Na hromadě písku nalezené, a z rukou dětí osvobozené štěně si na nový domov a na jméno Filip rychle zvyklo a kdykoliv ho někdo z rodiny venčil, táhlo brzo zpět domů. Trefilo už druhý den bezpečně samo zpět domů, sedlo si před dveře a nedočkavě čekalo, až někdo otevře a rychle zaujalo své stanoviště na kanapi.

Vyrostlo do velikosti asi foxteriera, s černohnědým kožíškem s krátkým chlupem a hnědými tlapkami, se štíhlou postavou a chováním a rozumem s chytrostí správného podvraťáka. Brzo pochopil zvyky a chod celé rodiny a přizpůsobil se a rovněž se naučil základní pokyny (jako pocem a nachodník aj.). V bytě byl velmi čistotný, nikdy nic nezamazal.

Ale voda ve větším množstvím byla jeho úhlavním nepřítelem. Každé louži nebo bahýnku se zdaleka vyhnul, a když jsme v přilehlé koupelně pustili vodu do vany na koupání, bylo to pro něho znamení, aby se uklidil z dohledu pod kanape, až úplně dozadu, aby od té vody byl co nejdál. Pokud jsme ho koupali, musel se zpod kanape vylovit, zvednout, a když se nesl do vany, plaval nohama už v kuchyni.

Když něco nekalého provedl a někdo ho pokáral zvýšeným hlasem (nikdy ho nikdo z našich neplesknul, natož bil), odešel do přilehlé koupelny, kde měl oficiální byt ve formě rákosového psího košíku se střechou (dědictví po zesnulé foxteriérce).

Ve dveřích koupelny se zastavil, ohlédl se na nás zpět a v očích se z jeho opovržlivého pohledu dalo přečíst pohrdání a oznámení ve formě: „S tímhle mě všichni můžete…“ Za chvíli bylo slyšet, jak sebou rozhořčeně a hlasitě žuchl do svého plechu, a aspoň další půlhodinku s námi nemluvil.

Na dotaz zvědavcům z okolí na jeho rasu jsme oznamovali, že jeho rasa je známá jako jak teriér (jinak spisovně třeba jagdterier), i když podle jeho vzhledu musel být jeho původ každému jasný. Myslím, že někteří dokonce uvěřili v jeho rasový původ, který jsme jim oznámili.

Nestal se však z něho přítel dětí, zvláště malých, těch se bál a vyhýbal se jim. Asi přece jen zůstala vzpomínka, co s nimi na té hromadě písku prožil. Uznával však všechny členy rodiny, i oba naše kluky, ale jeho oblíbencem zůstal Honza, který mu u nás zajistil spokojený život s námi.

Rád s námi jezdil na chalupu autem, sotva jsme začali balit, lehl si před dveře, abychom mu neujeli, a jakmile jsem vyšel s taškami ven, s radostí nastoupil do auta a jeho oblíbené místečko byla odkládací plošinka před zadním okénkem.

Tam mohl dobře pozorovat okolí a cestu znal perfektně. Když jsme jeli jinam a odbočili z obvyklé cesty, okamžitě vstal a někdy i zakňoural otázku, co to má znamenat. Neklid projevil vždy, sotva jsme zajeli na lesní cestu k chalupě, to už věděl, že jsme blízko.

Na zahrádce si našel oblíbené místo na nejvyšším bodě, odkud měl přehled a mohl pozorovat každého, kdo na zahradě je a co dělá. Prostě tam měl dozor. Poměrně brzo se z něho stal rovnoprávný člen rodiny.