Zprudka otevřu oči, srdce mi buší jak splašené a vlastně nevím, proč jsem se vzbudila. Něco se mi zdálo? Děje se něco v domě? Nehýbu se, jen napjatě poslouchám a v duchu se snažím identifikovat všechny zvuky nočního ticha. Nakonec se rozhodnu, že to byli psi, a znovu usínám.
Každý dům i byt má svoji řeč. Soubor zvuků, na které si jeho obyvatelé rychle zvyknou a přestanou je vnímat. Díky tomu mají šanci slyšet zvuky, které do obvyklého kontextu nepatří a pátrat po příčinách.
Bydlela jsem v životě v sedmi bytech a třech domech, takže v naslouchání a identifikaci domácích zvuků mám bohaté zkušenosti. Bývají spojené s konstrukcí domu, vodou, odpady, topením, a nejrůznějšími spotřebiči – pračkou počínaje a tikotem hodin konče.
Nejdramatičtější dům na poslouchání je naše chalupa v horách. Je to velmi staré nepřehledné stavení, bývalý mlýn. Stojí osaměle hluboko v lesích a hned za ním bublá horský potok. Za tichých nocí tam musí být člověk hodně otrlým a poučeným naslouchačem, aby se nezačal bát. Zvlášť, když je tam sám s malými dětmi, jak jsem kdysi bývala já.
Naštěstí mě divné zvuky oprávněně vyděsily jen jednou. Byla to úplňková noc, já byla v domě sama s dětmi a se psem. Probuzení bylo náhlé a jako obvykle jsem se nepohnula, zatímco jsem zkoumala situaci. Neurčitý strach se změnil v děs, když jsem zjistila, že někdo stojí na pavlači a nahlíží do okna. Ve světle měsíce byla silueta muže naprosto jasná a já v panice horečně přemýšlela, co budu dělat.
Zjistila jsem, že pes v nohách mé postele se chová stejně jako já – nehybně naslouchá. Potom se muž pohnul, Max vyletěl k oknu a zuřivě se rozštěkal. Naštěstí pes odhodlaný zaútočit nejspíš přesvědčil neznámého, že je lepší krást v neobydlených staveních, takže se rychle ztratil ve stínech lesa.
Děti zvyklé na psa se ani nevzbudily, ale mě trvalo dlouho, než mě obvyklé zvuky nočního domu, lesa a potoka nechaly znovu usnout. A doteď jsem za nocí vděčná za prostý fakt, že někde poblíž spí moji psi. S nimi se totiž podivným zvukům čelí mnohem snáz. 🙂
Tak…a ted se bojim jit na zachod 😀 Mam jednu prihodu z auta… Sedeli jsme 4 lidi uprostred lesa, u hajenky, vracejic se z kina. V tom ze strane prilitl do okna auta kamen. Byla tma ja v pytli, kluci vyskocili z auta a prilitl dalsi kamen. Kamarad bezel do hajovny pro tatu, ten vzal flintu, pustil psy… Ale do dnes netusime, kdo a proc to na nas tenkrat hazel uprostrex noci, daleko od civilizace… Pak uz jsem tam nikdy nesla v noci sama. Bylo to k nam do vesnice asi 4km a nedelalo mi problem jit tam treba ve dve rano sama. Pak uz jsem takovy hrdina nebyla…
Ja se zase zapomnela podepsat :-/ Blaňule od fousatych jezevcic 🙂
Hele nebudete tomu věřit (shake) u nás neklepal kozel ale hadi. Pod postelí, kam by se nevešla ani žížala (smirk) ještě dneska mi moc děvenka, ač sama matička, nevěří, že tam žadní nebyli (whew)
Se psy je to asi snadnější, ovšem to nesmějí být poděsové jako moji. Na chalupě se nic neděje, nic neslyším, nevidím a najednou všichni tři vyletí a začnou štěkat na dveře, na okno – pokud možno každý na jiné. S hrůuzou se jdu podívat ven, rozběhnou se – každý jinam – a štěkají a štěkají. Úplně nejlepší je, pokud vás tímto štěkotem vzbudí a ve světle baterky vidíte naježené příšery se svítícíma očima.
naše hvězda statečná štěkává na můj stín nebo odraz v okně….
milá Dede, moc hezké téma (y) jak ty to děláš?? nechceš se vyměnit s naší lektorkou na engliš?? na její téma mě nic nenapadá, natož esej – nevím co to je a navíc nevím jestli mě to neuráží… (blush)
bydlíme na samotě, když nás sčítali tak jsem se ptala kolik nás tu bydlí trvale a prý 9 rodin, tak je o divné zvuky postaráno docela často, třeba zrovna teď co toto píšu se rozštěkal Terry, jenomže na něho není spolehnutí, vždy pozoruju co Frogi – protože on je fakt pes hlídací, štěká kdy má, nevyletí na každé seskočení kočky, praskání dřeva v krbu.
Teď má Nastěnka „statečné období“ vyletí s řevem docela často….ale když se vracím z práce tak Terrynka slyším už na chodíčku, Frogáška až když otvírám dveře a Nany štěkne až když mě vidí…protože voní to jako panička, mluví to jako panička ale co kdyby to nebyla panička ??? někdo by ji ukradl….je to moje ruské jojo (rofl) a pak mi vyskočí do náruče
jinak ze zvuků nesnáším když hraje rádio a šustí
jdu na tu esej, už mám 4 věty to asi stačit nebude ale dobrá muchovi pes 😛
Božínku – přece: Ptejte se mě, na co chcete, já na co chci odpovím (chuckle)
Pozdravuj smečku, jsou krásný!
no vidíš, tak by to taky mohlo jít 😀
smečka spinká,všechny jsem pohladila, Frogášek spokojeně chrupká u krbu, nahřívá si záda…dřív před teplem prchal do studené chodby a dneska se válí na gauči a u krbu, halt už to není žádný mladík….
Pájo, jako lektorka na engliš radím- moc si to nekomplikuj a piš v jednoduchých větách 🙂
Držím palce Bláže, resp. jejímu tchánovi a Marsce na Mohelku (h) (y) (h) (y) .
Hlasité tikání hodin už léta nesnesu (whew)
Přidávám se k palcodržně (y) (y) (y) (h)
Hodiny – pomalý důstojný tikot velkých hodin v sousední místnosti mi nevadí – ani to jejich bití… Nakonec žiji s nimi už pár desítek let (inlove)
Zato budíček na poličce u postele bydlí pod složeným šátkem, jeho rychlý tikot by mi šel na nervy (o) (whew) .
Musím říct, že já už jsem tak zvyklá pokud možno všechny divné zvuky svádět na psy, že když mě náhodou něco probudí někde, kde psy nemám, tak se buď vyplaším, nebo to na ty psy svedu stejně! (blush)
(rofl) (y)
Nedávno jsem probírala neobvyklé zvuky s vnučkou (3,5 r.). Anička sama nahoře v pokoji a najednou se ozve naléhavé: „Babičko, kde jsi, pojď sem, tady něco ťuká!“ „Aničko, já nic neslyším!“ „Ale ťukalo to!“ Nabídla jsem možnost, že to na střechu zobákem zaťukal ptáček. Anička přemýšlí, pak s viditelnými obavami: “ A nemohl to být kozel?“ „KOZEL? Proč kozel, Aničko?“ „Protože má velký rohy!“ Jo, logika v tom je.. „Jenže, Aničko, kozel by se nevyšplhal na střechu a taky tady žádný nebydlí.“ Obavy jsem nerozptýlila, protože: „Já jsem slyšela, jak to ťuká hodně!“ „Tak to byl asi datel, pamatuješ, jak jsme ho slyšely spolu v lese, ten umí ťukat hodně nahlas!“
„Jo?“ Stejně jsme pak průběžně skoro celé dopoledne řešily, jestli to přece jen nemohl být ten kozel. 🙂
(chuckle) No jasně, je přece povinností rodičů i prarodičů plašit bubáky z pod postele… i kozla ze střechy, když na to přijde! 😀
Jj, Hanco, to je dneska nahod. My taky v Holici meli jakoby kozla na pude. Muj bratr zacal tvrdit, ze na pude bydli kodylek (rozumej kozylek) a ze se ho boji. Marne mu vysvetlovali, ze na pude zadny kodylek neni, ze to tata zkontroloval. Az jednoho dne prisla mama domu driv, Vojta asi trilety byl doma hlidany nasi tetou, byvalou hospodyni – pro nas teta Marinka. A mama slysela z horniho patra u pudy mekot – no, jako kdyz koza. Vybehla nahoru a byla tam Mari a mecela dolu na Vojtu. Rikala mame, ze kluka skladli. Ona Marinka byla moc hodna, ale obcas v te hlave… A kdyz ji mama rikala, ze kdyz se ten kodylek probiral v rodine uz asi dva tydny, proc nic nerekla. I pravila Marinka – no a ptali jste se mne, jestlu su to ja?
Skvělá logika – neptali jste se… 😀 Chudák bráška s kodýlkem (chuckle)
Chichi, asi Márinku hra na kodýlka hodně bavila. (chuckle)
No já nevím, já teda kozy na střeše viděla… 😉
Teda byla zatravněná a ty kozenky byly takový ty kapesní 😀
Úplnou náhodou jsem odpoledne pod nastlanými borovými jehlicemi, tam kde ani nesvítí slunce, objevila houf talovínů. JARO JE TADY!!! Jehlice jsem opatrně odstranila a chvíli se kochala, rozzářenými žlutými sluníčky (f) .
Držím, mačkám pěsti fest.
Pardon, to patřilo dolů Bláže.
Vzpomínám na Týnu, jak je asi ve Stráži (inlove)
Děkuji za myšlenku. Celej den jsme se flákaly po Liberci, aby měl ten náš opupínkovanej infekční Ferda klid na pučení. Ve Stráži netuším, u nás stále Ploučnice zabřežena (i když tak tak) , jen v zatáčce u sousedů jim leze voda do zahrady – ale můžou si za to sami, odtok z té zatáčky si zahradili okrasnou zídkou (fubar)
Díky, Týno, myslela jsem, že bydlíte ve Stráži p.R. Koukám na povodňové zpravodajství a vidím, že to je tam tak jako u nás- a to hodně blbé.
Od nás do Stráže jen co by dohodil, cca 6 km. Ale my tu máme jen jednu část vody, oba potoky se spojujou až v Hamru, takže tam už to bývá zdvojený útok
Denis hlídá ostražitě – každé auto, které u nás zastaví, ohlásí (projíždějící s výjimkou popelářů – ti ho rozčilují velmi – ho nevzrušují). A když pak dotyčný zazvoní, to je teprve rachot a zběsilý úprk ke dveřím, jen aby tam byl první! Naši mladí tvrdili, že mazánek Denoušek je takto aktivní, jen když jsme doma a má nás za zády. Tak jsem to jednou prubla: když jsem se vrátila z města a on byl doma sám, zazvonila jsem. Denis nezklamal, řval jako obvykle! Tak snad by potenciální nezvané návštěvníky odradil aspoň ten jeho řev. 🙂
Úplně mimo – Dede, chceš další Penny? (Nejdřív jsem ji poslala a teď se ptám, jsem nějaká zmatená nebo co.)
Jasně že jo (blush) (inlove)
:O
Léto kdysi – cca 1980. Rodina na chalupě, já v pražském bytě sama. Noc – 1 hodina po půlnoci.
Vzbudil mě intenzivní pocit, že v pokoji ještě někdo je. A ať mi nikdo nevykládá, že to byl sen, protože tenhle hrůzný pocit ohrožení života vás vzbudí velice rychle.
Pootevřela jsem oči – nikdo nikde. Výhled ke dveřím mi zakrývala napříč stojící knihovna. Intenzivně jsem vnímala „zdroj energie“ právě někde v těch místech.
Instinkt velel se ani nehnout, vyčkat a v případě přepadení využít momentu překvapení.
S přimhouřenýma očima, všechny svaly napjaté a připravená ke skoku, očekávala jsem vývoj událostí.
Za knihovnou se ve tmě vynořila nezřetelná postava a pomalu se blížila k mé posteli. Svinutá jak ocelové pero jsem se chystala k útoku. Postava došla až ke stolku a natáhla ke mně ruku.
„UAAAAAAAAAAAAAA“ zařvala jsem jak lev a vymrštila se ke stropu.
Když jsem dopadla zpátky na postel, postava tam už nebyla. Snažila jsem se popadnout dech a poslední zbytky rozumu. Odplížila jsem se do kuchyně, napila se a překontrolovala hlavní dveře – byly v pořádku a zamčené.
Jen na té temné siluetě mi bylo něco povědomé…. babička!, došlo mi vzápětí. Její typická natupírovaná, dost velká hlava.
Mobily nebyly, telefon na chalupě taky ne, tak jsem musela počkat do odpoledne, až se mi babička ozve z pošty.
„Co si vyváděla dneska v jednu v noci“, vypálila jsem na ni přísně a bez pozdravu.
Chvíli bylo ticho. „No víš“, soukala ze sebe konsternovaná babička, „mně bylo strašně zle, zlobilo mě srdce a říkala jsem si, že je škoda, že tu nejsi, že bys mi pomohla…“
(whew)
Rozumím tomu dobře, že babička byla někde jinde?
Jj – babička byla na té chalupě.
Tak to je dobrý :^) , ale zjevně ji ta teleportace k tobě pomohla (inlove).
Jezus Mária to je historka… (bat) bych zcepeněla hrůzou (bat)
Jo, Rputi, takova „zjeveni“ nebo zhmotneni se mi obcas taky prihodila. A funguje to i pres ocean. Coz neni obcas dobra schopnost.
Ještě že babička ten Tvůj úlek, se svým srdíčkem ustála !!!
Jo, taková zjevení jsou o nervy a nedá se to každému vykládat.
Ale jsem moc ráda, že Ty jsi to vyprávěla, Rputinko, (inlove) protože vyprávíš báječně. (y) (h)
Huhu, milá Rputinko, z takové příhody by mě kleplo! (tmi) Ale vím o takových jevech i z rodiny, mě se to díky bohu nestává 🙂
Nejvic „mluvil“ dum, kde jsem vyrostla. V jednom pokoji obcas (a jen v noci) praskaly parkety od dveri k oknu, od okna ke dverim – jakoby tam nekdo prechazel. Obcas z velike pudy v noci znely zvuky, jakoby nekdo stehoval almary, ktere jsme tam meli. A jine jevy. Zvykli jsme si, ale navstevy z toho byly obcas po ranu na nervy. Ale to by bylo jine povidani. (bat)
Ale je fakt, ze ackoliv jsem skoro cely zivot spala jako drevo, tak zvuk neobvykly mne okamzite probudi. Nebo kdyz jsem jeste v Praze obcas hlidala pres noc spiciho synovecka, tak jen co vydal nejaky zvuk, uz jsem byla hore a kontrolovala. Je to vlastne strasne zajimavy, jak to ta hlava vyhodnocuje, i kdyz spime. A Jakey je hlavni hlidac tady, coz je dobre, protoze jsme trochu jak ve vystrkove, ale jen co se neco sustne kolem baraku, uz hulaka.
Já se kdysi nejvíc vyděsila kapek na plechovým parapetu. Vítr hnal déšť neobvyklým směrem a znělo to, jako by mi po tom okně někdo chodil.
Na chatě mě naopak déšť na plechový střeše uspává… 🙂
O.T. prosím o palcodržení, tchán si zlomil nohu v krčku, je právě na operaci. Pokud se z toho dostane, bude to i tak velmi náročné, je už tak dost nemocný 🙁
Držím za všechny u nás (y) (y) (y) (y) (y) (y)
Drzim palce, Blazo. To je neprijemne pro starsiho cloveka. (y)
Ach jo, držíme! (y) (y) (y)
Držíme (y)
Jasněže. (y)
Taky držím ! (y) (y) (y) (y)
Držím a mačkám pěsti fest.
I fuj!
Tak to držím!
(y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y) (y)
Blažolenko, držííím, je to zatra…
věc, zlomený krček!
Taky a moc (y)
držím (y) (y) (y) (y)
Spolehni se (h)
Dede, kde se stala chyba ? Neznámý zvuk všechny 4 kočičí klubíčka rovnoměrně rozložená po mém spícím těle také donutí nastražit uši a zvednout hlavu… ale to je tak asi všechno 😀 😀 😀 (chci-li se jít podívat co se děje, musím je opatrně setřást…)
Já mám stejnou situaci, když je zvuk hodně hlasitý nebo nečekaný je další variantou útěk pod postel a já ať si poradím, jak chci…hold Mikes není hlídací kocour…škoda. 🙁
…..A doteď jsem za nocí vděčná za prostý fakt, že někde poblíž spí moji psi. S nimi se totiž podivným zvukům čelí mnohem snáz.
Ještě před cca dvěma roky tohle přesně platilo na chalupě i pro mě, ale dnes už mí gerontíci skoro neslyší, zatímco moje téměř osmdesátiletá matka výborně. Tudíž se stává, že se obě čelně srazíme na chodbě, čímž se ještě více vyděsíme, no a pak šeptem řešíme, co že to tentokrát mohlo být (nejčastějším zdrojem bývají místní přemnožené kuny), zatímco psi a přednosta spí spánkem spravedlivých a vůbec netuší…. (envy)
Taky jsem tuhle třepala skorošestnáctiletou staruškou Penynou se slovy: „Na mezi jsou dva lidi a pes, nechceš si jít zaštěkat?“ Dala se přesvědčit a šla. 🙂
(rofl) (rofl) (rofl)
To je ale roztomilé, že se o ni staráš po všech stránkách!
Sedám do křesla k televizi s rukou spuštěnou a čekám…..
Za chvíli to začne cvakat po dlažbě, pak po podlaze a pak si studený čumák šťouchne do mé ruky, že už je teda čas hlazení 🙂
Někdy to nemusí být ani zvuky, to když jsem se kdysi chtěla dodívat (sama) na mimořádně napínavý film, když tu mi zrak zabloudil k oknu a tam na mne civěly dvě červené oči (whew) . podotýkám, že to okno bylo nejméně 4 metry nad zemí! Jo, nazvala jsem to blízké setkání kunního druhu…….. .Tehdy jsme ještě naštěstí neměli psa (mohlo by ho klepnout) (rofl) (whew) (rofl)
Mě by kleplo určitě. (tmi)
Pamatujete si na filmové ztvárnění Čapkových Povídek z jedné kapsy? Povídka Vražedný útok? To jsem jako malá holka sledovala na chatě sama s babičkou. Čistá, destilovaná hrůza. Nemohla jsem se postavit k oknu, když jsem potřebovala kolem něho, podlézala jsem pod ním. Ta představa, že se sklo najednou roztříští … (whew)
Myslím, že po přečtení tohodle článku začnu razit argument: když sama na chatě s klukama, tak i se (dog) . (blush)
Jo, jsou věci mezi nebem a zemí. Toto se přímo netýká strašení. Ale- když zemřel v nemocnici náš synek tak měl sebou hodinky a ty se zastavily v hodinu smrti a nikdy víc se je nepodařilo zprovoznit.
O.T. oznamuji, že se nám Mohelka vybřežila a případné zabřežení je v nedohlednu. Muselo by přimrznout. Ovšem náš soused milený zase řádí a znepříjemňuje nám život i když jemu jde o h..no, jemu barák ne a nezatopí…
Marsko, držím palce a moc na vás všechny postižené jarním táním, nebo ledochody, myslíííím (y) .
Já taky držím (y) Já jsem celý život chtěla bydlet co nejbliž u vody – nejlépe řeky, protože vodu miluju, ale od povodní na Moravě 1997 mě tenhle sen tak nějak opustil a při každé velké vodě miklíkuju na ty, které ta voda může zasáhnout (h)
držím palce, ať velkou vodu zvládnete co nejlíp (h) Byli jsme teď s Betkou kousek proti proudu Černé Nisy – Les zcela neprůchodný, sněhu je stále vysoko nad kolena… , potoky všude řvou, koryta jsou plná vody, taje to mohutně, ale zásob sněhu a ledu je ještě na pár dní… Po cestě lze jít jen v ujetých kolejích od traktoru (to je ale jeden led s průzračnou tekoucí vodou nahoře), jinde se to boří a chůze je skoro nemožná. Byli jsme venku jen asi půlhoďku, ale unavený jsme jak po celodenním výletu (chuckle)
Ale na zahradě na jižní straně vylézá první kus trávníku. Severní zastíněná strana má ještě zimu…
Tak takove starosti s vodou… Drzim palce.
Milá Marsko, myslím na tebe, co jsem to četla… jen to nenapsala. Tak ať se voda umoudří a soused sklapne! (inlove)
Jj, člověk ve chvílích nebezpečí přejímá atavismus zvířete. Znehybnět, zneviditelnit, čekat, a bránit se až v momentě jasného ohrožení.
Máš pravdu, je to silně instinktivní jednání – a pořád funguje 🙂
Vzpomněla jsem si na tvé vyprávění o strašidle na statku a kočce… (inlove)
Tohle OT je sice z Blesku, ale uznejte, že Bohouš je zlatíčko. A taky umí strašit v noci. 😉
http://jdem.cz/t4xr6
Zvuky našeho domu znám, neděsí mne. Zvuky zvenku také, ale když se vyskytně nějaký, který tam nepatří, hned jsem na číhané.
Klérka už nehlídá, neb je hluchá jako pařez a tím pádem ani neštěká a vůbec nijak hlasově nekomunikuje. Takže je vlastně hluchoněmá. Ale když ještě slyšela, její vřískání mne tak nikdy nevyděsilo, jako jednoduché a poměrně tiché „baf“ s temným vrčením. To jsem se i bála.
Tak tohle ze své životní psí zkušenosti taky znám – psí ječák je částečně pro zábavu a částečně, aby páníci viděli, jak jsme my pesové ostražití. Ale to temné přidušené vrčení nebo jedno jedinké podivné „blaf“, při tom mi adrenalin fakt stoupl až do konečků vlasů. Jednou šlo o opilce, který si spletl naši chalupu s jeho, jindy to bylo v lese, kde vzápětí vyrazil – naštěstí směrem od nás – z houští divočák, no ale párkrát právě v noci na chalupě a jednou na dovolené jsem se příčiny nedopátrala a hóódně dlouho ani já ani pesíši přitulení ke mně nemohli usnout…..
Na zvuky si člověk zvykne – cvakání psích drápků, hrabání v kočičím záchodě, zvuk topení nebo praskání dřeva v kamnech…
Nikdy nezapomenu, jak se kdysi můj tehdejší přítel rozhodl představit mě svým rodičům a já u nich byla na víkend. V noci všichni, zvyklí na zvuky pro mě cizího bytu, klidně spali. Akorát mně každou hodinu přesně hlásily kukačkové hodiny, jak dlouho už nespím (headbang) … Uvažovala jsem, že vstanu a té otravné kukačce zakroutím krkem…
Ano, taky jsme u babičky měli hodiny – trestance. Musely odbíjet, jinak nešly. Když jsme tam museli spát, strkali jsme na struny v ozvučné skříni složený papír – aby to odbíjení bylo aspoň tlumené (think)
Rána v domě- spadl květináč- vzbudí menší ostražitou hlídačku (teda někdy i tu větší). Ta menší je totiž toho názoru, že každou podezřelou věc je třeba řádně oštěkat- hlásit se to musí, je to její psoobčanská povinnost 🙂 A ano, v pubertě řeší kde co, na co třeba i dřív kašlala. Pokud by šlo o řev, zloděj k nám nevstoupí, jen by si neměl všimnout velikosti ostražitých hlídačů- ovšem malí psi, jak je známo, bývají vzteklí, nebezpeční a kousaví 🙂
Zvuky domu mám naposlouchané- meluzína, topení, cinkání zvonkohry z vedlejší zahrady- a jakýkoli jiný zvuk mě rozhodí a nutí k rychle identifikaci, protože co kdyby náhodou… (chuckle)
Jo, pubertální pometlo. Pro to je nebezpečné skoro vše a musí to náležitě komentovat, zejména má-li za zádí starší parťačku, která by to případně vyřešila. Moc dobře to znám 😀
V tom případě má Garyk opožděnou pubertu. :O V jednom kuse na něco, na někoho ale ponejvíce na nic řve. Chovatelka přecházela na chov malých terierů tak nevím nevím, zdá se mi že je Garyk potomek jednoho takového, že se jeho mamina spustila s piditerierem i když se to zdá nemožné. 🙂
Třeba má trvalou pubertu. Někdy se to stává i u lidí 😉
:@ NO FUJ, to musela být situace!!!
Já také spoléhám na naší čubiznu… Určitě by vystartovala, že jo! tedy kdybych jí včas vzbudila…
Byli jsme na neděli domluveni se sousedy z chalupy, že k nim příjdeme na kafe, tak v deset. Když jsme nešli do půl jedenáctý, přišli sousedi k nám nahoru. Zjistili, že VŠICHNI tři spíme, já, páníček i čubizna, tak zas odešli a nechali v chalupě v síni talířek s koláčem… 😛 To jsme po vzbuzení koukali jak blázni!
Tak fakt nevím, jak s tou naší hlídačkou…
Ale Zdeno – slečna Bony není blázen (shake) . Přece nebude vyhánět donašeče koláčů, to by musela upadnout na hlavu (fubar) !
NA tom něco je, chichi (chuckle)
Jo, ostružinatý hlídač – Mimi leželo ve dveřích ven pokud možno zadečkem dovnitř a pokud mělo pocit, že je třeba udělat vyrvál, mělo k tomu nad sebou ovčáka od sousedů. Jednou blaflo a Lesan řádil dalších 10 – 15 minut. Nevím jak Majda, někdy se mi zdá, že je ostružinatá dost, ale když jsem zpod ní dneska v noci dolovala peřinu, tak vypadala že má silné mdloby. Tak nevím, jestli by ji nějaký lupič vůbec vzbudil.
to by jí musel krást tu peřinu (rofl)
Pes může být beza ochránce (většina zlodějů, pokud nejde cíleně, si svůj úmysl rozmyslí, protože pes je pro ně zbytečná komplikace). Ovšem nejen ochránce. Když jsem byla s Bekinou sama doma (byla zrovna větrná noc a všude to skřípalo a vrzalo), tak se možná psice bála víc než já, nebo se na ni přenesla moje nervozita nebo obé. Ale každou chvíli se ostražitě zvedla a blafla. Neštěkala, udělala jen takové to tlumené „buf!“. Za dvě hodiny jsem měla spolehlivě nervy nadranc. Nakonec jsem si vzala čubu do postele, protože jen tak jsem měla šanci se vyspat. Tam zřejmě usoudila, že ji ochráním a usnula.
Momentálně je plašan číslo jedna Derry (zcela podle Petřiny zkušenosti o potrhlém puberťákovi). Horší je, že druhé dvě mají pocit, že něco přeslechly a jdou řvát. Tedy Ginny vyběhne řvát, kdežto Ája je pohodlná, postaví se jen na chodbu a tam několikrát zahuláká, aby dala najevo, že své povinnosti plní.
Jinak nemám ráda zvuk tikání hodin. To je jeden z mála, který mě ruší prakticky vždy. Nejstrašnější zážitek byl, spát jednou v místnosti, kde byly bicí hodiny. Nevím, jestli jsem byla vzhůru každou čtvrthodinu, po půlnoci jsem to přestala počítat, ale ráno jsem byla polomrtvá.
S tím tikotem se hlásím do klubu – jak já byla šťastná, když k nám dorazily „tikytálky“, protože do té doby jsem si i toho „nejtiššího“ budíčka musela strkat pod postel nebo někam za stolek, abych vůbec usnula (headbang)
Taky nesnesu tikani hodin v mistnosti kde spim. A moje mala „uchylka“ – svetylka… Svetylka z televize, dvd prehravace…zakryvam kouskem papirku, nebo prelepuji lepenkou 😀 A o „ponurem“ blafani, najezenem hrbetu ci temnem vrceni mi ani nemluv. Dokud jen normalne stekaji jsem v pohode…ale jakmile spusti tento vyse jmenovany repertoar, sevrou se mi pulky a obdivuju hrdinky hororu, ktere se odvazne vypravuji do zahrad, sklepu ci na pudy… Ja se doklepu maximalne ke dverim, za podpory vsech rpzsvicenyvh svetel a s fousatyma hrdinkama v zadech, abych zkontrolovala trikrat zkontrolovane dvere 😀 Ted me doma desi jen ty male prisery, ktere maji nevetsi potrebu hrat si uprostred noci a behaji vsude po pokoji, cvakaji na linu a susti hrackami 😀
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Jojo – tikot (o) hodin (máme v každé místnosti nějaké..), meluzína v komíně, lupání topení, vítr hrající si v korunách borovic (jedna už hladí okap a to je taky príma zvuk (chuckle) ), na to vše si člověk domácí zvykne. A pak jednou vyletí – protože „něco někde bouchlo“ … Prolítnu barák od sklepa po půdu a nic… ten malý obrázek (jeden z mnoha) nechal na skobičce jen očko a poroučel se k zemi… A já si v noci nevšimla – neboť zajel za skříňku… Do rána jsem dumala, co to bylo… A (bat) psice ?? Ta spinkala (rofl)
Není nad ostražitého hlídače (rofl)
Máš pravdu, milá Dede (inlove) , každé místo na světě má svou hudbu, svou řeč.
Náš byt také mluví. Znám skoro všechny zvuky důvěrně, dokonce i ty od sousedů. Zajímavé je, že Vašek je nedokáže všechny zařadit, občas přijde s otázkou: Slyšíš to? Co to je? A já to neslyším, resp. nevnímám to – zvuk automaticky identifikuju a už se jím nezabývám.
Pravda jsou výjimky, které sice identifikuju, leč se jimi zabývat musím. Většinou nějak souvisí s Rozárkou, případně s chlapečkama. Ovšem u nich je absolutně nejpodezřelejší ticho. (whew)
Děkuju Ti za zajímavé téma (f) a přeju všem krásný den. (h)
(chuckle) jsi mě předeběhla – nechtělo mi to sebrat komentář, že jsou dráty ucpaný (wave)
Kdysi v mládí parta mých kamarádů jela v létě na vandr do Tater. Někde si tam postavili stany, to se tenkrát ještě smělo, a večer při ohníčku (to se nesmělo, ale dělalo) si vyprávěli o Yettim. Pak šli spát a jednoho z těch volů napadlo, že se připlíží k vedlejšímu stanu, tam zalehne a větví zaškrábe o zem před vchodem. Obyvatelé stanu rozsvítili baterku, opatrně vykoukli a nikde nikdo, tak znovu ulehli. Vtipálek akci zopakoval asi 3x a když vylézali ze stanu počtvrté, tak jednoho z nich chytil za ruku. Prý nastal obrovský řev a panika, že si zbořili stan a všechno rozházeli několik metrů kolem dokola. Kupodivu na následek vtipu tehdy nikdo nezemřel 😀
Uff, Dede…. (whew) , ja bych asi se tento vidět postavu chlapa za oknem. Spirit místa, včetně domů vnímám velmi citlivě a jsa člověk bytový, poprvé v cizím domě usínám pomalu a s nastraženýma ušima a i tak slyším kde co a představuji si ještě něco víc. Domy mluví, máš pravdu. Pes je neocenitelný v takové situaci. Snívám o domku mimo město, ale přesně toho se bojím, že bych se asi nevyspala…
Dodnes vzpomínám, jak mne na horách nastrašily starší holky, že na půdě naší chaty žije chlap, který v noci schází a kdoví co má zalubem. Věřte nebo ne, já opravdu slyšela kroky nad sebou a když jsem šla na záchod, tak jsem je slyšela na schodech. Úprk do pokoje a už jsem budila spolubydlící. Marně mne pak přesvědčovaly, že to byla legrace. Dodnes nevím, zda tam opravdu někdo byl. Asi ne, co by tam dělal, ale fantazie desetileté holky pracovala naplno.
Co chlap, nad námi na půdě bydlela armáda nebo loupežnická tlupa…krčila jsem se tehdy v posteli vyděšená na smrt, vedle mne pod deku zalejzala Barunka, Fren chrápal u kotle a bylo mu to jedno a Šarik mne objímal packama a snažil se, aby to vypadalo,že mě brání proti všem (houby, bál se stejně jako já). A ten dusot na půdě a stěhování lupu ? Skoky v trámoví a po prknech, běhy a koulení se…Kuna tam přivedla mláďata a zůstala tam s nima několik týdnů bydlet….kupodivu si nás nechtěla asi naštvat a tak tam nebylo káleno – teda močeno, zmizely všechny myši a pro potravu si chodila ob dům nebo do přírody za naší zahradou….z aněkolik dnů už byla tak „voražená“, že panáčkovala na střeše i s dvěma mladejma a starej Fren (Šarikův táta) se propracovával k infarktu. Když pak zase na půdě bylo ticho, tak mi jejich společnost docela chyběla…. 🙂
Nevím, ale na naší chalupě ani na balkóně ani na terase kuny nekálí, ačkoliv si to tam v noci notně užívají vč. tréningu jejich mladých v květnu až červenci, protože podle místní vesnické pověry prý to nedělají tam, kde jsou psi, aby je podle toho zřejmě nevystopovali ???!!
Asi na tom něco je, a dokonce „vlastní“ slepice nechávají v klidu, zatímco sousedovic jsou průběžně likvidovány. Jo, mít vlastní kunu je prý terno. (chuckle)
A když jsme měli ještě amer. kokříky, tak v době páření kun jsme vlastně nevěděli, jestli nemůžeme usnout kvůli tomu kunímu vřeštění nebo kvůli Dickovi a Elince, kteří rovněž na hranici infarktu ječeli z naší postele do tmavé noci jako o život 🙁