Nepříjemnost, se kterou se potýká mnoho z nás. Jak sami se sebou, u svých dětí, tak i u zvířat. Nejde o odborný veterinární článek, ale o postřeh, jak jsem tenhle nepříjemný problém viděla a jak jsem se k němu postavila.
Psi se kterými jsem se v životě setkala nikdy tímto problémem netrpěli. Od dětství se mnou psi cestovali různými dopravními prostředky snad kromě letadla vším možným. S radostí a bez problémů. S našimi kníračkami jsme cestovali autem po celé republice, protože ani v dřívějších dobách jsme neměli problémy s ubytováním, nebo s návštěvami restaurací. Takže jsme cestovali rádi a s chutí. Knírajdy si cestu užívaly a těšily se, kampak to zase jedeme.
Až Klérka. Když jsme si, více jak před čtrnácti lety jeli pro naši současnou kníračku Klérku, pro nás takřka na druhý konec republiky do lázní Teplice v Čechách, ani ve snu mne nenapadlo, jaké martýrium nás v budoucnu čeká. Klérka pochází z chovatelské stanice, jejímiž majiteli jsou naši dlouhodobí přátelé. Odběr štěněte jsme pojali zároveň i jako návštěvu, pobyli jsme u rodiny dva dny, já si celou dobu hrála se smečkou šesti štěňat (Klérku jsem měla možnost vybírat jako první z budoucích majitelů) a druhý den odpoledne, vybaveni vším potřebným jsme vyrazili na cestu domů.
Seděla jsem se štěnětem na klíně na zadním sedadle, hladila jsem a tiše jí něco šeptala. Auto ujelo pár set metrů a poprvé se pozvracela. Zkrátím to. Kromě chvil, kdy klidně spala, tak dávila, potom jenom šťávy, venčící přestávky vesele prošmejdila okolo auta, ale jízdu Teplice –Brno, uvnitř auta prozvracela. Měla jsem šok, ale nedělala jsem ukvapené závěry. Čekala jsem, jak se situace vyvine. Další jízdy absolvovala na přeočkování k veterináři. Dva kilometry tam, dva zpět. Opět zvracení.
A to už jsem tušila problém. Klérka si v novém domově rychle zvykla, hrála si, byla veselá, zdravá, ale v autě zvracela. Nechtěla jsem se vzdát a jízdu autem jsem se snažila štěněti předkládat jako příjemné zpestření života. Auto bylo vybaveno na zadním sedadle nepromokavými plachtami, dekami, vozila jsem role papírových utěrek, starých ručníků a různých hadříků.
Každý den jsem přijela z práce, naložila na zadní sedadlo vybavené protiblicími opatřeními, veselé štěně a schválně jela do vedlejší obce na vycházku. Tam se Klérka proběhla, pročmuchala, hrála si s pejsky, po hodině jsem ji naložila a po pár stech metrech se ze zadu ozvalo charakteristické bluééé. Jezdila na lačno, bez napití před jízdou, protože to potom vyzvracela jenom čistou vodu.
Konzultovala jsem situaci s veterináři a s přáteli pejskaři. Byla to kinetóza. Většina radila, nevzdávat se! Klérku jsme si přivezli na podzim, takže zimní období bylo věnováno krátkým jízdám, ale přišlo jaro a musela jsem přitvrdit. Začaly delší výlety. Alespoň jedenkrát nebo dvakrát se během výletu pozvracela, někdy i těsně po zastavení, už mimo auto. Bez mučení se přiznám, že jsem byla touto situací víc než jenom zaskočená.
Odmítala jsem se vzdát společného života se psem, do kterého je u nás zahrnuté i společné cestování kamkoliv. Málokdy necháváme psa doma. Kromě divadel, koncertů, návštěv nemocnic (a to někdy čeká náš pejsek na parkovišti) jezdí pes stále s námi. Nevzdávala jsem se. Teprve první léto, při pravidelných jízdách do Brna na cvičák, se situace začala uklidňovat.
Klérka se na cvičiště těšívala, v popisu výcviku bylo počáteční běhání celé smečky, která se ten den sešla, po celé ploše střediska a to se jí velmi líbilo. Jakoby zapomínala na to, že by měla v autě zvracet. Do jejího prvního roku tento problém nakonec pozvolna ustal. Dnes když píši tyto řádky, tak se mi celá situace zdá neskutečná, ale dobře si vzpomínám, jaký to byl tehdy problém.
Jeden čas jsem jí, zvláště při celodenních jízdách, podávala půlku Kinedrilu. Byla sice obluzená, ale stejně se pozvracela, proto jsem s medikací přestala. V dnešní době jistě existují nové, účinnější přípravky. Domnívám se, že šlo o stres, i když jsme se chovali klidně a nikdy jsme její společenský prohřešek nekomentovali, stejně byla z nějakého důvodu stresovaná.
Pátrala jsem dodatečně po příčině. Ta může být (a nemusí) i v tomhle:
Když jela chovatelka s košíkem štěňat na tetování z Teplic do Prahy, za prvé je před jízdou nakrmila, aby chudinky tak dlouho nestrádaly, za druhé poměrně dlouhá jízda autem a za třetí samotný tetovací zákrok jistě nebyl drobečkům moc příjemný a tohle vše se zkombinovalo.
U naší psí holčičky z toho byla roční katastrofa. Ostatní štěňata z vrhu, tímhle netrpěla. Píši o tomhle problému, protože vím, že mnoho z vás má tyhle nepříjemné zkušenosti nebo vás možná i v budoucnu mohou čekat. Nenechte se odradit – a jezděte a jezděte!
Poznámka autora: Přiložené fotky jsou naskenované, omluvte kvalitu. Digifoto ještě neexistovalo 🙂
Všem co jezdí v pohodě závidím…. Bessa (berňačka byla v pohodě, pokud před cestou nelítala, a nevychlemtala kýbl vody) a naše druhá psina – šeltička – blije po 7 km ať je před nebo po jídle, s Kinedrylem nebo Cerenií nebo „bez“ ….ať je vzadu s děckama nebo sama…. ale jezdí ráda, naštěstí přejíždění po městě zvládá, to by mě z toho asi jeblo 😀
když jsem si přečetla nadpis jsem si říkala o čem,že to bude….jsem vůbec netušila, halt někteří pejsci v autě blinkají….a vono to má svůj vznešený název 🙂
Yorča – blinkala docela dlouho, pak to omezila na slintání, pak si zvykla
Frogi – jízdu autem miluje, vlastně miluje auto, je to jeho pojízdný pelíšek, nikdy neblinkal
Terry – blinkal, kakal – taky se to nějak jmenuje? než, že je prase?? (chuckle) a dneska auto miluje
Zaňta – blinkala, za 4 měsíce si nezvykla, i když jsme jezdili často
Nastěnka – blinkala, už neblinká, je ochotná do auta sama vyskočit, jinak se aut bojí, nerada jde kolem jakéholiv auta
když to tak přeberu na plemena, berňák versus kerrýci, prohrávají ty kudrny na celé čáře, asi plemenný rys či co 🙂
rekord má Terry, za 20minut se stačil asi 10x poblinkat…narozdíl od fenek svého plemene se vždy na auto těšil
a zapomněla jsem na sebe, jsem vypozorovala, že si nemůžu v autě číst noviny, jinak za střízliva mi jízda autem nedělá problémy (rofl) takže jsem asi bernská salašnická…..
Pozdě ale přece – tak my zatím taky měli štěstí na nekineozový pséky, přesto, že jsem před odvozem Ešusa – tehdy Ashíčka ještě 😀 😀 😀 – počítala s tím, že by se mohlo tohle a támhle a tůdle a štěňátka přece blinkají………. no,naštěstí Ešule Blešule nic a cestování miluje, stejně jako Murphy. Oba mají auto jako svou boudičko na 4 kolech.
A Klérka štěndo a dorostenec – to jsou úžasný fotky 🙂
Naštěstí celá naše smečka kinetózou netrpí, s Krejgem jsme procestovali dost velkou část republiky po závodech i na zahraniční dovolené a v pohodě, usne a prostě cestou spí a se zvířaty cestujeme na víkendy a – ťukám – snášejí to dobře, jen kočkypři tom zpívají, těší se, až budou vypuštěny z klecí. Vozíme v autě tři přepravky, celý zavazadlový prostor zaberou (happy)
Už aby začala sezóna a mohli jsme opět začít cestovat (sun)
Zvířetničci, i když téma poněkud ééhm, fujtajblové, bylo to téma praktické a já jsem díky Vám zjistila, že na této frontě jsem opravdu nebojovala sama, ale vidím že máte ladaskdo zkušenosti podobné. A Ti kteří nemají, ti se mohou poučit a nebýt zaskočeni (wait) (happy) .
Milá Alex, Klérka je krásná pejsinka,chuďátko malé, prožila si ty autové blijáky.Díky za Tvou trpělivost. (h) (dog) Babuška milá, opatrujte se. (dog) (inlove) :*
Naši psi nikdy v autě neblili, jen Daník jednou, ze začátku. Byl asi vystresovanej jestli ho zase někam nevezem pryč od nás. Boxerky naše, ty se cpaly do auta jen někdo otevřel dveře, jízdu prostě zbožňovaly a užívaly si ji. Ája II. zvaná Mortyša, jezdí taky moc ráda.
Jako dítě jsem prožívala kinetózu tvrdě, jak v autobusech tak v autech, totéž syn a vnučka.
S věkem to ale ustoupilo. Bohužel jsem si nikdy nemohla vzít kinedryl, upadala jsem z něho do bezvědomí. Totéž mi dělají spací prášky, nemohu se pohnout,nemohu mluvit ale všechno slyším a vnímám, je to dost strašný. (envy)
Jako holka jsem měla křížence jezevčíka ss něčím. Byl z hájovny, takže by se asi nejspíš nabízela srnka, protože ač nahoře zjevu jezevce měl vyšší rovné nohy a pod ocáskem klasika srnčí zrcátko. Ten měl v autě také problémy s blitím. Ovšem když se nechalo trochu pootevřené okýnko, tak si tam vrazil čumák a s nadšením cestoval. Ovšem v zimě to byl trochu problém.
Ještě z opačného konce: U naší Polči, když byla malá, tak jsem si usilovně přála, aby neměla tolik moc ráda jízdu autem, protože nastupovala do každého, které zrovna otevřelo dveře. A ty šokované výrazy některých řidičů, ty vážně stály za to (y)
Alex, to je moc zajímavé povídání o problému, se kterým mám taky zkušenost, byť jen v rámci jiné naší rodinné smečky. Bratránek, který se odmala věnuje chovu teriérů a byl mj. hlavním poradcem chovu irských a borderteriérů, měl před třiceti lety svoji první chovnou irčanku Beanku, později interšampiónku, jejíž potomci běhají dodnes po celé Evropě. Ale začátky cest s ní byly úplně stejné jako u Klérky. On na radu veta dával hned od počátku kinedryl, což ale v praxi znamenalo, že jezdili na výstavy vždy o den dřív, aby se pejska z účinku kinedrylu stihla vzpamatovat. Faktem je, že kromě prázdnin trávených na naší chalupě a těch výstav, s Beankou jinam nejezdil a tím pádem se to zřejmě nepokoušel jinak řešit. Já mám z těch dob vzpomínku, kdy jsme si jednou pro něho a Beanku přijeli, dostala půl kinedrylu a po ujetí dvou km doslova „hodila“ pořádný blink mému otci-řidiči přímo za krk (devil) Takže tryskem zpátky a pod sprchu. Bratránek pak podrobil zbytek famílie křížovému výslechu a zjistil, že séfra i přes přísný zákaz nekrmení několik hodin před cestou dala Beance líznout ze svého nanuku, takže se prázdniny o jeden den odložily, ale stejně „řidič“ trval na tom, aby jím jinak velmi milovaná Beanka seděla vzadu co nejdál od něho (chuckle)
No, za krk to ještě jde, sousedovic pejsek, kterého si vezli od chovatele, když si vybrali štěndo, 2x nebo 3x za cestu vrhnul do řadicí páky! Auto smrdělo ještě když ho prodávali.
Měla jsem dvě čubiny kokří každá jiná co se týka blitíčka. Ketty ta byla v poho nikdy nic neudělala za to Amálka to byl děs běs jen vlezla do auta po kilometru to začalo a skončilo až na místě. Bohužel tím trpěla až do konce jejího života |-(
Srdečne zdravím, som zase na značke. Vyvrtla som si členok, tak som ležala ako opuchnuté poleno a všetku silu zbierala na to aby som prešla 4 metre na WC alebo vypustila von psa. Už je to lepšie.
Susedov čuvač Borko rastie ako z vody, už rozhryzol kábel vonkajšieho osvetlenia našťastie nebolo zapojené. Za Astorom behá ako teliatko, ten nevie kam sa schovať. A keď zagúľa tmavými očami ako by hovoril- ešte narastiem, počkaj, prídu na rad aj tvoje gate, nielen káble. Tož tak. (dog)
Milá Alex – tak to jste si hezky užívali výletění s Klérunkou (ale že byla kouzelný štěník!). A klobouk dolů před tvou trpělivostí, to bych mnohá neustála (wasntme) .
Zaplaťpambu, ani jedna z našich holek není kinetózní (jak čtyřnohých tak dvounohá). ALE – obě mladší dcerky mých sester jízdu autem nesnášely. Je zřejmě jenom podivnou souhrou náhod (wasntme) , že pokud jsem s nima jela i já, vždy mi na klíně přistála blička (chuckle)
Z našich psů zvracel je jen Max asi do dvou let a kinedryl podaný dostatečně dopředu pomáhal. Nevím proč (podle toho, co píše Alex), možná proto, že jsem tomu věřila já 🙂 Všichni psi jezdili autem úplně odmalinka a většinou za zábavou, což skutečně pomáhá.
Já sama mám kinetózu skoro vždycky, když neřídím, takže z přejezdů hor jsem si užila jen Krétu a Norsko, kde jsem byla řidič 🙂 Klukům je v autě blbě oběma, pokud sedí vzadu, oběma pomáhá řízení – to by skoro vypadalo na tu dědičnost 😉 Je zajímavé, že Andymu nebylo špatně, když se učil létat na větroni… asi neměl čas (chuckle)
Abych se vrátila ke zvířatům v autě – u mě doma určitě platí, že pokud já nepředpokládám problémy, tak pokud je zvíře zdravé, tak je prostě nemá nebo nedělá. A platilo to i u koček. Asi jsem zatím měla štěstí (angel)
Švagrová má stejný problém, když řídí dobrý, když se veze, tak je jí špatně. Nějaký doktor jí to vysvětlil, že když se veze, tak je nějaký problém se synchronizací oči-střední ucho, pokud řídí, mozek musí pracovat jinak a ono se to prý sesynchronizuje. Jak jsem slyšela, tak podávám.
MLP to má taky, takže posledních pětatřicet let řídí, i když se jede třeba z plesu nebo jiné veselice 😉
Jo, je to skvělej způsob, jak se stát abstinentem 😛
Z našich dětí blinkal jen Kuba, z našich pejsků první tři. A to tak, že náš první Gastonek, kterému jsme museli najít nový domov, svou kinetózou udělal v nové rodině rázný konec jízdám autem. Jeho noví páníčci byli čerství důchodci a odstěhovali se z Prahy do Orlických hor. Protože jezdit s Gastonem opravdu nešlo a doma ho nechtěli nechávat tak dlouho, musely děti jezdit za nimi. Bohoušek blinkal též a vždycky to bylo hodně akční. Jednou cestou z Klášterce nad Ohří do Kolína při návratu z tábora poblinkal doprovod v posledním čistém tričku na okraji Kolína. To by ho člověk bacil.
Mimi neblinkalo a Majda pro samou nechuť k jízdě na blinkání ani nevzdechne
Hmmm, Borůvka v autě nezvrací, leda vřeští, pokud ze mne vycítí nervozitu, a uklidní se tak po 10 minutách. Světluška zvracela jen jednou jako malá, když jela delší trasu v autě vzadu sama. Pokud s ní někdo vzadu je, nemá problém (je jedno, jestli Borůvka nebo člověk). Když s ní jedu sama, stačí na ni mluvit. Kočky cestou k vetovi vřískají nebo drnkají na přepravku, ty 3 km to holt vydržím a cestou zpátky jsou obvykle uražené, takže už ani nehulákají. Cestou z útulku Maceška povykovala, ale nijak dramaticky, přenosku měl Kuba na klíně a mluvil na ni. Docela to šlo. Moje zkušenost je tam, že obvykle zvířata dělají největší bengál, když já jsem nervózní.
Takhle šílenou kinetózu jako u Klérky jsme naštěstí řešit nemusela.
Děti nezvracely nikdy, v jejich útlém dětství se můj muž zabýval kaskadeřinou s auty a otočka přes ruční brzdu patřila k oblíbeným kouskům, takže po nás zděděný kachní žaludek ještě potuplovaly navykáním na kde co a v autě si běžně čtou a podobně.
Má noční můra – nastávající cesta na jarní dovolenou do Maršova se všemi mými potížisty! Zrzík se pokaká a počůrá jen co objedeme roh domu, Ríša ublinkne a oba dýchají jako když jsou v posledním tažení, sliní a ječí. Jen Melíšek by cestu snášel, jako vždy, bez problémů, kdyby byl v autě sám. Takhle nasaje tu jejich nervozitu a ječí po chvíli taky! Fakt užívárna.
Karolíno, klobouk dolů před Tebou!! Já jsem včera jela s kocourem k veterináři jenom ty dva kilometry a jak vyváděla přepravka, to byl koncert. Jenom vypnu motor a je klídek. Dokonce si nechal v rychlosti seškrábnout zubní kámen bez narkózy a bez nějakých větších protestů napíchat dvě injekce. Náše kočičí zlatíčko, ale cesta zpět byla opět se zvukovými efekty smečky mrouskajících se koček.
No, tak já to mám 160 km a 3x!!!!!!!!!!!
Za Hradcem už ječím i já cosi o velkých širých rodných lánech, kam budou vypuštěni, když nedají pokoj…….. a do navigace zadávám nejbližší útulek!
že chlapečkové v autě u Karolíny zpívají,o tom něco vím, smrad přes telefon cejtit není, hotovou Karolínu,po cestě s nimi, zestárlou o 20 let jsme měla šanci taky vidět…ale nechte si povykládat, jak se k tomu kocouřímu zpěvu postavil aBedulka, když jí Karolína zoufale volala,že je na dně a že je vysadí u pangejtu a odjede (chuckle)
Smrad tam není. Poučena zkušenostmi pokakaného Zrzínka očistím, vyměním plínu v přenosce a je po smradu. Ale je tam hlučno!
Je mi jasné, že Bedulka byla stoprocentně na straně kocourků (a je možné, že i ona do telefonu Karolíně zoufale zamňoukala, aby si nemyslela …) Jojo, lidem typu Bedy je blbost si stěžovat na kočičinky (chuckle) – vlídného slova se jim nedostane (shake)
YGO jak ty to děláš? Trefila´s opravdu hřebíček přímo na komoru. Konečně zmlkli. Asi byli utahaní z toho mňoukání a byl chvíli klid. Já blb volám Bedě, že teda už snad dojedeme v klidu, mám tel. na hlasitý odposlech a Beda do toho telefonu udělá hlasité „Mňááááááááu, chudáčkové malí!“ V momentě se opětovně nastartovali všichni tři a začali nanovo ječet jak o život. Měla jsem chuť auto otočit a jít to Bedě vysvětlit ručně. Chudák Bedě to v momentě došlo, když byla napůl hluchá tím jekotem a to neseděla v autě kousek od Trutnova, ae v pohodlí svého bytu v Praze.
U některých psů jsme kinetózu zažili, u jiných ne. Takže si dovolím přidat pár postřehů.
1. Kinetózu mají častěji štěňata, mezi rokem a dvěma se často sama uklidní (pokud se majitel chová rozumně jako Alex)
2. Popsaný způsob odvykání (krátké cesty za zábavou, na kterou se pes děsně těší) jsou nejlepší způsob, jak ji odstranit. Pozor, může to trvat měsíce.
3. Farmakologicky se to moc nedá zvládnout, pokud člověk nechce psa skoro uzemnit – malá dávka nepomůže, velká udělá ze psa mátohu a cíle – jízdy za zábavou – nelze docílit.
4. Dědičností si nejsem jista. Ája měla problémy (na tetování nejela), většina jejích štěňat ne (Ginny vždy jezdila velmi ráda, její první jízda byla také na tetování). Navíc Ája neměla problémy první týdny u nás, začaly jí až kolem půl roku (a netuším proč). Derry jezdila jeden čas neochotně, ale nikdy nezvracela. Takže vzorek dědičnosti nenacházím (ale mám malý soubor).
Nše štěňata už na očkování a tetování nevozíme, naše paní drvetka jezdí k nám. Učíme štěňata na auto už tak od 10 týdnů věku (vozíme je na výlety asi 3 km k řece) – první cesty jsou za zábavou. První cestu často hlasitě protestují, pak si zvyknou. Ovšem můžeme jezdit maximálně s pěti, víc se jich nedá zvládnout. Proto ti první, co odcházejí mladší, cestování neznají. A láska nebo nechuť k cestování nezávisí na tom, jestli bylo štěně ve skupině „cestovatelů“ nebo „domácích“.
Ovšem Alex. klobouk dolů. Tak blbou kinetózu jsi zvládla dokonale.
Evi, díky. Víš, nevím jestli správně, ale domnívám se, že u Klérky nešlo přímo o poruchu všech těch úžasných věcí v uchu, které nám umožňují držet rovnováhu, ale spíš o jakýsi psychický, stresový projev.
Kdysi jsem něco podobného zažila u dětí, při jednom podnikovém třídenním autobusovém zájezdu, kde jsem působila jako „teta“. Někteří rodiče mě předávaly děti už s Kinedrilem. Prášky jsem odložila a bavila jsem děti v autobusu různými hrami, soutěžemi a podobnými radovánkami. Musím říct, že mne samotnou překvapilo, že pokud někdo zvracel, tak spíš z přemíry různých pochutin, které děti dokáží spořádat 😉 .
Psychiku nepodceňuji. Zabavení dětí za jízdy funguje (u psů, zvláště větších, je zabavení problematičtější).
Jízda vnitřní ucho dráždí stejně (u někoho více, u někoho méně – já třeba ani jako malá moc nemusela kolotoč řetízák, i ten mě dráždil) jde také o to, jak tu nevolnost budeme vnímat a prožívat. Takže to očekávání a stres situaci zhorší, to je nesporné. To je také důvod, proč jako řidič člověk nemá v autě problémy – nemá na ně čas. Funguje to i u psů, proto oceňuji a souhlasím s tvým řešením. Psa ovšem nemůžeš nechat řídt 😉
Alex, ten samý problém byl s Luxíkem u nás. Skoro celý rok jsme nejezdili protože Luxík blil jako by se jmenoval Alík. Předtím jsme to s žádným psem neřešili. Ani do auta pak už nechtěl nastoupit. Bylo ale hodně ošklivé, začal strašně slinit a pak to šlo. A to jsme nemuseli nikam daleko jezdit. Bylo to také asi tím, že jsme si pro něj jeli do Prahy k panu chovateli a štěňátko mělo za sebou dlouhou cestu z Budějovic vlakem a metrem po Praze, kam nám ho pán přivezl na Černý most. My jsme si mysleli, že jedem jen k němu.. Co bude mít chudák papírové štěndo za sebou jsme nevěděli. Ale pak nějak pomalu problém s blinkáním přestal a teď už ho můžeme brát sebou. On skoro vždycky poblinkal i Dona. Moje polovička, když se nedrží volantu tak také je vyřízený a na zadním sedadla vůbec nemůže cestovat. Jednou jel do Prahy autobusem a hned z konečné si musel zavolat taxíka a jet k lékaři jak mu bylo zle. Jen my ženské jsme odolné.
Fuj, kinetózou jsem trpěla jako dítě a trpím jí stále, čím jsem starší, tím je to horší. Vzadu v autě nemůžu jezdit vůbec, vpředu je to s velkým otazníkem. (tmi)
Jak kinetóza vznikla u mě, to nevím, ale skrze tetovaná ouška to nebude. 🙂
Naše zvířata naštěstí jízdu autem z tohoto pohledu snášejí dobře, naštěstí. Je dobře, že jsi o tom napsala, milá Alex (inlove) , protože pro podobně cestovatelské páníky, jako jste vy, tohle může být opravdu problém.
Přeju všem krásný den. (h)
Snad to od Tebe milá Vave neokoukají a nebudou Tě napodobovat…. (chuckle)
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Kinetózu u psů neznám. V autě nikdy žádný náš dogouš nezvracel, jezdili od malinkata všude s námi a auto je pro ně vždy velký kamarád (nod)
Ale silnou kinetózou trpěl jako dítě můj tchán, moje polovička (dodnes v autě vzadu jezdit nemůže – je mu špatně) i mlaďaska. Té jsme koupili „podprdelník“ do auta (taková ta placatá autosedačka) hned, když to přišlo na český trh a začala jezdit na místě vedle řidiče podstatně dřív, než dovoloval zákon. A bylo po zvracení.
Takže dědičnost tu bude mít svoji roli…
Fuj, kinetózou jsem velmi trpěla jako dítě,takže s malou Klérkou velmi soucítím. Bylo mi stále zle v autobude i v autě…podával se na to kinedril, ale prý se už nevyrábí? Stejně nepomáhal.
Kinedril – milionovej prášek,bez něj jsem jako harant nikam nejela..zabíral, jen se musel správně užít….jako dospělá jsem blila cestou Pardubice-Vídeň, kousek od Havlbrodu jsem měla svoje blicí místečko s blicím stromem – stála jsem o něj opřená,několikrát se zhluboka nadechla a vrhla…pak už bylo dobře. Blila jsem jen cestou tam. naposledy jsem poblila kolegovi auto,když si koupil nové Megan smrděl novotou a měl jiný hupy, než původní Laguna…šišmarjá,to je zase téma (chuckle)
Milá Alex, výraz kinetóza slyším poprvé i když o problémech zvracení psů v autě jsem slyšela. Naštěstí ani Trixie, ani Sadie jí netrpí – ba naopak, obě jízdu autem milují (dneska manžel zase přivezl Sadie na 2 hod. společnou procházku k nám a tvrdil, že v autě vyváděla ještě více, než co jsem nedávno nafilmovala). Také Trixie do auta radostně vyskočí i když pak samotná procházka záleží na její náladě. V autě se pozvracela pouze jednou, předloni v létě. Před nástupem vyžunkla velké množství vody, která z ní pak při jedné zatáčce vyletěla jako z vodního děla. Trixie vůbec hodně pije a tak si od té doby dáváme pozor nejen před jízdou, ale i doma (kdy jí raději pošlu „vstřebat“ vodu ven na zahradu).Jsem ráda, že se Klerka z „mořské nemoci“ nakonec vyléčila a užíváte si hromadné výletění (jak dokazují tvoje krásné krajinové fotky).
Naší bývalé kočce Kotěti jízda autem vůbec nevadila, zato Dixie při ní trpěla. Sice nezvracela, ale (ač měla v autě přichystaný „komfortní obývák“) téměř okamžitě zalezla pod manželovo sedadlo a nevylezla, dokud jsme nedorazili na místo (a i tak si dala na čas). Uzavřena v přenosce zase tak žalostně mňoukala a škrabala stěny, že jsme jí raději vypustili a ona zmizela pod sedadlem. Jela v autě asi 3x nebo 4x, pak nám jí přišlo líto a dále jí netrápili.Smoky zatím v autě jela jen kraťoučké cesty k veterináři a zpět – v pohodě, ale nevím, jestli by stejně snášela i delší jízdu.
Držím palce tchánovi od Bláži stejně jako ostatním kteří to z nějakého důvodu potřebují.