině najít i stopu dva dny starou, ve městě je spolehlivost na stopě menší – podle Jeffových dlouholetých zkušeností si je bloodhound jistý na stopách do šesti hodin a velmi dobře se drží na stopách do dvanácti hodin. Na starších stopách musí už mít štěstí –  to však není vyloučeno, že. Ale… je vám jasné, že tyto výkony nejsou zadarmo, jinak by to dělal každý.

Slovenská média akce velmi zajímala

Proč nad tím policisté váhají?

Důvodů je několik. Tak především mantrailer (pes cvičený na mantrailing) je specialista a nedělá nic jiného, což proti klasicky cvičeným policejním psům, kteří jsou obvykle multifunkční, vychází silně neekonomicky. Proč je specialista? Protože od takového psa se chce samostatnost, která prostě nefunguje dohromady s obvyklým drilem, kterým musí spolehlivý policejní pes projít.

Je velmi snadné psa na trailu ovlivnit, i když nechcete – stačí znát trasu, kudy stopa vede a pes si vás přečte. Nu a pes zvyklý poslouchat na nejjemnější gesta prostě svůj úsudek proti psovodovu nepostaví, což většinou znamená ztrátu správné stopy. A člověk pach necítí ani ho neumí jinak detekovat – jinak by psa nepotřeboval. Takže musí svému psu věřit.

Ale ne slepě. Musí se ho naučit dokonale číst, musí znát všechny druhy jeho reakcí na nejrůznější podněty, aby dokázal (co nejvěrohodněji) uhádnout, jestli je pes na správné stopě. Chceme-li, aby pes sledoval nejčerstvější stopu v okolí, tak to není problém – to je jeho instinkt. Chceme-li, aby pes našel přesně ten pach, který jsme mu určili, bez ohledu na jeho stáří a všechna vyrušení, kterým je vystaven, je to tvrdá práce pro psa i pro psovoda, vyžadující promyšlený trénink. Aby se psovod a pes mohli na sebe spolehnout, chce to obvykle dva až tři roky výcviku. Což je zase problém – a nejen finanční.

Z toho vyplývá další potíž – takového psa nemůžete jen tak předat jinému psovodovi. Než by si na sebe zvykli, uběhne zase dlouhá doba a navíc, bloodhoundi změny psovoda vysloveně nesnášejí. Další – proti ostatním už menší – komplikací je fakt, že bloodhound je povahou i řečí těla jiný než běžný německý ovčák, takže když připočítáme zcela odlišnou filosofii práce, musejí se i zkušení policejní psovodi hodně učit, aby to zvládli.

A za tím vším můžeme vidět spoustu peněz, které se mohou a nemusejí vyplatit. O konzervativním přístupu a nechuti zkoušet nové věci ani nemluvím.

Navíc, pokud je stíhaný nebezpečný, většinou ozbrojený zločinec, potřebujete při jeho dopadení vlastně psy dva – vedle mantrailera ještě vycvičeného policejního psa, který je schopen takového člověka zadržet. Tady se zase mohou vršit problémy – snese mantrailer za sebou cizího, obvykle ostrého psa? Bude schopen pracovat? A navíc – co je to za plýtvání, dva psi na jedno sledování? Ale výsledky mohou být vynikající, mohou být zachráněny lidské životy, které by jinak byly zmařeny. Ne, opravdu to není jednoduché.

Jeff vykládá, jak poznat, že náš pes větří cizí stopu svádějící ho na scestí:))

Jak to chodí jinde?

V USA si už na bloudy (bloodhoundy 🙂 ) ve službě zvykli, ale jak pravil Jeff, měli to původně za „zastaralou techniku“. Proč zastaralou? V USA totiž bloodhoundi hledají lidi už tři století. Nejdřív to byli otroci, později především vězni na útěku. Ve Státech jsou většinou vězení postavena na opuštěných místech, často v bažinách nebo jinak neprostupné krajině. V takových podmínkách zmizet bloodhoundovi jde opravdu jen velmi těžko. A za ta století je i metoda propracovaná. Po druhé světové válce se ale i tamější policie shlédla v evropských psech, především v NO, takže dnes je i tam využívání bloodhoundů jako mantrailerů návratem ke starým časům.

Podle Jeffa závisí úspěšnost zásahů především na tom, jak se k využití psů staví člověk odpovědný za vyšetřování na místě činu. Pokud dodrží pár základních pravidel (pes s psovodem musí být jeden z prvních na místě činu, inteligentně se sbírají a uchovávají pachové předměty, psu se maximálně usnadní práce odstraněním rušivých vlivů v okolí (jiní psi, kočky, apod.), tak jsou výsledky nepřehlédnutelné.

Pokud je pes zavolán poslední, celé místo činu je „zamořeno“ čerstvým pachem vyšetřujících policistů, kteří navíc sáhli na všechno v okolí, nemá ani dobrý pes opravdu moc šancí. Ale jak říká Jeff – situace se mění k lepšímu.

Na konferenci byla i přednášející z Německa a mluvila o tamější situaci – konkrétně v Bonnu. Tam psy – mantrailery, psy pro prohledávání ploch i sutin cvičí dobrovolníci spolupracující s policií a záchranným systémem. Na akci jsou obvykle voláni všichni a schopnosti psů se doplňují. Tak třeba mantrailer vyrazí po stopě, plošní psi navíc prohledají okolí místa činu nebo místa, odkud se někdo ztratil. Nebo mantrailer přijde k velkému parku nebo hřbitovu a oni zase tu plochu nechají prohledat psy na plochy, nebo jiné místo psy pracujícími v sutinách.

V Německu mají největší problém v tom, že mantrailing tam začal být moderní, vznikla spousta škol a „zkušebních“ řádů a v tom zmatku je těžké najít skutečně kvalitní psy, kteří by vyhověli nárokům policie. Faktem prý ale je, že tamější policisté umějí „vyhledávající“ psy všeho druhu používat, považuje se to za standard.

Zmoklí a zmrzlí my - Berry má averzi k bloodhoundům, bylo zatěžko ji přitáhnout do záběru:))

Zpět na konferenci

Konference se konala v obrovském areálu, který dělal dojem, že musel sloužit armádě. Hektary budov dnes ukrývají střední odbornou školu Policejního sboru a školicí centrum oddělení policejních přidělenců a mírových misí. Kolem jsou velké ohrazené pozemky, plné všelijakých kopečků, údolíček, valů a příkopů, je tam imitace státní hranice, hřiště, volné plochy i lesíky a křoví, kde se dá pohodlně schovat. Občasné anglické nápisy „pozor miny“ nutí člověka si nervózně uvědomit, jaké má štěstí, že je to jenom cvičák.

Přiznám se, že když jsem se na křižovatce v Devínské Nové Vsi váhavě ptala třech procházejících mladíků, kudy k areálu mírových misí, připadala jsem si trochu divně. Kam jsem se to dostala, jen abych potěšila svého psa! Potom to už šlo ráz na ráz a já rychle upadla pravidelného režimu – poslouchat nějakou tu přednášku, utíkat ven k Berry, proběhnout ji, napojit, uložit a utíkat zpátky. Jako novinářka jsem navštívila desítky odborných konferencí po celé Evropě, ale žádnou jsem si tak neužila, jako tuhle. A nejenom pro to, že jsem ji absolvovala v džínách a botaskách!

Vzhledem k tomu, že vás nemohu zahltit ságou (no, dobrá, ještě delší ságou), tak pro teď už jen konstatuju, že nakonec bylo na odborném semináři jen sedm psů, pracovali jsme ve dvou skupinách, a já s Berry jsme patřily ke Kelli, která ráda pracuje s ovčáky. Jak jsem se obávala, podařilo se mi se znemožnit, ale nakonec mi to nijak nevadilo, protože Berry byla skvělá.

Chyby jsme dělali všichni. Jeff s Kelli byli vynikající v tom, že nám sice nic neodpustili, ale nikdy nás neuráželi a nedopustili, abychom se cítili (moc) trapně. I když musím sebekriticky uznat, že jsem byla jediná, koho pes v rámci nadšení nad stopou zcela omotal desetimetrovou stopovačkou 🙂

Policajt nepolicajt, tři dny úmorné snahy dělat tisíc věcí naráz správně z nás nakonec udělaly slušnou partu. Ale o tom až příště.