Ahoj tati, jak se dnes máš? Co budeš dělat? Cože??? Sulc ke snídani? Uznávám, že jsi strašně šikovný, že se ti tak dobře povedl, ale ke snídani? No, a co třeba si dát kousek chleba se sýrem a nějakou zeleninu?
Dalo by se tomu říkat generační odplata nebo podotknout něco o božích mlýnech. Prvních pár let je rodič v očích dítěte absolutní autoritou, potom přijde pubertální vzdor, a pokud vztahy fungují, jak mají, měly by se za čas urovnat do vzájemného respektu a pochopení.
Jenže jak roky jdou, začnou se role měnit a dospělé děti mají dojem, že je třeba na rodiče dohlížet. A tady se vstupuje na hodně křehký led. Starost o rodiče je v pořádku, ale má svoje meze. Pokud nepřijde duševní choroba, musejí dospělé děti respektovat, že jejich rodiče vidí svět jinak a hodlají si žít po svém.
Ať už jde o volbu pořadů v televizi nebo volbu nového životního partnera. Dětem přísluší pouze hlas poradní. Nepřipomíná vám to něco? Ano, jako rodiče jsme si tím už prošli – nebo spíš měli projít. A ve vztahu k dospělým dětem z větší části sklízíme plody svého vlastního chování.
Pokud jsme se dokázali i k nezvedeným potomkům chovat s respektem k jejich soukromí a sebeúctě, neměli bychom trpět jejich arogancí ve chvíli, kdy si jsou přesvědčeni, že to s námi myslí dobře.
Pokud jsme je nechali dospět v relativní svobodě a dokázali přetavit svůj autoritativně ochranářský rodičovský postoj v přátelský rovnoprávný vztah, máme naději, že i oni nás nechají stárnout ve svobodě našich – třeba i z jejich pohledu pošetilých – názorů a přání. Lidské vztahy jsou však složité a někdy sklízíme i to, co jsme nezaseli – v dobrém i v zlém.
A tak až jednou položím telefon poté, co budou moji synové zjišťovat, co jsem zase tropila, že jsem celý den nebrala telefon, beztak jsem někde lítala se psima, kdo ví, kde si jednou zlámu nohu a kdo mě bude hledat, když nechám mobil doma, tak budu vědět, že můj svět je v pořádku. A až jim pevně sdělím, že je moje věc, kde se celý den potloukám, tak i oni budou vědět, že je miluju. Tak to prostě chodí.
Jako dobře dohlížené rodiče uznáváme, že to pod tím dozorem nemáme snadné. Děti (2 kluci) se nám pletou do života od té doby, co se narodily, a nejsme pořád schopni si ujednotit, jest-li ten neustálý společenský dozor je doopravdy dobrý nebo ne. Někdy je příjemný, někdy k zlosti, ale porovnáváme-li poznámky sousedky, jejíž obě děti jsou v Kanadě, je ten dozor snad přece jen dobrý. Takže přejeme dobrý potomčí dozor všem penzistům.
Jeste jsem si vzpomnela na svou prababicku. Osobne jsem ji neznala, jen z vypraveni. Umrela, kdyz ji bylo 96 nebo 98 let. Do konce zivota byla zdrava fyzicky i dusevne. Nakonec ji sklatila chripka, pri ktere dostala zapal plic. Podle fotek to byla velmi mrnava zenska, mela sedm deti a ovdovela, kdyz nejmladsimu byl asi rok. Ale prababicce nikdo nic nemohl prikazat. Zila u jedne ze svych dcer a druha sestra bydlela hned vedle. Prababicka sve uz znacne postarsi dcery komandovala – holka, jdi od te plotny, dyt tu bramboracku neumis. Taky dobry. Moje babicka preslicova byla jedna z jejich dcer a tenhle dar castecne podelila. Babince se taky nemohlo moc rikat co ma a nema delat. Jo, pokejvala hlavou a udelala po svem. Byla nesmirne aktivni az do konce zivota. Kdyz ji bylo 86 let, ranila ji mrtvice, kdyz na chate cosi varila. A netrapila se, proste odesla. Tomuto fenomenu se v tatove siroke rodine rika Stafluv syndrom. (Prababicka byla Staflova). Zejmena prizenena muzska cast rodiny se v tom vyziva. I Chetovi, kdyz prijel, tak mu vysvetlili, ze Staflovky se nema pokouset. 🙂
Vidis, Dede, zrovna jsem nad podobnym tematem spekulovala vcera. Mluvila jsem odpoledne s mamou a soustane ji nabadala, co ma ci nema delat. Samozrejme s nejlepsim umyslem, ale ona si babicka stejne udela po svem. A to se ja jeste drzim zpatky, ale muj bratr hudra napr. ze mama chodi nakupovat, protoze oni ji prece muzou vzit autem na nakup. Jenze oni pak spechaji, a babicka rada svym pomalym tempem projde obchod, vsechno si prohlidne, koupi treba neco, co jeste neznala a proste ji to dela radost. Na druhou stranu predstava, jak babicka prechazi ctyrproudovou silnici z autobusu k domu, nebo jak vyskakuje z tramvaje (protoze je mala a taky nechce zdrzovat ostatni lidi), mne taky ponekud denervuje. Takze vidime potencialni nebezpeci, ale mama je spolecensky clovek, rada se pekne oblikne a spaciruje po meste a tazko ji to odpirat.
A teď jedna veliká prosba o palcodržnu: Včera v noci se lemurce Jindřišce narodilo mimčo, jenže mamině se nespustilo mlíčko. Váhali jsme dlouho, jestli jí prcka nechat a počkat, jestli se to neupraví, ale byl čím dál slabší a nakonec už čekat nešlo. Momentálně stogramovému Cipískovi dělá náhradní maminku Píďa. Cipísek baští po dvou hodinách Nutrilon, spinká na chlupaté mikině, ve které je ohřívací kámen a moc se snaží vyrůst (h) No a Píďa je vzorná máma 🙂 Jestli se povede Cipíska odchovat je zatím ve hvězdách, tak mu, prosím, držte palce…
Všem zvířátkům v nouzi tady držíme palce, takže i v tomto případě to snad zafunguje. Tak se, mrně, drž!!! (h)
Cipisku ! (h) (y)
ať se vám to všem společně podaří (y) (h) (y) (h)
Cipísku, malej,statečnej,drž se..lemuříčku!!!! od nás je to strašně moc palečků… (y)
Milá Dede, opět krásné téma k zamyšlení… Bohužel jsem byla poznamenána až chorobnou rodičovskou starostlivostí. Naši mě měli v dosti pozdním věku a názorově už to nebyl rozdíl jedné, ale dvou generací. Někdy to byly tvrdé boje a vyhrát nemohl ani jeden. Přesto ale moc ráda vzpomínám na chvíle, kdy jsme se s tátou dokázali chechtat celou cestu vlakem, když jsem mámu učila jezdit na koni, když… Mám jim oběma za co děkovat (h)
Krásné psaní, Dede. Já si vždycky podobného tématu vzpomeju ještě na jednu věc – vždycky když mě na rodičích něco opravdu vytáčí (např. tvrdohlavost, že nějakou věc nikdo jinej neudělá tak dobře jako já…), tak se za chvíli přistihnu, že to je vlastnost, kterou mám sama v míře více než vrchovaté.
(wave)
Krásné téma, trochu smutné.
Maminka byla celý život nemocná, chytlo se jí opravdu kdeco, jen těch operací co si prožila. Když už konečně si mohla užívat krásně a pohodlně zařízeného nového bytu, předělaného po přeměně napětí ze 120 na 220V (poslední dům v Praze!), tak ji postihl Alzheimer a byl konec. Naštěstí to trvalo „jen“ rok. I tak to bylo zlé pro obě strany – já v té době rozvíjela firmu, hodně času jsem kvůli tomu trávila na cestách a měla neustálé výčitky, že se o ni nestarám. Měla jsem k ruce její sousedku, ta mi strašně pomohla, kuriozní na tom je, že mamince bylo 66 let a sousedce o 20 víc! Člověk by to čekal spíš naopak. Maminka zemřela mladá a já se s tím dodnes nevyrovnávám zcela bez problémů.
Protože vybavuji domovy seniorů, LDN a různé ústavy pro klienty s různými typy postižení, tak velmi dobře vím, jak to v nich vypadá a jaká práce to je. A jak je nedoceněná. Ale také vím, jak ji kdo odvádí a mnohdy to není jen o luxusním vybavení v daném objektu, ale hlavně o lidech. Domov se starým vybavením, ale laskavými lidmi, kteří své klienty dokáží zabavit a postarat se o ně je mi příjemnější, nežli luxus za miliony, kde personál sedí u dobré kávičky a klienti na chodbách a čekají od ranní snídaně na oběd, večeři a na smrt. Dobrých ergoterapeutů je málo a často i chybí chuť dělat něco víc, nežli jen klienta přebalit, ošetřit, umýt a nakrmit. Není to jednoduché rozhodnutí, dát svého seniora do podobného zařízení nebo naopak se děti snaží svých rodičů tímto způsobem „zbavit“. Na druhé straně ale chápu ty, kteří se prostě postarat nemohou, protože nevědí, co mají s nemocným vlastně dělat. Nemůžou přerušit práci, nemůžou zůstat doma. Denních stacionářů je zoufalý nedostatek a pečovatelů, kteří budou docházet domů je jak šafránu a hlavně je to poměrně nákladná záležitost.
Není to vůbec jednoduché a všem, kteří se potýkají s tímto problémem moc držím palce, aby našli to nejlepší řešení a netrápili se výčitkami, že neudělali dost. S odstupem těch 27 let od úmrtí maminky vím, že tehdy jsem udělala maximum. Víc opravdu tehdy dělat nešlo. O tom svědčí i to, že když už opravdu nebylo zbytí, musela jsem volat pomoc a maminka v noci po převozu sanitkou zemřela. Tehdy mi lékařka řekla, že by k tomu stejně došlo, jen doma a bez pomoci. Je to smutné téma, ale lidské a dotýká se nebo dotýkat bude každého z nás.
Téma jako řemen. Moje maminka byla skoro až do konce skvělá osoba a moc mi stále schází. Obě její mladší sestry měly Alzheimera…pečovala o ně, létala, ona skoro 80ti letá, každý rok do Austálie, kde už ta prostřední byla v ústavu a mladší ještě doma ( taky tam skončila) a pečovala o ně. Teda fyzicky bylo o ně postaráno, ale máma prostě byla u nich, šla na procházku, četla, i když vypadalo, že je to sestrám jedno, máma tvrdila, že ji vnímají. Stále se bála, aby ji to také nepostihlo. Poslední týdny občas trochu bloumala v nějakém jiném světě, ale stále byla v pohodě. Odešla týden po mém odjezdu…. Dodnes si to vyčítám, ale kamarádka tvrdí, že si počkala, abych ji nechala odejít. Já nevím….
Moje zkušenost, kdy jsem byla dost daleko a chtěla se dobře postarat o mámu v Praze, je dost děsivá. Potřebovala jsem někoho, kdo by k ní chodil, nebo nějaké místo, kde by mohla být pod dozorem, ale ve svém…bylo to skoro nemožné. Mám dojem, že naše společnost stále nedoceňuje seniory, jsou někde na okraji a přitom můžou být studnice moudrosti a zkušeností. Už to oslovení v nemocnici nebo nějakém sociálním zařízení babi, dědo…snad už to mizí. Netrpělivost, když pomalu nastupují do tramvaje, spěch, nezájem..Lidi si neuvědomují, že budou taky jednou staří,
nějak se vytratila úcta.
Určitě je péče v případech choroby nebo senility velmi náročná, právě proto by se měla společnost více starat a nenechat to na jednotlivci, ale pomáhat nějak tak důstojně. Je to velmi náročné téma, ale není v popředí zájmu , cení se mládí a krása. A přitom evropská populace stárne…Nu což, taky jen doufám, že nebudu jednou na obtíž, ale kdož ví?
Milá Dede – díky za článek. Moji rodiče, zaplaťpambu za to, jsou stále poměrně čiperní jak duševně tak tělesně (i když to už není, co to bývalo, i když mamka byla nemocná celý život, ač si nám, děckam, stěžovala, až když bylo opravdu ouvej). A mne by ani nenapadlo vyvracet jim nějaké libůstky (i když, ruku na srdce, se nad mnohými pozastavuju (chuckle) ). Ale Terka je kritičtější a někdy říká „Jak toto může babička nebo děda udělat?!“ Na to jí vždycky odvětím „To víš, to jsou ty roky. A připrav se, my budeme ještě horší!“
Jednou mi mamka říkala, jaký má strach, že na stáří nám bude na obtíž, kdyby „zůstala pomatená“. Na to jsem měla jenom jednu odpověť „Prosím tě, co se tím teď stresuješ! rozum máš v pořádku, a jestli budeš někdy mimo, tak ti to už bude jedno! Je úplně zbytečné teď nad tím lamentovat.“
Taky to mám Ygo doma občas na talíři – maminka s pohledem raněné laně,visící na mém výrazu v obličeji říká: nedáš mě do nemmocnice viď, že ne. Já chci umřít v klidu. Prosím Tě, že mě necháš doma. A já bez pohnutí svalem a s velikým úsilím, aby na mě nebylo znát,jak moc mě ty otázky ničí, cynicky odpovídám – Ale to víš,že tě nechám doma, špitál je drahej a stejně bys tam ležela a nikdo by si tě nevšimnul…a někdy se vynoří i myšlenka na to,kdo se postará o mne, potomků nemaje.
Šari, moje mamka mně nenutí dávat sliby, že ji nechám dožít doma – ona je soudná žena a je jí jasné, že ne vždycky to jde.Má jenom strach, že nám bude naobtíž, moje zlatá maminka.
Mně osobně je jasné, že pokud to se mnou nešlahne nějak nečekaně, že zřejmě nakonec v nějakém tom penzionu pro staré dámy skončím (moje dcera je příliš do větru a do světa, aby se mohla starat o dementní matičku (nod) )
OT pro Boxíkovou: ve Ferdinandě zůstalo červené protivzteklinové Kulíškovo srdíčko, mám ho u sebe, pokud mi pošleš mailem adresu, pošlu Ti ho v dopise 🙂
Dede,vždy su Tvoje príspevky plné porozumenia,mudrosti,človečiny.A dnes je to teda paráda.Mohla by som veľa písať o starých,s ktorými sa stretávam,o starých,ktorých ešte nechce Boh a už dávno ich nechcú ich blízki a spoločnosť.Mohla by som p=ísať o svojich rodičoch,ktorí zomrela náhle z plného suševného a telesného zdravia.Ale skôr ma zaujala tá pasáž o protektorátnom správaní sa tej mladšej generácie ,o našom hodnotení ich konania ako o pošetilostiach,“blbostiach“.Viete,pred mnohými rokmi mi jeden frajer povedal,že v americkej ústave je zakotvené,že každý Američan má právo hľadať šťastie a nesmie sa mu v tom brániť.Neviem,či je to pravda,ale strašne sa mi to páči a len z tohto dôvodu obdivujem americkú ústavu.A pri každom divnom/z mojho pohľadu/ konaní ľudí si na to spomeniem ,nekomentujem,radšej si zahryznem do jazyka.Ako vtedy,keď si naša mama skoro v 8O-tke kúpila kožuch,ako vtedy,keď si beZdomovec za moje dve euráčiky uteká kúpiť nie chleba,ale čučo.Je to jeho „šťastie“.A dúfam,že takto budú moje „blbosti“ hodnotiť tí,čo sa budú so mnou trápiť.Bedulka,držím všetky palce,aby si to vydržala,zbytočne sa nestresuj,aj keď tatko bude robiť všeličo-spomeň si :je to jeho šťastie.
P.S.A ešte blahoželám včerajším oslávencom-teda Lucke.
Tak teď neodolám a připojím svoje. K tomu hledání štěstí. Kdysi jsem si během dovolené přivydělávala jako pečovatelka.
Dvě smutné historky, navíc zcela zbytečně smutné,pro někoho možné i trošku komické. Stará žena, něco přes 80, denně jí obstarávám nákupy, který vyúčtovávám její rodině. Denně mě prosí, že má velikánskou chuť na jednoho vanilkového pribináčka.Po dotazu u rodiny, která mi dává přesný seznam, se dozvím, že vyloučeno, v žádném případě.Aha, paní je asi na dietě od lékaře, tak to se musí respektovat.Jednou se přece jen osmělím a tážu se, proč tak přísný zákaz. Odpověď mi vyrazila dech -„aby prý maminka nepřibrala“. Paní byla drobná, štíhlá a takovou měla CHUŤ. Chápete to někdo? Umřela si za půl roku po této příhodě.
Druhý případ – bývalý kolega v invalidním důchodu,amputace jedné nohy jako diabetická komplikace, měl strašnou chuť na rum. Dal mi peníze, já mu ho přinesla a snesla se na mě hora výčitek o kolegů, že prý nemám rozum. Byla to přitom zcela jeho volba a jeho peníze. Umřel taky za nedlouho a tím rumem to fakt nebylo.Já mám svědomí ale čisté.
(*) (y) (y)
Verenko, krásná definice těch „blbostí“, které naši staří, my staří a vůbec staří dělají. Je to jejich, naše štěstí. Když máme tohle na paměti, není o čem diskutovat.
Na upresneni: to pravo na stesti neni v ustave, ale v Deklaraci Nezavislosti. (4. cervence 1776.): „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování štěstí.“ (Life, Liberty and pursuit of Happiness.)
Hani,takto presne je to ešte krajšie./pokúsim sa byť vždy empatická a nebraniť v sledovani šťastia iným/-ale keď tak rozmýšľam,tak ten muž,čo mi to povedal,mal tiež „niečo do seba-ach jo.
Díky! Jak ti je?
Ale celkove to jde lip, nez jsem ocekavala.Akorat si pripadam uvazana jak pes na retezu, protoze v podstate nic nemuzu delat, krk zafixovany a musim stridat posezeni s lezenim. No, ty jsi si to taky musela uzit v klidovem rezimu, co?
Krk naštěstí zavázanej nemám, ale klidovej režim ještě jo (think) . Ať ti to utíká (a mně taky)!
Jo, a nejhorsi je, ze se mi blbe cte. Kdyz lezim, tak musim na zadech, a krom toho nemuzu zvedat prilis ruce; v kresle, kde se da sedadlo zaklopit dozadu mam zas jakejsi blbej uhel pohledu a krom toho taky nema sklanet hlavu… Otrava. Drzim palce, at nam to ubehne rychle.
Hani, držím palce, aby ses brzo vyzdravěla!!! (sun) (y) Zano, tobě taky, ale to jsme si už psaly 🙂
Ach jo, milá Dede, tak tohle je téma ! Moje maminka,znalá jazyků,závodně hrála šachy a skončila pohyblivá stále se usmívající avšak s demencí,která ji neumožňovala ani mluvit. Souběžně jsem navštěvovala kamarádku, jejíž maminka jen ležela, neschopna všech fyzických úkonů ale s hlavou naprosto v pořádku. Ani jedno z tohoto není horší, či lepší, tolik jsem o tom přemýšlela. Nejhorší je to pro nás, kteří opečováváme a nemůžeme více pomoci.
Tak, já jen závěrem, zkuste přemoci steré i současné pravdivé i domnělé křivdy na Vás na dětech, povídejte si s rodiči dokud to jde, pište s nimi jejich paměti, co si pamatují o své a předchozí době. Zkuste být pečovateli ne, hodnotiteli ale zároveň se pokuste nezničit se, tedy odsud, posud, i vy musíte dál žít.
Všem, kteří to porřebují přeji hodně sil. (h) (wave)
Sakryš, Dede, to je téma… Pro mne bohužel dost osobní a bolestné, takže to nechám jiným…
Hlásím, že nestíhám naprosto nic, jen sem tam nakouknu. Naštěstí jsem nakoukl v pátek, takže jsem v sobotu dělal kuchaře – vepřové s mrkví bylo shledáno prudce jedlým – díky Karolíno. Bohužel jsem nenakoukl večer, já myslel, že pražení je o týden později…
Držím palce všem potřebným a mizím.
Můj syn je velice starostlivý, nemá rodinu o kterou by se staral ale stará se o mne. Nikdo nevíme co nás čeká. Bojím se že až už to bude pro něho moc já budu ve stavu kdy to nepochopím. Dnes se bojím vyslovit větu: „Nechtěla bych skončit někde ve zdejším ústavu.“ Člověk čte a slyší hrůzné věci co se tam dějí.
Chudák moje maminka když navštěvovala známé v Přestavlkách říkala vždycky že by tam nechtěla skončit. Stalo se přesně to co nechtěla. Maminka byla po mrtvici a sestra se snažila ji sloužit doma mnoho měsíců ještě s pomocí Charity a najmuté paní. Měla ovšem práci a handikapovaného manžela, to bylo nad lidské síly. A stejně pak třikrát týdně do Přestavlk jezdila, maminku vozila ven do parku, koupala ji, krmila jídlem které uvařila. Toho by se maminka v tom ústavě nikdy nedočkala.
Já a naše nejmladší sestra jsme žily v cizině a všechno zůstalo na naší prostřední sestře. Ta odsloužila tatínkovi, mamince i manželovi. Přispívala jsem finančně ale to co ona udělala pro naše rodiče ji nikdy nemohu vynahradit.
Za tatínkem jsem nemohla přijet to by mne posadili rovnou do kriminálu že jsem opustila zemi. Ale později za maminkou jsem už mohla jezdit a taky jezdila častěji.
Nejhorší bylo že už to jakoby nebyla moje maminka, maminka kterou jsem si pamatovala. Chvílemi byla sama sebou ale chvílemi mizela kdesi v jiném světě a to bylo tak bolestivé. Ne, nebudu říkat „nechtěla bych skončit v ústavu….“ Nevím co mne čeká.
Jsem velice ráda že máme se synem vztah jaký máme. Ale nechtěla bych mu být na obtíž, nechtěla bych pohlcovat jeho čas, jeho život. Jak člověk pozná kdy je míra dovršena? (think)
Dede, čte se to krásně a ať vám to dlouho vydrží (inlove)
Jen je to pro mne smutný téma. Psychický zdraví je bez diskuze, ale člověk, kterej pomalu ztrácí pohyblivost, až je komplet imobilní, kterej ten proces vnímá.. taky nic moc kombinace.
mému tátovi bylo letos v lednu 86 a je to pro mne dost smutné téma… fyzicky se celkem drží, i když se šourá jako šneček, umýt talíř a misku od doneseného (díky bohu za tuto službu!!!) oběda mu trvá přes půl hodiny atd., atd…
horší je, že ho vůbec nic nebaví (takto odpovídá na různé nabídky nějaké aktivity), takže to dopadá tak, že po snídani si leehne a znovu usne a spí třeba do deseti, odpoledne taky jen leží… a na mou poznámku, že přece nemůže ležet a jen tak koukat do zdi není moc fajn, mi sdělil – já mám oči zavřený
ale nejhorší je, že bohužel má už i lékařsky diagnostikovaného Alzheimera, teď čerstvě nasazený lék, který by měl zpomalit progresi choroby a stabilizovat současný stav (ale po čase prý dochází pak ke skokovému zhoršení)… nebudu tu popisovat, co vše a jak se projevuje, bylo by to hodně smutné čtení – i když pořád je aspoň mobilní a jakž takž může být sám, ovšem za stálého dohledu, což zajišťuje sestra, protože bydlí ve stejném městě, a já mám „vždycky někdy“ pocit výčitek, ale opravdu nevím jak to udělat jinak
dost na tom, že oni teď odjíždějí na hory a sestra mě poprosila, abych se o tátu přijela na ten týden starat – vůbec nejde o to, že bych se nepostarala, ale táta ne prakticky nepřesunutelný, takže pojedu do Hradce, nic jiného jsme nevymyslely, a mám z toho dost velký strach, jak to zvládnu, jak to zvládnu já… ono přestěhovat se na týden do cizího města není jen tak legrace a pro mě už vůbec ne, protože nevím ani dne ani hodiny… jakýkoli stres a únava, které obojí budu mít, už jen z toho, že nejsem ve svém, vše zhoršují, ba mohou působit i přímo jako spouštěč… modlím se, abych to přestála
a bojím se budoucnosti…….
Drž se. A dej vědět. (y)
Nemáš šanci na pomoc třeba ze strany dcery? Pro tebe je to fakt zatraceně rizikový podnik, bohužel. Držím palce… (h)
Dede, dcera (i zeť) chodí do práce a uvolnit se nemůže, dělá v mateřské škole, nedostane dovolenou, u dětí být prostě musí… za palce děkuju 🙂
Bedo, den ani hodina nebude, na zvířetníku na Tebe bude myslet hafol lidí i s (y) a pokud si budeš moci vzít zvířetník s sebou, nemáš se čeho bát, sílu Ti dodáme (sun)
mě máš v Pardubicích, kdyby něco….to je kousek, pomůžu……a kam dáš košišky???
sharko – pojedou se mnou, jinak to prostě nejde… cesta bude pro Zuzanku velký stres, Nyny krajně nerada, ale cestu snese, jen kouká z přepravky… Zuzanka je úplně mimo, dýchá jako na infarkt a brečí jako děcko, budu muset dát prášek – pokud vůbec to k něčemu bude… už před časem jsem se zařekla, že ji nikam nepovezu 🙁
ale už jsem na tebe myslela, kdyby snad náhodou něco, že bych se obrátila na tebe – smím? a pokud budu nějak stabilizovaná, ráda bych tě aspoň viděla – ono je to fakt asi 20 minut
jasně, vidět se můžem..hele a nebylo by lepší, že bych ti odtransportovala tatínka k tobě? Zuzu už kap tejden předem krizový bachovky..když si to nerozmyslíš a raději riskneš transport svůj a koček (ono to tu asi vyzní blbě, ale pořád je pro mne lepší varianta – otec do Prahy,než ty vlakem s kočkama do Hradce)
Bedulko, takhle seděl nebo ležel a koukal do sebe nebo do blba a to samý říkával můj nebožtík otec. Zemřel v 71 letech. To sezení a nezájem o cokoliv jiného a žádná snaha, mu vydrželo 6 let, pak se to velice skokově zhoršilo, tak moc, že mě to zaskočilo a skoro porazilo….byla jsem na všechno sama a pro zdravýho člověka je to záhul,že si to ten,co to nezažil,neumí ani představit…člověk vydrží hodně,ženská ještě víc….ale není Superman, nejlepší by bylo domluvit se, že kdyby mělo nastat z tvého pohledu to nejhorší, že někam můžeš zavolat SOS… (hug)
Milá Bedo, myslím na tebe a věřím že všechno dobře dopadne pro všechny zúčastněné. (y) (h) (y)
Milá Bedo, nemáš to lehké, drž se, není to zas tak na dlouho, budu Ti držet palce. Vím moc dobře, co to je starat se o člověka s alzheimrem. (h)
Ach, Bedulko, drz se. Treba kdyz si mezi sebou a tatinkem vystavis nejakou mentalni zed? Ono se to lehce rekne, hur vykona. Ale ten Alzheimer, to je takove pomale odchazeni, to proste uz neni ten clovek, jak si ho pamatujes, kdyz byl jeste v poradku. I takove to lezeni, pospavani a koukani do zdi – v urcite fazi si ten clovek nemuze pomoct. Moc na tebe myslim. (h)
Milá Bedo,
chtěla jsem Ti posla SZ přes hadopasi, ale asi se mi podařilo si je nějak rozbít (měnila jsem emailovou adresu, protože jsem se teď přesunula jinam), omlouvám se, jsem trouba počítačová, prosím, ozvi se mi (na emailu budu asi až zítra).
Já jsem takhle strávila kdysi dávno (tak asi v devatenácti) týden s dědečkem, který byl tehdy v podobné kondici, a taky jsem se toho hrozně bála a nakonec na tu dobu moc ráda vzpomínám (i když si mě neustále pletl s mamkou a vykládal mi, že mu vnučka (tj. já) studuje na medicině). Moc držím palce. (h)
no, hlavně budu v Hradci, tak se třeba můžeme vidět… aby mi nehráblo třeba 😉
Mé mamince bude letos 79 let. Stále ještě pracuje na 6 hodin denně v kuchyni domova důchodců na lince kde se připravují jednotlivé porce jídel a pak samozřejmě úklid. Říkám jí, že ty odchody do důchodu zvedly kvůli ní.Nechápe jak někdo nemůže najít práci.Nelze si postěžovat, že mě něco bolí nebo něco nestíhám či jsem unavená. (dance)
Milado, máš pravdu – takové osobě se těžko vysvětluje, že už jeden nemůže (inlove) Ovšem díkybohu za to, viď? 🙂
Přesně tak.
Krásně napsáno. Rodiče jsou zatím v pohodě, tak to jen pozoruji ob generaci. Snad si to moje máma bude pamatovat, jak teď občas válčí s tou svojí. Nejhorší je asi ta fáze, kdy je člověk ještě dost samostatný, aby žil sám, ale už dělá blbosti. No a pak ten strach, když babi nebere telefon, tak jestli zase někde naupadla.
Přeji hezký den, tady zase posněhává, ale na sáňkování to pořád není. Zvlášť když nějací … pokaždé sedřou ze svahu ten jeden centimetr, co napadne. Samozřejmě i s trávou :@ Takhle to jen dělá špinavé ulice a užitek žádnej.
Mamince bude příští rok 80 a je stále velmi čilá, psychicky je na tom o hodně lépe než fyzicky, ale o sebe a Katku se postará. Je polyglot a celá léta studovala minimálně tři jazyky, teď se baví angličtinou. Myslet na ni jako na starou babku mi nejde a jednat s ní tak už vůbec ne. Oproti rodině mého bratrance, kde je babička sice milovaným, leč nesvéprávným jedincem. Doufám, že moje maminka zůstane svéprávným jedincem byť s fyzickými problémy
inko, skoro tak trochu závidím… ale z celého srdce přeji – tobě i mamince (h)
Děkuji, ale alespoň z 50% je to otázka dědičnosti. Ovšem ta péče nejen o tělo, ale i o duši, respektive o mozek je důležitá. Bimbův dědeček se dožil téměř stovky tělesně naprosto mladík. Když mu bylo 85 let opravovala se střecha a on to musel dozorovat. Řezat hrušku ani Bimbo ani jeho otec nemohli, neb by spadli.Tak doufám, že i nám bude dopřáno slušné stáří. Tchán dostal k osmdesátinám nové kolo….
Já bych dodala, že se asi taky hodí přežít koncentrák. Náš děda byl stejného kadlubu, dožil se 96 let a do 95 byl schopen žít s podporou z naší strany samostatně – babička zemřela tři roky před ním.
Nevím, jak to říct – ale já jsem měla štěstí, že moji nejdražší všichni odešli duševně zcela v pořádku. Z jejich pohledu by možná bylo milosrdnější, kdyby tomu tak nebylo – nevím.
Fakt je ten, že o těch koncích článek nebyl – píšu tam „pokud nepřijde duševní choroba“, při tělesné slabosti se dá pomáhat stále s respektem a obě strany si mohou užívat vzájemnou blízkost…
Já jsem o tom čilém duševním stavu začala něco psát, i docela dlouhého, ale bylo to tak zoufalé, že jsem to raději vymazala. Jen, myslím, že někdy je milosrdné, když dotyčný si svůj stav zase tolik neuvědomuje. O to větší, hlavně fyzické a dlouhodobé, nároky, jsou pak na jeho blízké okolí. Ale psychické utrpení duševně čilého člověka, který ví, že odchází, že to jinak nejde a nemá čas se s tím jakkoli srovnat, to tady nikomu nepřeji.
Chichi, to mi něco připomíná. Česaly se třešně. Mně asi třicet, naší babí osmdesát. Nelez tam, mohla bys spadnout, vylezu tam já, odmítala vydat košík. Musela jsem ji přeprat, aby mě tam pustila. 🙂
Abyt! (rofl) Opravdu přeprat? Věřím, že jsi ji přemohla plna úcty a respektu 😉 (inlove)
Néé.
Musela jsem jí ten košík vyrvat a utýct na strom. 😀
(rofl) (rofl)
Směju se, protože to taky znám – náš děda a babička na zahradě… Když jsem třeba babičce konečně vyrvala motyku nebo rýč, tak jsem ještě musela poslouchat, že to neumím a dělám to blbě, přestože jsem se snažila do písmenka plnit příkazy. Jo a zalejvat jsem taky neuměla pořádně. Jsem zvědavá, jaká fúrie jednou bude ze mě… (tmi)
Ano, přesně.
Třeba věta často pronášená zoufale do prostoru – vona se snad nikdy nenaučí zametat -, mně způsobila celoživotní frustraci. (headbang)
Vona se snad nenaučí ten balón chytit pořádně- to mi přivodilo celoživotní averzi vůči kolektivním sportům. Za nejlepší kolektivní sport považuju společnou procházku, chodit snad umím 😀
Ještě bych OT pozdravila chudáka upracovaného Ešuska. Mu máme donašeče od přírody, když nám po ránu cpe ožužlaný hadr do ksiftu, člověk musí sebrat všechnu lásku ke zvířeti, aby ji nepraštil. Ale retrívry to není třeba učit, někdy spíš člověk přemýšlí, zda by se to nadali aspoň někdy odnaučit.
Ovšem Ešus je pracovitý kultivovaně. Pomáhá, zalévá. Zvlášť ty klíče oceňuji, obvykle je psi nosí neradi. To už je vyšší dívčí (promiň Ešíku, že všechnu slávu ti zase ukradne pánčička :* ) Paráda, moc jsem se bavila.
Přidám se s pozdravem pro úderníka Ešuse a jeho paničku.
Denis, bohužel, věci nepřináší, ale roznáší. To pak člověk tuhle narazí na předmět neurčité barvy a tvaru a až po bližším ohledání zjistí, že je to ožužlaný rohlík, támhle zase šlápne bosou nohou na ježatou činku.
Přihlásila bych Denise k Ešuskovi do učení, kdyby se rozhodl pořádat kurzy! 🙂
My se taky hlásíme k Ešuskovi do školy, bylo by dobré pokud by školení pořádál o volných dnech na Jablonecku, 😉 máme já i pes z Prahy stres (headbang)
Já i pes
z Prahy stres
Dnes
😉 (inlove)
Naše ves
pohoda džez
Určitě nastane období, kdy bude hůř. Ale teď jde asi jen o vyjádření zájmu o druhého. Určitě není snadné to vybalancovat, snadno se otázka „co jsi měl k snídani“ může stát něčím, co se může považovat za nepřiměřený zásah do soukromí. To pokud obě strany nemají naprosto jasno v tom, že se mají rádi a že se respektují. Dobré téma, Dede. (inlove)
Praha hlásí relativně snesitelných mínus deset, tedy proti včerejšku oteplení o deset stupňů – kéž už je jen líp a líp!
Přeju všem krásný den! (h)
Vavílko, mohla bys mi také poslat avízo, kudy ke kronice? Děkuji předem a zadem současně. :*
—
K tématu se zapojit nemohu, pro rodiče jsem bohužel do všech konců zvostala jako ta nejblbější a nejneschopnější; dokonce i můj partner odmítl po několika setkáních další setkání a raději čekal venku, s tím, že se na to nemůže dívat, jak mi pořád nakládají.
Jistě tu nejsou samé vzorné rodiny, kde jejich členové přátelsky vycházejí, a tak nebudu znova zavržena. 😉
No vidíte – a tak jsem je milovala – a houby platný.
Posílám odkaz do majlíku, milá Lásková (inlove) , aby se nám to na Hadech nezaspamovalo. 🙂
Uf tam klufám… (clap)
Lásková (h) Byla to jejich velká škoda, že odmítli tvoji lásku a sami nejspíš nechápali, oč přišli. Je nespravedlivé, že takové jednání nejvíc bolelo tebe… (hug) (hug) (hug)
Hádat se s babičkou (mou babičkou), naprosto již nesamostatnou a zcela závislou na ústavní péči o tom, že musí jíst a pít- to je taky lahůdka. Je naprosto vyhublá. Celý život se pyšnila tím, že není tlustá- a teď to přešlo do chorobného stádia. Léků už jí víc jak jídla.
Takže kontroly mých odičů, jestli udělali to a to jsou zatím legrace (většinou).
U žabek mínus 19,5. Tomu říkám teplý jih Moravy.
Matyldo, ona už bloudí jinými pěšinkami a s mamkou to musíte vydržet. Podržet jedna druhou, spolu to dokážete snáz (h) (h)
Hm, tahle fáze s rodiči ještě jde. Bude hůř. Když pak máš rodiče sice formálně (legálně) svéprávné, ale už nesamostatné, je to horší. Pak je opravdu těžké udržet si úctu. Ten sulc k snídani bych ještě skousla… (tedy já ne, já ho nejím). Horší je, když musíš kontrolovat, aby si snídani vůbec vzali (u diabetiků docela důležité). Aby nechodili měsíc v jednom svetru…
Pokud bych je jen hledala někde se psy… I když nevrátit se jednou z procházky se psy, to by nebyl špatný konec. Pro mě, těm psům bych to nepřála. Fuj, jsem morbidní…
V těchto souvislostech jsem vždycky razila heslo, že je třeba umřít včas.
No… upřímně řečeno, zase až tak moc včas to nutně bejt nemusí (whew)
zano – „umřít včas“ – když on o tom člověk nerozhoduje… docela bych si přála, aby až já budu v tomto věku, a pokud budu v nějakém takovém stavu – tak kdyby ta možnost existovala… ale nevím, zda tady otevírat toto složité a rozporuplné téma
já vím, tohle jsou těžký věci.
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy (h)
Áno áno (inlove) – vždy, když kroutíme hlavou nad některými „radostmi“ s dědou či babčou … říkáme té ještě mladší generaci „dobře se koukejte, za pár let tak budeme vypadat my. A ti vytočení budete vy…“
jo a mimochodem sulc k snídani bych si klidně dala 😛
Mínus jedenáct a sněží. Jdu házet
jak °-11°C ??? U nás je -17°C. (envy)
Sulc k snídani… no, asi bych dala přednost držkový polívce (chuckle)
Sulc k snídani? Proč ne? Ale držkovou tu ne, když tak dršťkovou. Držkovou mi MLP servíruje docela pravidelně a dost se mi už zajídá.
PS: Jestliže mi v mládí dělalo problémy dodržet přikázání „Cti otce svého i matku svou!“ a „Nesesmilníš!“ tak mi teď dělá problémy jiné. A sice „Nezabiješ!“