Do toho spadnete ani nevíte jak. Nevěříte? No já taky nevěřil a pak najednou koukám, a už se vezu. Začlo to tak jako nenápadně, zlehýnka. To si jeden ani nepovšimne. Zvlášť, když je slušně vychovanej a ochotnej.

Takže nejdřív si řikáte, jaká je ta pánčička nešika, že jí ten tenisák furt padá a padá… tak jí ho nosíte a nosíte. Pak si na to zvyknete a máte z toho návyk. To jste ešče malý a užíváte si toho, jak vás chválej. A hrdě se nosíte. A hrozně vás to baví. A už vám to zvostane. Je z vás tenisákovej maniak, co furt nosí a nosí. A už tady je pozdě. To už jedete.

Pak přijdou s tim, že už ste velký a život nejni jen zábava a taky byste mohli přiložit tlapu k dílu při domácích a zahrádkářských pracích. Takže když se jednou náhodou přichomejtnete k tomu, že se jde s kýblem na kompost, zneužijou vaší nevytíženosti a šup tumáš kýbl a pracuj. A už nesete. A protože vás zase chválej, zase ste blbě hrdý a s hlavou zvednutou a hrudí vzedmutou nesete ten blbej kýbl a ešče se necháte nadirigovat, komu ho máte předat. A voni jásaj a vy dáváte oslavný kolečka. A pořád vám to nedochází.

Další den vytáhnou něco jako kýbl, ale má to vychytávku. Když do toho nalejete vodu a nakloníte to, tak z tý hadice, která z toho kýble čouhá a má na sobě klobouček, tak z toho začne krásně pršet. Výýýborně se z toho chlemtá voda. Lábuš. Mnohem lepší než z misky. Kdo doposavad neskusil, dělá chybu a měl by to obratem napravit. Tenhle divnej kýbl miluju.

Taky jsem chtěl zkusit, jak umim pršet, vzal sem milej kýbl a…. nic!! Tak sem s nim začal třepat, že ho, mrchu jednoho, přiměju, že prostě pršet bude!!! Třepal sem s nim usilovně. Jediný čeho sem docílil, bylo, že mu upadnul klobouček a pánčička se mi smála, že sem prej Kuba (asi ne Kuba libre, co?/) A že když chci pršet, musim si, prej pro tu vodu dojít. A já jí na to skočil!!! Vzal sem ten hadicovej kýbl a běžel sem s pánčičkou k barelu. Vona nabrala vodu a šla pršet.

Běžel sem s ní, abych vo pršení nepřišel. Jak začla pršet, strčil jsem makovici pod klobouček a chlemtal. Jak dopršela, vyrval sem jí hadicovej kýbl a utikal sem k barelu. To abychom to pršení trochu urychlili, páč vona se dost jako courá. Když se mi zdá, že jde hodně pomalu, stačí začít třískat hadicovým kýblem vo zem a máte vidět ty mety, jak zrychlí. Takže ale popravdě řečeno, tohle sem nevědomky taky prokoučoval, páč sem si ani pro samý pršení nevšim, že nosim a nosim. Jak ten trouba.

Pak sme jednoho dne, takhle časně z rána s pánikem sekali. Jemu bylo usilovnou prací horko, tak odložil část oděvu přes plot a sekal. Já sem honil luční koniky a pozoroval Máni. Když pánik dosekal a poprali jsme se spolu, povídá mi: „Hele Ešátore, buď kámoš, dones mi tu mikinu támhle!“ a vokázal na plot. Nejdřív sem nevědíl o co jde a jen tak pobíhal prostorem, ale pak jsem začal poslouchat, co to pánik vlastně povykuje, až mě nakonec na dálku donavigoval k tý mikině, co tam visela dolů.

Když jsem se u ní zastavil, už mě hned chválil, jak sem moc šikovnej a že už jen prej stačí vzít a jít. Tak sem tu mikinu popadnul, stáhnul sem jí z toho plotu a za ukrutně nadšenýho pánikova pokřiku, jak sem chytrej pés, sem mu ji dovalil. A byl sem Hrdobec. Páč považte, kolik z vás by dokázalo udělat něco, vo čem nevíte vůbec zhola nic a nevíte, co se po vás chce. Jenže, víte co, skromnost stranou, moje druhý jméno je… Ajnštajn, víme?

No, jenže Ajnštajn, Ajnštajn, ale… doma to evidentně dojem nedělá nějak moc velkej. Protože, kdyby jo, tak copak Ajnštaj by nosil nákupy? Nebo chodil s vodpadkama? Na to byl moc velkej vědátor, určitě nechodil s vodpadkama. A já musim. Prej seš pracovní? Seš, tak pracuj a šup už mám povinnostě.

Máme lahve umělohmotný? Kdo je vodnese do kontijéru? Ešus. Máme velkou krabici papírovou? Kdo s ní doběhne ke kontijéru? Zase Ešus. Furt jen Ešus. Ale že by mi třeba svěřili směšnej vodpad, či jak tomu řikaj, to ne. A zrovinka s tim bych chodil rád. Páč víte co? Když pořádně totiž s tou taškou směšnýho vodpadu zatřepete, nestačíte koukat, jako to začne lítat. Šlupky vod brambor doleva, pytliky vod čaje doprava a tak jako podobně.

Pěkně to na chodbě před bytem vytřídíte. A zároveň i vyřídíte svůj doprovod, páč voni začnou křičet hned, že abych toho nechal a přidaj , kdo to má po tobě uklízet ty prase divoký…? a pak začnou to vytříděný zase sbírat (takovou práci sem si s tim dal!), celou dobu funěj a špačkujou. Nejvíc pánčička, prej: „Já sem ti to řikala, že je to pometlo a rozmetá to do prostoru, jako bys ho neznal, ste voba jak malý Jardové…“

A s nákupama? To je to stejný. Že by mi svěřili nést kuřátko chlazený, nebo libový plecko, to ne, to ne. Ale těžkej pytel s bramborama? Jistěěě, vod čeho tu máme hošíčka? Cibuli taky vodnese hošíček a s mrkví ho taky pošleme… Ešče tak pro pívo by si mě mohli posílat. Ale točeňák si strčej do tašky. Prej „Voslintal bys to.“ Houby, podle mě se bojej, že bych ujídal. Ale já náhodou neujídám, ani když jsem doma sám a něco zvostane vopuštěný. Takovej sem já šikovnej. Velkej a šikovnej. Dokonce, dokonce tak šikovnej, že nosim i plechovky. No. Nevěříte? Tak kouknite na fotku.

Vždycky když přijedeme na chalupu, zúčastňuju se vykládky, což mě teda baví, páč už sem funkci donašeče jaksi přijal za ty roky za svou. Takže zase klasicky ty brambory a cibule a mrkev na mě zbudou (točeňák nebo buřty nic), navrch ale ešče plechovky. Ty mě bavěj, páč… jednak můžu bej hrdobec, neb jsem chválen víc, než když nesu brambory, ale hlavně – když se pánčička nedívá honim je po zemi v kuchyni, a vono to pěkně rachtá a může se na to krásně řvát. Tím se pravda prozradíte, ale zase tak vo moc nejde, páč pánčička se tomu řehtá a tvrdí, že sem pako.

Pánik mě taky naučil nosit lahve k base. Ale to musíme dělat natajňačku, páč pánčička hrozně nadává, když to zjistí. Prej že bych to rozbil a pořezal se. Hmm, zná mě tak málo? Sem přece Ajnštajn šikovnej, nepustim to dřív, dokud to pánik neveme (Až teda na jednu výjimku – a to byla voda na její mlejn, to ste měli vidět. Teda slyšet. Profoukla nám bubny oběma. Pánik se tvářil stejně jako já, když dostávám vynadáno. Bylo mi ho líto.).

Na chalupě je vůbec hodně prostoru a možností k donášení. U pánčičky jsou to převážně kybliky a nebo hadicový kybliky s tim báječným kloboučkem. Ale tuhle byla zapíchnutá v záhonu a o kus dál měla pohozený hrabičky. Tak sem jí vypomohl, aby nemusela vylejzat ze záhona. Chvíli nám to pravda trvalo,páč kdo má hned z první vědět, co sou to hrabičky, zvlášť když vypadaj skorem podobně jako kopáček, ale krásně jsme to zvládli. Baví mě jak potom dycky vona jásá.

Stejně nakonec z toho záhona vylezla, páč mě pochopitelně musela odměnit za to, jak sem chytrej. Jo. Bejt Ajnštajn se vyplatí. Zvlášť když máte za úkol podat železnou zahradní lopatku. Tu teda nemám moc rád, vždycky u toho nadávám, blbě se mi to bere. Ale když ju podám, to máte vidět ty oslavný tance, kam se hrabou Koňský Dogáči (nebo sou to Doňský Kozáci?) se svejma tanečkama, který předvede v tu chvíli pánčička a po oslavných tancích následuje obří množství dobrůtek, který jsem si tímto výkonem zasloužil.

S pánikem zase mívám na starosti kladiva, paličky, různý tyče, metr, hrábě, tuhle násada od krompáče byla na pořadu dne. Ondynoj vyráběl plůtky takový k záhonkům. Vzal sekeru a mě a šli jsme. Pokácel pár akátů, vočistil je a spolu jsme je vodnesli k chalupě, každej pěkně jeden kousek.

A navopak zase, abych si po práci asi vodpočinul a nevošoupal moc nožičky a zbyla mi síla na krávoviny, jak říká pánčička, mě zase pánik občas povozí v kolečku. Že bych já z toho osobně byl nějak vyrvanej, to teda nejsem. Ale když jemu to udělá radost, tak co by mě nesvez, že jo. Větší sranda ale je, když mě s tim kolečkem honí po louce. Já předstírám děs v očích, prchám a pak se bleskurychle votočim,na kolečko útočim a řvu.

Babině občas taky dělám donašeče, nejčastějš taky kybliky a občas rukavice, když je někde nechá. A nebo jí je ukradnu a důležitě jí je předávám a předstírám, že jsem je právě našel. Vona je hodná, takže zase předstírá, že je nutně právě potřebuje a hledá a já si tak vydělám něco na zub. To víte na čerstvým vzduchu při práci dost vyhládne.

Kolíkrát mám práce, že ani nevim, kde mi hlava stojí a večer pak padnu jako podťatej. Páč to je porád samý: přines, podej, dones, dojdi pro to, kdes to nechal, podáš mi to, jdem zatopit-vezmi dříví, dones další… A začalo to tehdá tak nevinně tim tenisákem. Kdybych to byl bejval věděl, tak bych ho byl nenosil.