Páteční ráno mě budí ranní modlitba místních ptáků. Toto jejich ranní hulákání by vzbudilo snad i mrtvého. Obloha je šmolkově modrá a v trávě se třpytí rosa. Čerstvý ranní horský vzduch je opojný jako víno. Jdu se opláchnout k brodu na Box creeku vodou, která by probrala i mrtvolu z věčného spánku.

Je ještě časně a tak se vydávám na procházku cestou, kterou později pojedu. Tato mě dovedla k dalšímu, dlouhá léta suchému rašeliništi, nyní nabobtnaném vodou. Vznáší se nad ním závoj ranního oparu, kochám se tou krásou a zase fotím.

Při návratu míjím kmen spadlého stromu, pod kterým si vyhrabal svoji velenoru wombat medvědovitý. Tato má 3 vchody, jak bývá u wombatů dobrým zvykem. Resident už asi spal, na pastvu chodí zpravidla v noci. Pro jistotu jsem tento jeho příbytek digitálně zvěčnil.

Po návratu do tábora jsem si udělal lehkou snídani, sbalil fidlátka a vydal se dál na místa kde jsem už mnohokrát byl. Jen tak na kontrolu jak to tam po osmi letech vypadá. Všude je mokro, ale cesta je dobrá a tak pomalu dojíždím na místo, kde jsem mnohokrát spal. Je to jen kousek od cesty v buši u skupin žulových skal, balvanů a pěkné vyhlídky do kraje.

Courám se po okolí, vychutnávám výhled do kraje a obdivuju nádherné seskupení mechem obrostlých balvanů z růžové žuly. Jsme zde v krajině, kde na rozdíl od Kanangra Walls stačil zub času veškerý pískovec a konglomerát proměnit v písek a také patřičně ohlodat podložní žulu, takže okolní skály a seskupení balvanů jsou krásně zaoblené, mechy a lišejníky obrostlé. Jsme tu stále zhruba 1300 metrů nad mořem a tak ovzduší je k tomuto obzvláště příznivé.

Z vyhlídky jsem se díval na protější svahy za hlubokánským údolím, kterým protéká Kowmung river. Je to řeka divoká, protékající četnými kaňony a projít její délku korytem až po soutok s řekou Coxovou představuje 4 – 6 denní expedici v extrémním terénu. Časté plavání přes tůně obklopené strmými skalními stěnami, lezení po skalách, občasné slanění a naprostá odloučenost od civilizace. Drsná a krásná divočina, jak mohu dosvědčit, prosmejčil jsem to tam několikrát.

A právě přes tuto řeku vede velice zajímavá cesta s ještě zajímavějším brodem. Zvlášť když je po dešti a v řece teče více vody. Jako jednou. To jsme se zdejší krajinou toulali s kamarády a dětmi v našich tehdejších Land Roverech. Bylo to na sklonku sedmdesátých let a také bylo vlhko a často pršelo. Už jsme končili náš výlet a vraceli se domů. Dva Land Rovery s kamarády se vraceli domů jinou cestou, která byla výhodnější a kratší k jejich tehdejšímu bydlišti. My a náš kamarád, tedy dvě bojová vozidla stála před otázkou, zda přebrodit hlubokou a svižně tekoucí řeku, a nebo jet domů objížďkou přes 200 km dlouhou.

Rozhodli jsme se brodit. Kamarád, který zrovna přestříkal jejich samohyb zajímavou žlutohnědou barvou, měl obavy o věci v autě, které byly níže uložené. A tak v samohybu vše přerovnal, aby nic nenamoklo kdyby auto zaplavila voda, úplně nahoru umístil jejich dvě malé dcerky a dveře oblepil průmyslovou, 50mm širokou lepící páskou kterou se těsní vzduchovody. To aby fuky do auta nenatekla voda. A buďte ujištěni, že takový Land Rover jich měl požehnaně. Aspoň pak voda rychle vytekla.

Když kamarád skončil svoji uměleckou lepící práci, tak do utěsněného auta vlezl pracně oknem, nastartoval a rozjel se k brodu. Před brodem zastavil, přesvědčil se, že má namíchány správné rychlosti vhodné k brození a pak v zápalu této činnosti otevřel svoje dveře, aby se pohledem přesvědčil, že je venku na autě vše v pořádku. Při tomto ovšem urval nalepenou lepící pásku i s čerstvě a krásně nastříkanou barvou, takže hliník panelů se jen leskl.

Pásku jsem mu jen připlácl tam, kde měla být a on se jal brodit. Pěkně nahoře brodu s čumákem auta šikmo proti prudkému toku. Vody bylo kolem tři čtvrtě metru a prudký proud ho snášel k hluboké tůni pod brodem. Na druhý břeh dojel těsně nad tůní. Pak byla řada na nás, projeli jsme hladce a pak, po této adrenalinové vložce, jsme zamířili k domovům.

A právě na tento brod jsem se rozhodl podívat na tomto výletu. Což o to, moje vozidlo náhon na všechna kola má, ale jaká asi bude strmá cesta k řece? Riskl jsem to a nelitoval. Cesta byla sice mokrá, ale neklouzala a s kopce to byl sjezd jako do pekla. Je to jedna z nejstrmějších cest v okolí. K řece jsem dojel v pohodě, auto zaparkoval a vydal se na obhlídku známých míst.

Cesta k brodu byla díky vysoké vodě asi 30 metrů dlouhá a půl metru hluboká louže. Brod byl však ošetřen a i když v řece hučelo hodně vody, tak byl přívětivější než před lety. Hluboká tůň pod brodem zmizela. Voda byla čistá a lákala. Jenže dnes jsem mířil domů, tak jsem jen prošel a ofotil okolí a pak se vydal na cestu do nebe příkrým svahem.

Výjezd se podařil bez dramat a pak už to byla cesta po bušových cestách k dalšímu pěknému místu, zvaném Morong creek. Zde je opět pěkný brod, ale břehy jsou poněkud divočejší a výjezdy z brodu vhodné jen pro ty, v tomto umění zkušené. V okolí jsou krásná místa na táboření a buš bzučel létajícím hmyzem, blížilo se poledne a já se vydal na zpáteční cestu.

Dojel jsem bušem k prašné silnici, co mě předešlý den dovedla na Kanangra Walls a po ní na křižovatku k asfaltce. Zde jsem se dal směrem na osadu jménem Edita, tedy Edith. Tuto představuje jen půl tuctu domečků v různém stupni rozkladu a stará budova školy z roku 1864, kde se dnes nabízí ubytování pro hosty. V okolí jsou pastvinářské farmy, nyní zelené a nabízející dobytku přebytek pastvy. Je krátce před polednem a na obloze se začínají tvořit krásné bouřkové mraky. Volají po digitálním zvěčnění a tak často fotím.

Cestou domů míjím plantáže borových lesů, kde rostou houby. Z těch jedlých převážně ryzci praví a klouzci. Zajíždím do známého lesa, zastavuju na „fleku“ a kolem jsou ryzců čtyři přehršle. Za neustálého hřmění blízké bouřky jsem jen v okruhu asi třiceti metrů kolem auta sklidil tři vrchovaté kbelíky krásných mladých ryzců. Ještě pár fotek a za stálého hřmění a blýskání jedu k Modrým horám. Je krátce po poledni.

Nad Modrými horami je hradba černých mračen, blesky se křižují a v městečku Katoomba se nebesa otevírají. Lije jako z konve, provoz jede krokem, silnice se proměnila v řeku a tak příští hodinu se pomaličku ploužím k domovu. V osadě Springwood, tedy u sousedů, ustává prudký déšť, který mi dokonale umyl auto a domů dojíždím za drobného deště.

Výlet se vydařil, počasí vyšlo do mrtě, jen já jsem neměl těch ryzců sklízet kýble tři ale jen dva. Nějak jsem si častým ohýbáním provětral moje neposlušná záda a pak další den, v sobotu, na pohřbu kde jsme pohřbívali dalšího kamaráda, jsem skučel a kulhal jako zmršená žebračka.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vylet_za_Modre_hory_do_NP_Kanangra_Boyd%2C_unor_2012/