aneb do depozitáře je cesta dlouhá, závějemi vroubená.

Doba lednová je u nás v muzeu časem, kdy je pro veřejnost zavřeno. Zamčená vchodová vrata prostému lidu implikují, že muzejníci jsou zalezlí ve svých doupatech jako medvědi a v blahé nečinnosti sní svůj zimní sen. Prostý lid ovšem mívá všeliké představy a pak bývá překvapen nárazem na realitu. Je mi líto, ale musím pobořit i tuto představu. Přibližme se po špičkách k zavřeným vratům, vylovme z kapsy svazek klíčů zvíci vzrostlého kotrče kadeřavého, a po odemčení nahlédněmež do doupěte.

První věc, které si návštěvník všimne, je zima. Neboť muzeum se nachází v zámku s klasickými, čtyři metry vysokými stropy, metr tlustými kamennými zdmi a ohromnými okny odpovídajícími životnímu standardu středomořského klimatu.

Protože temelínští striktně odmítli dodávat veškerý vyrobený napnelismus do zámeckých akumulačních kamen a přímotopů, je teplo pouze v trvale obydlených místnostech, přičemž pod pojmem „teplo“ je rozuměn stav, kdy lze svléknout kabát, ušanku a rukavice. Muzejníci jsou lid otužilý, takže zatímco návštěva v kabátě drkotá zuby, správce v rozepnuté košili spokojeně chrastí v ústech kostkami čerstvě roztlučeného ranního čaje. Hm… ehm… rozjel jsem se hezky, ale teď trochu kecám. Nosím svetr.

Cesta k depozitáři...

Další, na první pohled viditelnou věcí je naprostá absence zimního spánku, somnambulismu, či letargie u obyvatel muzejního habitatu. Zima je dobou, na kterou se badatelé těší jako na čas, kdy budou moci konečně dělat to, kvůli čemu si svoji profesi zvolili – bádání ve svém milovaném oboru, psaní vědeckých prací, nad kterými svět v úžasu rozšíří pupily, vymýšlení výstav, na něž se bude stát v dlouhatááánských frontách, studiu těch nádherných a důležitými informacemi nabitých knih, které si koupili v létě a tak vůbec.

Nejsa badatel, nevím, jak se jim jejich touha plní, ale de facto je vidím při činnostech, které mají k výše zmíněnému poměrně daleko. Jsou na cestách, vracejí půjčené exponáty z vánoční výstavy, pořádají z odborného hlediska pozůstalosti, připravují podklady pro první jarní výstavu. A hlavně – marně prchají, jsouce pronásledováni úřední mašinerií, neboť leden je časem statistik, výkazů, hlášení, hodnocení.

Správce sbírek lze zastihnouti u počítače, an mumlá děsivá zaklínadla z pohanských dob, neboť jest mu připraviti statistiku strašlivou. Nadřízený orgán totiž používá naprosto odlišné metodiky na třídění sbírek, takže je nutno jednu každou skupinu předmětů rozklíčovat na úplně jiné skupiny, vysčítat, křížem odkontrolovat, vyplnit kolonky, přijít na to, že se nějakých pět set kousků zatoulalo do jiných skupin, zjistit, které to jsou, nakódovat je správně a celý výše uvedený postup ještě několikrát zopakovat.

Zjišťuje některá zajímavá fakta, která mu příkaz „SELECT * FROM depozit ORDER BY nazev“ sype na obrazovku. Kupříkladu že se ve skupině textilu sice nacházejí položky, které patří mezi spodní prádlo, ale všechny by se šmahem daly označit jako růžové teplé s dlouhou nohavičkou. Evidentně buď žádný prosperující hampýz na okrese nebyl, nebo dámy odcházející do výslužby neznaly tehdejšího muzejního správce a tudíž mu své pracovní pomůcky do sbírek nemohly věnovat. Škoda.

Práce na statistikách je ke všemu ztížena nějakým zplozencem Luciferovým, který nebožákovi celou dobu tiše šeptá do ucha: „Vykašli se na to a naflákej tam nějaký hausnumera. Stejně to nikdo kontrolovat nebude!“ a přidává údajnou sentenci Winstona Churchilla: „Věřím jenom té statistice, kterou sám zfalšuju.“

Výstavní sál

Správce bojuje s ďábelským pokušením, jako jistý J. K. na poušti před dvěma tisíci lety. Stejně jako dávný kazatel vítězí nad tupou hmotou a jednoho dne úžasně vyplněná tabulka září na monitoru. V mezičasech kopíruje na nové počítače data a programy z počítačů, které už měly dávno odpočívat v depozitáři vedle asyrských hliněných tabulek a ruských sčotů, zpracovává přírůstky do sbírek, kontroluje depozitáře, jestli děsivý mráz, přišedší z ruských stepí, nedělá nějakou rotyku mezi exponáty, odvlhčovači, senzory a dalšími udělátory.

Zvířecí nudu si krátí odemykáním a opakovaným kontrolováním již zkontrolovaných prostor, neboť po zamčení posledního zámku zjistí, že je celé nádvoří zaplaveno světlem z reflektorů. Samozřejmě je to ten poslední vypínač v poslední místnosti vzadu, kde, jak by mohl odpřisáhnout, správce ten den vůbec nebyl. A byl-li v té prokleté cimře, určitě na nic nesahal. Ten zatracený vypínač určitě nestiskl. A kromě toho vypínač před odchodem vypnul. Ten zlotřilý kus elektroinstalace se určitě zapnul sám od sebe. Cholera vypínač!

Aby se správce uklidnil, rozhodne se, že uloží do depozitáře betlém, který byl v prosinci součástí výstavy v okresním městě. Rozloží si v pracovně papíry se seznamem položek, malebně všude po zemi rozestaví bedny od banánů. Neboť bedna od banánů – toť úhelný kámen depozitáře. Bez beden od banánů by depozit zachvátil chaos svrab, neštovice, humus, blechy a hrubá nekázeň!

Ony bedny jsou totiž naplněny pečlivě zabalenými filigránskými figurkami, domečky a palmami. A je třeba odkontrolovat, zda každá bedna obsahuje to, co obsahovat má. Takže s veselým pohvizdováním odškrtává položky na papíře, v koutě skládá zkontrolované bedny a libuje si, jak to hezky odsýpá. Ve své blažené nevědomosti netuší, že si osud někde v koutě vkládá do boxerských rukavic koňské podkovy.

Po dni usilovné práce si nebožák všimne, že na jednom listu není odškrtnutá jedna ovečka. Mávne rukou a řekne si: „To bude administrativní chyba. Zítra ty bedny rychle zkouknu ještě jednou a určit ji najdu.“ A stále ještě optimisticky naladěn, odchází domů. Netuší, že zítra ráno rychle zkoukne bedny ještě jednou, pak je zkoukne podruhé hezky pomalu, pak se dojde kouknout do počítače, jak ten kus skopového vlastně vůbec vypadá, protože přece nejni blbej a deset cenťáků dlouhý vofce by si určitě fšimnul.

S úžasem zjistí, že se jedná o jakéhosi ovčího Meresjeva. Oprýskaného invalidu bez nožiček a s ožužlaným čumákem. Obrátí bedny naruby počtvrté a zase nic. Zavolá paní doktorku, která betlém ukládala do krabic, jestli náhodou nesuší beznohou ovci v šupleti, protože si je vědom, že se žádný ovčí Meresjev kolem Ježíška nepovaloval. Paní doktorka se samozřejmě urazí, protože je to paní pečlivá a pintlich a čísi premisa, že deponuje zapomenutou figurku v šuplíku, je na-pros-to ne-o-mlu-vi-tel-ná. Ale nedá jí to a začne dumat.

Čas se mezitím překulí do třetího dne. Třetí den se obvykle věci pohnou kupředu. Dokonce i v jedné docela slavné staré knize je hojně citovaný odstavec začínající slovy „Třetího dne vstal…“ V našem příběhu třetího dne zazvonil telefon a paní doktorka podala správci sbírek informaci, kterou znal jeden každý muzejník a kterou by dokázal ze sebe vysypat, kdyby byl vzbuzen ve tři ráno a tázán: „Co se stalo s beznohou ovcí?“ O beznohé ovci totiž všichni věděli, akorát nikoho nenapadlo, že to někdo neví.

Při restaurování betlému šikovný pan restauratér nejenom opravil umolousaný čumák, ale i přidělal nožičky a opravil nátěr. A jako takovou hezkou tečku za tím ovčím případem, ji přilepil na volný kus prkénka za ovčákem, takže ze dvou úředně ověřených, zaevidovaných a vyfotografovaných autonomních figurek udělal jedno sousoší. Hrom aby do něj bacil!

Takže třetí den bylo sousoší znovu vyfotografováno, do počítače byla doplněna poznámka o souřadnicích, kde se ovečka nachází a na sousoší bylo dopsáno i druhé evidenční číslo, které bylo restauračním zásahem zakryto.

V podobných radovánkách plyne čas rychleji, než by si člověk přál. Poznenáhla bdělému oku neunikne jakýs neklid mezi muzejníky, jakýs přísvit budoucího kvasu výstavního.

Hemžení a mumraj v prostorách muzejních nabývá na intenzitě a připomíná tábor bratrů polem pracujících, netrpělivě čekajících na zvolání hejtmana Jana Žižky: „Bratří, ve jménu Božím! Hrrr na ně!“ Potvrzením tohoto pozorování je seznam exponátů objevivší se na správcově stole, které je třeba dohledat v depozitářích a promptně dodat do výstavních prostor.

Neboť nejtužší zima úřední povolila své spáry a je čas chystat první předjarní obrazovou výstavu ptactva. Zcela cíleně je výstava směrována do řad milovníků přírody, neboť jsou díky svému koníčku otužilí a vychladlé výstavní sály je nemohou zastrašit, což by mohlo hrozit u bytostí pohybujících se ve sférách Orfeových, či křehkých vyznavačů Apollonových.

Příprava a realizace ornitologické výstavy současně nažhaví tým, aby byl připraven na start nové sezóny muzejní, výstavní a hudební a hlavně na první jarní výstavu, která bude mít téma kočárky, kolébky a dětské výbavičky. Ale to už bude jiné povídání.

Na závěr si dovolím parafrázovat zvolání výše zmíněného bratra Jana: „Vážení návštěvníci, muzejní sezóna začíná. Hrrr na nás!“