Zdravím všechny lidičky ze Zvířetníku, panička sem chodí nakukovat pravidelně, ale aby něco napsala o nás, tak k tomu se nemá. Musím to tedy vzít do svých pacek.

Tak předně jsem kocour a jmenuji se Honzík. Doma mi říkají všelijak: Honásku, staříčku, Honcku, kluku zlatej, nenažranče, jedeš od toho.

Na tomto světě jsem už prožil mnohé. Už je mi 15 let a 8 měsíců. Ve své nové rodině jsem od 9 let.

Ale abych začal od začátku. Narodil jsem se jako bezdomovec někde na sídlišti v Krčském lese v Praze. Moje první panička nás tam chodila krmit a pak si mě vzala k sobě. Měla hodně koček a kocourů u sebe doma. Pak se ale stalo, že onemocněla a kočičáci se museli umístit. Tak jsem dostal do depozita OS Podbrdsko k tetě Evě T.

Byl jsem na několika umísťovacích výstavách, ale nikdo mě nechtěl. To víte, kdo by také chtěl 9-ti letého moura. Pak se jelo do Plzně. Seděl jsem smutně ve výstavní kleci a nevěřil jsem, že by mě to vyšlo. A pak přišla má panička , říkala něco o tom, že chce staršího kočičáka. A vzala si mě.

(Poznámka paničky – když jsem Honzíka zahlídla, tak to byla láska na první pohled. Ty jeho krásné zelené smutné oči mě dostali. On už nikomu nevěřil.)

Tak mám už 6 let nový a troufám si tvrdit dobrý domov.

Sdílím ho ještě s kočičkou Hepinkou. Její interní přezdívka „zlá kočička“ hovoří však sama za sebe. Ze začátku mě pronásledovala jak FBI a fackovala, kde jen mohla. Panička naštěstí dobře věděla, že si to musíme vyřídit mezi sebou. Jen mě povzbuzovala a říkala mi, abych se Hepči nebál, že je to ještě mládě. Je jí jen 7 let.

Jednou jsem se zdravě naštval a po jejím dalším ostrém výpadu jsem jí profackoval. A od té doby je klid. Né, že bychom se milovali, ale máme příměří.

Miluju jídlo, Miluju jídlo, Miluju jídlo… Hlavně paštiky pro kočky, ale v nouzi nepohrdnu ani granulemi od Hepči. A hlavně nic na stole přede mnou neobstojí. Řídím se z doby bezdomovectví heslem: „ Kocour se snaží, kocour má“ Jídlo si vyřvu, já totiž nemňoukám, já vyju.

Také miluju páníčka. Když si mě moje panička brala na umísťovací výstavě, tak jí tety z útulku upozorňovaly, že nemám chlapy rád. Ale toho svého chlapa rád mám a moc. Páníčka si pošlapu mléčným krokem a obejmu ho a spím a spím. Panička občas při pohledu na nás dva říká: „Chlapci jsem tu očividně navíc, odcházím,“ 🙂

Letos se mi podařilo, vzhledem k mému věku, propašovat se ke svým lidičkám do ložnice.

Už spím u páníčka na polštáři. Úderem čtvrté ráno je vzbudím usilovným škrábáním na zrcadlo nebo dveře.

Dobře pak pochopí, že je třeba vstát a nakrmit ubohého hladem týraného kocourka.

Je mi tu dobře a naši doufají, že tu s nimi budu ještě hodně dlouho. Na svůj věk jsem prý v dobré kondici, jak říká naše paní veterinářka. Mám krásný kožich a běhám po bytě se zdviženým ocáskem. Skáču jak zamlada. Jen jsem v poslední době poněkud zhubl. Ale to prý je věkem.

K jedné nectnosti se vám ale přiznám. Ač kastrovaný, tak dělám loužičky (poznámka paničky spíše louže jako moře) do rohů. Vyšetřili mě u paní vetky a jsem zdravý. Vyzkoušeli všechno možné, včetně bachových kapiček a nic. Prý dělám macha před Hepinou.

Tak vytírají, vytírají, vytírají. Do svého záchodu chodím pravidelně, ale tohle mají jako bonus. Aby věděli, že mě mají a nezkrátily se jim žíly.

Kocour Honzík

PS: Třeste se, Hepinka vám prý také napíše.