Pes leží u dveří a předstírá, že spí. Prozrazuje ho napětí a stále se pohybující uši – je to jen nucený klid, mysl je nastavena na „stand by“. Najednou vstává, hlavu má skloněnou, naslouchá celým psem. Neštěká, jen se po mě ohlíží a netrpělivě přešlapuje. Potom klapnou vrátka a pes se rozsvítí. Svět se vrátil do správných kolejí, Berry je konečně doma.

Kazanovi bude za měsíc jedenáct let, je poměrně zdravý, až na artrózu v loktech a bolavá záda. V době tlakových výší je aktivní, běhací a hravý, v době přecházejících front a tlakových níží zpomaluje a hlavně po ránu se pohybuje tak trochu jako dřevěný pes. Dobře a s chutí jí, dobře a s chutí hlídá zahradu a Dům, každý den se těší na vycházku. Ale především žije v páru a oddaně miluje svoji družku – příští měsíc dvouletou divoženku Berry.

Berry směřuje ke svým druhým narozeninám jako plně dorostlá, dobře osvalená fenka v nejlepší kondici. Celou zimu dělala doprovod běžkařům, obvykle chvíli táhla, chvíli běhala volně. Díky chytré GPS a Martinovým pravidelným tréninkům víme, že u lyží bez problémů uběhne 20 km, že na uhlazené cestě dokáže z vlastní vůle, tedy bez zvláštního pobízení, táhnout lyžaře rychlostí 28 km/ h, v hlubším sněhu (směrem ke stádečku srn 😉  ) 25 km/ h.

Berry

Na zimu jí narostl kožich, který mě přesvědčil, že když Angličané nazvou plemeno dlouhosrsté, tak to myslí vážně. Přestože má Berry po těle srst lesklou a elegantně přiléhavou, tak prapory na nohách, pod břichem a především na zadních nohách by dělaly čest i čistokrevné kolii. Její ocas postupně nabyl kvalit ohonu Lišky Ryšky, která, jak všichni víme, ocasem údolí a hory tvořila i vymazávala.

Berry sice neholduje zemětvorným činnostem, zato v tom veleometáku nosila domů tolik přírodnin, že jsem jednoho dne řekla – a dost – a chlupy na ocase jí zastřihla. I tak je má na nejdelším místě určitě patnácticentimetrové. Bohatá a dlouhá srst má vedle nošení svinčíku na domácí podlahy ještě jeden zajímavý efekt – když si Berry za účelem vyhovění přirozenému nutkání přidřepne, je to jako by si přidřepla kněžna Zaháňská i se všemi svými spodničkami. 🙂

Povaha se jí ale nezměnila. Pořád je to neskutečně mazlivý tvor, který váhá mezi duševním vyladěním labradora a kočky. Každou chvíli ji má někdo na klíně – většina z nás jen půlpsem, Marek obvykle celou. Nemá žádnou brzdu v láskyplných projevech. Zatímco Kazanovi stačí, když mi do postele nebo na klín strčí hlavu k pomazlení, Berry napochoduje celá.

Jen počkej, až tě chytím!

Veliká žíhaná tlapa s mocnými drápy umístěná láskyplně na mém krku nebo obličeji nepatří zrovna k nejpříjemnějším zážitkům, ale když ona to dělá z lásky – konec konců, my se taky objímáme, ne? Pořád ještě je hyperaktivně pracovitá, hloubí jámy (svoje tři hlavní udržovala i pod sněhem a za mrazu, čtvrtou vykopala pod terasou, aby jí do toho počasí nemohlo mluvit) a fanaticky aportuje. Větší část výcviku věnujeme poslední dobou tréninku klidových disciplín. Je to obtížné, je to otrava, ale je to nezbytné – Berry unášená vášnivým zápalem umí být i nebezpečná (i když to tak nemyslí).

Zato trénink stopování (mantrailing) se nám v zimě vůbec nepovedl. Jednak jsem byla dlouho nemocná, a když jsem náhodou byla něčeho schopná, tak nespolupracovalo počasí. Ovšem když jsem si před dvěma dny pouštěla video, kde Dana (psovod) vedla na stopě Cecilku (pes 🙂 ), tak Berry nejdřív jen zpozorněla tak, že si jí stouplo i to padavé ucho, potom vyskočila a s kňučením obíhala počítač. Ona prý chce taky a hned!

Pejsci, ke mně!

Tak jsme se domluvili a já v úterý položila stopu pro Cilku a Dana se šla ztratit pro Berry. Berry šílela nadšením, už když jsem vytáhla stopovací baťoh (to ti to tedy trvalo!), potom kvílela v autě, když musela čekat. Jakmile jsem ji vypustila z auta, tak jsem ji jen ostrým povelem udržela u sebe. Když jsem vytahovala stopovačku a postroj, tak si skočila předníma nohama do kufru auta a iniciativně strčila zvědavý čenich do pytlíku s pachovkou – tedy Daninou šálou.

Potom už se tvářila, že všechny oficiální úkony před nástupem na stopu, jako je ohledání terénu, připnutí na stopovačku a oficiální vražení čenichu do pytlíku se šálou (nasumování pachu) jsou trapnou buzerací a vůbec, neměly bychom už Danu najít? Stopa byla jednoduchá, čerstvá, komplikoval ji jenom průchod kolem zahrad hlídaných psy.

Nejdřív měla tendenci jít psy pozdravit – nebo aspoň hezky vyprovokovat, ale na důrazné upozornění, že žádné takové, jelikož je v práci, reagovala dobře. Vrátila se na stopu a psů si přestala všímat. Možná se bála, abych jí kvůli těm uřvaným vořechům nezatrhla veškerou stopovací legraci 🙂 Rozhodně mi potvrdila, že pracuje s nefalšovaným nadšením.

Jsi moje - jsi můj

Ale abych se vrátila k té lásce. O psech se obvykle oprávněně tvrdí, že jsou promiskuitní. Vůně hárající fenky je kolikrát podnítí k neuvěřitelným výkonům, aby vyhověli diktátu přírody. Ani Kazan není výjimkou, i když nikdy nepatřil mezi skutečné erotomany. Když ovšem hárala Berry, tak jen moje nezlomné odhodlání a Kazanovy antikoncepční kalhoty zabránily vzniku houfu malých polochodských ovčáčků. Za tři měsíce na to byla Berry ze zdravotních důvodů na kastraci. A ve vedlejší zahradě bydlí nekastrovaná fenka skorolabradora Sára.

Podle běžné teorie by měl Kazan nereagovat na vykastrovanou Berry a určitě by si měl všimnout hárající Sáry. Jenže Kazan kašle na teorii – a s ní i na Sáru, která od té doby hárala už třikrát. Kazan se totiž zcela staromódně rozhodl, že Berry je jeho družka a podle toho se chová. Je ochoten vyzvat k rvačce každého psa, který o Berry projeví zájem (díkybohu, že bydlíme na samotě – i proto Kazan nepojede do Podmitrova) a jen moje autorita a pevné vodítko je s to mu v tom zabránit. Miluje ji, chrání ji, žárlí na ni a nechce žádnou jinou. I když mu hárá pod nosem.

Když se na ně tak dívám, tak chápu, že být monogamní nestojí žádné úsilí – když se ti dva doopravdy milují. A funguje to dokonce i tehdy, když je ten jeden pes. 🙂

Kazan