Kocour Mikes zvaný Mikýsek nám byl přidělen CD již před neuvěřitelnými deseti lety. To ještě s námi byla naše milovaná černobílá kočka Čičmunda, náš milý nalezenec jing-jang (vyprávěla jsem Zvířetníkům o ní a jejím zázračném příchodu pomocí tehdy ještě nezvířecího MLP někdy loni).

Čičmunda byla kočička hodná a jedinečná, ale najednou se u ní projevily mateřské pudy (může mít kočka falešnou březost???). Adoptovala dva plyšáky, o které se vzorně starala, nosila pravidelně k misce a „krmila „ je. Zajímavé bylo, že dva vybraní plyšoví kačeři byli opravdu přibližně velikostí kotěte a do misky byli strkáni vždy správnou stranou, t.j. zobákem. I usoudila jsem, že naše kočka nutně, ale nutně potřebuje kotěcího kamaráda, aby se měla o koho starat. CD netřeba bylo říkat dvakrát.

Jednoho dne a nečekaně se ve dveřích objevila moje kamarádka a v ruce třímala přepravku. Dle zvuků a pohybu uvnitř jsem usoudila, že vykradla v Zoo klec s tygry. Po otevření se vykulilo malé, sladké a ušaté oranžové kotě. Rozhlédlo se, přešláplo a začalo vrnět s intenzitou traktoru. „Chtěla jsi zrzavého kocoura, ne?“ opáčila ta dobrá žena No, teoreticky ano, velmi jsem vzdychala po zrzounkovi, to jo, ale… no dobře, tak je tady. Čičmunda samozřejmě, to se dalo čekat, se smrtelně urazila, na kotě ta dobrá duše hluboce vrčela a s námi nějaký čas nemluvila. Plyšáci jsou plyšáci, ale tohle živé nic tady nechci! Ale byla to dobračka a za chvíli jí kotě jezdilo na zádech jak na sáňkách.

Po dlouhém uvažování o pojmenování nového přírůstku jsem skončila u vznešeného Mikuláše. Nikdy nikdo mu tak od té doby neřekl. Je z něj Mikes (bez háčku), Mikýsek, chlapeček milovaný, potvora chlupatá. A MLP ho nazval, prosím za prominutí..Pičus (jednou jsem ho přistihla, jak s ním něžně hovoří, „tak co, Pičusíku…“) Z Mikese rostl pěkný lumpík, vyváděl lotroviny a ubohou Čičmundu něco natrápil. Ale i na něj přišlo jednou ovej. Dostal alergii!!

Byly to Mikýskovy první Vánoce, bylo mu asi 6 měsíců. Uprostřed svátků se vrátil syn z návštěvy Austrálie a přivezl s sebou, k mému zděšení, klokaní kůži. Nebojte, nestáhl klokana, prostě ji koupil jako suvenýr (no jo, divný trochu). Hrdě nebohého klokana, neboli jeho kůži, rozložil v obýváku na zemi. Čičmunda si čuchla, zjistila, že to není k jídlu a znechuceně odkráčela. Malý Mikes zato zvědavě šmejdil po kožešině, očmuchával a radostně se válel.

Kůže byla poté svinuta, na můj pokyn uklizena z očí, žádné proboha věšení na zeď. Zapomněli jsme na ni. Po několika dnech se začal Mikýsek chovat podivně. Lítal jako blázen, schovával se, drbal se, dokonce se nacpal pod pračku, pak zas pádil k balkonu a chtěl ven… žral, vypadal zdravě, jen se choval prostě jako šílenec. Že by už na něj přišly sexuální pudy? Trochu brzo, ale u něj bylo všechno možné. Nicméně jsem se rozhodla konzultovat situaci telefonicky s veterinární pohotovostí (svátky, že).

Velmi laskavý službu konající vet se mnou hovořil jak s dementní paničkou: Vet: … „a copak kocourek dělá?“ Já: „lítá jak šílený.“  Vet: „a kolikpak je kocourkovi?“ Já: „právě, jenom 6 měsíců.“ Vet:. „hm, ale je možné, že už chce kočičku, tak ještě vydržte, kdyby to nepřestalo, přijďte.“ Nepřestalo, bylo to horší. Říkám MLP, něco mu je, musíme k doktorovi. Nic mu není, slyšelas, chce šu…t, opáčil MLP lakonicky a víc ho to nezajímalo. Vydrželi jsme do prvního všedního dne ( přece jen představa, že vezu nadrženého kocoura na sváteční veterinární pohotovost…).

V ordinaci úřadovala mladá energická lékařka. Vybalila jsem kocoura, jala se vysvětlovat příznaky a ona na mě náhle vyjela „proč má ten kocour tak červený obličej?“ Trochu mě to zmátlo, kocour měl „obličej“ zejména chlupatý a zrzavý. Ale opravdu, po bližší ohledávce takových těch plešek u oušek, kde je vidět kůže, bylo jasné, že je to nebohé zvíře celé pokryto drobnou rudou vyrážkou, vypadal jak atopik. Muselo ho to fest svědět.

Přísná drvetka začala s výslechem, jaké kytky a rostliny a jiné alergeny máme doma. Ale žádné nové, ujišťuji, jen ty, co tam jsou stále, ke kterým už stokrát čuchal, a nic mu nebylo. Ne, musí tam být něco, na co má kocour alergii a pořádnou. Po dlouhém přemýšlení mi najednou svitlo: „A nemůže mít alergii na klokana?“ vykřikla jsem vítězoslavně.

Nastalo konsternované ticho. „Vy máte doma klokana?“ zeptala se nevěřícně lékařka. „Ne…“, povídám, aniž mi došla celá situace, „jenom jeho kůži…“Vetka si vyměnila významný pohled se vetsestrou, už se se mnou nebavila, naordinovala léky a kontrolu za dva dny..“ a prosím, doneste moč“. Nyní byla řada na mně, aby mi spadla čelist… Jak proboha mám nabrat kocourovi moč? Neodvažovala jsem se však odporovat a v duchu si představovala, jak kupuji soupravu Malého chemika a vysublimovávám kapičky kýženého čůraní z kočkolitu…

Nakonec se podařilo odebrat moč (prostě jsem dala jen noviny, bez kočkolitu, a číhala se zkumavkou v povzdálí). Léky zabraly, kocour zbledl jak „v obličeji“, tak po celém tělíčku a vyrážka zmizela. Lékařka i nadále odmítala teorii „alergie na klokana“, ale určitě ta prokletá kůže byla příčinou všech trablů.

Ne snad kůže samotná, ale jakýsi sajrajt, kterým byla napuštěna. V každém případě, kocour byl opět zdráv a žádnou alergii více neměl. Kam se poděla kůže, nevím, už jsme ji nikdy neviděli. A už nikdy žádnou cizí kůži doma nechceme.