Tati? Náš kocour bude mít asi koťata… Tatí? Náš kocour má koťata, nechcete jedno?

Moje původní panička si před několika lety pořídila kocourka. Po několika měsících domluvila návštěvu u veterináře, aby ho nechala vykastrovat, pak se ji (a celé rodině) kocourka zželelo a kocour zůstal kompletní. Za nějaký čas bylo v domečku hodně radosti, protože si kocour našel kamarády! Byla jich plná zahrada.

Když zmizeli, začal být kocourek smutný a ze žalu, že ho kamarádi opustili, začal žrát. Žrát a tloustnout. Tak to ne! Ani se žalem se to nesmí přehánět! Kocour dostal naordinovánu dietu. Tloustnul pořád. A… nehýbe se to bříško?! Tatiii!!! Náš kocour bude mít asi koťata… Tati? Náš kocour máa koťata, nechcete jedno?

Ano. Moje původní panička, a to prosím s celou rodinou, trápili těhotnou kočku hladem. Na umření to pochopitelně (nebo nepochopitelně?) nebylo, a tak jsem se narodil já a ještě moji tři sourozenci. Nahoře, na vysoké palandě, pěkně v měkkoučkém a pod dohledem původní paničky. Jak to máma udělala, že jsme nikdo nespadli, se mě neptejte, to netuším. Z prvních dnů a týdnu mi zůstala vzpomínka na dětské hlásky. A pak na dětičky, na které jsem zeshora koukal a pak na ručičky, které mě hladily a tahaly a hrály si se mnou.

Pak se objevila návštěva. Zrovna, když jsem chtěl za polštářem zakousnout ségru. Jee! Toho s křivým nosem!!! Za týden nato jsem byl vyloven ze zeleninové zahrádky, kde jsem proháněl polochcíplou myšku, co nám máma přinesla a šup!, byl jsem v kleci. Naložen do auta hned vedle nového dětského hlásku. Dětský hlásek mi vyprávěl, že se na mě moooc těšil a že v novém doma na mě čeká zahrada, pelíšek, kadibudka a misky se žrádlem.

Ten hlásek měl(a) pravdu. I když neřekla úplně všechno. Doma je toho totiž daleko víc, než jen zahrada, pelíšek, kadibudka a žrádlo. Je tu velká zahrada a sousední zahrady a ještě zahrady přes ulici. V těch zahradách stojí domy a v nich bydlí lidi. Nejsou to moje lidi, ale já je mám rád všechny. Jo a v těch zahradách jsou taky žáby, myši a stromy s ptáčkama. Ty mám taky všechny moc rád. Pak je tu potok a v něm sem tam ryba. Ty chytám taky.

Na moji zahradu, si představte, chodily cizí kočky. Já teda žádné ciráty s domluvama a příměřím nedělám. Já ne. Já jim hned v prvních dnech ukázal, že tady a ve všech okolních zahradách i v zahradách přes silnici jsem pánem já. Když jsem poprvé přišel s natrženým uchem, řekla panička, že je sice podle veta docela brzo, ale kdo smrdí a pere se, musí pod kudlu. Že jsme si přivezli kocourka na mazlení a ne na zašívání. Nějak mě ten zásah do mého organismu neoslovil a rvu se dál. Šrámy už nejsou tak hrozné, ale křiku při bránění území nadělám pořád moc.

Pelíšek. To je taky dobré téma. Pelíšek je to, kam si zrovna já lehnu a ne to, co pro mě panička vymyslí. Koupila košíček s měkkým polštářkem. Spalo se tam docela dobře, ale já radši na přebalovací pult k miminu. Přebalování mi totiž nevadí. Koupila větší chlupatý pelíšek, ale já radši do ohrádky k miminu. Panička už časem rezignovala a nechává mě spát tam, kde chci, a nepodstrkuje mi blbiny zvané pelíšek.

Střídám pravidelně naprosto nepravidelně postýlku větší malé paničky, police s oblečením menší paničky, křeslo dokud ho někdo nevyluxuje, ocením bunkry vybudované z dek, polštářů a matraci, nepohrdnu půdičkou, kam se leze po žebříku, moc rád hopsnu do postele původní paničce, která se mezitím přestěhovala k nám do suterénu, lísnu se ke komukoli, kdo si venku sedne na deku do trávy nebo na houpačku, padnu na kopec posekané trávy nebo se v zimě propašuju k sousedům do sklepa s uhlím. Spím všude.

Auta mám taky rád. A kočárky taky. Jen musejí stát a nesmějí se dát do pohybu. Je mi jedno, jestli je to auto nebo kočárek páníčků nebo cizích lidí. Otevřou dveře a já jim prolustruju auto. Zatím mě teda nikdo neodvez, zatím mě všichni pochválili a pomuchlovali. Ale panička trne pokaždé, když mě zahlédne povětšinou násilně vystupovat z cizího auta. Sama mě jednou do auta zavřela. Pospal jsem si, a když šla znova okolo, pěkně jsem ji vynadal. V kočárcích se spí taky dobře, i když už jsou třeba obsažené spícím miminem.

Děti mám rád, každý lidský chumel mám rád. Jen mi nikdo nesmí sahat na bříško, nosit mě, tahat mě za cokoliv, nebo do mě šťourat. Jen na to pomyslí, zvednu se a v klidu jakoby nic odejdu. Pokud to zrovna nestihnu nebo nestačím uhodnout, kousnu. Jen tak chytnu a hned pustím. A zdrhám. Děti většinou brečí, maminky a tatínkové volají „zlyyyyy kocour“, ale já vím své. Já to mrně taky netahám, tak co má ono tahat mě. A tatínkové a maminky jsou tu od toho, aby jim to vysvětlili. No ne? A děti si to pro příště pamatují. Někteří se ke mě hrnou jako dřív, ale už mě jen krásné hladí a někteří po vzoru tatínků a maminek hned volají „zlyyyyy kosour!“ a nechají mě na pokoji.

No a ještě jméno. To je taky dobrý. Jmenoval jsem se Scheck. Jakože strakatý. V papírech na injekce mám napsáno Chicco. A páníčci na otázku jak se jmenuje? odpovídají Kater Chen. Neboli Kocour Rek. A protože na mě tady volají „Kocooore“, tak jsem pro ne i v prvním pádě „Kocore“. Unser Kocore. Pak slyším na „Čičiii“, na „i ty potvoro chlupatá nenechává“, i na „vrrrrnjau“ od nejmladší paničky. Časté věty, co slýchávám, jsou: vystřel z tý silnice!; nech tu kočku!; krysy prosím tě ne!; když už to taháš do baráku, tak to aspoň zabij!; v příštím životě chci být kočka u nás!; kdo nechal otevřené dveře do šatny?; už je ten kocour z té střechy zpátky?; v misce máš, tak neobejduj!; apod.

Bydlím v Drážďanech, kousek od lesa, kam jsem šel jen jednou s páníčkama a nelíbilo se mi tam a museli se kvůlivá mě z procházky vrátit, kousek od řeky, kam teče nás potok a kam se nejspíš přede mnou ty ryby z našeho potoka schovávají, v domě s kočičími dvířky ve dveřích. S páníčkama, kteří vědí, že já jsem že všech nejlepší.

Mňaucta, zdraví Kater Chen

Fotky najdete zde: http://evaschlitt.rajce.idnes.cz/