Dnes vás seznámím s Jeho Výsostí Calibosem, černým panterem, sebevědomou a hrdou šelmou. Navzdory jeho vznešenému jménu mu říkáme Bosi, Bosíčku, Kaldo, a nejčastěji Kalíšku.

Před pěti lety to bylo takové malé, hubené, nevzhledné kotě, které by v přírodním výběru zřejmě neobstálo. Místo kočičí maminy se ho tedy ujala paní chovatelka a vypiplala ho do podoby a velikosti celkem přijatelné pro odchod do nového domova. Právě tomu, že neměl tu správnou kočičí výchovu, připisuji Kalíškovu občasnou hrubost a neschopnost rozlišit boj a hru.

Do naší domácnosti přišel jako vůbec první zástupce kočkovitých šelem, takže ho zpočátku naše dvě šelmy psovité chtěly sežrat. Během dvou týdnů jejich seznamování byl Kalíšek zcela můj. Já umravňovala kocoura a ostatní umravňovali psy. Ačkoli do té doby jsem byla typický pejskař a nekočkař, Calibos si mě získal. Mazlili jsme se, vrkali na sebe a poznávali jeden druhého. Brzy jsem Kalíška adoptovala a dodnes mi rodiče říkají: „To tvoje děcko zase zlobí…“

Z malého kotěte vyrostl velký a krásný pan kocour. Jeho noční návštěvy mojí postele přestaly být prosbou o pomazlení a začaly mít jiný, mnohem „kocourovitější“ podtext. Moje ruka položená na peřině se mu stala náhradou žádoucí kočky. Zuby mě jen jemně přidržoval za zápěstí nebo rukáv noční košile a často mě vzbudilo, jak mě Kalíšek svým dlouhým ohonem lechtal na obličeji.

V roce jsme ho nechali vykastrovat, přesto za mnou do postele chodí dodnes. A přiznám se, že když dlouho neodbytně přešlapuje na peřině a „úchylně“ mňouká, někdy tu ruku zpod peřiny i dobrovolně vytáhnu…

Hlavně dřív potřeboval být Kalíšek středem pozornosti vždy a za jakýchkoli okolností. Když jsem se mu dostatečně nevěnovala, třeba když jsem brzy ráno ještě spala, dokázal u mě spolehlivě vyvolat nějakou akci. Otvíral a prohrabával zásuvky u stolu, vyhazoval knížky z knihovny, lomcoval sklem vitríny… Vstala jsem, vynadala kocourovi, lehla jsem si a on začal nanovo.

Dokud jsme bydleli v panelákovém bytě, něco takového se odehrávalo noc co noc. Až jsem jednou přišla na to, že dělám přesně to, co si jeho kocouří milost přeje. Vstanu z postele a začnu se mu věnovat. Změnila jsem tedy taktiku a drzého kocoura jsem ignorovala. Dělala jsem, že spím a jeho to opravdu přestalo bavit.

Jedna z prvních otázek, které každého při pohledu na mainské mývalí kočky napadnou, je: „Jak často je musíte česat?“ Calibose jednou za čas, když už má srst příliš zplstnatělou. Jsou k tomu zapotřebí dva lidé – jeden češe a druhý drží rozběsněného Kalíška. Česání jeho kocouří milosti je pokaždé zážitkem pro všechny zúčastněné strany a plánuje se dlouho dopředu. Za každého počasí je nutné obléct se do pevných kožených rukavic a neprokousnutelné zimní bundy.

Calibos při své síle a velikosti umí drápy i zuby velmi dobře používat, nejen k sebeobraně. Donutí ho k tomu i taková zdánlivá maličkost, jako je návštěva, která neuváženě obdivuje někoho jiného. Naposledy to byla sousedka Iva. Sotva vešla, začala mazlit kocoura Pepitka. Chválila ho, hladila a Calibos stál opodál a nevraživě švihal ocasem. Iva si ho konečně taky všimla, natáhla k němu ruku a řekla: „No to víš, ty jseš taky krásnej.“

Kalíšek nechtěl být jenom „taky krásnej“, Kalíšek chtěl být první a nejkrásnější. Ohnal se po ní, kousl a utekl. Napjatě jsme očekávali, co bude následovat. Iva fascinovaně hleděla na svoji krvácející ruku a po chvíli obdivně pronesla: „To není možný. To je, jako by tě kousl pes!“

S přicházejícím jarem přichází také doba Kalíškových pobytů na zahradě. Na pár hodin se uvelebit pod keřem, posedět u kurníku a pokochat se slepicemi, ulovit nějakou myš nebo se jen tak bezcílně procházet, to si kocour velice oblíbil. Stačí, aby alespoň trochu svítilo sluníčko a jeho černá srst je brzy pěkně rozehřátá.

A tak se zas a znova nechávám přemluvit kocourem, který na mě dělá u vchodových dveří „psí oči“ a pouštím ho ven. Za nějakou dobu pak stačí venku zavolat: „Kalíšku, pusinko, kde jsi?“ a za tenkého mňoukání se odněkud vynoří šelma vzezření černého pantera.

Na závěr musím uvést na pravou míru jednu známou pověru. Není pravda, že černé kočky přinášejí smůlu. Je tomu právě naopak, černé kočky přinášejí štěstí. A co teprve kocouři… Věřte mi, mám to vyzkoušené… 🙂