Jednoho dne o prázdninách, když sestra byla na táboře, jsem se nudil, protože kamarádi byli pryč, ale pak padl návrh, že bychom se mohli já a mamka Matylda vydat na cesty a prozkoumat blízké okolí našeho domova. Po krátkém hledání jsme si stanovili dva cíle, Pohořelice a Židlochovice.

Druhý den jsme se vydali na naši výpravu. Když jsme dorazili do Pohořelic, ihned nás zaujal tamější kostel. Kostel je v jádru raně gotická stavba z 13. století. Roku 1668 provedl brněnský stavitel Ruprecht renesanční úpravy např. prolomení nových půlkruhových okenních otvorů a zazdění většiny původních gotických oken. Zaparkovali jsme a šli jsme se podívat blíž. Bohužel branka plotu, jenž byl kolem kostela, byla zamčená. Byla tam pověšena nástěnka, a k našemu překvapení žádné historické údaje. Jediné, co jsme se dozvěděli, byl čas konání bohoslužeb. Takže jsme šli o dům dál.

Věděli jsme, že Pohořelice mají svůj židovský hřbitov. Doba založení hřbitova není přesně známá, nejstarší doložený náhrobek však pochází z 2. pol. 17. století. Písemně jsou židé v Pohořelicích poprvé doloženi v roce 1490. Druhá světová válka znamená konec židů v Pohořelicích. Po delším hledání jsme byli na místě. Brána na hřbitov byla zamčená, avšak bylo vidět, že někdo tam seče trávu (asi pro králíky). Pokusili jsme se něco vyfotit tak, že jsme viseli přes hřbitovní zeď, údaje o historii jsme nikde nenašli.

Poté už zbývalo jediné místo, které jsme hodlali navštívit, městský park. Park byl založen iniciativou okrašlovacího spolku v roce 1934. K projektování parku byl přizván profesor Henne ze zahradnické školy ve Valticích. Značnou část prací při výsadbě stromků, vypěstovaných ve školce u železničního nádraží, vykonaly děti z české a německé měšťanské školy. Po druhé světové válce se pokračovalo s rozšiřováním rozlohy parku až na celkovou plochu 4,5 hektaru. Park byl na pohled lehce udržovaný, ale z velké míry jako by ponechaný napospas přírodě. Některé části opravdu vypadaly jako džungle, avšak našli jsme i prolézačky a lavičky.

Když jsme přecházeli tamní řeku, zaujal nás polorozpadlý, ale na první pohled historicky vypadající dům- Paarův zámeček. Je to původně barokní stavba z konce 17. století, která byla mnohokrát přestavěna. Zámeček si po roce 1693 nechala postavit hraběnka Marie Paarová, dědička části židlochovického panství. K zámečku si upravila i zahradu. V 2. pol. 19. století zakoupila budovu obec, a využívala ji v 60. letech 19. století jako provizorní třídu při větším počtu žáků. Poté v druhé polovině dvacátého století byl využíván jako školní družina a v současnosti jako bytový dům. (Byť na to nevypadá.)

Další den jsme se vydali do Židlochovic. Tušili jsme, že v židlochovickém kostele je hezká zvonice, ale je to vlastně kostel a zvonice. Původní kostel se připomíná již v roce 1350. V roce 1642 vypukl v Židlochovicích požár, který zničil faru a kostelní věž. Léta páně 1760 zachvátil Židlochovice opět požár. Byl zničen největší ze čtyř zvonů, pocházející z roku 1515.

Roku 1844 postihla Židlochovice silná bouře. Blesk údajně zasáhl i zvonici. Následkem toho byl kostel postupně rozebírán. Tato demontáž skončila v roce 1864, kdy z původního gotického kostela zůstala jen zvonice. V roce 1945 zbyl ve druhém patře jen jeden zvon z roku 1515, známý pod lidovým označením Urban. Další dva zvony byly věnovány dobrodinci v roce 1997. Dostali jména sv. Jan Bosco a sv. Antonín Paduánský. V roce 2009 bylo okolí zvonice parkově upraveno, kam lze vzít psy.

Když jsme přišli ke kostelu Povýšení svatého kříže, zjistili jsme, že je „nečekaně“ také zavřeno pro veřejnost. Po zhlédnutí jsme se vydali až téměř do středu města na ulici Strejcův sbor. Tam se nachází židlochovická památka dům č. 32. V 16. století stál na této ulici kostel Jednoty bratrské. Dům na Strejcově sboře č. 32 je památkově chráněnou budovou, neboť v jeho přízemní části jsou zaklenuté místnosti, které jsou pozůstatky bratrské fary.

Jádro domu skrývá renesanční jádro, původní lisovnu Sekorů ze Sekenberka s rozsáhlým a zajímavým sklepením. Ulice a dům č. 32 nese název po Jiřím Strejcovi, který patřil mezi významné členy bratrského sboru a podílel se autorsky na několika významných dokumentech jednoty. Pod silnicí před domem byla objevena krypta Žerotínů z místní vládnoucí větve. Na tento dům je opravdu hrůza pohledět. Opadaná omítka, vymlácená okna, no je vidět, že se Židlochovice o některé své památky moc dobře nestarají.

Po tomto zklamání jsme se vydali do zámeckého parku. Zámek sám je přístupný pouze jednou ročně během městských slavností, protože tu sídlí správa lesů. Park je přístupný celoročně. Původně měl barokní podobu. Od poloviny 18. století měl park čistě francouzský ráz, zámek byl dokonce obklopen vodním kanálem, ve kterém byly chovány ryby, kachny a labutě. Byla vybudována oranžerie a velká péče byla věnována pěstování ovoce a zeleniny.

Na přelomu 18. a 19. stol. došlo k postupnému úpadku barokní zahrady. Na začátku 20. století dostává park vzhled spíše anglického parku. Za 1. republiky pobýval na zámku prezident T. G. Masaryk. V 70. letech 20. století bylo do parku vysazeno početné stádo mufloní a jelení zvěře, jejichž vysoký stav značně pozměnil ráz celého parku. Park je opravdu hezky udržovaný a na první pohled vypadá opečovávaný. Do parku je možné vzít psy pouze na vodítku právě kvůli volně se pohybujícímu stádu.

Naší poslední zastávkou byl starý Židlochovický cukrovar z části přestavěný na místní Penny Market. Cukrovar fungoval od roku 1838 až do roku 1991. V tomto cukrovaru byl poprvé zaveden difuzní proces. Komín bývalého cukrovaru byl prohlášen za kulturní památku. Cukrovar zvenčí vypadá ve výborném stavu. Využití prostoru Penny Marketem nijak nekazí celkový dojem.

Můj názor je, že obce zřejmě nemají zájem o prezentování svých památek turistům, a proto nevěnují velkou pozornost jejich zpřístupnění pro veřejnost.

Pro článek byly použity tyto zdroje:

http://www.zidlochovice.cz/, http://www.pohorelice.cz/

Další fotografie si lze prohlédnout zde: http://malcka.rajce.idnes.cz/2011_Kdyz_se_dite_nudi/