Pro někoho je symbolem jara první přiletivší vlaštovka, pro někoho velikonoční beránek či rozkvetlé „kočičky“ jívy. Pro mě a Petra v posledních pěti letech jaro oficiálně začíná příchodem prvního veveřího sirotka k nám do záchranné stanice…

Letos se tak stalo 6. března, kdy jsme si po dlouhé jízdě (od nás z Polabí do Věrovan u Olomouce a zpět) přivezli první letošní veveří dvojčata, světle rezavé pětitýdenní kluky. Sourozenci byli původně tři, ale jeden z nich pád z vysokého stromu nepřežil. Zbylí dva dopadli podstatně lépe, ať už v původním či přeneseném slova smyslu. Tmavší z kluků vyvázl z „parašutistického“ výkonu pouze s šokem, zatímco světlejší bráška utrpěl řadu drobných poranění a krev z čumáčku občas vyfrknul ještě několik hodin po převozu k nám.

Podle míry dehydratace veveřích bratrů byla nejpravděpodobnějším důvodem jejich pádu snaha nalézt maminku, která se k nim do hnízda už nevrátila z výpravy za potravou. Ve veveřích rodinách je to případ častý a i když jsem se s ním za roky práce s veveřátky setkala již nesčetněkrát, pokaždé mě znovu vezme za srdce a přemýšlím nad tím, kolik zbytečných smrtí se v přírodě odehraje, aniž bychom se o tom vůbec dozvěděli. V skrytu duše pak doufám, že se veveří maminka na kluky odněkud „shora“ dívá a je ráda, že to alespoň s nimi dobře dopadlo a že se jednoho dne vrátí zpátky do lesa, aby mohli pokračovat v obnově veveřího rodu a stali se tak součástí nekončící řady ušatých stromových akrobatů…

O osudech jednotlivých veveřích sirotků jsem zde psala již dříve. Jejich vyléčení, odchov a příprava na návrat do přírody s následným šetrným vypuštěním zpět do vhodné lokality je hlavní náplní naší práce a zmíněná dvojčata jen dokreslují řadu dalších podobných příběhů. Občas, i když velice zřídka, se nám ale poštěstí být součástí toho nejdojemnějšího konce smutného příběhu, v který si netroufáme předem ani doufat, a to návratu osiřelých veveřátek přímo k jejich matce. Takové happyendy jsou ojedinělé a předem upozorňuji, aby se o ně nikdo bez konzultace se záchrannou stanicí ani nepokoušel.

Devadesát devět procent veveřátek, které lidé naleznou, je skutečně opuštěných navždy a jejich ponechání na místě nálezu by bylo jen jejich odsouzením k pomalé a bolestivé smrti. Veveřátko, které spadne z hnízda na zem, prochladne a protože jedním z ukazatelů jeho zdravotního stavu je právě jeho tělesná teplota, i kdyby ho jeho vlastní matka nalezla, do hnízda ho zpět nevezme v obavě, že je nemocné a nakazilo by ostatní sourozence. Šťastnému návratu sirotků zpět k matce tak musí předcházet mimořádná konstelace řady náhod a rovná se takřka zázraku.

Za prvé musí veveří matka přijít o všechna mláďata současně, protože nepřítomnost jednoho veveřátka z obvykle pětičlenného vrhu zpravidla vůbec nezaznamená. Za druhé musí postrádat strom, na kterém bylo hnízdo postaveno a nejlépe na vlastní oči vidět, jak strom s hnízdem padá k zemi. Tím je pro ni situace na vyhodnocení zcela jasná – viděla, co se s jejími mláďaty stalo a instinkt jí velí potomky zachránit. Za třetí nesmí být mláďata prochladlá a za čtvrté musí být v místě tragédie klid, aby si vystresovaná matka troufla se pro mláďata vrátit. Samotné pokácení stromu s hnízdem pro veveří matku patovou situací není, protože má vždy v záloze několik dalších hnízd, kam může prcky obratem přemístit a bezpečně uložit. V neposlední řadě pak musí být zkušenou maminkou, která se v nouzi nezalekne a do záchrany prcků se pustí bez ohledu na riziko vlastního života.

S takovou „supermatkou“ se setkáme pouze tak dvakrát do roka a letošní rok jsme si shledání s touto vzácnou veveří osobností vybrali již v polovině března. Byla jí neznámá hrdinka z jednoho z pražských parků, která se po pokácení stromu (s hnízdem s mláďaty v koruně) vrátila pro všechna svá dosud neosrstěná mláďata a dokonce dokázala na zemi pod keřem vyhledat i jedno z vypadlých veveřátek, o kterém neměl nikdo z lidských zachránců ani zdání. Velkou zásluhu na jímavém znovushledání měl tým dřevorubců, kteří ani na chvilku nezaváhali a po pokácení osudného stromu ihned kontaktovali naši záchranou stanici, takže jsme je mohli instruovat, jak mají postupovat. Byli natolik obětaví, že zastavili na dvě hodiny těžbu dřeva a zajistili v okolní oblasti klid, aby tak umožnili nešťastné matce mláďata vyhledat a odnosit.

A tak, i když je tištěné i televizní zpravodajství plné katastrof a negativních zpráv, z nichž se může zdát, že svět neodvratně spěje ke svému konci, vím o tom své. Občas se totiž jako příslovečná „perlička na dně“ objeví Hrdina/ka a je jedno, jestli chodí po dvou nebo po čtyřech „tlapkách“, hlavně že někdo takový ještě je!

Pozn. red.: A ještě jedna pozvánka: