Se psy je to asi snadnější, ovšem to nesmějí být poděsové jako moji. Na chalupě se nic neděje, nic neslyším, nevidím a najednou všichni tři vyletí a začnou štěkat na dveře, na okno – pokud možno každý na jiné. S hrůuzou se jdu podívat ven, rozběhnou se – každý jinam – a štěkají a štěkají. Úplně nejlepší je, pokud vás tímto štěkotem vzbudí a ve světle baterky vidíte naježené příšery se svítícíma očima.

Držím palce Bláže, resp. jejímu tchánovi a Marsce na Mohelku (h) (y) (h) (y) .
Hlasité tikání hodin už léta nesnesu (whew)

Nedávno jsem probírala neobvyklé zvuky s vnučkou (3,5 r.). Anička sama nahoře v pokoji a najednou se ozve naléhavé: „Babičko, kde jsi, pojď sem, tady něco ťuká!“ „Aničko, já nic neslyším!“ „Ale ťukalo to!“ Nabídla jsem možnost, že to na střechu zobákem zaťukal ptáček. Anička přemýšlí, pak s viditelnými obavami: “ A nemohl to být kozel?“ „KOZEL? Proč kozel, Aničko?“ „Protože má velký rohy!“ Jo, logika v tom je.. „Jenže, Aničko, kozel by se nevyšplhal na střechu a taky tady žádný nebydlí.“ Obavy jsem nerozptýlila, protože: „Já jsem slyšela, jak to ťuká hodně!“ „Tak to byl asi datel, pamatuješ, jak jsme ho slyšely spolu v lese, ten umí ťukat hodně nahlas!“
„Jo?“ Stejně jsme pak průběžně skoro celé dopoledne řešily, jestli to přece jen nemohl být ten kozel. 🙂

:O
Léto kdysi – cca 1980. Rodina na chalupě, já v pražském bytě sama. Noc – 1 hodina po půlnoci.
Vzbudil mě intenzivní pocit, že v pokoji ještě někdo je. A ať mi nikdo nevykládá, že to byl sen, protože tenhle hrůzný pocit ohrožení života vás vzbudí velice rychle.
Pootevřela jsem oči – nikdo nikde. Výhled ke dveřím mi zakrývala napříč stojící knihovna. Intenzivně jsem vnímala „zdroj energie“ právě někde v těch místech.
Instinkt velel se ani nehnout, vyčkat a v případě přepadení využít momentu překvapení.
S přimhouřenýma očima, všechny svaly napjaté a připravená ke skoku, očekávala jsem vývoj událostí.
Za knihovnou se ve tmě vynořila nezřetelná postava a pomalu se blížila k mé posteli. Svinutá jak ocelové pero jsem se chystala k útoku. Postava došla až ke stolku a natáhla ke mně ruku.
„UAAAAAAAAAAAAAA“ zařvala jsem jak lev a vymrštila se ke stropu.
Když jsem dopadla zpátky na postel, postava tam už nebyla. Snažila jsem se popadnout dech a poslední zbytky rozumu. Odplížila jsem se do kuchyně, napila se a překontrolovala hlavní dveře – byly v pořádku a zamčené.
Jen na té temné siluetě mi bylo něco povědomé…. babička!, došlo mi vzápětí. Její typická natupírovaná, dost velká hlava.
Mobily nebyly, telefon na chalupě taky ne, tak jsem musela počkat do odpoledne, až se mi babička ozve z pošty.
„Co si vyváděla dneska v jednu v noci“, vypálila jsem na ni přísně a bez pozdravu.
Chvíli bylo ticho. „No víš“, soukala ze sebe konsternovaná babička, „mně bylo strašně zle, zlobilo mě srdce a říkala jsem si, že je škoda, že tu nejsi, že bys mi pomohla…“
(whew)

Jo, jsou věci mezi nebem a zemí. Toto se přímo netýká strašení. Ale- když zemřel v nemocnici náš synek tak měl sebou hodinky a ty se zastavily v hodinu smrti a nikdy víc se je nepodařilo zprovoznit.

O.T. oznamuji, že se nám Mohelka vybřežila a případné zabřežení je v nedohlednu. Muselo by přimrznout. Ovšem náš soused milený zase řádí a znepříjemňuje nám život i když jemu jde o h..no, jemu barák ne a nezatopí…

Pes může být beza ochránce (většina zlodějů, pokud nejde cíleně, si svůj úmysl rozmyslí, protože pes je pro ně zbytečná komplikace). Ovšem nejen ochránce. Když jsem byla s Bekinou sama doma (byla zrovna větrná noc a všude to skřípalo a vrzalo), tak se možná psice bála víc než já, nebo se na ni přenesla moje nervozita nebo obé. Ale každou chvíli se ostražitě zvedla a blafla. Neštěkala, udělala jen takové to tlumené „buf!“. Za dvě hodiny jsem měla spolehlivě nervy nadranc. Nakonec jsem si vzala čubu do postele, protože jen tak jsem měla šanci se vyspat. Tam zřejmě usoudila, že ji ochráním a usnula.
Momentálně je plašan číslo jedna Derry (zcela podle Petřiny zkušenosti o potrhlém puberťákovi). Horší je, že druhé dvě mají pocit, že něco přeslechly a jdou řvát. Tedy Ginny vyběhne řvát, kdežto Ája je pohodlná, postaví se jen na chodbu a tam několikrát zahuláká, aby dala najevo, že své povinnosti plní.
Jinak nemám ráda zvuk tikání hodin. To je jeden z mála, který mě ruší prakticky vždy. Nejstrašnější zážitek byl, spát jednou v místnosti, kde byly bicí hodiny. Nevím, jestli jsem byla vzhůru každou čtvrthodinu, po půlnoci jsem to přestala počítat, ale ráno jsem byla polomrtvá.

Uff, Dede…. (whew) , ja bych asi se tento vidět postavu chlapa za oknem. Spirit místa, včetně domů vnímám velmi citlivě a jsa člověk bytový, poprvé v cizím domě usínám pomalu a s nastraženýma ušima a i tak slyším kde co a představuji si ještě něco víc. Domy mluví, máš pravdu. Pes je neocenitelný v takové situaci. Snívám o domku mimo město, ale přesně toho se bojím, že bych se asi nevyspala…

Dodnes vzpomínám, jak mne na horách nastrašily starší holky, že na půdě naší chaty žije chlap, který v noci schází a kdoví co má zalubem. Věřte nebo ne, já opravdu slyšela kroky nad sebou a když jsem šla na záchod, tak jsem je slyšela na schodech. Úprk do pokoje a už jsem budila spolubydlící. Marně mne pak přesvědčovaly, že to byla legrace. Dodnes nevím, zda tam opravdu někdo byl. Asi ne, co by tam dělal, ale fantazie desetileté holky pracovala naplno.