Poté, co byla dětičkám naservírována nenásilná verze Červené Karkulky, která se tak líbila, že byla povídána k snídani, k svačině, k obědu, k večeři, na dobrou noc, k snídani…, začala jsem ze zoufalství vytvářet Karkulčí seriál. Po způsobu producentů jsem odesílala známé hrdiny do neznámých situací. Jako každý seriál měl i tento setrvale klesající úroveň. Ale i přes toto varování projevila řada Zvířetníků zájem o další pokračování. Takže „Neplačte, sami jste si to zavinili“.

Jak se Červená Karkulka učila plavat

Jednou v létě to hned od rána vypadalo, že bude hezký den. A tak si Červená Karkulka oblékla červené plavky, červený klobouček, červené sandálky, sbalila červené pití, jahody a červenou deku a řekla: „Maminko, jdu si zaplavat k řece.“ „Co tě to napadá, Karkulko? Vždyť ty přece vůbec plavat neumíš! Slib mi, že se budeš u řeky jen opalovat, a když ti bude moc horko, namočíš si ruce a nohy v řece a sama nebudeš zkoušet plavat!“ „Tak dobře, maminko,“ řekla Karkulka a šla.

U řeky si natáhla deku, opalovala se, a jak jí bylo moc horko, zašla si k řece namočit kolena. Jak vyšla z vody, ozvalo se za ní: „Buď zdráva, Karkulko? Cože si v tom horko nejdeš zaplavat?“ Karkulka se otočila a odpověděla: „Buď zdráv, vlku! Já plavat neumím, tak jsem mamince slíbila, že se jen namočím.“

„A nechceš se to naučit? My vlci plaveme dobře, pojď na mělčinu, ukážu ti, co dělat.“

„To by šlo, sama plavat nebudu,“ řekla Karkulka, zkoušela to, co jí vlk radil, a za chvilku plavala jako ryba.

„Vlku, já mám takovou radost, že umím plavat, že bych chtěla přeplavat řeku.“

„To nejde, Karkulko!“

„A proč?“

„Co kdyby ti došly síly? Neudržíš se na hladině, zavře se nad tebou voda a utopíš se. Ledaže bychom s sebou měli loďku, aby ses loďky přidržela a odpočinula si.“ „To je nápad, vlku! Babička přece má lodičku, půjdeme za ní, ona povesluje, a my poplaveme za loďkou.“

Oba uháněli za babičkou. Ta se nechala přemluvit, sedla do loďky, veslovala přes řeku a vlk s Karkulkou plavali za řekou. A když byli skoro na protějším břehu, řekla najednou Karkulka „Vlku, už nemám sílu“ a zmizela pod vodou. Ale vlk se potopil, vytáhl Karkulku nad hladinu a ta kašlala a kašlala, až řekla: „Děkuji ti vlku, že jsi mě zachránil.“

„Vylez si, Karkulko, do loďky, já tě už dovezu,“ řekla babička. „Na to nemám sílu,“ řekla Karkulka. „Tak se drž loďky a až si odpočineš, kopej nohama,“ poradil vlk. Karkulka ho poslechla a tak doplavali až na druhý břeh.

„Tak co, vy dva?“ zeptala se babička, „pojedete zpátky loďkou nebo půjdete po mostě?“ „Já bych se rád svezl loďkou, pomůžu veslovat“ nabídl se vlk. „Já taky“ odpověděla Karkulka, babička si tedy sedla ke kormidlu, Vlk a Karkulka k veslům a už jeli.

„Jestli vám u toho plavání vyhládlo jako mě u toho veslování, tak pojďte na svačinu.“ řekla babička a šli.

Jak šla Červená Karkulka na houby

Jednou v létě zapršelo, pak svítilo sluníčko a pařily se lesy. „To určitě porostou houby“ řekla babička, „měly bychom si nějaké nasbírat, ale když já už je tak dobře nevidím.“ „Já zase nevím, kde rostou“ řekla Karkulka. „To je škoda“ řekla babička, „mohla jsem navařit houbovou omáčku, praženici a gulášek…“ vzdychla si babička. „Mám nápad!“ zvolala Karkulka, „vezmeme s sebou vlka, ten jistě ví, kde houby rostou. Hned to půjdu domluvit.“

Poté, co se Karkulka vrátila, nachystaly si ještě nožíky a košíky a šly spát, aby ráno snadno vstávaly. Vlk je čekal za svítání za chalupou a povídá: „No, nevím, babičko, já sice vím, kde houby rostou, ale nepoznám, jsou-li k jídlu.“ „To nevadí, vlku, ty nás zavedeš a já ti povím, jestli jsou dobré“ řekla babička a šli.

Šli, až přišli pod břízy a tam rostly krásné červené mochomůrky s bílými puntíky na kloboučku. „Tak krásné houby musí být i dobré, babičko“ povídá vlk. „Kdepak, vlku, to jsou mochomůrky, ty se nejedí, jen se na ně podívejme a pojďme dál“ odpověděla babička.

Vlk je zavedl do smrčiny a ukázal jim zelené houby. „Ale tyhle sebereme, že babičko?“ „Kdepak, Karkulko, to jsou zelené mochomůrky. Ty jsou jedovaté, ani na ně nesahejte, kdybychom je snědli, rozbolelo by nás bříško a mohli bychom i umřít. Nechte je a pojďme dál.“

„Tak, a tohle jsou poslední houby, o kterých vím,“ řekl vlk a zavedl babičku a Karkulku pod dub, kde rostly krásné hříbky. „Vlku, to je nádhera!“ zvolaly babička a Karkulka. „To jsou krásné hříbky!“ „A to se dá jíst?“ „Vlku, to jsou ty nejlepší houby v celém lese!“

A babička s Karkulkou začaly sbírat, čistit a plnit košíčky, když měly plno, poslaly vlka s košíky do chaloupky, on dovezl zpátky trakač a trávnici a do chalupy ho tlačil plný hříbků. A pak začali čistit a krájet. Vlk neuměl zacházet s nožem, tak přenášel a podával, co se mu řeklo, až najednou babička řekla: „Jejda, vlku, dneska už je pozdě, půjdeš domů nebo se vyspíš u nás na peci?“ „Na peci jsem ještě nespal, rád bych to zkusil.“

A tak si vzali k večeři chleba se sádlem a vlk si vylezl na pec a usnul tak tvrdě, že ho vzbudila až babička, když začala vařit snídani. A pak vařila hříbkovou omáčku, houbovou polévku, smažené hříbečky, nakládané a sušené hříbky a vlk ochutnával a olizoval se a říkal: „To je úžasná dobrota, až babičko příště půjdeš na houby, vem mě prosím zase s sebou.“

A tím bych s Karkulkami skončila. Následovaly sice ještě díly „Jak šla Karkulka s vlkem pro ovčí sýr“, ve kterém se vlk nechal zaměstnat na salaši a volné měl jen neděle (to aby přestal s Karkulkou konečně dělat další skopičiny) a „Jak jely babička a Karkulka s vlkem na Petrov“ (to si rozčilení čtenáři vyvzdorovali). Další pohádky jsem prostě vykradla z klasických autorů. Bylo to méně pracné a hlavně – o někom jiném. Takže: dobrou noc, děti :o)