Jak jistě mnozí víte, tak se nám narodil další Australák. Ono taky bylo, po více jak dvacetiletém soužití rodičů, už jaksi na čase. Nám se zdá mít první dítě po čtyřicítce trochu podivné, ale nemáme do toho moc co mluvit.

Když si dědeček babičku bral, tak v socialistickém srdci Evropy většina prvorodiček ještě nedosáhla dvaceti let a hodně se jich vdávalo že „musely“. Když byla mladice stará dvacet pět jar a neměla dítě, tak se šuškalo, že je buď nějaká divná, nebo s ní je něco špatného. V činžáku, kde jsem ještě za svobodna bydlel, jsme dokonce měli 35 letou babičku. Sama sice měla dcérku Evičku v osmnácti, ale Evička si pospíšila a sedmnácti jí povila vnučku. Byla to tehdy taková podivná doba. Rodná země byla jako velká klec, do světa se vyletět nedalo a když snad, tak jen natrvalo nebo k sousedům do socialistického ráje.

Takže většina tehdejší mládeže se mimo budování socialismu věnovala veškeré jí dostupné zábavě, včetně sexu. Když se nedalo pořádně cestovat, budovat si kariéru nebo dokonce podnik a když každý musel chodit do práce, kde práci mnohdy předstíral, tak mnoho příležitostí k seberealizaci nebylo a sex, ve své většině nechráněný, byl vítanou činností a to nejen pro mládež..

Když si dědeček babičku bral, tak kolegové v práci, oba pracovali ve stejném podniku, už počítali, kdy babička půjde na mateřskou. Byli hořce zklamáni. Babička „v tom“, jak bylo tehdy zvykem, o svatbě nebyla. A nebyla ještě další 4 roky. Takže i oni, dědek a babka, se množili na svoji dobu jaksi pozdě. Už jim bylo skoro 30 let. Navíc v novém prostředí u klokanů, kde měli k seberealizaci čtyři přehršle možností a naprosto volné pole. Jestli to tak půjde dál, tak další generace bude mít první dítko v padesáti letech.

Ale zpět k Tomovi. Novopečená mamina, Petrova partnerka Kirsty, do poslední chvíle chodila do práce. Ano, chodila, od nich z domu to je jen asi 20 minut pěšky. Je redaktorkou a žurnalistkou v sydneyském denníku, The Sydney Morning Herald. V úterý, 20. března jí však po ránu praskla voda, Petr ji odvezl do nedaleké nemocnice „The Royal Prince Alfred Hospital“ na mateřské oddělení, kde se o ni začali hned starat. Petr zůstal s ní, jak to tu je teď zvykem.

A tak místo na Bílou sobotu, 7. dubna, na kdy to měl Tomášek spočítané, se ten kluk vylíhl 21. března, v 1 hodinu a 42 minut po půlnoci. Trochu si pospíšil, zvědavka jeden, ale nakonec vše dobře dopadlo a klučina prospívá. Petr nám sice kolem poledne zavolal, že máme dalšího vnuka, ale detaily se moc nezatěžoval, ani jméno pro něj ještě neměli. Až na návštěvě v nemocnici v pátek, 23. března, jsme se dověděli, kdy se vlastně Tomášek narodil, kolik vážil a měřil. Pro zvědavé, 2,95 kg a 34 cm. Taky se už dohodli na jménu. Thomas Joseph Svehla. On se klidně mohl jmenovat Needham po mamině, ale dlouholetí partneři se mají záhy brát a tak aby to bylo jednodušší. Po 22 letech společného života je tak akorát načase.

On Tomášek věděl, kdy se má na svět vyklubat. Kdyby tak učinil 7. dubna, jak to měl spočítané, tak by děda nemohl jet na trampský potlach, protože kdyby u této klubací události scházel, tak mu bylo babkou naznačeno, že by rovnou mohl zůstat v buši na furt. Tomášek je ale chlap, pochopil vážnost situace, a na svět si pospíšil. Takže dědek může napakovat samohyb a 29. března zmizet někam pryč, aby se pak toho 7. dubna večer ukázal u výročního potlachového ohně.

Stejně to bude připomínat slet přestárlých čarodějnic a dědků. Bude to už 43 potlach v Austrálii, a jako těch pár posledních se bude konat u řeky Bombala v Hnědých horách. Třeba se mu podaří navrátit zpět domů do 9. dubna, kdy babka bude na týden u mladých s vnoučaty, co budou mít prázdniny, protože rodiče budou zapojeni v pracovním procesu.

Dědek bude spolu s Habsburky hlídat domeček, vrčet a štěkat na kolemjdoucí a případné vetřelce.