Čas letí a od září 2009 jsem šťastnou majitelkou a maminkou Melíška, od května 2010 Zrzínka a od prosince 2010 Ríši, původně Jarouška. Mnohé se od té doby změnilo. Chtěla jsem dát víc prostoru těm chlupatcům, aby napsali své, ale nakonec jsem si řekla, že spíš to vezmu z té své stránky, do jejich hlaviček a mozečků stejně moc nevidím.

Já

Nikdy jsem žádné zvířátko trvale neměla. Jako dítě jsem prožila krásné dětství v Krkonoších v primitivně vybavené chalupě, bez elektřiny, bez moderních vymožeností, s “dědečkem“, který nebyl vůbec můj (byl to tchán sestry mojí maminky, která ho vyhodila z domu, protože se vzájemně nesnášeli a jemu se ani dodatečně nedivím, ale nám tehdy strašně moc pomohl a my jemu taky). Úžasný, laskavý, stařičký pán, droboučký, s nezapomenutelnou dýmčičkou a pracovitý od božího rána do noci, vděčný za trochu jídla a spaní na slamníku s jednoduchým povlečením – když bylo!

Ten s maminkou udělal tu nejhorší práci při vyklízení půdy, kde byly tuny sena a slámy a úklidu chlívků a stodoly a kůlny – nadřel se, ale chalupu pomohl dostat do stavu obyvatelného nikoliv pro chalupníky-sedláky, ale pro náš trvalý pobyt a následně pro víkendové užívání, jak bylo původně i myšleno. Chudák, když jsme tam začali žít trvale těch 7 let, dlouho už pak s námi nepobyl. Ale mamince strašně pomohl.

Vyrůstala jsem volně v přírodě, na samotě, spíš jako kluk – žádná skála, žádný strom, nic pro mě nebylo překážkou, zvířátka byla spíš ta lesní a luční – myšky, krtci, veverky, ptáčci, kuny, lasičky, kočičky bydlely v kůlně, když se přitoulaly, vždycky se pro ně něco ke snědku našlo, ale hlavně měly teplé pelíšky na zimu, srnky nám chodily k chalupě… romantika, ale popravdě řečeno – už bych se k ní asi nevracela.

Žila jsem na statcích okolních sedláků, kteří zůstali i v klášteře s odsunutými jeptiškami, který měl své vlastní hospodářství – slepice, kozy, krávy, koně, ovce, psy. Zvířátek bylo kolem dostatek a já mohla i poznávat jejich povahy a vysledovat, kdy se jich mám bát a jak se k nim chovat a jak si získat jejich důvěru.

A jako dítě jsem to vnímala hodně citlivě. A to je důležité pro každé dítě, když může žít se zvířátky i zvířaty a naučit se jim rozumět a rozumět přírodě okolo. Byla jsem volná, sama, široko daleko žádné jiné dítě nebylo, nezávislá a žila si po svém.

Pak jsme se stěhovali do Prahy, když jsem musela do školy. Představa, že budu chodit do Maršova 6 km v každém počasí tam i zpátky rodiče moc nenadchla, ale můj zdravotní stav, kvůli kterému jsme tam vlastně začaly s maminkou bydlet (nedovyvinuté plíce po předčasném narození), se natolik zlepšil, že jsme se mohly vrátit. Byla jsem zdravá a schopná nastoupit do pražské školy.

Hrůza, pro dítě, zvyklé na volnost a tepláčky a vytahaná přešitá trika – najednou bílé punčocháčky, botičky a sukýnka a blůzička… Ještě ke všemu jedináček, maminka si na holčičku šila a pletla sama, aby prostě byla ta nejkrásnější…  Nenáviděla jsem to, ovšem nebylo mi to moc platné! Byla jsem děsné dítě v té škole!

No, je to povídání o kocourcích, takže podrobnosti soužití s učitelkami a integrací do pražského prostředí raději vynechám.

A protože jsme bydleli ve dvougarsonce o celých 45 m2, tak zvířátko? To prostě nešlo. Občas jsem propašovala nějakého křečka, pipiny jsme měli, myšky neprošly, těch se maminka děsně bála. Ale to bylo tak vše. A já tolik milovala hebké kožíšky kočiček.

Melíšek

Láska na první pohled! To koťátko s úžasnýma oranžovýma očima, které se mi přitulilo do náručí na návštěvě u JanyBu, živé, mazlivé, droboučké, miloučké, to mi prostě učarovalo. Protože jsem nikdy zvířátko doma u rodičů mít nesměla a vlastně pak ani nemohla, kvůli své práci, zkusila jsem experiment – vezmu si Melíška na 2 týdny, po které bude MLP na dovolené a pak se ho pokusím nějak přesvědčit, že to bude naše chlupaté děťátko. No, nepovedlo se.

A tak přes den byl v hlavní kanceláři firmy, tam ho všichni rozmazlovali a na noc jsme si zařídili „pelíšek“ v mé osobní kanceláři a tam spolu trávili krásné večery, to je jak z Červené knihovny.

Já s ním byla dokonale šťastná, on byl moje mazlivé chlupaté potěšení a užívala jsem si plnými doušky toho, že mám konečně svoje, jenom svoje, zvířátko, kocourka. Jeho vrnění se mísilo s mým povídáním na dobrou noc. Našli jsme si svoje rituály – ducání hlavičkou ráno při buzení, mazlení, tlapičkování, bylo to sladké a něžné koťátko, které mělo svojí maminku. Konečně jsem mohla odložit neživé plyšáky a muchlat se se živým plyšáčkem.

Ovšem přišly víkendy, kdy jsme jeli s MLP na chalupu a Melda zůstával sám, i když měl „chůvičku“, která ostatně funguje dodnes, i přes to, že už jsme hebké tlapičky poněkud rozmnožily. A byl smutný a těžko to snášel. A tak jsem se tehdy rozhodla, že mu pořídím kamaráda.

Melíškova změna: dneska je to samostatný, skoro tříletý kocourek, dobře si vědom svých priorit doma. Kdysi jsem ho nosila do hlavní kanceláře přes dvůr v náručí, přituleného a vděčného, že je se mnou. To byl kotě. Dneska už by to nešlo. Jak rostl, a přibývali další členové domácnosti, tak se z něj stal postupně žárlivý a strašně samostatný kocourek, který si střeží svojí „maminku“ a těžce nese, když se věnuji jeho kamarádům. Není agresivní, ale své si prosadí. Jak mu samotnému nevadilo cestování autem do Maršova, dneska už podléhá tomu stresu obou kámošů a solidárně s nimi ječí až na dojezd. Nenechá se vzít do náručí jako dřív, okamžitě „cííííííí dolúúúúúúúúúúú, nech měěěěě, pusť měěěěěě“.

Ale když potřebuje podrbkat pupíček, tak to sebou plácne na podlahu kamkoliv a vystrčí tlapičky a celým kocourem vyzařuje to přání. Tak letím, jak nejrychleji umím. A ranní „postelové“ rituály se nezměnily! Je statný, ale drobnější oproti svým kamarádům. A když něco potřebuje, fascinuje mě těmi svými obrovskými kukadly a pootevře tlamičku a řekne si, že by jako něco… A úžasně si vyhraje s Ríšou, to jsou hry, že si říkám, na co platím pak tu televizi?

Pro mě zůstal sladkým, malým, prvním kocourečkem v životě, koťátko moje. Jeho hlasový projev je stále jako u kotěte – něžné mňouknutí a kňournutí.

Zrzínek

Opět láska na první pohled. Rozhodla jsem se pro útulkovou kočičku-kocourka. Takže jsem proběhla útulkem paní Janišové v Kyjích-Jahodnici, kde bylo kočiček tolik, až oči přecházely, než jsem je všechny pomazlila a poňuchala, den byl pryč a já si pořád nebyla jistá! Pořád to nebylo to ono. Tu, kterou jsem chtěla, by nedali bez její sestřičky a já jsem přece nemohla mít 3 kočky, že?!

A tak jsme si daly kafe s paní, která se v útulku o kočičky starala a já byla připravená odjet, jenže jsem jí šla pomoct s odnesením masa z mrazáku a tam se šlo přes karanténu. A tam byl Zrzínek v kleci na doléčení. Koukalo na mě vyděšené a vystresované, ubohé zvířátko v klecovém miniprostoru, vedle záchůdku krmení a malý pelíšek, no, jinak to v karanténní kleci ani nešlo.

Vyslechla jsem si jeho osud, požádala o možnost pohlazení a byla jsem varována, že mě nejspíš kousne. Nekousl. Naopak, k obrovskému překvapení všech mi půjčil pupíček na podrbání a kousl až pak. Pořádně. Až pak jsem si všimla, že nemá ocásek a je celý strašně nešťastný. I když – štěstí bylo, že se dostal do dobrých rukou, které ho vytáhly z nejhoršího, zachránily před smrtí a vyléčily. Díky péči útulku přežil ty hrůzy, které si prožil.

Tak jsem do útulku ještě několikrát zajela, dovezla krmení pro všechny, mlsky pro Zrzínka a čekala, co bude dál. Když Zrzínka vypustili mezi ostatní, zalézal pod výlevku a moc se bál a nechtěl se kamarádit, chtěl být sám. Pořídila jsem mu kukaň, aby měl tu samotu ještě trochu znásobenou, ale byl ve svém a v teplíčku a chystala jeho vstup do domácnosti. S tím mi moc pomohla Beda, která ho jakoby „vnesla“ Melíškovi do jeho království.

Zrzínek strávil prvních 10 dnů v šatně v rohu, ven chodil v noci se najíst a napít a na záchůdek. Pak se přestěhoval pod a za postel. Když už vylezl, jakákoliv změna ho zahnala zpět. Ranní kontejnery byly nepřítel, někdo bouchl dveřmi, něco mi upadlo, Zrzínek nebyl. Fénování vlasů? Pokus o vraždu nebohého týraného kocourka. První cesta do Maršova byl jeden velký horor a hodně dlouho to vypadalo, že se vůbec nikdy nesžije s domácností a že bude prostě kocourek, který vlastně ani nebude.

Melíšek ho přijal skvěle, chtěl si moc hrát, ale Zrzínek zájem neměl. Ale nervali se, respektovali se navzájem a to pro mne bylo nejdůležitější. Melíškovi musím poděkovat za to, že ho přijal tak krásně a Zrzínkovi za to, že se sice bál, ale chápal, že od Melíška mu nebezpečí nehrozí a sám ho nikterak neatakoval.

No, nechala jsem ho doma žít, jak chtěl a k ničemu ho nenutila. Dala jsem mu prostor k tomu, aby přišel sám na to, že ho chci mít ráda, že ho mám ráda a že mu rozhodně nechci ublížit. Ale moc jsem si od toho neslibovala, protože dlouho byl velmi nedůvěřivý. Trvalo to hodně dlouho, ale výsledek je prostě ohromující.

Zrzínkova změna: dnešní Zrzínek je naprosto nesrovnatelný s tím vystrašeným živočichem, který přišel domů k nám. Po skoro dvou letech je z něj statný, velký kocourek, který je tolerantní k oběma parťákům, ale je naprosto svůj. Nehraje si s nimi, nenechá se vyprovokovat k jejich blbostem, které vymýšlejí, ale je tu s námi. A když potřebuje dát najevo, že ho kluci štvou, jen pohled stačí a oba dělají, jako že nic a že po něm vlastně vůbec nic nepotřebovali. Přehlíží jejich „kocourování“ a straní se toho, aby jej zapojili do svých her.

Stal se z něj ovšem neuvěřitelný mazel, který potřebuje nutně kontakt s „maminkou“, takže ho vyhledává, jak může. Po mém příchodu domů sebou plácne k počítači, chvíli hraje „stepního kocoura“, takže si našlape místečko, čímž mi občas totálně rozhodí předlohy, které mám v plánu večer zpracovat, a potřebuje nutně drbat pupíček. Spinká se mnou na „kytičce“ u mé hlavy.

Odkoukává od Melíška jeho móresy typu: „vyšpulím pupík, potřebuju ho podrbat“. Blažeností vystrčí „fifína“ a vrní, až se třese celý stůl. Kde je ten kocourek, kterého jsem pohladila u misky, jinak to nedovolil a on se celý napjal a strnul a poté zdrhnul za postel? Tlapkami mi před usnutím masíruje bolavé rameno a vrní jak motorek. Když v noci natáhnu ruku, mám tam v dosahu hebký živý kožíšek, který okamžitě reaguje mohutným vrněním a pusinkuje mě.

A v poslední době má tendence se stát „náručovým kocourkem“ – sednu si na židli k psacímu stolu, přehodím na něj nohy, abych jim poskytla odpočinek po náročném dni a Zrzínek si pomaličku vleze do klína a nechá se hladit. Nechá si vyčistit ouška, ospalky v očích, ošetřit kožíšek, je prostě oddaný a strašně závislý. Už neutíká před hlukem ani před návštěvami, naopak, ta, která je ochotná ho drbkat a hladit, ta je vítána a pondělní a čtvrteční vyvážení popelnic dozoruje z okna, aby to neodflákli.

Je vidět, jak mu to všechno chybělo a jak to dohání. Jsem ráda, že jsem jeho vstup do normálního života neuspěchala rychlou snahou o mazlení a kontakt. Přišel na to sám. Nechala jsem mu čas a to se mi teď vrací. Jen strašně nenávidí transport autem. Jeho hlasový projev je pískání. Když něco chce, nemňouká, ale píská! Je to srandovní: „pííííííísk“ a hop na kytičku, jdeme spát.

Ríša

Ríšu, ještě jako Jarouška, jsem poznala před lety u kamarádky na terase jejich penzionu, kam se přitoulal a zůstal. Byl to vždycky neuvěřitelný mazel a já se často stavěla u penzionu na kafe jen proto, abych si mohla pohladit toho heboučkého kocourka, to jsem ještě zdaleka neměla svého prvního Melíška. Markéta, kamarádka, mu zařídila pohodlný pelíšek v zateplené krabici, starala se, jak nejlíp uměla a měla ho moc ráda.

Jenže měla svých kočiček víc a starala se o ty desítky toulavých okolo, kastruje z vlastních prostředků, léčí, krmí… A nemohla si Ríšu nechat. Resp. mohla, ale nemohla by mu nabídnout to správné bydlení a péči doma. A taky její muž byl tvrdě proti jeho vstupu do domácnosti. Proto se rozhodla, že ho někomu dá, kdo by se o něj lépe postaral. Historii známe: „nemůžu mít třetího kocoura“. Snažila jsem se ho „udat“, nepovedlo se. Šárka mi už tehdy prorokovala, že bude můj, nevěřila jsem a nechtěla.

Ale protože to byl, a je stále, výjimečný kocourek, nakonec jsem jeho kouzlu podlehla. Kluci ho přijali do smečky bez problémů. Stmelil ty tři dohromady – Melíšek si s ním hraje a blbnou jak koťata. Zrzínek na to dohlíží a i když se nedá ke hře vyprovokovat, tak rozhodně se nestraní. Občas ho přistihnu, jak honí jeho míček, který někde zůstal. Ríša měl obrovské problémy, když se dostal „domů“, tak se projevilo to, co dosud nikdo nesledoval: alergie na očkování, špatná srst, ale hlavně – očičko, ve kterém má rakovinový nález na třetím víčku.

Absolvovali jsme ošetření u MVDr. Beránka, očičko je, zatím, zachráněné, ale Ríša stále nemá vyhráno. Pořád mu vytéká sekret, zbarvený sekret, čistíme a kapeme, čekáme na další vyšetření. Bylo to ošklivé, rána nad okem se špatně hojila, ale zvládl to ve své pohodě a pořád byl tak milý a přítulný a nechal se ošetřovat, i když mu to asi příjemné nebylo.

Zvládl i tu strašnou rýmu, kdy zelené nudle lítaly všude, když si kýchl, prášky baštil bez protestů a byl vděčný za to, že je mu líp. Baští vše, mistička zůstává vyleštěná jako stříbro a obvykle ještě doluxuje po ostatních dvou, kteří jsou náležitě zmlsaní. Ani nechci pomyslet na to, co by s ním bylo, kdyby se oko včas nepodchytilo a neléčilo.

Ríšova změna: Žádná vlastně ani NENÍ. Ríša je stále stejný mazel, stále stejně ukecaný a celým kocourkem dává najevo, že je šťastný s lidmi, že je pohodář a že je prostě miláček. Spinká v pelíšku, ale když se čistě povleče postel, tak to má moc rád a užívá si to s Meldou. Jsou jak jing-jang stulení do klubíčka a drží se tlapkami kolem krku. Je to „náručový kocour“, miluje hlazení a drbkání v náručí, kdykoliv ho vezmu na ruku, ochotně se nechá mazlit, upatlá mi příšerně brýle tím, jak se mi vlhkým čumáčkem otírá o obličej, ale ta láska z něj prostě vyzařuje a strašně si užívá svůj jistý domov.

Ríšův hlasový projev je hlavně kecání! Mňoukat jsem ho neslyšela, ale snad jsem nepoznala ukecanějšího kocoura. Kecá pořád. Už jsem se naučila i jeho hlasové projevy od sebe rozeznávat – nespokojeně protestuje, když jdu ráno do sprchy, hodím si před ní kobereček a zavřu za sebou. Hlasitě komentuje svoji křivdu, že za mnou nemůže. Když něco potřebuje nebo chce, tak si to „vykecá“. V náručí zase hovoří jemně a blaženě.

Každý z nich je jiná osobnost. Každý z nich má jiný osud a každý z nich se projevuje jiným způsobem. Všichni si na sebe zvykli, až se mi zdá neuvěřitelné, jak to mezi nimi funguje. Servali se asi 2x – když přišel Ríša do bytu, tak si ho Zrzínek „srovnal“. A jednou měl konflikt s Meldou. Ale to je vše. Respektují se navzájem, jdou si z cesty, když vidí, že není žádoucí pozornost druhého, žárlí na sebe, když některému věnuji víc péče, ale já se snažím je o ni podělit rovnoměrně.

Vždy je pro mě Melíšek na prvním místě, když se vydávají mlsky, tak je dělím spravedlivě a začínám u něj. Přeci jen tu byl první. Nechci dopustit, aby měli pocit, že jednoho z nich preferuji víc, ale Melda je Melda. Jmenuji je jejich jmény, na která skutečně slyší a reagují, když rozdávám kousky tyčinek nebo bonbónky.

A co se týče domácnosti – nikdy nic neponičili (kromě rozbité vázy po tatínkovi, ale asi tam fakt neměla co dělat a hlavně jsme jí nepotřebovali – proč tu není smajlík chechtací?), nedrápou nábytek, neničí záclony, nerozbíjí, nešplhají, jsou neuvěřitelně čistotní a i přesto, že bydlíme se vším všudy na pouhých 31 m2, tak kdokoliv přijde na návštěvu, nestačí se divit, že vůbec nic necítí. Je to tak – když nesmrdím já, tak nebude smrdět ani domácnost se zvířátky.

Stále se učím za pochodu. Přečetla jsem kdysi stohy knížek a odebírala časopisy jen proto, že jsem se chtěla o kočkách dozvědět víc. Aniž bych tušila, že jednou… Ale celé to čtení je dobré jen jako vodítko. Člověk musí sám zvířátko pochopit a poznat. A to není jednoduché.

Všichni si tu jistě pamatují, jaký jsem byla „plašan“, když se mi něco na Melíškovi nezdálo a byla jsem vyděšená z každé blbosti. Dneska už jsem mnohem klidnější, naučila jsem se jim rozumět, naučila jsem se s nimi žít a rozeznat trochu jejich potřeby a případně i jak jim pomoci, nežli zasáhne ten nejpovolanější – vet.

A stejně – nejšťastnější jsem, když ráno vstáváme a všichni se před sestupem z postele svorně pomazlíme. Den hned začne lépe a veseleji a všechny problémy, byť by byly obrovské a zdánlivě nepřekonatelné, jsou najednou menší a řešitelnější.

Nemohli by lidi mít na mazlení počet rukou jako chobotnice? Občas bych to potřebovala.

Fotky najdete zde: http://kmz.rajce.net/Predjarni_fotky