Toxoplazmóza, paraziti, zlé bakterie a kočky. Hned na začátku přiznávám, že děti nemám. Mé poznatky tedy vycházejí z mnoha let práce s kočkami v útulku a soužití s nimi, vyptávání se kamarádek, které si potomky pořídily, a dále z četby odborných článků.

Všechny mé zpovídané kamarádky a známé mají hodně společného. Mají malé děti a doma minimálně jednu kočku. Všech pět si dítě pořizovalo plánovaně s dlouholetým partnerem, měly dobré rodinné zázemí a věděly, že jsou schopny dítě zabezpečit. Zkrátka chodící reklamy na zodpovědné rodičovství. Tím pádem měly i čas rozmyslet si, zda bude jejich potomek vyrůstat s kočkou či ne.

Ve chvíli kdy žena vlastnící kočku otěhotní, strhne se kolem ní vášnivá debata na téma jakými všemi způsoby může kočka ohrozit ještě nenarozené dítě. Největšími hysterickými vymýtači kočičího ďábla bývají lidé, kteří nikdy doma žádné zvíře neměli. Zvedají varovný prst a vykřikují něco o toxoplazmóze, potratu, zalehnutí dítěte kočkou v postýlce, případně o vyškrábaných očičkách. Samozřejmě ne každý má na takové kolegyně, příbuzné a kamarádky „štěstí“. A pro ty, kteří se s nimi setkají, je určen tento článek. Mohou se totiž setkat se stejnou reakcí jako jedna z mých známých, které kolegyně řekla: „Jé, to je skvělý, že čekáš mimčo. A už jste řešili, kam dáte kočku?“

Začněme největším strašákem nastávající maminky – toxoplazmózou. Ano, toxoplazmóza opravdu může vážně ohrozit zdraví dítěte. Ale pokud už ji stejně jako většina národa v sobě máte, je vaše dítě mimo nebezpečí. Riziková je nákaza v průběhu těhotenství – tehdy může způsobit těžké poškození plodu, případně vést i k potratu. Jedním z přenašečů jsou kočky (přesněji jejich 48 hodin staré výkaly), mnohem běžnější formou nákazy je ale špatně umytá zelenina nebo nedostatečně tepelně zpracované maso. Přitom stačí dodržovat základní hygienické návyky.

Své o tom ví první z kamarádek: „Když jsem zjistila, že jsem těhotná, šla jsem ke svému lékaři a požádala ho, aby mi udělal testy na toxoplazmózu. Celý život mám kočky, předpokládala jsem tedy, že test bude pozitivní. Je to zvláštní, ale byl negativní. Dohodli jsme se tedy s manželem, že po dobu mého těhotenství bude čistit kočkám záchod on. Riziko bylo sice minimální, ale nechtěli jsme nic podcenit.“ Jejímu synovi jsou dnes skoro tři roky, a kdyby kočky uměly mluvit, asi by řekly, že je někdy až moc zdravý.

Co dalšího může dítě od kočky chytit? Pokud žije vaše kočka pouze v bytě a je pravidelně odčervovaná, tak vlastně asi nic. Docela mě šokovalo ujištění, že přinést si ze školky roupy, je i dnes docela běžné. Přitom my máme v útulku kočky kdo ví odkud, často i různě nemocné a něco takového se nám prostě nestává.

Jedním ze strašáků je svrab. Ten, který možná veterinář našel vaší micce v uších (to ošklivé černé), není to samé jako lehce přenosný kožní svrab, který můžete chytit například z oblečení po člověku, který ho měl. Svrab v kočičích uších se na rozdíl od toho kožního relativně snadno likviduje a vás nijak neohrozí.

Zbývá nám plíseň. Ta není naštěstí příliš obvyklá. Není nebezpečná, spíš je otravná a těžko se jí zbavuje. A to je vše. Nechcete přece, abych zmiňovala vzteklinu, že ne? Ta u nás už pěkných pár let není.

Takže to vlastně není tak strašné. Základem je hygiena. Mýt si ruce a dítě k tomu také vést. Nepřehánět to, nestresovat se. Jak říká další známá: „Kdybys jen věděla, co si dokáže dítě strčit do pusy, pochopila bys, že mě nějaké kočičí chlupy nemůžou rozhodit.“ Kočičí chlupy samy o sobě opravdu škodlivé nejsou. Bytová kočka si navíc vážně nemá kde pořídit většinu zmíněných chorob. Důležité je ji dvakrát do roka odčervit pro případ, že by náhodou chytla nějaké ty červíky konzumací syrového masa. Pokud vaše kočka chodí ven, odčervujte ji čtyřikrát ročně a hlídejte, zda nemá blechy.

Zkuste si teď vzít tužku a papír a sepsat všechny choroby, parazity a úrazy, které vás jako dítě potkaly. Tak a teď popřemýšlejte, kde jste k nim přišli. Vši, roupy, zarděnky, chřipku, angínu a spoustu dalších si zpravidla přinese dítě ze školy nebo školky. Znamená to, že dítě nebudeme pouštět mezi jeho vrstevníky? A co teprve všechna ta rozbitá kolena a štípance od komárů?

Chceme přece, aby náš potomek měl krásné dětství, spoustu nezapomenutelných zážitků a to se bez nějakého toho škrábance a rukou od bláta občas neobejde. Proti tomu všemu je kočičí chlup v kašičce úplná banalita.

Obezřetní otcové, alergie a kočky v dětských postýlkách

Zajímavé je, že zatímco leckterá budoucí maminka bere soužití rodiny a kočky s klidem, muž šílí. Funkce otce znamená obrovskou zodpovědnost, a tak někdy převládne potřeba chránit nad realistickým pohledem na věc. „Moc bych chtěla kočku, ale přítel by mě hnal, nechce u naší téměř 5-ti měsíční dcery vidět žádné zvíře“.

Podobná povzdechnutí slyší člověk poměrně často. Útulky jsou plné koček, které dali pryč úzkostliví rodiče čistě z preventivních důvodů. „Manžel se bojí, že kočka zalehne miminko v postýlce, nebo ho poškrábe. Zatím to neudělala, ale mohla by.“ Tento důvod opravdu uvedla jedna mladá paní, když předávala útulku svou sedmiletou vyděšenou kočku. To, že dítěti je sedm měsíců a kočka se o žádný z uvedených zločinů nikdy nepokusila, nebylo bráno jako polehčující okolnost.

Abyste si nemysleli, že vás chci nabádat k upřednostňování kočky před dítětem. To rozhodně ne. I kamarádka, která má koček pět, k nim dva psy a občas straní víc kočkám než lidem, stanovila hranice: „Třeba s tou postýlkou je to u nás tak, ze jsme zezačátku nechtěli, aby tam kočky lezly. Jsou zvyklé lehat si na nás a zkoušely to i na to mini mimino. Takže byly na cca tři měsíce na noc vykázané z ložnice. Teď už je sem pouštíme. Kočky občas do postýlky vlezou, ale spí na druhém konci.“

Někdo se bojí, že kočka na dítě ze žárlivosti zaútočí. Některé starší kočičí dámy nesou, pravda, přírůstek v rodině trošku špatně. Reagují však spíše podrážděností vůči majiteli než agresí vůči dítěti. Nejčastějším vyjádření nelibosti bývá počůraný gauč. Nezapomínejte se tedy věnovat i své kočce, nebude se pak cítit odstrčená a časem zjistí, že jí vyrůstá nový kamarád pro hry a mazlení. Občasný škrábanec při zjišťování, co všechno si kočka nechá líbit, není žádná tragédie. Rychle se zahojí a dítě pochopí, že kočka není hračka.

A pak tu máme strach z alergie. Ta patří k nejrozšířenějším civilizačním chorobám dneška a mnozí rodiče se drží názoru, že pokud dítě budou držet dál od zvířat, zabrání jejímu vzniku. Na druhé straně ale vidím děti mých kamarádek. Jedno po rodičích se sklony k lupénce a alergii na lepek, druhé s maminkou těžkou astmatičkou a alergičkou. Kočky jim kupodivu nevadí. Jak říká jedna z nich: „Zjistila jsem, že malá má alergii na laktózu. S kocourem problém nemá.“ Druhá dodává: „Co se týče alergenů, snažíme se dodržovat základní hygienické návyky, ale rozhodně rezolutně nebráníme dítěti v kontaktu. Alergeny jsou stejně všude, tak spíš sledujeme, jestli prcek na něco nereaguje podrážděním. Zatím to vypadá dobře.“

Jak vidíte, soužití kočky a dítěte je vlastně docela snadná záležitost. Nezdá se vám? Nemluvě o tom, že dítě, které žije v domácnosti se zvířaty, si k nim vypěstuje vztah a pravděpodobně nebude v dospělosti polévat kocoury toluenem a zapalovat je, jako to udělal nedávno jeden muž na Kladensku. Dítě zvyklé na zvíře je citlivější, naučí se chápat, že i zvířata cítí bolest. Celé mé dětství mě doprovázely kočky. Když jsem něco provedla a dostala vynadáno, byla kočka vždy na mé straně – spala u mě a poslouchala mé argumenty. Zcela bez výhrad.
Snad vám tedy můj článek trochu pomůže zbavit se některých zbytečných strachů a zachrání pár kočkám teplé místo na gauči u své rodiny.

Autorka je členkou občanského sdružení Devět životů a ve volném čase se věnuje pomoci bezprizorním kočkám