Nezdá se vám, že tu zimu je potřeba pochválit, jak dobře to konečně předvedla, aby už dala pokoj? Aspoň naší rodině by to teda fakt stačilo, i když třeba takový kocour, ten to má vychytané.

Náš stařičký kocour (jestli se toho dožije, tak mu bude v květnu sedmnáct), tráví čas na stole a na radiátoru. Občas za námi přijde do postele, přitulí se na peřině, ale pravidelně ráno mne jeho pohled od topení doprovází bytem. Černá kožešina se rozvaluje tak, že zadek kocoura je na jídelním stole a přední dvě třetiny jsou naaranžované na radiátoru.

Jen oči mu blýskají, jak po nás pokukuje, proloží to nějakým tím zdvořilým mňauknutím… Tuhle jsem ho vystrčila na balkón, ale ještě než jsem se já sama stačila otočit a dojít dovnitř, už seděl na koberci a vyčítavě mňoukal a koukal po mně divně, tak nějak – no prostě blbě, jinak to popsat neumím…. Každý, komu někdy vynadalo nějaké zvíře kočičí, jistě ví, co mám na mysli.

Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, jako malá k problémům se šlachami zadní packy přišla, naopak my na to nepřišli a důsledkem je, že když jsou mrazy, Bonynku bolí noha, neohybá se jí koleno a kotník a čubizna ze schodů a do schodů těžce poskakuje. Ono i takové zvednutí se z postele je namáhavý výkon. I nezbylo, než vymyslet nějakou ochranu do mrazu.

Prohledala jsem internet a několik obchodů, kde by asi tak mohli mít kalhoty, sahající pěkně od kyčle až po kotník – no nikde. Spousta kombinéz, které ovšem končí vysoko na nohách. Jasně, krytá záda jsou taky potřeba, ale tady potřebujeme pokrýt zadní tlapy a to je problém.

No tak co – popadla jsem jehlice a uštrikovala návleky. Super. Jenže vydržely jen do prvního proběhnutí křovím. Do křoví čubizna v návlecích – ven jen čubizna. Jak to, potvora, setřepala, to nevím. Dobrá, potvoro, já na to vyzraju: návleky nutno nahoře svázat, aby je nemohla setřepat.

Vymyšleno, uštrikováno, svázáno. Zahozeno. Psí hřbet není stvořen k tomu, aby na něm držela pletenina jen tak. Co dělat? Ideální by bylo to k čubizně přišpendlit sichrhajckou. To páníček zavrhnul, ostatně byl to jen teoretický výkřik ze zoufalství.

A nakonec spásná myšlenka – dětský secondhand. Koupili jsme mikinku, ustřihli rukávy i s kusem zad, otočili je čelem vzad a nohavice kalhot byly na světě. Zbytek zadní části mikinky jsem přišila – taky vlastně vzhůru nohama – k tomu kousku, co drží pohromadě nohavice, a kalhotky jsou na světě.

No jo, ale jak to udělat, aby dokonalé kalhoty nepadaly z kulatého hřbítku? Na kšandičku – pěkně široká guma, ktará se přišije na konec kabátu a obtočí se kolem obojku a připne háčkem zpět na kabát. Na jednom z rukávků, dnes nohavice, zůstala našitá kapsa, tudíž čubizna má kalhotky, kalhotky s kapsou!

No né že by z toho byla nějak moc šťastná, ale oblékání jde hladce, přeci jen fleesová mikča je přátelštější materiál než pletenina, do které se zachytávají drápky na tlapce neochotné ku spolupráci, a kulhání se – i přes třeskuté mrazy – daří udržovat v normě. Kalhotky nebrání ani pohybu, ani hygieně a dobře slouží. Akorát čubizna v nich vypadá jak nepovedená ilustrace k pohádce o Krtečkovi.

Obalování čubizny fleesem se mi zalíbilo, tak jsem znovu navštívila secondhand, znovu zakoupila mikinku a už máme i kabátek! Modelka trochu trpěla, když jsem to na ní prostřihávala a našpendlovala, ale kousek sýra dělá divy, tak už máme dvoudílný obleček, která k sobě dobře sepnu suchými zipy a čuba je v teple a neomezuje to pohyb. Sice naše Bony vypadá, jako když si poráno zapomněla sundat pyžamo, ale mínus dvacet jsme u nás už letos měli a já nebudu froskovat, že naše Gaučo von Radiátor prochladne.