Tak jo, omlouvám se. Sliboval jsem, že zase brzy napíšu, že vás seznámím se svými kamarády a tak dál… a trochu mi to ,,brzy“ nevyšlo. No ale měl jsem dobré důvody, vážně!

Tak zaprvé musím pracovat. Musím provádět lidi u nás v Teráriu, kontrolovat, jestli mají čisté uši, pomáhat svojí lidské kamarádce Lucce o všechny zvířecí kamarády pečovat… a navíc jsem se stal chůvou! No vážně, já, strašlivá šelma, pečuju o mimino a ne tak ledajaké!

To bylo tak: Našim lemurům Kata se narodil kluk. Dostal jméno Cipísek a notnou dávku smůly hned po narození – jeho maminka neměla mlíčko. Všichni jsme čekali, jestli se to náhodou neupraví, ale miminko rychle sláblo a mlíčko pořád nikde. Nakonec se lidi rozhodli prcka mámě odebrat a odchovat uměle. Tentokrát se jeho náhradní mámou stala malá Lucka zvaná Píďa. (Vlastně jsme tak trochu sourozenci, když je to dítě mojí skoromaminy, ne?)

Cipísek byl napřed strašně malinkej a nechtěli mi ho ani ukázat, natož půjčit na hraní. Všichni se nad ním rozplývali, jak je roztomilej, no ale mezi námi, byl tak trochu ošklivka. I moje Lucka o něm prohlásila, že vypadá trochu jako Glum z Pána prstenu! Dlouhé tenké ručičky a nožičky, holý nos a veliké uši.

No dobře, mangusta po narození taky není bůhvíco, ale to jsem neviděl, protože jsem začal koukat, až když jsem byl hezkej a chlupatej! Píďa se, tedy kvůli tomu Glumovi trochu vztekala, ale dorazil to ředitel smečky Miloš – když prťouse prvně viděl, pravil: ,,Milášku, pojď k páneškovi!“ čímž byl Glum definitivně potvrzen!

No a Cipísek alias Glum se měl báječně k světu. Každé dvě hodiny baštil z láhvičky Nutrilon pro nedonošená miminka a moc mu to svědčilo. Zato Píďa začala trochu blednout a kruhy pod očima měla jak panda. Ono to s takovým lemuřím miminem je skoro stejné, jako s lidským a chudák máma se moc nevyspí. To my mangusty…

– Tikki, a kdo mě to tahal čtyřikrát za noc z postele a ve dvě ráno si chtěl hrát? Nebyly to náhodou mangusty?

-No jo, ale to byla ségra, já bych spal!

-No ty zrovna, tys mi dal zabrat nejvíc!

No tak radši změníme téma… Jak už jsem řekl, opičák rychle roste. A protože Píďa ještě občas navštěvuje instituci zvanou škola (tam to znám, jednou jsem tam byl s Péťou, když o mě měla referát, a jednou jsem tam s mojí Luckou dělal přednášku), staráme se o něj i my.

No a tady začíná moje práce. Glumík už mě skoro dorostl a Lucka rozhodla, že bych mu mohl dělat kamaráda. Napřed jsme si museli vyjasnit, že ten krásně proužkatej ocásek fakt není na tahání a že musím být opatrný. To jsem pochopil docela rychle a taky jsem pochopil, že se mám starat, aby měl prcek čisté uši a učesané chlupy a taky že ho musím hlídat, když spí.

(V praxi to probíhá tak, že zalezou oba do lemuří spací tašky, chvíli se oňufávají, pak to s Glumíkem práskne a spí a Tikki sice spí taky, ale pořád se budí a hlídkuje, co se děje kolem.) Výbornou kamarádku našel i v Buffince. Té chvíli trvalo, než si pod tím puntíkem mezi ušima ujasnila, co jsme to zase přitáhli domů, ale teď se o něj stará skoro jako já!

V práci máme svojí voliéru s pelíšky a hračkami, ale doma jsme tak trochu všude. Nevím proč, ale s naší zájmovou činností mají lidi trochu problém. Ze sušáku sundané prádlo a trochu vyhrabanou kytku Lucka dokonce komentovala prohlášením, že jsme chlupatá mafie! No ale já toho mrňouse přeci musím všechno naučit, ne? On je totiž ještě strašnej trumbera.

Tak třeba ho zajímají papoušci a pořád nechápe to jejich lítání a chce taky. Takže papoušek jde po opěradle sedačky, lemur za ním. Na konci papoušek roztáhne křídla a odletí, lemur roztáhne ručičky a rozbije si hubu o parkety, pročež se vřískáním dožaduje okamžité útěchy (po druhém pokusu jsem tam radši dala polštář). No a takových příhod má náš opičák docela hodně.

No a málem jsem zapomněl – budou z nás televizní hvězdy! To přijela taková bezva parta lidí se spoustou zajímavých zařízení – zkontroloval jsem osobně všechno, jestli to funguje. A s nimi takovej sympatickej pán – jmenuje se Vydra, to je něco jako mangusta, jenže se ráda koupe, ne?

No a ten pán si se mnou krásně hrál a povídal mi a drbal mě a přitom si povídal s Luckou a na to všechno koukal jinej člověk přes kameru a pak tam ještě byla paní a ta občas radila, co by ještě bylo třeba lidem říct. Jak si tak povídali, unavilo mě to, panu Vydrovi jsem se uložil v náručí a poprvé v životě jsem usnul u někoho jiného než u svých lidí. Až budeme v televizi, dám vědět, to prostě musíte vidět!

A ještě jsem zapomněl na jeden přírůstek u nás v práci – malé opičky Kosmani bělovousí mají taky mimčo! A opět to bylo trochu (hodně) dramatické. Opičí maminka už měla obrovské bříško, ale pořád nic. Až jednou ráno Lucka objevila, že táta opičák si nosí v srsti za krkem mládě. Ale jen jedno a mamině se bříško skoro nezměnilo.

Lidi ještě hodinku čekali, pak se radili a pak někam náš velikej šéf telefonoval, opičku odchytili a odvezli k panu doktorovi. V bříšku totiž měla ještě dvě miminka, ale to jedno se špatně otočilo a zablokovalo cestu ven. Malým už se pomoci nedalo, teď šlo hlavně o to zachránit mámu, abychom neměli dalšího sirotka! A operace se povedla, pan doktor má totiž kouzelné ruce.

Opičí mamina dokonce ani neztratila mlíčko a už druhý den malého mrňouska vzorně kojila. A ještě něco – taťka opičák se celou dobu, co byli bez mámy, o maličkého vzorně staral, choval ho v náručí, čistil a utěšoval. Troufám si říct, že ani lidský táta by to nezvládl lépe! Teď už má opička vyndané stehy a malý opičák je naprosto spokojený a zdravý.

Jak vidíte, jsem opravdu velice upracovaná mangusta, ale vlastně jsem rád. Takhle se totiž ani trošku nenudím a hlavně – nejsem ani trochu sám!

Váš Tikky