„Kazachstán? To je někde v Rusku, ne? A co tam budete dělat?“ Jedna z nejčastějších reakcí po odpovědi na řečnickou otázku:“Kam se letos chystáte na dovolenou?“ Chápu překvapení leckterých, ona to opravdu není typická země na podobné účely.

Kamaráda tam osud zavál pracovně, a tento v létě, kdy měl rodinku na prázdninách v Čechách a práce málo, sháněl nějakou společnost na trochu toho cestování po této málo známé, ale podivuhodné zemi. I když si nejsme úplně jistí, co vlastně čekat, takové pozvání se rozhodně neodmítá.

Ale Kazachstán není Rusko. Rusů žije v této bývalé republice Sovětského svazu přibližně 40 %, necelých 60 % jsou Kazaši, národ, který se od Rusů poměrně dost liší. I když rusky se tam domluvíte. My tedy ne, jsme ročník, který už ve škole výuku ruštiny nezažil. Přestože jsme se to před odjezdem snažili trochu dohnat, aspoň se naučit přeluštit písmenka azbuky, skutečně nám to tady chybělo. Tedy, chybělo by, kdybychom cestovali na vlastní pěst, s angličtinou bychom asi nepochodili.

Kazaština je úplně jiný jazyk než ruština. Písmo sice vypadá skoro stejně, ale kazašská azbuka má několik písmenek navíc. To pro nás mělo i praktický význam: když jsme na nějakém nápisu viděli ona inkriminovaná písmenka, nemělo smysl dál luštit. Rozluštili-li jsme slabiku po slabice nějaké ruské slovo, význam jsme většinou už uhodli. Bylo-li to slovo kazašské, marná snaha.

Podle vzhledu též Kazacha od Rusa poznáte: Kazachstán je obrovská země, která se rozkládá ve střední Asii, malým kouskem na západě zasahuje do Evropy, na východě sousedí s Čínou. Její obyvatelé nám tedy připadali něco mezi Evropany a Číňany. A náturou? Inu, byl to celá staletí bojovný národ, žít a přežít v této krajině nebylo nikdy jednoduché. O tom, že jim zůstaly ostré lokty, jsme se přesvědčili hned na ambasádě při žádosti o víza (což by ostatně bylo povídání na samostatný článek), pak při nástupu do letadla: je potřeba se za každou cenu prodrat dovnitř, kdo se bude chovat slušně, možná se tam nevejde.

Podobně to vypadá na silnicích, v obchodech… Život je boj, a když se člověk někam ohlíží, nejspíš na něj nic nezbude. Pozdravy, úsměvy, poděkování, to se tady nevede. Pravda, ani u nás se všechny prodavačky či úřednice neusmívají, ale tady je to přísně dodržované pravidlo. Člověk musí mluvit rázně a vystupovat dostatečně sebevědomě, aby se domohl čehokoli. Nestačili jsme koukat, jak pobyt tady změnil našeho tichého, klidného, slušně mluvícího a celkově spíš flegmatického kamaráda.

Další zkušenosti s místními máme spíš jen z jeho vyprávění, stručně řečeno jejich mentalita je taková asijská: slíbíme, odkýváme, a zařídíme se po svém. Jako obchodní partneři i jako zaměstnanci jsou zkrátka tvrdý oříšek a zdárně se s tím poprat je veliký úspěch. Něco podobného jsem slyšela prakticky od všech, kdo mají nějakou pracovní zkušenost s Asií. Člověk si pak váží toho, co má doma, byť to zdaleka není dokonalé. Ostatně svým způsobem na tohle stačí i ten relativně krátký výlet.

My jsme však přijeli především za poznáváním přírodních krás a zajímavostí. Lákaly nás hlavně hory, které se strmě zvedají hned za Almaty. Ale k vidění je toho mnohem víc, stepi, polopouště, krajina, kterou v Evropě určitě nenajdete.

Z Prahy jsme odlétali v pozdních večerních hodinách, přímý let, asi šest hodin cesty a pět hodin časový posun vpřed. V Almaty jsme ve správný čas na trochu pozdní snídani, spát se nám nechce a to, že noc se mezitím nějak nekonala, organizmu zatím nedochází. Takže hned po snídani vyrážíme na prohlídku města.

Almaty, známé spíš pod starším (ruským) jménem Alma-Ata, bylo dříve hlavním městem Kazachstánu. (Od roku 1997 je hlavním městem Astana.) Almaty má asi 1,3 milionu obyvatel a leží v jihovýchodním cípu Kazachstánu. Na sever od města se rozkládají nekonečné stepi a polopouště, na jihu se strmě zvedá pohoří Ťan-Šan. Díky této poloze má město celkem snesitelné podnebí a není tak úplně suché jako většina Kazachstánu.

Ale i tady jsou zimy dost studené a léta naopak horká. Almaty nemá hlavní náměstí, spíš jen pár významnějších prostorů s různými pomníky, několik velikých parků, žádné velké pamětihodnosti, na jaké jsme zvyklí z Evropy. Prohlédli jsme si dřevěný pravoslavný kostel (pravoslaví tu vyznávají Rusové, vstup do kostela je vhodný jen se zahalenou hlavou) a došli jsme se podívat i k mešitě (tam se ale dovnitř nesmí).

Islám vyznává většina Kazachů, ale třeba šátky na hlavách se na ulicích vidí spíš výjimečně. Celkově to vypadá, že tu obě hlavní náboženství vedle sebe existují bez problémů. U obrovského pomníku padlým 2. světové války se obvykle fotí svatebčané. Teď je ale ramadán a tak svatby nejsou. Město je stejně prý vylidněné, kdo nemusí, přes léto se tady nezdržuje.

Nakonec jdeme ještě na tržiště. Sehnat se dá první poslední. My bychom rádi hlavně zeleninu. Je potřeba smlouvat a být stále ve střehu – vystavené jsou ty pěkné kousky, ale stačí trocha nepozornosti, a už má člověk na dně igelitky nějakou podpultovou shnilotinu. Zážitek pro návštěvu, věříme kamarádovi, že denně v tom žít je dost únavné.

V oddělení masa si na nákup netroufáme, ale rozhodně je to tu nejzajímavější. Vede skopové a koňské, hodně je tu i hovězího. Vepřové najdete za rohem – přece jen víc než polovina zákazníků jsou muslimové, tak aby se při nakupování zbytečně nezdržovali. S hygienou se to tu samozřejmě nepřehání, ale maso prakticky vůbec není cítit. A také tu nepoletují žádné mouchy. Ono celkově tady v Almaty moc hmyzu nežije, asi mu nedělá dobře to suché podnebí.

Dopadá na nás únava a tělo si všimlo časového posunu. Je teprve podvečer, když uléháme a s drobnou pauzou na správné nastavení klimatizace spíme sladce až do rána. Musíme nabrat síly, zítra i pozítří půjdeme do hor. A i další dny budou náročné.

Výlety

Co vůbec čekat, vypravíte-li se na letní dovolenou do Kazachstánu? Nás lákaly hlavně hory. A tušili jsme, že k vidění toho bude mnohem víc. I když tu rozmanitost, kterou tahle země nabízí, jsme si předem úplně představit nedovedli. Navíc jsme odjížděli, na nás netradičně, téměř nepřipraveni.

Plánování si vzal na starosti náš kamarád, který tu dlouhodobě pobýval pracovně a který nás sem pozval. A naplánoval to výborně, času bylo sice málo, viděli jsme z té obrovské země samozřejmě jen malý kousíček, ale zážitků máme i tak spoustu.

První výlet kousek nad Almaty, spíš taková půldenní rozcvička. Hory nám tady připomínají Fatru. Až na to, že se pohybujeme cca 2000 m nad mořem. Další den jsme vyjeli z města nahoru jen malinko jinudy, a krajina je úplně jiná. Míříme výš. To, jak vysoko se dostaneme autem, záleží pouze na možnostech auta a schopnostech řidiče. Trochu nás překvapuje, kam až si kamarád troufne. Koncem dovolené už se nebudeme divit vůbec ničemu.

Dupání do kopce si užijeme dost a dost. Ale to my rádi. Hory jsou krásné snad všude. Tady je navíc v podstatě liduprázdno. Ticho, jen voda z křišťálového ledovcového potoka v údolí pod námi. Studený větřík, příjemná změna po rozpáleném městě dole. Modrá obloha, úžasné výhledy. Až k ledovci se zdaleka nedostaneme, někde v 3300 metrech končí cesty, dál už je jen suť a kameny. Nahoru by to ještě šlo, ale dolů už hůř, a nemáme ani tolik času. O to déle budeme radši fotit a kochat se, rozhodně je čím.

A další den nás čeká zas něco úplně jiného. Z Almaty míříme tentokrát na sever, k přehradě Kapčagaj na řece Ili. Včera v horách jsme vytáhli i bundy, dnes jsme doslova pečení vaření. Autíčko včera šplhalo do kamenitých kopců, dnes v dost nepravděpodobném místě uhýbáme z asfaltu a sjíždíme po písku co nejblíž k přehradě. Na místní nemáme, ti, když se chtějí vykoupat, očividně jsou schopní dojet autem skoro až do vody. Nás čeká pár set metrů dolů po svých.

Kamarád vytahuje z kufru deštníky! Proboha, na co? Déšť se tady přece zrovna často nekoná. Sluníčko pálí jak ďas. A nikde ani památky po nějakém stínu. Čili slunečník se rozhodně hodí. Dojít ten kousíček nám dá docela zabrat. Pak ještě na vyhlídku u vlastní přehrady, odkud je krásně vidět celé jezero.

Pokračujeme „po proudu“, chceme se vykoupat v řece Ili. Nádherná čistá modrá řeka. Okolo ní úzký pás svěží zeleně, pak vyprahlá step a strmé šedé skály. Dojem kazí jen mračna komárů. Oběd na břehu se nekoná, budeme si muset najít jiné místečko. Což je docela problém, stromy, ba ani keře kolem silnice neexistují, nakonec nám musí stačit kousíček stínu okolo rozpáleného auta. Ale všechno je pro něco dobré: jak tak svačíme a koukáme do dálky: „Co je to támhle?“ Velbloudi. Jsou poměrně daleko, přitahuji si je foťákem a cvakám a cvakám.

Po svačině jedeme dál, přemýšlíme o velbloudech a najednou jiné, větší stádo zvířat, a o hodně blíž. Tentokrát koně. Musíme zastavit, vedro nevedro, vystupuji z auta a cvakám a cvakám a cvakám. A nemůžu se vynadívat. Tolik koní pohromadě jsem nikdy neviděla. Chlapík je žene směrem k nám a pánové v autě jsou trochu netrpěliví… S odstupem se jim nedivím, ale v tu chvíli se mi pokračovat v cestě vůbec nechtělo. Pohled na to obrovské stádo pohybující se nekonečnou stepí patří k mým nejlepším zážitkům z Kazachstánu.

Další den vyrážíme na východ. Až tak moc na východ, jak jen to jde. Až k čínské hranici. Cesta je nekonečná. Rovná dlouhá silnice, kolem vesměs pustoprázdné nikde nic. Zastavujeme v jednom z mála městeček – kolem silnice probíhá trh, potřebujeme nějaké leprjošky (takové velké placky pečené ve zvláštní peci). A melouny.

Naprosto úžasné červené melouny. Také nutně potřebuju. Kamarád si ze mě pak dělal legraci, že jsem nenáročná. K jídlu mi stačí meloun s leprjoškou. Když to je taková dobrota! Předsevzetí, že v Čechách už si letos meloun nedám, abych si nekazila dojem, mi nevydrželo, ale zkrátka není nad to jíst ovoce v krajích, kde vyrostlo a dozrálo.

Pak dlouhé kilometry šplháme do kopce, projíždíme průsmykem a dostáváme se na náhorní plošinu ve výšce kolem dvou tisíc metrů. Krajina je tu daleko zelenější, kopce vypadají jako plyšové. Otvírá se nám nádherný výhled na opravdu vysoké hory, včetně té nejvyšší. Chan-Tengri, vysoká bez kousíčku sedm tisíc. Je to taková Trojmezná, prochází tudy hranice mezi Kazachstánem, Kyrgyzstánem a Čínou. A je úžasná, majestátní. Opět dlouhé dívání do dáli a tisíc fotek…

Časné odpoledne, poslední město před čínskou hranicí, Narynkol. Žijí tu asi tři tisíce lidí. Živí se hlavně chovem dobytka a trochu pěstováním brambor. Máme malinko problém se domluvit i rusky, v tomhle koutě kazaština jasně převládá. Děti vypadají, že rusky neumí vůbec, stydlivostí to nebude. Chtělo by to nějaké jídlo, ale v téměř prázdném obchodě není ani o čem se domlouvat.

Nakonec si odnášíme ještě jeden obrovský meloun. V přepočtu za cca čtyřicet korun, a nahlas přemýšlíme o tom, že ve srovnání se stejným objemem vodky z toho samého obchodu je to docela luxusní zboží. (Ale nenechte se mýlit, s výjimkou těchto dvou položek je jídlo v Kazachstánu, zvlášť v Almaty, vesměs dražší než u nás.)

Koupání v ledové říčce, místní kluci nám ukázali nejlepší místo. Pak procházka podvečerním Narynkolem. Život tu evidentně plyne úplně jinak. Dědové v klidu klábosí před mešitou. Caparti, kteří by u nás bez dozoru možná ještě nemohli ani na pískoviště, tady zapřáhnou oslíka a alou pro vodu, jiní jedou na normálním velkém koni, sedí na něm, jak kdyby se v sedle narodili, a mažou možná někam pro zatoulanou kravku. Určitě není vůbec lehké tady žít, ale není to takhle tak nějak správnější?

Budíme asi docela pozornost, čilý turistický ruch tu opravdu nepanuje a pro místní jsme tedy trochu atrakce. Dokonce jsme byli pozváni prohlédnout si městský úřad, a pak i dům a zahradu dotyčné úřednice. Také silný zážitek. Městský úřad – taková ta typická stavba postavená v 50. letech, a od té doby se tam vůbec nic neměnilo a neopravovalo. Nejspíš tam od té doby nebylo ani vytřeno. Nicméně paní byla na své pracoviště očividně pyšná.

A stejně tak na svůj dům a svoji zahradu: prý nejlepší v Narynkolu. Nám se tam líbil výhled z oken na hory. Jinak jsme koukali jako jeleni. Ostatně jelenů tam bylo dost, sklenění, keramičtí, paroží… Tlusté koberce, vlhko, neskutečný binec a neuvěřitelná sbírka těch nejkýčovitějších předmětů, jaké si dovedu představit. Prostě jiný kraj, jiný mrav a jiné představy o pořádku a estetice. Jestli to podobně vypadá ve všech domech, těžko říct. V zahradách ale ano.

Nocujeme v jakési ubytovně při základní škole a brzy ráno vyrážíme zpět. Ještě jednou hora Chan-Tengri, v jiném světle úplně jiná a snad ještě krásnější. V plánu je návštěva kaňonu Šaryn. Vedro, sucho, horký vítr. Tak strašný vítr, že se krotíme s focením – normálně bychom si kvůli pěknému záběru stoupli trochu víc ke kraji skály, ale tady radši ne. Jinak nádhera, zase tak zvláštní, neskutečná krajina, jen času je málo a věcí k vidění tolik…

Pokračujeme k jezeru Bartogaj, kde nás čeká další záhada a podivuhodnost. Nejspíš jakási výpusť jezera. Už jen dostat se sem není snadné – je potřeba vědět, co hledáme, uplatit hlídače u brány, a pak už jen zírat a dohadovat se, co to vlastně je a jaký to má smysl. Žádné informace se člověk nikde nedozví.

Logická by v takovém místě byla elektrárna, ale tady je to prostě docela velká řeka nacpaná do dvou trubek a volně padající dolů. A když vodopád vytvoří v pustině krásnou zelenou oázu, pokračuje rychlým proudem umělým kanálem někam směr Almaty. Že by takové dílo kvůli zavlažování? Těžko říct, nepovedlo se nám nic zjistit. A možné je tady úplně všechno.

Posledních pár dní dovolené jsme strávili dalším potulováním po horách v okolí Almaty. Nebudu se už opakovat, zkrátka je tolik pěkných míst na světě… Sedím na velkém kameni, pode mnou v údolí protéká potok, u potoka stojí jurta, vedle se pase kůň. Nižší kopečky jsou krásně zelené, nad nimi vykukují skalnaté hory, a ještě výš opravdoví velikáni pokrytí sněhovou čepičkou. Fouká příjemný větřík a voní mateřídouška. Jedna z těch úžasných chvil, které v duši zůstanou, doufám, napořád.

Byla to opravdu netradiční dovolená plná podivuhodných zážitků. Samozřejmě pro nás velikou roli hrálo zázemí, které jsme měli – bydlení, auto, a někdo mluvící rusky a znalý místních poměrů. Proto nemůžu na závěr s čistým svědomím napsat: „Jeďte, je to tam bez problémů a stojí to za to.“

Na úplně samostatné cestování s batohem na zádech by to asi byla země poměrně složitá, počínaje už žádostí o vízum, a navíc dost drahá. Ale podniknout se dá leccos, a rozhodně je to krásná země, kde je toho spousta k vidění. Takže máte-li trochu cestovatelskou duši a naskytne-li se vám třeba podobná příležitost, neváhejte.

Více fotek na www.cerv.info/kazachstan