Teda lidi víte, ten čas se nedá přibrzdit!!! Po vánocích jsem se chystala napsat povídání o tom, jak jsme prožívali s Myšátky předvánoční a vánoční čas a najednou je tu březen a tohle povídání by znělo asi hodně nepatřičně. Ale nezlobte se na mě, nějak je poslední dobou ve škole „úřednické“ práce víc, než je zdrávo a na spoustu užitečnějších věcí proto zbývá jen opravdu málo času. Dnešní povídání tedy bude spíš takové shrnutí toho, co jsme prožili, naučili se a na co se ještě chystáme.

Možná si pamatujete, jak jsem si na začátku školního roku medila, jakou mám bezva třídu – 6 dětí a jen dvě oddělení – druháky a třeťáky. Tady se potvrdilo, že se Myš nemá radovat předčasně, protože vzápětí mi přibyla jedna druhanda Lada a než se nám jí podařilo naučit našim zásadám, že kamarádům se neposmíváme, ani jim neubližujeme a nežalujeme, že při hodinách se pracuje a nefňuká se, že to „neumím“, přibyla k nám prvňanda Anetka a jelo se na novo.

Ty děti si ze základek kvůli svému postižení přinášejí drobná či větší traumata, protože jsou často oběťmi posměchu a ubližování a pak totéž zkouší tady a chvíli trvá, než se jejich dušička uklidní a než pochopí, že tady jsou na tom všichni stejně a že jsme kámoši všichni. Takže nás je osm a zase máme dohromady 1., 2. a 3. třídu. Musím ale říct, že za těch pár měsíců už jsme zase docela sehraní a všechno funguje tak, jak má.

Od podzimní návštěvy v ZOO v Praze jsme toho opravdu hodně zažili. Učení jde dětem bez nějakých výrazných karambolů a musím Myšátka moc pochválit, protože se snaží pilně pracovat, baví je to a mají radost z dobrých známek a pochval. Ale hlavně vědí, že když bude všechno tak, jak se sluší a patří, mohou čekat nějakou tu odměnku.

Úplně senzační odměna byla, když jsme se byli podívat v kynologickém klubu na výcvik pejsků a pak následné mazlení s nimi a zkoušení, jestli pesani budou poslouchat i je. No, poslouchali, tak se piškotky poctivě rozdaly všechny.

V listopadu za námi zase přijel pan Hořák se svými zvířaty a tentokrát přivezl i takové, že některým se ježily vlasy na hlavě – to byla třeba Evička – pavoučí miminko. No, miminko – nebyla úplně nejmenší, a když mi pochodovala po ruce, bylo to heboučké a lechtací. Samozřejmě nás pan Hořák poučil, jak se pavouk chová, když je vydrážděný a co předchází útoku a kousnutí.

Byl za námi i činčilí stařeček Cipísek, který jel na návštěvu školy už naposledy a teď už si užívá klidného stáří doma. Obrovská albíní krajta, jméno už z mé sklerotické kebulky vypadlo. Potom s námi pan Hořák seděl ještě hodinu ve třídě a měli jsme ho sami pro sebe a mohli jsme se ho na spoustu důležitých věcí vyptat, a on ochotně odpovídal.

Ještě v listopadu se u nás objevili členové cirkusu Berousek. Přivezli sebou i čtyřletou dcerku Džínu a ta tak zapadla mezi Myšátka, že se jí odtud ani moc nechtělo. Představení bylo moc pěkné – když pan Berousek balancoval na noži nádhernými skleničkami, tak se nám tajil dech a cvičení jorkšírkové neměli chybu.

Samozřejmě spoustu smíchu bylo při vystoupení klaunů. Jedno si ale moje Myšata uvědomila, když zpovídala paní Berouskovou – vystupoval pan Berousek a jeho dvě dcery – holky, kterým je asi tak 15 a 16 let – a to, že vůbec není snadné se naučit takové cviky, že ta děvčata musí poctivě dřít a musí si odříct spoustu zábavy, kterou si užívají jiné děti a že v podstatě jim není co závidět.

No a pak už přišel očekávaný prosinec a s ním Mikulášská nadílka a sliby některých, jak už opravdu budou hodní. Ale ona ta moje Myšátka povětšinou hodná jsou, mám velkou radost, když je chválí paní uvaděčka v divadle a v kině, jak pěkně se umí chovat, to je pro mě takové pohlazení. No a v prosinci začali třeťáci chodit na plavecký výcvik.

Tentokrát už si všichni troufli do velkého bazénu, sice někteří ještě s páskem, ale i ten postupně odložili a udělali všichni veliký pokrok a jsou z nich už docela slušné kachny. Protože jedno plavání nám pro marodění odpadlo, čekají Myšata závody a následné mokré vysvědčení až 26. března. Samozřejmě nesmím zapomenout na přípravu dárečků pod stromeček pro rodiny dětí – takže jsme pletli košíčky (na to, že měli třeťáci pedig v packách poprvé v životě, se jim košíčky náramně povedly), udělali jsme voskové obrázky, krásný svícen a ještě další drobnosti – no nesly si toho děti domů plnou krabici.

No a vyvrcholením prosince byl bezvadný výlet do Jindřichova Hradce, kde jsme se byli kochat Krýzovými jesličkami, což je světový unikát a nám se to moc líbilo. Do Hradce jsme jeli vlakem, dokonce jsme omylem vlezli do luxusního vagónu 1. třídy, ale pan průvodčí byl moc hodný a nechal nás tam. Po prohlídce celého muzea jsme se stavili i ve městě, aby si děti mohly koupit něco na památku a „utrhnout drápky“ korunkám od rodičů.

Dali jsme si báječnou horkou čokoládu s pořádným kopcem šlehačky. No a pak už přišel všemi očekávaný Štědrý den ve škole. Díky vám byl opravdu štědrý a kluci našli pod stromečkem stolní fotbal, holky zase moc pěkné puzzle a všichni dohromady krabici společenských her s Patem a Matem. Samozřejmě i nové pexeso a omalovánky. Ani my jsme nezapomněli na vánoční nadílku pro zvířátka v našich sadech a tak jsme tam dovezli kárku plnou dobrot pro srnky, zajíce, veverky i ptáčky.

Celý leden jsme opravdu pilně pracovali, aby to vysvědčení bylo co nejlepší a docela se to Myšátkům povedlo. Chodili jsme každou středu na plavání. Taky jsme byli bruslit. To byla docela švanda, protože mnohá Myšata stála na bruslích poprvé. Já jsem bohužel svoje brusle už neobula, tak jsem se domluvila s údržbářem, umyla jsem si boty, abych na led nenanesla kamínky a písek a „bruslila“ jsem s dětmi jen tak v botech. Že ze mě jen teklo, snad ani nemusím říkat.

Pořád jsme si slibovali, jak půjdeme bobovat, ale na to jsme malí páni, abychom poručili mrazu a sněhu, takže bobování se nám splnilo až v únoru. Mysleli jsme, že snad boby vůbec tenhle školní rok nevytáhneme, protože nejdřív nebyl sníh, když napadl, druhý den do něj napršelo, konečně napadal krásný běloučký sníh, ale zase mrzlo, až praštělo, a pak konečně mráz na chvíli trochu povolil a my vyrazili na kopec.

No lidičky, to byla legrajda. Myšátka se vyřádila a já nakonec docela taky, když jsem běhala nahoru a dolů za Majkem, který stavěl pozorovatelnu a rval na sebe tak obrovské koule, že jsem mu běhala pomáhat, aby se nestrhl. Potom se na nich usadil a pozoroval šrumec na kopci. Ještě jsme si došli dvakrát zabruslit a je vidět obrovské pokroky, tentokrát už jsem na ledě nebyla potřeba.

Ono to vypadá, že se pořád jen bavíme a nic neděláme, ale musím říct, že děti fakt pracují naplno a tohle jsou jen takové třešničky na dortíku školního života, které si postupně vyzobáváme za odměnu. Za dva dny končí jarní prázdniny a my se zase vrhneme na práci jako draci. Čeká nás začít nacvičovat na každoroční akademii, dokončíme projekt o přírodě a začneme nový o knížkách.

Samozřejmě další třešničky na nás čekají – návštěvy divadla a kina, výlet do ZOO (Brno nebo Praha k Lucce??? To zatím vážně nevíme.), cesta vlakem do Tábora a návštěva nové ZOO s výukovým programem. Samozřejmě taky výroba spousty pěkných věcí.

Vypadá to, že můj život s Myšátky je jen zalitý sluncem, ale bohužel mi to sluníčko nedávno zakryl pořádně zlý mrak, když jsem se dozvěděla, že umřela moje bývalá žákyňka Simonka, autorka známého výroku „ Uf, to jsem udýchaná!“, který pronesla, když jsem jí na kočáru vytlačila do šíleného kopce a teklo ze mně, jak z v….

Myslela jsem, že to se mnou praští, ale výrok se vžil aspoň v naší rodině a Kačka ho s oblibou používá. Simčino nemocné srdíčko nezvládlo boj s infekcí. Byla to pro mě strašná rána a pořád se z toho nemůžu vzpamatovat. I když neměla moje jméno, bylo to moje dítě, stejně jako všechny ostatní.

V písničce, kterou jí hráli na pohřbu a kterou si s pláčem zpívala i její malá sestřička, se zpívá „ pane Bože dej, ať smolařům je hej…“. Simča měla obrovské štěstí – měla báječnou rodinu, která pro ní udělala všechno, co bylo v jejích silách a teď tím nemyslím umetání cestičky – naopak- připravili jí do života tak, aby byla schopná se o sebe z větší části sama postarat.

Je to strašně důležité – moje děti mají tu smůlu, že do života dostaly nějaký handicap a na rodičích a nás učitelích je, abychom je naučili se tím handicapem vyrovnat a žít pěkný život. Tak PANE BOŽE DEJ….

Nezlobte se, za ten smutný konec, i to patří k životu…