Samozřejmě že umím lovit myši. Umím to už od té doby, co jsem utekla z toho prvního domu, kam jsem vlastně nepatřila, a pak se musela v lese něčím živit. Ale. Teď mám svoji člověku a svoji misku, takže už pro obživu lovit nemusím. A tak lovím pro zábavu.

Nejlíp to jde na chatě. Tam si stoupnete ke dveřím, zaťapete drápy, aby o vás lidi věděli, uděláte správný Pohled – a lidi vám hned otevřou a ještě vás pochválí, že jste hodnej a chytrej pejsek, když si umíte říct, že potřebujete čurat. A pak máte pré. Vyběhnete za chatou do meze a tam je pole a pole je, no jen hádejte, ano, plné myší. Naprosto ideální, když si chcete zpestřit jídelníček.

Moje člověka totiž pořád nechápe, že granule jsou hnusné, nejedlé a vůbec představují zákeřný útok na zdraví a život psa.

Takže jsem se rozhodla, že jí to vysvětlím.

Krok číslo jedna bylo nežrat.

První večer se zabývala něčím jiným, takže si nevšimla. Nebo jestli si všimla, nekomentovala to. Zkrátka se nestalo, co jsem potřebovala. Čili musel přijít krok číslo dvě: nežrat tak, aby to nešlo přehlédnout.

Druhý večer jsem vytahala granule z misky a hrála s nimi po chatě fotbal.

To už nepřehlédla. Dozvěděla jsem se, že se žrádlem se prý nehraje, žrádlo patří prý do žaludku, no tak, jsem snad pitomá, že to nechápu? Má mi říkat Twiggy? A tak dál a tak podobně. Nakonec seděla na zemi, čutala si se mnou těmi granulemi a já, abych jí udělala radost, jsem tak jednu za pět minut i schroupla. Moje člověka si přitom mumlala něco o stojáncích na topinky a pejscích z Dachau. Situace byla zralá pro krok číslo tři.

Následující ráno jsem vyběhla na pole, ulovila myš, donesla ji do chaty, upoutala pozornost mlácením myší do kolen, a když bylo jasné, že si mě moje člověka dobře všímá, plácla jsem tu myš těsně vedle misky. Tohle jí přece už musí dojít, ne?

No co myslíte, došlo jí to?

Správně, nedošlo. Myš skončila na kompostu a večer zase byly granule. Tak jsem si přitáhla myš z kompostu a ostentativně ji žrala vedle misky plné těch hnusů.

Snažila jsem se tak celý týden a pak moje šance vysvětlit mojí člověce, jak má vypadat správný obsah misky, pominuly, protože jsme se vrátily do města. Moje člověka si ale tu lekci pamatovala, i když se z ní vůbec nepoučila. Protože se při první příležitosti zeptala mého pana doktora, co má dělat, když nežeru. A on mě prohmatal, prosvítil a vůbec prošetřil a pak jí řekl, že nic. Že zdravý pes vedle plné misky hlady neumře.

A měl, bohužel, pravdu. Vydržela jsem to týden a pak jsem potupně schroupala misku granulí. A od té doby je žeru, tedy pokud není vyhnutí a nedostanu něco lepšího. Jenže mám šanci leda tak na nějaké vajíčko nebo kus syrového masa, když moje člověka vaří, protože myši ve městě nejsou. Tedy až na tu jedinou výjimku za celý můj život, kterou jsem zabila drápy a košíkem a pak si ji tím košíkem prohranolkovala, ale ty hranolky stejně nešly žrát, nedosáhla jsem na ně zubama, a tak mi moje člověka musela košík sundat a myš z něj sklepnout. Pak už to mlasklo jedna dvě, mňam. Myši tedy ve městě nejsou nebo jich není dost a lidské žrádlo mojí člověce pod stůl nepadá.

Na rozdíl od Máťy. Té lidské žrádlo pod stůl padá velice často a ve velkých kusech. Takže když jsme u ní, míjím granule obloukem. Moc mi u ní chutná, jen nechápu, proč mám pak takový průjem. (Moje člověka se na ni proto nejdřív zlobila a pak zjistila, že nedosáhne ničeho, asi jako s těmi granulemi já, a rezignovala.)

A tak, když jsme jednou byly i s Máťy na chatě a ona i s mojí člověkou připravovaly spoustu a spoustu jídla pro celou Drahou Rodinku k příležitosti, které říkaly Veliké Narozeninové Šílenství, rozhodla jsem se, že jí všechny ty dobroty musím oplatit. Vytratila jsem se – nebylo to těžké, měly ruce plné práce a nevěděly, kde jim hlavy stojí, samy to pořád říkaly – takže jsem zmizela na pole. Hádejte pro co. No jistě, pro myš! Pěkně jsem ji chytla, skousla těsně za hlavičkou, zatřepala, až jsem se jí do uší mlátila, a už se kradu zpátky k chatě, z jedné strany tlamy mi visí myší hlava, z druhé myší ocásek. To bude dárek!

Mezitím se na trávě před chatou objevily dva stoly a spousta židlí, na stoly se snesla ta hora a hromada dobrot, sešla se Rodinka a začala Máťy gratulovat a blahopřát a olizovat ji a ofocovat ji a každý jí něco dal a ona se usmívala a říkala Jé a To jste hodní a Děkuju a Berte si. To jako z těch stolů. A jedna teta přinesla obrovskou krabici a v té krabici byl obrovský dort, obrovsky dobrý obrovský dort, na který mají recept prý od maminky jejich babičky a ten recept se předává jenom a jedině na smrtelné posteli a ten dort je tak obrovitánsky obrovsky skvělý, že i kdyby byl sebeobrovštější a hosté sebepřejedenější, nezbude z něj nikdy ani jediný mikroskopický drobeček.

Nenápadně jsem se připlížila za tu tetu a postavila se do řady. Schválně, co bude lepší, tenhle dort, nebo moje myš?

Teta předala krabici s dortem, Máťy ji otevřela, moc se zaradovala, olízly si navzájem čumáky, Máťy položila krabici s dortem doprostřed stolu.

A to už jsem se celým psem přihrnula já, udělala tláp!, jak vysoko jsem jenom dosáhla, a strkám Máťy svou myš, pěkně do dlaně, jak mě to moje člověka s věcmi naučila.

Fůůůj, piští Dortová teta, myš!

Jsi moc hodná, Penynko, šklíbí se Máťy a vysoko vyhrnuje pysky. Asi si chce hned kousnout. Ale kdepak! Bere myš za ocásek, a ne že by si ji pěkně spustila zvrchu do tlamy, jak to dělá moje člověka s těmi želatinovými – ona ji nese na kompost! No teda! A pak si dlouho myje ruce smradlavým pěnivým mýdlem. A dokonce mi taky říká: Fuj, Penny.

Nechápe, co je dobré! A já myslela, že právě ona tomu rozumí!

Koukla jsem se na moji člověku, co ona na to, jestli tu děsnou urážku viděla. Moje člověka se opírala o břízu, ruku před pusou, a smála se do dlaně.

Tak jsem na ni střihla uchem.

Máťy mezitím pozvala všechny ke stolu, nadirigovala moji člověku, komu co přinést a co jak přestavit a pak ještě jednou, protože to předtím prý nebylo dobře… a když už začali všichni jíst, já se – no hádejte!

Jasně!

Vrátila z kompostu se svou myší a začala ji žrát na pěkně viditelném místě!

Aby věděli, oč přišli! Všichni! Tak!

Fůůůj! piští Dortová teta, ona tu myš žere! Seberte jí to, fůůůj! A všichni se po mně otáčejí, pořádně se koukají, tak to má být. Mám ráda Dortovou tetu, je príma a nezklame! Nemít lepší plány, hned bych ji šla olíznout!

Dej to sem, okamžitě, Penny! křičí Máťy.

Ignoruj ji a nech ji to sežrat, říká moje člověka, když jí to znovu vyhodíš, zas si to přitáhne.

Ale Máťy neslyší. Nebo možná nechce slyšet. Moje člověka vrtí hlavou a krčí rameny, a Máťy vstává a jde ke mně, že si prosadí svou.

Mně mezitím čouhá z tlamy myší ocásek, což lidem u stolu zřejmě hodně vadí, takže si ho ostentativně přehazuju z jednoho koutku do druhého, protože když už, tak už. A když mi Máťy chce kořist sebrat, pěkně svižně uhýbám a couvám kolem celého stolu a většina lidí ječí, piští a vstává. Pche. Válím si myš v tlamě, aby líp klouzala do krku, a vrčím. Nechtělas ji, když jsem ti ji dávala, takže teď ti ji nedám!

Co vám budu vykládat. Sice se pak ještě k jídlu vrátili, ale nějak už neměli chuť, a tak toho žrádla na stolech zbylo, že jsme se s mojí člověkou přecpaly k prasknutí. I kousek Obrovsky dobrého dortu jsem dostala. A moje člověka mi vlastnoručně dávala ze svého, uščuřovala se do dlaně a mumlala si: Ti slaviči dneska už nic nevydrží…

Ta dieta ze suchého chleba (pro moji člověku) a stejně tak suchých granulí (pro mě), kterou jsme si musely druhý den za trest dát, za tu hostinu rozhodně stála, to mi věřte.

Od té doby už na Máťy výměny typu „kus dortu za moji myš (třeba i plyšovou)“ nezkouším. Však on jí nějaký ten dortík beztak spadne pod stůl sám, a škoda myši.

A když něco opravdu potřebuju, jdu radši za mojí člověkou. Ta mi rozumí líp.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)