Minule se vám tu promenádovali Pikáček s Norinkou, takže teď by ráda něčím přispěla i jejich ubohá panička 🙂 V lednu to byl rok, co jsem si přivezla boerbolí holčičku Norinku. Pikáček se tvářil nadutě a popravdě řečeno se s tím asi úplně do dnešního dne nesmířil, ale přesto toho nelituji. Malý pes není celý den doma sám a navíc má velkou posilu pro svoje alotria.

Já zase s postupem času přicházím na to, jaký je boerboel úžasný pes. Ve standardu píší, cituji: „ Boerboel je spolehlivý, poslušný a inteligentní pes se silně rozvinutými instinkty hlídacího psa. Je sebevědomý a neohrožený, ale respektuje potřeby rodiny.“

Coby štěňátko máme pochopitelně ještě drobné rezervy. Tak předně v poslušnosti, jak jinak – puberta s námi cloumá jak divá. Oblíbenou – naštěstí pouze občasnou – kratochvílí pubertální slečny je předstírání toho, že vůbec netuší, kdo jsem a co po ní chci – zejména pokud jde o přivolání. Takto se nám podařilo minulý pátek zastavit několik odjezdů pracovních kolegů z parkoviště u hotelu v Jesenici, neboť štěndo laškovně poskakovalo mezi vozy, usmívalo se na řidiče a odmítalo se nechat přivolat. Následného honu na mamutíka se posléze účastnilo asi deset osob, a to byla teprve legrace.

Vždycky, když jí chci zavraždit, tak si vzpomenu na nepolapitelné teriéry a uklidním se. Ono to tedy s milou molosskou jinak nejde, obr je totiž duše křehké až delikátní a jakékoli necitelné (neřku-li dokonce hrubé) chování neobyčejně prožívá a těžce nese. Teď nechci vypadat jako herodeska, ale co erdel přešel s teriéřím nadhledem, to milou slečnu uvádí do hluboké deprese (vyčinění za poklesek z huby do huby hlasem zvýšeným, například). Takže vždycky počítám do deseti a pak jdu konat, bo bych jinak nic nepořídila.

Další naší rezervou je neohroženost. Tolik úprků, co jsem s Nordicí zažila, jsem nezažila s žádným jiným psékem. Už nás stihlo vystrašit následující: konvička na čaj (ten hrozivej zobáček, co se jím čaj nalévá), větve smrků (co kdyby na nás spadly!), kačer divoký (musel zakročit Pikan a kačera zahnat do vody, jinak by nás tento hnal až domů), želvák (hlavně když vystrčil hlavu z krunýře – kam se na naši rychlost hrabal rekordman Bolt).

Jednou jsme omdlely, když na nás štěknul labrador (prostě se svalila jak dlouhá tak široká), pak když na nás zasvítili noční chodci, také pytle s tříděným opadem dokázaly své, no a to nemluvím o tom běžci s borderkou, který se nám náhle zjevil za zády Bohužel Norďa má při svých úlecích tendenci uskakovat prudce dozadu, což většinou způsobí, že mi podrazí nohy a svalím se jak pytel s obilím, a tak můžu být ráda, že jsem neskončila usmýkána k smrti jak od divokých koňů.

Nejlepší je, že na nás vždycky Pikánek hledí s takovým tím vědoucím výrazem ve tváři… Já ti to říkal! Nicméně tuto roztomilou lekavost přikládám tomu, že tohle psisko je do dvou let štěňátko a postupem času to přejde. Jestli ji, to nevím, ale já už začínám být dost otrlá.

Silně rozvinuté hlídací instinkty se zatím projevují tím, že s Pikanem řvou na zločince za plotem. Nebo – hlavně když se na něco pekelně soustředím a nevnímám okolí – psíci zahlídají v mé těsné blízkosti, což je opravdu balzám na můj nízký tlak. Občas mám pocit, že se tím dokonce baví na můj účet.

Dále je slečna veskrze stydlivá, což se projevuje zejména tím, že ona ty zuby na výstavě neukáže a neukáže! Jo takhle zadek – ten vystrčí klidně na každého, ale zuby?! Takže když nastoupíme, dělá místo ukazování zubů buď kotrmelce, nebo tak pevně semkne pysky, že by jí je neodpáčil ani šílený zubař.

Takto jsme tedy byly potupně dvakrát vypovězeny z výstavy, přičemž podruhé jsme dokonce ujely z kruhu poté, co nám pan rozhodčí poradil, abychom zkusily ukázat zuby z polohy panička sedí psíčkovi na zádech. Nicméně to bereme sportovně, poučily jsme se z krizového vývoje a tak teď zubáky zkoušíme ukazovat každému, kdo o to stojí. Zatím jsme ve stádiu, že na povel zoubečky předpisově vycením chrup já a občas delikventka, ale však ona jednou Norďa zmoudří!

No ale to jsem kapánek odskočila od těch úžasných vlastností. Norka například miluje veškeré živočišstvo a všechny lidi. Bohužel ne vždy se to setká s kladnou odezvou – není se ovšem čemu divit, zvlášť když vám jde vyznat lásku 62 kilo živé hromotlucké váhy, navíc s očima lva. Proto musím být ostražitá jak Apač na válečné stezce a při procházkách neustále monitorovat, jestli se v okolí nevyskytují lidé a psíci. V tomto případě je Norďa okamžitě lapena a připoutána.

Dále je to nekompromisní ochránkyně Pikana. Zajímavé je, že je zatím ještě spíš ve svém vztahu k ostatním psíkům submisivní, ale když jde do tuhého, dokáže se projevit jako pravý boerboel. Poprvé jsem si to ověřila na procházce s kamarádkou a její ovčačkou, která opravdu ošklivě vyjela po Pikanovi kvůli jeho míčku. Do té doby si holky bez problémů hrály a ovčanda se jevila být dominantní – vyháněla například Norku od její misky a vůbec jí všelijak dával dominanci najevo.

Když se ale pustila do Pikánka (skočila na něj a začala ho ošklivě kousat do zad), tak se z Norky stala mávnutím proutku Xena bojovnice. Nejprve tak nějak dobromyslně ovčačku z Pikana odtrhla a hodila jí stranou. Ovčanda se ale nějak moc do toho boje vžila a na Norku vlítla a že se teda jako budou prát spolu. Nora si jí v ten moment zarolovala pod sebe a držela jí a něco jako „neblbni, nech toho, dyť to za to nestojí“ jí huhlala do ucha, když to nezabralo, tak na ní šíleně zařvala (co, to jsem bohužel nepřeložila) a bylo po boji.

Na základě této zkušenosti jsem si ale udělala celkem dobrý obrázek o tom, jaké to asi je, když se boerboel rozhodne, že je třeba, aby zakročil – a to bez zbytečného kousání a kapky krve. A dovedu si živě představit, že by takto dokázala ubránit i mě.

Jinak je velmi přemýšlivá a hlavně strašně ráda pozoruje oblohu. Kouká ráda na letadla, na ptáky na stromech, na mraky. To jsem zatím u žádného svého psa také nepozorovala. No, a abych si z ní jenom nedělala legraci: je klidná, vnímavá, celkem poslušná (až na ty záchvaty puberty), empatická, miluje Pikana a celou naší rodinu a jestli doroste do všeho toho, co slibuje standard, tak se mám na co těšit.

Od mala je na syrovém masu, kostech a zelenině a zdá se, že jí to prospívá. Na veterinu jsme pro jistotu chodili co měsíc s tím, aby nás pan doktor zkontrolovat jak roste a jestli jí něco nechybí – pokaždé bez problému. Dokonce nás připravoval na to, že molosska bude asi během růstu kulhat – to se naštěstí nesplnilo.

Pikana jsem na syrové převedla také a podstatně se mu zlepšily problémy se zubním kamenem, se kterým měl do té doby velké problémy. A na mě ta jejich strava taky působí pozitivně – od té doby, co denně porcuji kila syrového masa, jsem ho tak nějak sama omezila 🙂

Jenom doufám, že se do setkání v Podmitrově trochu umoudří a už nebude chtít každého láskou oslintat, zavalit a zahrnout, a že Norka nebude muset celý ten víkend trávit na vodítku.

Už se na vás všechny moc těšíme!

Vaše smečka od Kladna