Středem dění je ve většině rodin kuchyně. Když otevřete kredenc, ledacos o vás vypoví. Někdo má spoustu plastového nádobí, protože je praktické a vydrží téměř jakékoli zacházení. Někdo má nádobí v nejnovějším designu a kuchyni plnou technických vymožeností. A někdo má kredenc s nádobím po prababičce, z bazarů a půd.
Já mám tak něco mezi. Plasty jsem vzala na milost kvůli mrazáku, jinak je moc nemiluju. Několik plastových misek doznalo tvarových změn, když jsem je přistrčila blíž k plynovému sporáku, a taky zbaběle praskaly při nalévání horké krupicové kaše.
Z novinek mám hrnec s keramickým povrchem – no jo, je to fajn, ale na indukční varné desce stejně dobře funguje litiňák nebo starý smaltovaný.
A pak mám nádobí posbírané v průběhu života. Dětské misky s medvídkem, ještě i nějaké nádobí z odrůdy svatební dar by se našlo, a taky nádobí po babičkách. Mísy na zadělávání těsta (už mám konečně i tu plechovou s ušima!), zbytky porcelánových servisů (z babiččina svatebního kávového zbyly jen dva šálky a mléčenka a chtěla je vyhodit), no a taky trosky různých sad skleniček. Dcera se právě nachází myšlenkově v oblacích a její průměr je jedna rozbitá sklenička týdně – a to je nemusí ani umývat…
Onehdy jsem se dostala k jídelnímu porcelánovému servisu po babičce. Už když se babička stěhovala z domku do bytu, chtěla ze servisu hodit do popelnice polévkovou mísu, omáčník a misku na kompot. Tehdy jsem dotyčné kusy popadla a prohlásila, že je uložím u sebe pro případ potřeby. Doma jsem je zastrčila dozadu do špajzu, poctivě jsem se s nimi taky odstěhovala z Brna na vesnici a tady v domku všechny tři kusy zase uložila do nějaké police.
Babičce se silně zhoršilo zdraví a musela být předána pod trvalý lékařský dohled. A já jsem dostala zbytek její porcelánové svatební soupravy. Je téměř kompletní a je krásná. Nevím, jestli je cenná, spíš ne, je to jen taková měšťansky poctivá záležitost, ale báječně se z ní jí.
A tady jsme narazila na názor, že že si ten porcelán mám jen vystavit a nechat na památku. Ale není to škoda? A nebylo by to těm talířkům líto? Je to krásně udělaná užitková věc a její používání mi přináší mnoho radosti- dětem už méně, odmítám ji strkat do myčky 🙂
A co třeba vařečky? Já miluju ty už omleté, co mají tvar podle hrnce – nové někdy taky mají své kouzlo, ale ten mezistupeň mezi novotou a ošoupaností je děsně nudný a někdy dost dlouho trvá. Tak nevím, co byste z mého kredence vydedukovali 🙂
Ta supravička po babičke je krasna, taka jemna… ja mam podobne šaločky a ak by si ju chcela posunut niekomu komu robit radost, tak som to prave ja. :))
Manželovi jsem do jeho mládenecké domácnosti pořídila velký kvalitní nůž. Máme ho stále. 🙂
Milá Matyldo, skvělý článek od bezvadné ženské (inlove)
Taky mám památeční porcelán, užívaný ve sváteční dny, ale kupodivu to není to nejcennější, co jsem zdědila. I na svých zahraničních misích jsem s sebou vozila třeba trojici po babičce – dvoubodec, dlouhý nůž a nůžky na drůbež. Je to kvalitní náčiní, ale jeho hodnota je pro mě jinde… to už tu napsali mnozí. Jinak se šikovným moderním kuchyňským vymoženostem nebráním a jako denní porcelán používám jednoduchý moderní bílý „china“ servis od Johna Lewise 🙂
(call) Opožděné přání Danovi. (call)
😡 Přejeme Ti všechno nej, nej a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_14_2012#Dannar_2012.jpg (f)
Ajta krajta 🙂 (rose1) (^) (d)
Tak já se taky přidám. Jsem vetešníků futrál. Byly doby, kdy jsem při vstupu do známých vetešnictví ( antikvariátů nebo vznešeně nazvaných starožitnictví- jeden z mnoha kjamarádů o nich hovořil jako o střelnicích) vstupovala přímo s puzením a musela sio prostě něco koupit, tedy ulovit. Naštěstí mě to už s přibývajícím věkem alepoň trochu přešlo. Když k tomu přidám všechno poděděné po babičkách, prababičkách, tetách a pratetách, tak by to na jednoi vetešnictví stačilo. Nicméně, proč píšu. Jako kdysi své ctidbalá nevěsta jsem si pořídila komplet cibulák. Užívali jsme jej bez větších následků a když se nachýlil čas dceřiných vdavek, chtěl jsem jejpředat dál. Jak špatně jsem dopadla. Zůstal doma, odešly jiné kusy, podostatně starší a cibulák byl pohaněn. JInak starým mosazným vaháím, závažíčkům, formám na bábovky a beránka, do kterého se veljde těsto z 8 vajec (je mu asi 130 let) zdar. Baba v úctě
Já se přiznám, že cibulák opravdu nemusím!
Ani jako výstavní kousky.
Špenát s vrabci a brknedlíkem, vepřoknedlozelo, svíčková – servírované na modrém dekoru – brrrr. neee.
Miluju jednoduchost – slonová kost s platinovým proužkem zn. Bernadotte, to je můj favorit nebo pouze bílý porcelán s jemnými proužky kolem. A když není dekor a je to jen bílý porcelán, ještě lépe.
A na zvěřinu nebo tu svíčkovou mám speciální keramiku.
A k tomu příhodné příbory – ke keramice se dřevěnou rukojetí, k porcelánu pěkné, klasické.
Ke svatbě jsme dostali od tchána servis – bílý porcelán, zlatý proužek, rozkvetlá obrovská větev třešně s plody a květy a zelenými lístečky současně, něco příšerného. Nenáviděla jsem ten kýč, ale co s tím? Švagrová dostala stejný, měla to štěstí, že se jim utrhla ze zdi polička a vše spadlo a rozbilo se na kousíčky. Já ne!
Dnes ta hrůza odpočívá nahoře na půdě chalupy v tašce a já se pořád chystám do charity!
V jednoduchosti je krása. Jemné kytičky na porcelánovém servisu po babičce mi nikdy nevadily, ale cibulák po celém talíři, to fakt nemusím.
Ani já se do cibulšku nezamilovala. Ale Babo, já bych si cenila, že mláďata dokázala říct ne, a nebyl tak učiněn „dunajský dar“ 😉
Nó, já si ten cibulservis pořídila na truc. Moje tchýňka, dej jí pánbuvěčnouslávu, pořizovala kdysi ten národní mor celé rodince a vozila ho z Olomouce domů. Všichni byli obdárováni, kromě mojí osoby, prej mám dost. Tož jsem si ho pořídila a bylo. (chuckle) (rofl)
Musím se přiznat, že ve své domácnosti jsem vloni – po pořízení nové linky, ve které kvůli nově zabudovaným přístrojům ubylo docela dost místa – provedla značnou selekci. Jídelní soupravy už mám jen 4 (sklo, kamenina, porcelán, vitral), příbory už taky máme jen dvoje. Starší kousky jsou ve starém domě mimo Brno.
Jo a parádní zlacený a modře malovaný servis od tety Dáši, který jsme dostali k svatbě, ten je ve sklepě. Vytáhli jseme jej jen jednou – když teta přijela.
Kdyby měl někdo zájem, ráda bezplatně věnuju. On není nepěkný, naopak, hromadě lidí se určitě bude líbit, má celkem moderní tvary talířů, jen to prostě není náš styl – my prostě doma máme vše bílé, šedé, skleněné nebo dřevěné, bez dekoru, v tlumených barvách (jen křesla jsou červená).
Kdyby to byly jen zlaté a modré proužky, tak bych se přihlásila 🙂 Můj svatební byl se zlatým a tmavozeleným proužkem (vybírala jsem sama), bohužel už mám jen pár kusů.
Ony jsou na tom ještě nějaké kytičky, tuším, musela bych se podívat (do sklepa, kam jsme to časem odtransportovali).
Ani tam nechoď, s kytičkama ne 🙂
JESTLI JEŠTĚ MÁTE,BERU HO
Jéje, Matyldo, právě jsem si uvědomila, kolik jídelních servisů už se rozbilo v našem manželství, průměrná doba je jeden servis na 10 let, teď mám čtvrtý kompletní (a současně trosky těch předchozích) a ten si hlídám, protože jsem ho dostala darem a sestřička vybrala moc hezký. Vypadá to, jako bychom po sobě házeli talířema, ale fakt ne, spíš je to tím, že mytí nádobí je u nás mužská záležitost a moji muži asi nemají pro porcelán a zrovna tak pro sklo ten správný cit.
Památeční kousky po mamince a babičce si chráním a jako oko v hlavě opatruji vzácnost největší – kávový servis po prababičce, prý ho dostala jako svatební dar od majitelů zámku v Chudobíně u Olomouce. Je zdobný, s květinovým motivem, však se jmenuje Fleury a není to porcelán, ale francouzská fajáns (že byla řeč o značkách, tak tohle je Faienceries de Sarreguemines). Občas, ne příliš často, návštěvě do těch šálků udělám kafe – pak si oddechnu, když zase v pořádku odpočívají v kredenci. Jednou už jsem málem o jeden šálek přišla – to když kamarád dopil kafe, postavil se a z kapsy mu vypadla krabička s kovovým pásmem přímo do šálku. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a chystala jsem se k vraždě, ale nebylo to nutné, neboť šálek naštěstí přežil.
Tenhle servis se u nás dědí po přeslici, jednou ho dostane Anička. 🙂
já mám slabost na kastrolky…..v zhledem k mému zaměstatnání se semtam nějaký šikovný skoronový u nás objeví, průšvih je, že nemám srdce vyřadit nebo vyhodit nějaký starý…..furt jsem chtěla rendlík, už ho mám a je úžasný…..
jinak mi nevadí, že mám dvě vařečky, dva nože malé protože velkých se bojím…..a to máme v práci nůž na kde, škrabku na kde co…..prostě spoustu výborných skvělých věcí bez, kterých se já klidně objedu 🙂
Nepoužívat něco, co se mi líbí, je škoda (happy) . I porcelán si musí užít života!
Moc příjemně se to čte :*
Ke starým a používaným věcem mám velmi kladný vztah. Něco málo jsem podědila a udržuji i užívám. Mám z toho radost a příjemné vzpomínky. Jsou to takové objímané kousky. (h)
Časem jsem si pořídila cibuláčovou jídelní soupravu a mám k ní krásné bucláčky na kaféé. Všechno používáme. Přednosta trvale užívá pobídkovou větu: Vem si nóšu (nůši) a běž s těma krámama do trhu. Bohužel obydlí není nafukovací, takže musím brzdit. Ale zase mně čeká vyklizování chaty a tam se taky něco najde. Už se těším.
Takže tohle jsem milá Matyldo vydedukovala, jsem kramářka česká.
V tomto případě je zásadní hustota kyanoakrylátů. Ty nejběžnější jsou příliš řídké, to tvoje lepidlo je středně husté a proto funguje.
Ano, Matyldo, taky mam k vecem kuchynskym a jidelnim temer intimni vztah a tudiz mam ponekud eklektickou sbirku veci. Kraluji tomu veci, co si vozim z domu. Nektere vzacne, jine ciste sentimentalni – smaltovana konev na mleko, kameninovy zadratovany hrnec, ve kterem se varivala povidla. Je praskly, ale pouzivam ho na salaty nebo servirovani sussich potravin na vetsi seslosti. Stribrny hrnek na kafe s brousenou sklenickou uvnitr, ve kterem dedecek dole v lekarne pil kazdodenne kafe.
A za ta leta, co uz jsem tady, spojenymi silami rodinnymi mam velky servis ceskeho porcelanu a velmi slusne sklenicky, vse peclive prevezene, vcetne zasobovaci akce pubertalnich hochu. Ti museli do letadla s hruzou ve vocich – a ne abys tim nekde trisknul. A tak si toho uzivam, i Chet si uz zvyknul a nepta se: co kdyz se to rozbije??? Ale mam i veci, ktere jsem si sama koupila na blesim trhu v prvnich mesicich zde a nemuzu se od nich odpoutat. Protoze to patri k memu zivotu.
Také miluji staré věci, prostě vydyzajnované interiéry pro mě nejsou.
Po tetě a vlastně její mamince (já nejsem schopna říkat babička paní, která zemřela v necelých 40 letech dávno před mým narozením) jsem domů přitáhla váhy na závažíčka – ty se zobáčky a mosaznými „talíři“. Od té doby nemám nejmenší problém NAPROSTO přesně navážit cokoli. Do té doby jsem třeba u vánočního cukroví, kdy ji nejvíc používám, vždy tu musela dolít trochu mléka, tu přikrojit trochu másla. Prostě to nevycházelo.
Také jsem donesla mosazný moždíř – ti lidé dříve věděli, proč je dělají tak hluboké. Můžu do věcí třískat a nic nevyskočí.
Starý nábytek po babičce (tu jsem zažila) – poctivý dub, který vydrží dalších 100 let, a ještě ke všemu je krásný. Stará kredenc po babičce.
Ano, nevydrží všechno, ale ty zachované věci mají duši a když ještě ke všemu perfektně fungují, co více si přát…
Presne takove vahy ma nase maminka taky a tvrdi, ze jsou neuveritelne presne. A zavazi jsou v krasne drevene krabicce. jakodite jsem s tim hrala rada na obchod. 🙂
Jééé, to je hezké téma. Já moc starých věcí nemám, nikdo mi je nedal a co bylo, to maminka i teta rozdaly. Z některých vzpomínek na ty krásné věci mám šrám na duši. Jsem vetešník od mala a nikdo to nebral na vědomí. Spíš jsem byla k smíchu. Ale vyzrála jsem na to, podobné věci jsem vyaukrovala. Krásnou mísu, čínský porcelán a barometr. Jen sháním ještě jednu konkrétní skleničku.
Porcelán do myčky neee, ale zkusili jste broušené sklo? Nádhera.
Myslíš broušené sklo v myčce?
Nádhera to je, ale jen tak párkrát! Broušené sklo má úplně jinou strukturu a velmi rychle se v myčce zničí. Pozor na to a příliš často neumývat a hlavně ne na vysokou teplotu, tzn. s ostatním nádobím.
Když čistím stařičký porcelán nebo broušené sklo od prachu v myčce, zásadně jen s programem oplachu nebo na nejnižší teplotu a bez soli a přídavných prostředků, jen s leštidlem.
Broušeného skla mám spoustu, ale raději ho čistím a myju ručně.
Tak skleničky myčka likviduje spolehlivě, pokud mají nějaký dekor, tak se smyje, pokud jsou průhledné, tak je to časem přejde 🙁 …Takže čas od času skleničky putují do popelnice nebo v nich množím kytky a nastoupí další várka.
Za 35 let se mi v kuchyni taky namíchaly nejrůznější typy nádobí, ale k nejvíce mnou ceněným patří zbytek míšeňské porcelánové čajové soupravy po mé přeslicové babičce: konvice, tři šálky a čtyři podšálky. A velký jídelní servis, který moje mamka dostala ke svatbě, si už dvacet let užíváme na chalupě, poté, co se mi mamku podařilo přesvědčit, že těch předchozích čtyřicet let, kdy byl vystaven v příborníku, bylo až až až ]:)
Vydedukovalo by se jediné, že je u vás doma dobře.
Z pohledu do mého kredence by každý vydedukoval jediné – že jsem strašlivej bordelář. A bohužel by to byla pravda. Já nevím, co se se mnou stalo, asi jsem na tom venkově zpustla, ale do půl dne po úklidu mám zas všecko roztahaný. A nádobí mám různé, protože nikdy nevyhazuju funkční věci, ovšem občas (čím dál častěji) něco připálím tak, že to nevytluču ani kladivem. Mohla bych sestavit žebříček nejsmradlavějších připálenin, vyzkoušela jsem snad všechny.
Porcelán mám dvojího druhu, jeden opravdu sváteční, po mamince, který se používá výjimečně, a každodenní, obyčejný bílý hospodský. Vinou svých artritických prstů totiž každou chvíli něco rozbiju, takže jednoduše občas dokupuju v Makru.
To s tím bincem je asi nakažlivé (headbang) .
Co bychom vydedukovali? Že jsi naprosto normální a prima ženská. Většina z nás má doma směs nového a starého a používáme vše, i naše babičky to tak měly.
Mám výborný robot, co umí skoro všechno a jeho hnětač „utáhne“ kynuté těsto z kila mouky, ale kafe a čaj piju ze stoletých šálků. Mám jich plnou kredenc a poctivě je střídám, aby jim nebylo smutno. Mám nové nerezové mísy, ale taky těžkou kameninovou s ušima, co v ní babi zadělávala na knedle. Bábovku jsem pekla v moderní skleněné formě, ale nikdy nešla vyklopit. Pak jsem podědila po babičce kameninovou „polejvanou“ formu a to je nádhera. Ta je tak hlaďounká, že se bábovka vyklápí sama. A má správnou velikost a krásný tvar a není z toho buchta dusivka… a prostě v jiné formě už bábovku nepeču.
Jo a té veliké smaltované zadělávací míse s ušima babičky říkaly „vajdlink“.
Já mám na chalupě směs všeho možného. Miluju starý porcelán a sbírku už není kam strčt. Používám ho jen při svátečních příležitostech – vánoce apod. Je mi líto každého hrníčku, který se mi rozbije. A také do myčky ho zásadně nedávám, protože by se smylo všechno, co na něm je. Což je trochu problém, protože myčka je u nás nepostradatelný pomocník ať už v Praze nebo na chalupě. Mám spoustu starých litinových pekáčů, hrnců a rendlíků, které jsou úžasné na kachlová kamna a do trouby kachlových kamen. Jídlo z nich chutná úplně jinak, nežli z nerezu, ve kterém vařím v Praze. A vařečky? To je kapitola sama pro sebe: tuhle chtěl MLP jednu obzvláště „hezkou“ nacpat do kamen a se zlou se potázal. Pravda – je z ní jen půlka, ještě k tomu prasklá, je celá černá, ale je po mamince a ta s ní míchala ty nejlepší omáčky na světě. Do kamen ne – tak jsem si jí vystavila.
Prasklá vařečka rozhodně není důvodem k vyřazení z provozu 🙂
Nojo, jenže ona je už zčernalá a vypadá poněkud nehygienicky.
Nehygienicky asi ano, ale jsou v ní ty nejlepší omáčky na světě. Ti rozumím. (wave)
Starý dobrý smaltovaný Sfinx České Budějovice! A mohou mi s titanem, nerezí, nebo wolframiem, (nejnovější hit podvodníků z Mravie), líbat zadek! Bakelitová držátka už jsou všelijaká, ale funkční, na povrchu zanechala mnohaletá poctivá služba také své stopy, ale oba dobře víme, že to nové zdaleka tak dlouho nevydrží. Takže: Dokud to funguje, bude se to používat.
Miluju staré věci. Když jsme přestavovali dům, v kuchyni jsme dělali moderní a normální prostor. Moderní je maličký, jen sporák a mycí linka, zato tři kredence díky dcérence znovuuvedené do života. Dvě jsou klasické bílé, každá po jedné Bimbově babičce a takový ten malý skleníček.A kuchyňské starožitnosti používám, dávno jsem vyhodila robota a mám pečlivě vyaukřené mlýnky
jojo – staré věci se musí používat. A u nás se i používají.
Co ale nemám ráda jsou věci nakřáplé a „okousané“. Ty bez milosti likviduju. Prostě šestkrát slepovaný hrneček není pro mě hrneček…
Já to mám podobně (jen některé věci se nepoužívají, protože na používání jsou nešikovné).
A slepovaný hrneček. Poté, co u jednoho se slepeným uchem to ucho upadlo zrovna když se v něm nesl horký čaj (opařenina nebyla tak velká, ale nepříjemná), ucha nelepíme, ale hrnečky nemilosrdně vyhazujeme.
Přilepená ouška taky nebrat, teplem to lepidlo snadno povolí, sama jsem bohužel vyzkoušela…
Asi zalezi jak ma clovek stesti na lepidlo. Nejakym blize neurcenym co mi padlo do ruky jsem prilepil ousko od oblibeneho hrnku a uz drzi roky. A to ho pouzivam na horke kafe.
Co jsem vydedukovala? Že jsi prima holka s přirozenou úctou k minulému. Zachovat a používat, to se mi líbí moc. (y) 🙂 (h)
Vařečky mám dvojí, do hrnce a do mísy, tedy opálené a neopálené. Opálených ovšem stále přibývá, protože mužský element dokáže rozlišit pouze vařečku od kvedlačky. (chuckle) A protože nerada míchám těsto vařečkou s cibulkovou vůní, musím občas nějakou novou vařečku koupit. Což ovšem není jen tak, protože správná vařečka musí být … prostě ta správná. (nod)
Matyldo (inlove) , děkuju Ti za pěkný článek a přeju všem krásný den. (h)
Miluju staré hrnce a nádobí, asi to je příčina věnování se historii, protože i když to vypadá divně, i s nádobím si člověk může povídat. každý oťuk o něčem vypovídá,těch rukou,co se ho dotkly, té vody a pokrmů…u vařeček a různých pomůcek si právě cením toho otěru, tvaru dle hrnce a nechápu,jak někdo nepochopí,že ta vařečka,kterou hodlá míchat polívku,je pro smaženou cibulku a na jinej kastrol,porcelán zavřenej v kredenci na okrasu je mrtvý,každý kousek ožívá ve chvíli,kdy je naplněn, podán, stavá se součástí tabule…mám také mrtvé kousky růžového porcelánu,beru je čas od času do rukou a vybavuju si,jak se ke mě dostaly a občas si do hrníčků uvařím kafíčko, abych je na chvilku probudila…
Matyldo,je na spodní části toho porcelánu po babičce nějaká značka? Podle ní jde poznat všechno 😉
Korunka s éčkem a nápis Eichwald.
Takže máš Porcelánku Dubí u Teplic….napiš si k nim a pošli jim fotku, oni ti to určí přesně-…podobný ještě dělají..http://www.cesky.porcelan.cz/cs/katalog-produktu/dekorovany-porcelan
pokud tomu dekoru pořád říkají Házenka..jsme doma..http://www.cesky.porcelan.cz/eshop/cs/produkty/dekorovany-porcelan/hazenka-kvetinova-elegance/cukrenka-s-ousky-s-vickem/625
Typově i barevně je to podobné.
Jen jak na to koukám, je to „chudší příbuzný“- linka není zlacená, ale zelená a talíře mají uprostřed jakože svazek kytiček a drobné květinky jen na rantlíku, ale každý talířek má trošku jinou kombinaci těch květinek.
za ty roky se design trochu změnil, ale je to od nich…
Sharko, když jsi tak dobrá- já mám po babičce část čajového servisu. Byl to prý její svatební dar. Mám 3 hrnečky s podšálky, 2 dezertní talířky a džbáneček asi na mléko a cukřenku. Je to pravděpodobně z konce 19 stol. a je na tom korunka, nápis Viktoria a v porcelánu napsané 1880. Druhou část má sestřenice a nedáme ani jedna z ruky. Co to je, nevíš?
zas tak skvělá nejsem, vem to k dobrýmu starožitníkovi, ten ti řekne,ale tržní hodnotu tím, že každá máte část,jste srazily na minimum…ale kdybyste to daly jednou někomu obě,aby měl celek…to by bylo radosti….zkusím se juknout do příručky doma…
mohla by to být Stará Role – porcelánka, ty Victorii dělali, takový masový porcelán, ale teď už by cenu měl ,po tolika letech…
Mě nejde ani o cenu ale jsou to tak vzácný hrníčky, tenké a mají ručně malované kytičky i uvnitř šálku. Ten se opravdu může používat jako vyznamenání. Mám k tomu prostě vztah. Tu Viktorii si tedy najdu. Dík
to byl apřímo porcelánka, Victoria – Stará Role až do roku 1945, vyráběla i talíře a soupravy pro Wafen SS
Víš, moje babička se vdávala kolem roku 1885 poprvé a asi 1901 nebo 2 podruhé. Spíš je to pro mně taková srdeční záležitost a úcta ke kráse. Zkusím to vyfotit a pošlu Ti obrázek. To víš, moje babička a Tvoje babička, to je rozdíl dvou generací, protože tatínek byl její v pořadí sedmé dítě z devíti. A já mám dceru Tvého věku. Musím vydolovat přesnější záznamy.
Victoria fungovala od roku 1883, ve Staré Roli..pošli,juknu se..nebo pošlu já – ty značky,ono se o tom i dobře čte…jakej máš mail?
Dneska má Dan narozeniny, kolikátý neprozradím, ale má (clap)
tak všechno nejlepší Ti přejeme…já i mých 7 kožíšků (h) (sun) (beer) (cat) (rose1) (coffee) (hug) (inlove) :*
Všechno nejlepší, Dane. (inlove) Kytku asi ne, co takhle jedno dobře chlazené (beer) ? 🙂
Milý Dane, všechno nejlepší k narozeninám. A tady je kytice kočiček. (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat) (cat)
Jééééé, to je krásný přání, s dovolením se připojím. Všechno nejlepší s kyticí košišek. (cat) (f) (rose1)
Dane všechno nejlepší ode mne i od kocourků (d) k tomu (^) a dobré (coffee)
Všechno nejlepší, Dane (h) (f) (sun) (cat) (cat) (cat)
Všechno nejlepší, milý Dane! (h) (^)
Dane, i od nás vše nejlepší a hodných 16 kočiček (h) (h) (h) (h)
Dane hodně zdravíčka (d) (d) (d)
Všem moc děkuju za přání, tolik radosti po ránu… 😀
Dane taky všechno nej nej nej a ostatní si kup 😀
Milý Dane – všecko dobré ti přeji – v bitvách se dávej pozor na zlotřilé indiány, aby tě neobrali o skalp, taky oko si hlídej (asi jako oko v hlavě). Jo a taky nějakou tu přítulu kočičí a vůbec, splň si jedno tajné přání.
P.s.: nevím, proč Sharka nechtěla prozratit, kolik ti je – dvacetdevět není tak moc ani na ženskou, natož na chlapa (nod)
29? Kde jsou ty časy… (party)
a já vím, a já vím (dance) … a nepovím 😛
(cat) (d) (handshake) (d) (cat)
Všechno nejlepší! (cat) (beer) (pi)
Dane, všechno nejlepší!! (beer) (beer) (beer)
Tak všechno nejlepší k narozeninám! Hodně úspěšně vybojovaných bitev ve světě a jen samé zdravé mazlivé kožíšky doma (h) . (d) (^) (dance)
Že jsi prima (inlove) bychom vydedukovali…! A porcelán , zejména po babičkách, nevyhazovat ani nevystavovat!!! Používat s láskou!
Milá Vave, další krásná 105ka. Ano i u nás je kuchyň(a vždycky byla) středem dění v domě (navíc ji linka dělí od jídelny, takže je to jedna velká místnost). V mojí kuchyni je asi vše co v ní máš i Ty, jen bych se vsadila, že v poněkud větším množství (tedy co do počtu jednotlivých kousků). Mimo jiné i proto, že nějak nedokážu staré nábobí vyhodit. Protože ten oprýskaný talíř se zrovna hodí jako cachtadlo pro malé želvičky (ještě že jsem ho nevyhodila a přeci nepoužiji nový, nebo nekoupím, když mám ten starý). Nevyhodím starý hrnec, ve kterém se třeba omáčka připaluji, protože má poškrábanou glazuru, ale zcela vyhovuje na vaření brambor ve slupce atd. atd. Ale nejvíce mám snad pánviček – různé velikosti i hloubky. Mám totiž problém udržet jejich dno rovné. Dříve se mi to u lehkých (a levných)teflonových vždy stalo během krátké doby. Pak jsem si někde přečetla, že se teflonová pánvička nesmí rozpálit hned naplno, musí se začínat pozvolna. A nesmí se poškrábat. Koupila jsem tenkrát novou a držela se rady – měli pravdu. Tak jsem radostně zakoupila celou sadu pánviček. Jenže rovná dna a jednotně černé dno mi vydržely jen do té doby, než jsem na radu zapomněla a ve spěchu (třeba rychle usmažit cibulku) jsem jí dala hned na nejvýší teplotu. Ozvalo se „mlasknutí“ a už se pánvička kolýbala. Nebo jsem místo vařečky popadla na míchání lžíci, při mytí místo hadříku použila ostřejší houbičku – a dno utržilo šrámy. Pak začaly houfně vyrábět nové pánvičky s těžkým dnem a tak jsem koupila i když byly drahé. Ale vyplatilo se to,jsou skvělé a jejich údržba navíc snese drsné zacházení. Jenže přeci teď nevyhodím všechny ostatní pánvičky. Sice už nesedí na plotně rovně, ale jídlo se v nich nepřipaluje, nebo jen málo a mají tu velikost, kterou někdy zrovna potřebuji. Krom toho je pávnička v mé kuchyni nejvíce používaný kus nádobí. Někdy mám hned tři na sporáku (na jedné smažím cibulku před přidáním posekaného lupení, na druhé opékám brambory z předešlého dne a na třetí buď slepičí řízky nebo třeba smažený sýr).
A něco vám povím – není nad české stěrky. Takové ty původní červené gumové na dřívku. Co jsem vdaná, vozila jsem si je z návštěvy domova (a dávala i dárkem). Téměř denním používáním se jim změnšily špičky, horkou vodou popraskala a ztuhla guma. U těch nezbývalo, než je opravdu vyhodit. Ale žádná ze „západních“ stěrek se jim nedokázala vyrovnat – vyzkoušela jsem jich řadu, ale ani jedna nevyhovovala, byly tvrdé, nepodajné. Ale asi před čtyřmi možná více roky jsem si všimla, že se ty české stěrky zmenšily. Jsou stále skvělé, ale s menším „stíracím obvodem“ už to není úplně ono jako dříve. A též nedám dopustit na českou spirálově zatočenou měchačku – tuhle pomůcku do domácnosti jsem tady snad ještě nikdy neviděla. Asi proto, že nezadělávají na knedlíky!
To není stopětka 🙂
A červené gumové stěrky potvrzuju, mají přesně tu správnou tuhost.
Jejda prosím tě promiň Matyldo!!!!!! A díky Renáto za upozornění, aby si Matylda mohla tu omluvu přečíst hned ráno!!!! Já nevím, proč jsem byla fixovaná na Vave.
Přeji hezký den. U nás bylo dneska +30 a tak se zvedla vlhkost, že si musíme pustit na noc klimatizaci.
V NYC pres 20, jaro az leto,kratke rukavy ( puncochy tady nenosi ani v mrazech, to je fakt neco, kozacky , kozich a hola kolena!!), vsichni jsou trochu zblbli z toho nahleho tepla.
Milá Maričko (inlove) , a to jsi mě moc potěšila, když jsi mi připsala takový krásný článek. (y) 🙂 To bude tím, že je čtvrtek, kdy 105 obvykle vychází, jenže já jsem ji tentokrát nezvládla napsat.
tyhle stěrky se milá Maričko už vozí z Číny, pořád vypadají stejně a mám jich doma asi 5…občas je mají v Globusu za 19 korun kus.
Jj, byly nejlepší, ale kvalita se silně pokazila.
My jim s holkama chalupářkama říkáme „vylizováky“.
Být považována za stopětku mi nevadí 🙂 A pánviček taky umím zlikvidovat hromady, Maričko, to není problém 🙂
To teda… Pánvičku kupuju co 2-3 roky, je to nejpoužívanější kus a prostě odejde. Mívám dvě. Plochou palačinkovou a hlubší s poklicí.