Maxmilián, jinak náš tříletý pes kelpie je od mládí jaksi více vznětlivý či vzrušivý pes než v jeho věku býval, dnes už desetiletý Ferdinand stejného plemene. Nó, každý přece nemůže být stejný, to by bylo na světě smutno, že ano. Ať už to je mezi zvířaty nebo lidmi.

Maxova nátura je asi dána jeho neutěšeným dětstvím u jeho prvního pána, který byl, jak se říká, kruťas. Psíka moc nekrmil, spíš ho držel hladového a často ho řezal. Takže jsme zdědili ročního vyhublého a mentálně labilního psího jedince, který ani pořádně nevěděl kterak se začlenit do nové smečky.

Pravidelní čtenáři vědí, že jsme s Maxovým chováním měli problémy – okusoval pánečky a to někdy i dost citelně. Zvláště tehdy, když jsme po něm vyžadovali něco, co on zrovna nechtěl, nebo si on myslel, že to je pro něj nebezpečné. Doteď je to psík lekavý. Po značném úsilí byly však tyto nežádoucí rysy jeho narušené povahy zvládnuty a z Maxe je psisko k zulíbání.

Co mu však zůstalo, jaksi nezvládá kontrolu nad svými pocity radosti. To přímo exploduje, i když se snažíme seč můžeme ho v tomto mírnit. Když přijíždí někdo, koho už zná a o kom ví, že je to kamarád, tak Max začne jančit. Brble pod fousy a lítá po schodech s balkonu k hlavním dveřím a naopak. A to může být přijíždějící auto i několik set metrů daleko. Když pak už parkuje před domkem, tak Maxovo vzrůšo postupně dosahuje vyššího stádia až do doby, kdy příslušná osoba vejde do domečku. Pak nastane bouřlivé vítání, u kterého je Max náležitě uklidňován, jinak by snad návštěvníka samou láskou sežral.

No a jak ukázat že se naše císařská jasnost už uklidnila? Přece po svém. Lehneme si na záda, nastavíme břicho a složíme svoje dlouhé paprče v signálu naprosté pokory a poslušnosti. Co však jaksi nezvládáme, jsou naše rozbouřené emoce. Tyto nám nesálají pouze z rozzářených očí a našpicovaných uší za náležitého funění a neustálého brblání, ale projevují se i tím že jaksi ztrácí kontrolu nad močákem a v tu ránu začne svoje okolí kropit. No co, prostě čůrá blahem, že jo.

Jemu z nepochopitelných, ale pánečkům z důvodů velmi pochopitelných je pak sprdnut a vykázán na zahradu, nebo do garáže. Panička dál láteří a on vlastně nevím proč. Ovšem největší radost mívá, když dojedou mladí s vnoučátkama a jejich psem Maximusem, jinak bráchou Ferdinanda. To pak následuje bujará zábava ať už s lidskými mláďaty nebo mezi čokly samotnými. Prostě vzrůšo, že jo.

Před právě uplynulými Vánocemi, kdy zde už školákům vypukly prázdniny, byl u nás na tři dny vnuk Fynn. S babičkou dělal vánoční cukroví a moc ho to bavilo a ještě lépe mu to šlo. Prostě předvánoční idylka v tom jinak komerčním šílení. Když nastal den Fynnova návratu, tak cukroví, co udělal, dostal v krabici domů. Edita, jinak Fynnova máma, pro něj dojela ráno autem a při té příležitosti dovezla kupu dárků, co přijdou pod stromeček, aby, až k nám za dva dny na Štědrý večer pojedou, měli více místa v autě a vůbec aby to pak bylo jednodušší z logistického hlediska.

Ten den zrovna nepršelo, vykukovalo sluníčko a po Editině příjezdu byly všechny tři obludy, Habsburci a Maximus, zavřeny na balkonu co je nad vjezdem do garáže. A zde právě Edita zaparkovala svoje auto. Míla jí pomáhala expedovat dárky z auta do chodby, když jsem zaslechl, jak Míla zařvala na Maxe. Teda panstvo, ta by klidně mohla velet marškumpačce, jakej má „volume“.

Když jsem se vybelhal, furt mě berou moje zmršený záda, tak jsem zjistil, že milý Max začal samou radostí kropit to, co bylo pod balkonem, než byl nevybíravě sprdnut. Že se tam právě nacházela panička, která se zrovna vysprchovala? No to byl přece její problém a nebo nééé??

Takže panička šla znovu pod sprchu, oblečení do pračky, balkon i auto byly opláchnuty a Max pak byl, ke svému údivu, po zbytek dne v nemilosti. Akorát se divil, proč se panička tak čílila, když fšecko, včetně jí, tak mistrně naparfemoval.